Kapitola 10 - DÍL PRVNÍ	Kapitola 11 DÍL PRVNÍ celkem kapitola: 11. ze 74	Kapitola 12 - DÍL PRVNÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Vinicius si tu noc vůbec nelehl. Nějakou dobu po Petroniově odchodu, když sténání bičovaných otroků nebylo s to ukojit ani jeho bolest, ani jeho vztek, sebral skupinu jiných služebníků, a jda jim v čele, vydal se už v noci - hledat Lygii. Prohledal esquillinskou čtvrť, pak Suburu, Vicus Sceleratus a všechny přilehlé uličky. Pak obešel Kapitol a po Fabriciově mostě se dostal na ostrov, načež proběhl za tiberskou část města. Byla to však honička bez cíle, vždyť Vinicius sám nedoufal, že Lygii opět najde, a jestliže ji hledal, pak hlavně proto, aby nějak vyplnil tu strašnou noc. Domů se vrátil až za úsvitu, kdy se už ve městě začaly objevovat vozy a muly zelinářů a kdy pekaři otevírali už své krámy. Když se vrátil, dal odklidit Gulovo tělo, jehož se dosud nikdo neodvážil dotknout, pak dal ty otroky, kterým vzali Lygii, poslat na venkovská ergastula, a to byl trest téměř strašnější než smrt, a konečně se vrhl na vypolštářovanou lavici v atriu a začal neuspořádaně uvažovat, jak znovu najde a získá Lygii.

Zříci se jí, ztratit ji, nespatřit ji už více, to se mu zdálo nemožné a při pouhém pomyšlení na tuto možnost se ho zmocňovalo šílenství. Panovačná povaha mladého vojáka narazila poprvé v životě na odpor, na jinou nezlomnou vůli, a nebyla prostě s to pochopit, jak je to možné, že se vůbec někdo odvážil vzepřít se jeho vůli. Vinicius by raději viděl, aby se svět i Řím změnily v trosky, než aby on nedosáhl toho, co chce. Někdo mu odňal číši rozkoše takřka od úst a jemu se zdálo, že se tím stalo něco neslýchaného, něco, co volá o pomstu ke všem božím i lidským zákonům.

Za nic na světě se nechtěl a nemohl smířit s osudem, protože ještě nikdy po ničem tak netoužil jako po Lygii. Měl dojem, že bez ní nemůže žít. Nedovedl si odpovědět, co by bez ní dělal zítra, jak by bez ní mohl prožít příští dny. V některých okamžicích se ho zmocňoval na Lygii hněv, blízký šílenství. Chtěl by ji mít, aby ji mohl bít, vláčet za vlasy po cubiculu a pást se pohledem na její muka, ale hned se ho zase zmocňoval nesmírný stesk po jejím hlase, postavě, po jejích očích a cítil, že by byl schopen padnout jí k nohám. Volal ji, hryzal si prsty, chytal se za hlavu. Nutil se všemi silami přemýšlet o tom, jak ji dostat zpět, v klidu, ale nedařilo se mu to. Hlavou se mu míhaly tisíceré prostředky a způsoby, ale jeden byl šílenější druhého. Konečně mu bleskla hlavou myšlenka, že unést ji nemohl nikdo jiný než Aulus, anebo v nejhorším, že Aulus musí aspoň vědět, kde se Lygie skrývá.

Vyskočil tedy, chtěje se rozběhnout do Aulova domu. Jestliže mu ji nedají, jestliže se nepolekají hrozeb, půjde k caesarovi, nařkne starého vojevůdce z neposlušnosti a získá na něj rozsudek smrti. Ale předtím z nich vynutí doznání, kde je Lygie. Ale i když mu ji vrátí dobrovolně, stejně se pomstí. Je pravda, přijali ho do svého domu a ošetřovali, ale na tom nezáleží. Touto jedinou křivdou ho zbavili povinnosti jakéhokoli vděku. A tu se jeho mstivá a zatvrzelá duše začala kochat představou zoufalství Pomponie Graeciny v okamžiku, kdy centurio přinese starému Aulovi rozsudek smrti. A byl si téměř jist, že si jej vynutí. Petronius mu v tom pomůže. Ostatně ani sám caesar neodmítá nic svým augustiánským druhům, ledaže ho donutí odmítnout osobní nepřátelství nebo nějaký rozmar.

A vtom v něm strnulo srdce strašlivou domněnkou.

A co jestliže Lygii unesl sám caesar?

