Vnitřní život

Kdos ještě schopen vnitrně žít,
střež se co křišťál měkký,
sic vryje svět ti v duši tvou
ach útrap dlouhověký.

Vystoupíš sotva v cizí svět
a jsi sám sobě cizí,
a všechen jemný duše květ,
ba duše sama mizí.

Jen v nitru vlastním celý svět
a šíré, volné kraje,
jen v něm myšlének volný let.
jen z něho čin vyzraje.

Jen v nitru vlastním můžeš vždy
se k velkému povznesti
a idealův démanty
v korunu slávy snésti.

Ach vnitřní život - život sám,
jen v něm je volná hlava,
a mimo něj již klopýtáš
přes sousedů svých práva.

A strkán sem a strkán tam
jsi brzy zmámen celý
a v bujném moři lidstva jsi
co kámen osamělý.

Jen vnitřní život - svatý klid
jen v něm jsi beze sporu,
v něm na obrovskou vyrůstáš
úžasnou, pyšnou horu.

Však přijde pak ten lid již sám
a bude se ti klonit
a stříbrnými zvuky pak
tvou slávu světem zvonit.

Zevnitřní svět má pestrý háv
a sirenin hlas zrádný,
již mnohý vyšel za ním ven –
a nevrátil se žádný.

Kdo vyšel, stržen v divý rej,
po reji v těžké spaní,
a vnitřní prázdno samo pak
již další reje shání.

Jen dovedeš-li vnitřně žít,
dovedeš také zpívat -
ach, jsi-li pěvcem, bratře můj,
chtěj věčně vnitř prodlívat!

Žij věčně život vnitřní jen,
a neopouštěj prahu,
za každou radost světa dáš
kus nitra, samovrahu!

Já probil vnitřní život svůj,
s ním všechny písně svoje,
se zpěvem zase život sám, -
nač, srdce, tluky tvoje!

Zapěl jsem píseň poslední
a stranou kladu lyru,
vždyť nemám více v struny ty
ni v sama sebe víru!

Ty struny zní tak bolestně,
jak by o zvadlé kráse,
o promrhané mladosti,
o pohrobeném čase.

Jsou zpuštěny a ztrhány,
jak vlasy siré vdovy,
a předce zní tak šíleně
jak žaly Aeolovy!