Quo vadis

Kapitola 9 - DÍL PRVNÍ	Kapitola 10 DÍL PRVNÍ celkem kapitola: 10. ze 74	Kapitola 11 - DÍL PRVNÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Viniciův dům byl skutečně ověnčen myrtovou zelení a břečťanem, rozvěšeným po zdech a nade dveřmi. Sloupy byly ovinuty vinnou révou. V atriu, nad jehož prostředním otvorem byla natažena purpurová vlněná záclona, která měla chránit před nočním chladem, bylo světlo jako ve dne. Hořely tu osmiplamenné a dvanáctiplamenné kahance tvaru různých nástrojů, stromů, zvířat, ptáků nebo soch, držících lampy naplněné vonným olejem. Všechny tyto kahance byly z alabastru, z mramoru, z pozlacené korintské mědi a nebyly sice tak nádherné jako onen slavný svícen z Apollónovy svatyně, kterého používal Nero, ale přesto byly krásné a pocházely z rukou slavných mistrů. Některé byly zacloněny alexandrijským sklem nebo průzračnými, červenými, modrými, žlutými a fialovými tkaninami z krajin kolem řeky Indu, takže celé atrium bylo naplněno různobarevnými paprsky. Všude se rozlévala vůně nardu, které Vinicius uvykl a kterou si zamiloval na Východě. Vnitřek domu, kde pobíhaly mužské i ženské postavy otroků, zářil rovněž světlem. V tricliniu stál stůl, na němž bylo prostřeno pro čtyři osoby, neboť k hostině měl kromě Vinicia a Lygie zasednout ještě Petronius a Chrysothemis.

Vinicius poslechl ve všem Petronia, který mu radil, aby nešel pro Lygii sám, nýbrž aby pro ni poslal s caesarovým písemným povolením Atacina a sám aby ji přijal doma, aby ji přijal mile, ba dokonce s určitými poctami.

"Včera jsi byl opilý," řekl mu. "Viděl jsem tě. Choval Ses k ní jako kameník z Albských vrchů. Nebuď příliš dotěrný a pamatuj si, že dobré víno se musí pít pomalu. A věz také, že je sice sladké svést, ale ještě sladší být sveden." Chrysothemis měla na to svůj vlastní, poněkud jiný názor, ale Petronius, nazývaje ji svou vestálkou a holoubkem, začal jí vysvětlovat, jaký musí být rozdíl mezi zkušeným cirkovým vozatajem a chlapcem, který sedá poprvé v životě do čtyřspřeží. Pak se otočil k Viniciovi a pokračoval:

"Získej její důvěru, rozvesel ji, buď k ní velkomyslný. Nerad bych byl svědkem smutné hostiny. Odpřisáhni jí třeba při Hádu, že ji vrátíš Pomponii. A bude už na tobě, aby se zítra rozhodla raději zůstat než se vrátit.

Pak ukázal na Chrysothemidu a dodal:

"Já to s tou plachou hrdličkou tady dělám víceméně podobně už pět let a nemohu si stěžovat, že by ke mně byla krutá..."

Chrysothemis ho za to klepla vějířem z pavích per a řekla:

"Jako bych se nebránila, satyre!"

"Z ohledu na mého předchůdce..."

"Což jsi neležel u mých nohou?"

"To jen, abych ti mohl na jejich prsty navléci prsteny."

Chrysothemis pohlédla mimoděk na své nohy, na jejichž prstech se skutečně blýskaly jiskry klenotů, a oba, ona i Petronius, se dali do smíchu. Avšak Vinicius neposlouchal jejich hádku. Srdce mu neklidně bušilo pod bohatě vzorkovaným rouchem syrského kněze. Do tohoto roucha se oblékl na počest Lygiina příchodu.

"Už by měli být z paláce venku," řekl jakoby sám pro sebe.