Všichni věděli, že caesar často rozptyloval nudu nočními loupežnými výpravami. Dokonce i Petronius se zúčastňoval těch kratochvílí. Hlavním účelem těchto přepadení bývalo sice jen chytání žen, které pak vyhazovali na vojenském plášti tak dlouho do výše, až omdlely, ale sám Nero nazýval někdy tyto výpravy "lovem perel". Stávalo se totiž, že ve čtvrtích hustě obydlených nuzným obyvatelstvem ulovili skutečnou perlu půvabu a mládí. V takových případech se sagatio, jak se nazývalo ono vyhazování na vojenské houni, měnilo ve skutečný únos a "perlu" pak poslali buď na Palatin, nebo do některé z nesčetných caesarových venkovských vil, anebo ji konečně Nero odstoupil některému ze svých kumpánů. To se mohlo stát i s Lygií. Caesar ji při hostině pozoroval a Vinicius nepochyboval ani okamžik, že se mu musila zdát nejkrásnější ženou ze všech, které dosud viděl. Jinak to už asi nebude! Je pravda, Nero ji měl ve svém domě na Palatinu a mohl ji zadržet otevřeně, avšak caesar, jak správně říkával Petronius, nemá odvahu k zločinům, a i když může jednat otevřeně, dává vždycky přednost skrytému postupu. Tentokrát ho k tomu mohla přimět i obava před Poppaeou. Viniciovi teď napadlo, že Aulovi by se asi neodvážili unést násilím děvče, které mu daroval caesar. Kdo ostatně by se toho odvážil? Anebo to udělal ten obrovský Lyg s modrýma očima, který se přece už odvážil vejít do triclinia a odnést ji v náručí z hostiny? Ale kam by se s ní ukryl, kam by ji mohl odvést? Ne, otrok by se toho neodvážil. To tedy znamená, že to neudělal nikdo jiný než caesar.

Při tom pomyšlení se Viniciovi zatmělo v očích a na čele mu vyvstaly kapky potu. Je-li tomu tak, je Lygie ztracena navždy. Z kterýchkoli jiných rukou by ji mohl vyrvat, z těchto však nikoli. Teď mohl volat mnohem oprávněněji než předtím: Vae misero mihi! Ve své fantazii si představil Lygii v Neronově objetí a poprvé v životě poznal, že jsou myšlenky, které člověk nemůže prostě snést. Teprve teď si uvědomil, jak ji má rád. A tak jako tonoucí vidí v jediném okamžiku před sebou celý svůj život, tak se před ním objevila Lygie. Viděl ji a slyšel každé její slovo. Viděl ji u fontány, viděl ji v Aulově domě a na hostině. Měl pocit, že je opět blízko něho, cítil vůni jejích vlasů, teplo jejího těla, rozkoš polibků, jimiž na hostině drtil její nevinná ústa. Zdála se mu teď stokrát krásnější, žádoucnější, sladší, měl stokrát silnější pocit než kdykoli předtím, že ona je ta jediná, vyvolená mezi všemi smrtelníky a všemi bohy. A když si představil, že to vše, co mu tak přirostlo k srdci, co se stalo jeho krví a životem, mohl by mít Nero, ucítil bolest, bolest takřka fyzickou, tak strašnou, že měl chuť tlouci hlavou do zdí atria tak dlouho, dokud si ji o ně neroztříští. Cítil, že je blízek šílenství a že by dozajista zešílel, kdyby mu ještě nezbývala pomsta.

A jak se mu předtím zdálo, že nebude moci žít, nedostane-li Lygii zpět, tak se mu zdálo nyní, že nebude moci zemřít, dokud ji nepomstí. Jedině tato myšlenka mu jakžtakž přinášela úlevu. "Budu tvým Cassiem Chaereou!" mumlal pro sebe, mysle tím Nerona. Pak nabral do dlaní hlínu z květinových váz, stojících kolem impluvia, a složil strašlivou přísahu Erebovi, bohyni Hekaté i svým domácím lárům, že se pomstí.

A skutečně, ulevilo se mu. Měl aspoň proč žít a měl čím vyplňovat dny a noci. Pak, opustiv myšlenku vydat se k Aulovi, dal se nést na Palatin. Cestou mu napadlo, že nepustí-li jej k caesarovi nebo budou-li se chtít přesvědčit, zda u sebe nemá zbraň, bude to důkazem, že Lygii unesl caesar. Zbraň si však nevzal. Ztratil sice docela rozvahu, ale jako lidé ovládnutí jedinou myšlenkou, zachoval si ji ve všem, co se týkalo pomsty. Nechtěl, aby mu zbraň zhatila předčasně jeho záměr. Kromě toho chtěl především spatřit Akté, domníval se totiž, že od ní by se mohl dozvědět pravdu. V některých okamžicích v něm zasvitla i naděje, že snad spatří Lygii, a při tomto pomyšlení se začal třást. Anebo ji caesar unesl, nevěda, koho přepadl, a dnes mu ji vrátí? Ale v příštím okamžiku zamítl tuto domněnku. Kdyby mu ji chtěli poslat, poslali by mu ji včera. Jen Akté může všechno vyjasnit, a proto ji musí spatřit dříve než všechny ostatní.

Utvrdiv se v tomto rozhodnutí, rozkázal otrokům, aby zrychlili krok, a cestou přemýšlel bez ladu a skladu hned o Lygii, hned zase o pomstě. Slyšel, že kněží egyptské bohyně Pacht dovedou přivolat nemoci, na koho se jim zachce, a rozhodl se, že od nich vyzví, jak se to dělá. Na Východě mu také vyprávěli, že Židé mají jakási zaklínadla, pomocí nichž pokrývají těla nepřátel vředy. Doma mezi otroky měl asi tucet Židů, předsevzal si tedy, že je po návratu dá týrat tak dlouho, dokud mu to tajemství neprozradí. S největší rozkoší však myslil na krátký římský meč, který působí, že z těla vytrysknou proudy krve, takové, jaké vytryskly z Gaia Caliguly a vytvořily nesmytelné skvrny na sloupu v portiku. Byl schopen vyvraždit celý Řím, a kdyby mu nějací mstiví bohové slíbili, že vymřou všichni lidé kromě něho a Lygie, byl by souhlasil.

Před obloukem brány sebral všechnu rozvahu, a když spatřil praetoriánskou stráž, napadlo mu, že budou-li mu u vchodu dělat sebemenší potíže, bude to důkaz, že Lygie je z císařovy vůle v paláci. Avšak hlavní centurio se na něj přátelsky usmál, přikročil k němu a řekl:

"Buď vítán, ušlechtilý tribune. Chceš-li se poklonit caesarovi, přišel jsi v nevhodný okamžik a nevím, zda se ti podaří jej spatřit."

"Co se stalo?" zeptal se Vinicius.

"Božská malá Augusta včera pojednou onemocněla. Caesar a Augusta Poppaea jsou u ní s lékaři, které svolali z celého města."

Byla to vážná událost. Caesar, když se mu narodila tato dceruška, doslova šílel štěstím a přijal ji extra humanum gaudium. A ještě předtím senát slavnostně doporučoval Poppaeino lůno péči bohů. Byla přinášena vota a v Antiu, kde Poppaea porodila, byly uspořádány velkolepé hry a kromě toho postaven chrám dvěma Fortunám. Nero, který nedovedl v ničem zachovat míru, miloval i toto dítě bez míry. A také Poppaei bylo nade vše drahé, už proto, že upevňovalo její postavení a způsobilo, že její vliv byl nyní nepřemožitelný.

Na zdraví a na životě malé Augusty mohly záležet osudy celého impéria, ale Vinicius byl tak zaujat sám sebou, svými vlastními zájmy, svou vlastní láskou, že téměř nevěnoval pozornost centurionově zprávě a odpověděl:

"Chci navštívit jen Akté."

A prošel branou.

Avšak Akté byla také zaměstnána u dítěte a Vinicius musil na ni dlouho čekat. Přišla teprve kolem poledne. Její obličej byl bledý a unavený, a když spatřila Vinicia, pobledla ještě více.

"Akté," zvolal Vinicius, uchopil ji za ruce a táhl doprostřed atria, "kde je Lygie?"

"Chtěla jsem se na to zeptat tebe," odpověděla, hledíc naň vyčítavě.

A Vinicius, třebaže si předsevzal, že se jí bude vyptávat klidně, chytil se znovu za hlavu a začal opakovat, tvář staženou bolestí a hněvem:

"Je pryč! Unesli ji cestou!"

Za chvíli se však vzpamatoval, přiblížil svůj obličej k tváři Akté a hovořil skrz zaťaté zuby:

"Akté... Je-li ti život milý, nechceš-li se stát příčinou neštěstí, jaké si vůbec nedovedeš představit, řekni mi pravdu: unesl ji caesar?"

"Caesar nevyšel včera vůbec z paláce."

"Při stínu tvé matky, při všech bozích! Není Lygie v paláci?"

"Při stínu mé matky, Marku, není v paláci a caesar ji neunesl. Včera onemocněla malá Augusta a Nero se nevzdálil ani na krok od její kolébky."

Vinicius si oddychl. To, co se mu zdálo nejstrašnější, přestalo mu hrozit.

"Pak ji tedy," řekl, posadiv se na lavičku a zatínaje pěsti, "unesli Aulovi lidé, a jestliže je tomu tak, pak běda jim!"