"Měli by," odpověděl Petronius. "Neměl bych ti do té doby vyprávět o věštbách Apollonia z Tyany anebo o Rufinově případu, který jsem - už ani nevím proč -nedokončil?"

Ale Vinicia zajímal Apollonius z Tyany stejně málo jako Rufinův případ. Jeho myšlenky byly u Lygie, a i když cítil, že bude hezčí, jestliže ji přijme doma, než kdyby šel v úloze žoldnéře do paláce, přece jen v některých okamžicích litoval, že tam nešel, už jen proto, aby Lygii spatřil dříve a mohl sedět potmě vedle ní v lektice se dvěma sedadly.

Mezitím přinesli otroci trojnohé, beraními hlavami zdobené mísy se žhavým uhlím, na něž začali sypat špetky myrhy a nardu.

"Už odbočili ke Carinám," řekl opět Vinicius.

"On to nevydrží, vyběhne jim naproti a ještě se s nimi mine," zvolala Chrysothemis.

Vinicius se bezmyšlenkovitě usmál a řekl:

"Ale ano, vydržím."

Ale chřípí se mu začalo rozšiřovat a on sám začal těžce oddechovat. Když to Petronius viděl, pokrčil rameny.

"Není v něm ani za sestercius filozofa," řekl, "a nikdy z toho Martova syna neudělám člověka."

Vinicius to ani neslyšel.

"Už jsou na Carinách!"

A lektika skutečně odbočila ke Carinám. Otroci, zvaní lampadarii, šli vpředu, jiní otroci, zvaní pedisequi, po obou stranách lektiky, kdežto Atacinus těsně za lektikou bděl nad celým průvodem.

Postupovali však pomalu, protože v docela neosvětleném městě ozařovaly jejich lucerny cestu jen málo. Kromě toho byly ulice poblíž paláce prázdné, jen tu a tam jimi procházel člověk se svítilnou, ale dále byly nezvykle rušné. Téměř z každé uličky vycházeli po třech, po čtyřech lidé, všichni bez pochodní, všichni v tmavých pláštích. Někteří se připojovali k průvodu a mísili se s otroky, jiní přicházeli ve větších skupinkách proti nim. Někteří se potáceli jako opilí. V některých okamžicích bylo tak nesnadné postupovat dále, že lampadarii začali volat:

"Místo pro ušlechtilého tribuna Marka Vinicia!"

Lygie viděla ty tmavé hloučky rozhrnutými záclonkami a začala se třást vzrušením. Byla hned plna naděje, hned plna úzkosti. "To je on! To je Ursus a křesťané! Co nevidět se to stane," šeptala si rozechvělými rty. "Ó Kriste, pomoz! Ó Kriste, zachraň mě!"

Avšak i Atacinus, který si zpočátku nevšímal toho neobvyklého ruchu na ulici, nakonec zneklidněl. Bylo vtom všem něco podivného. Lampadarii musili volat stále častěji: "Místo pro lektiku ušlechtilého tribuna!" Neznámí lidé se ze stran tlačili na lektiku tak, že Atacinus přikázal otrokům, aby je rozháněli klacky.

Pojednou se strhl v čele průvodu křik a v jediném okamžiku zhasla všechna světla. Kolem lektiky vznikla tlačenice, zmatek a strhla se bitka.

Atacinus pochopil: bylo to prostě přepadení.

A sotva pochopil, strnul úděsem. Vědělo se, že caesar často, chtěje se bavit, loupí se skupinou augustiánů v Subuře nebo i v jiných městských čtvrtích. Vědělo se také, že si někdy z těchto nočních výprav přináší dokonce boule a modřiny, ale kdo se bránil, šel na smrt, i kdyby to byl senátor. Dům vigilů, jejichž povinností bylo bdít nad bezpečností v městě, nebyl příliš daleko v takových případech předstírala, že je hluchá a slepá.

Kolem lektiky to zatím vřelo; lidé začali spolu zápasit, bít se, porážet se na zem a šlapat po sobě. Atacinovi svitla myšlenka, že především je třeba zachránit Lygii a sebe, kdežto ostatní nechat jejich osudu. Podařilo se mu ji vytáhnout z lektiky, uchopil ji do náruče a snažil se zmizet s ní ve tmě.

Avšak Lygie se dala do křiku:

"Urse! Urse!"

Byla oblečena v bílém, tedy snadno viditelná. Atacinus začal přes ni druhou volnou rukou rychle přehazovat svůj plášť, když vtom sevřely jeho krk jakési strašné kleště a na hlavu mu dopadla jako kámen jakási obrovská, vše drtící hmota.

Atacinus okamžitě padl k zemi jako vůl udeřený palicí před Diovým oltářem.

Otroci leželi z větší části na zemi nebo hledali záchranu v útěku, narážejíce v husté tmě na výběžky zdí. Na místě zmatku zůstala jen polámaná lektika. Ursus nesl Lygii k Subuře a jeho druhové spěchali za ním a cestou se postupně rozcházeli.

Avšak otroci se scházeli před Viniciovým domem a radili se. Neodvažovali se vejít dovnitř. Po krátké poradě se vrátili na místo střetnutí, kde našli několik mrtvých těl, mimo jiné i Atacina. Atacinus sebou ještě škubal, ale po krátké silnější křeči se vypjal a znehybněl.

Otroci ho zvedli a vrátili se s ním. Před bránou se opět zastavili. Buď jak buď, musili pánovi oznámit, co se stalo.

"Ať to oznámí Gulo," zašeptalo několik hlasů. "Z tváře mu teče krev stejně jako nám a pán ho má rád. Pro Gula to není tak nebezpečné jako pro ostatní."

Germán Gulo, starý otrok, který houpával kdysi Vinicia na kolenou a kterého Vinicius zdědil po matce, Petroniově sestře, řekl:

"Já mu to oznámím, ale pojďme všichni. Ať jeho hněv nezasáhne jenom mne jediného."

Vinicius zatím znetrpělivěl už docela. Petronius a Chrysothemis se mu posmívali, ale on se procházel rychlými kroky po atriu a stále jen opakoval:

"Už by tu měli být! Už by tu měli být!"

A chtěl jim vyjít naproti, ale ti dva ho zdržovali.

Ale pojednou se v předsíni ozvaly kroky a do atria vběhli houfem otroci. Rozestavili se rychle podél stěny, zvedli ruce a začali sténavě volat:

"Áááá!... Ááá!"

Vinicius k nim přiskočil:

"Kde je Lygie?" zvolal strašným, změněným hlasem.

"Áááá!"

Vtom vystoupil před ostatní Gulo, tvář od krve, a volal překotně a žalostně:

"Zde je krev, pane! Bránili jsme ji! Zde je krev, pane, zde je krev!"

Ale nedokončil. Vinicius uchopil bronzový svícen úderem roztříštil otrokovu lebku. Pak se chytil rukama za hlavu, zabořil prsty do vlasů a chraptivě opakoval:

"Me miserum! Me miserum!"

Obličej mu zesinal, oči zapadly někam pod čelo, na ústech se mu objevila pěna.

"Důtky!" zařval konečně nelidským hlasem.

"Pane! Áááá!... Smiluj se!" sténali otroci.

Petronius se zvedl s výrazem hnusu v obličeji.

"Pojď, Chrysothemido!" řekl. "Máš-li chuť vidět maso, dám vyrabovat řeznický krám na Carinách."

A opustil atrium. Po chvíli se po celém domě, ověnčeném zelení břečťanu a připraveném k hostině, rozlehlo sténání a svistot důtek, který trval téměř až do rána.

Kapitola 9 - DÍL PRVNÍ

Kapitola 10
Quo vadis - Obsah

Kapitola 11 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod

Autoři děl

Podrobný výpis děl

Henryk Sienkiewicz

Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom

Kapitola 10

Autor: Henryk Sienkiewicz