"Aulus Plautius tu byl dnes ráno. Nemohl se se mnou setkat, protože jsem byla zaneprázdněna u dítěte, ale vyptával se na Lygii Epafrodita a jiných lidí z caesarových služebníků a pak řekl, že ještě přijde, aby se setkal se mnou."

"Chtěl od sebe odvrátit podezření. Kdyby nevěděl, co se stalo s Lygií, byl by ji přišel hledat do mého domu."

"Nechal mi tu na tabulce několik slov, z kterých poznáš, že ví, že caesar odvedl Lygii z jeho domu na tvou a Petroniovu žádost a že se domníval, že ti ji odešlou, a byl tedy dnes ráno ve tvém domě, kde mu řekli, co se stalo."

Po těchto slovech šla do cubicula a za chvíli se vrátila s tabulkou, kterou jí tu nechal Aulus.

Vinicius tabulku přečetl a zmlkl. Zdálo se, že Akté čte v jeho zachmuřeném obličeji, co si právě myslí, protože po chvíli řekla:

"Ne, Marku. Stalo se to, co chtěla sama Lygie."

"Tys věděla, že ona chce utéci?" vybuchl Vinicius.

Akté pohlédla na něho svýma zamženýma očima téměř přísně.

"Věděla jsem, že se nechce stát tvou souložnicí."

"A čím jsi byla celý život ty?"

"Já jsem byla předtím otrokyně."

Avšak Vinicius se nepřestal bouřit. Caesar mu daroval Lygii, nemusí se tedy ptát, čím byla dříve. Najde ji, i kdyby pod zemí byla, a udělá z ní, co se mu zlíbí. Ano! Bude jeho souložnicí. Dá ji zmrskat, kolikrát se mu jen bude chtít. Až se mu zprotiví, daruje ji poslednímu ze svých otroků anebo ji nechá otáčet žernovy na statcích v Africe. Bude ji teď hledat a najde ji jen proto, aby ji mohl potupit, zdeptat, pokořit.

Rozohňoval se víc a více a ztrácel veškerou soudnost do té míry, že i Akté poznala, že slibuje ve svých výhrůžkách více, než bude s to dodržet, a že z něho mluví hněv a bolest. S bolestí by snad měla soucit, avšak to, že tak zcela ztratil míru, vyčerpalo její trpělivost, takže se ho nakonec zeptala, proč k ní vlastně přišel.

Vinicius nebyl s to okamžitě odpovědět. Přišel k ní, protože chtěl, protože se domníval, že mu dá nějaké zprávy, ale když se to tak vezme, přišel vlastně za caesarem a k ní šel jen proto, že k němu nemůže. Lygie se svým útěkem zprotivila caesarově vůli, Vinicius tedy caesara uprosí, aby ji dal hledat po celém městě a po celém státě, i kdyby k tomu měl použít všech legií a prohledat jeden po druhém každý dům v impériu. Petronius podepře jeho prosbu a hledání započne ještě dnes.

Na to řekla Akté:

"Měj se na pozoru, abys ji neztratil navždy, a to právě tehdy, jakmile ji z caesarova rozkazu najdou."

Vinicius svraštil obočí.

"Co to má znamenat?" zeptal se.

"Poslouchej, Marku! Včera jsme byly s Lygií ve zdejších zahradách a potkaly jsme Poppaeu a s ní malou Augustu, kterou nesla černoška Lilith. Večer se dítě roznemohlo a Lilith tvrdí, že bylo uhranuto a že je uhranula ta cizinka, kterou potkaly v zahradách. Jestliže se dítě uzdraví, zapomenou na to, ale jestliže ne, Poppaea první nařkne Lygii z kouzel a pak, kdekoli ji najdou, nebude pro Lygii záchrany."

Nastala chvilka mlčení. Pak se ozval Vinicius:

"A možná, že ji skutečně uhranula? Že uhranula i mne?"

"Lilith tvrdí, že se dítě rozplakalo ihned potom, co sním přešla kolem nás. A je to pravda! Rozplakalo se. Asi je vynesli do zahrad už nemocné. Marku, hledej Lygii sám, kde chceš, ale pokud se malá Augusta neuzdraví, nemluv o ní s caesarem, protože na ni přivoláš Poppaeinu pomstu. Lygiiny oči se pro tebe naplakaly už dost a kéž všichni bohové teď ochraňují její ubohou hlavu!"

"Ty ji máš ráda, Akté?" zeptal se Vinicius zachmuřeně.

V očích propuštěnkyně se zaleskly slzy.

"Ano. Zamilovala jsem si ji."

"Protože se ti neodvděčila nenávistí, jak to udělala mně."

Akté naň chvíli hleděla, jako by váhala nebo jako by se chtěla přesvědčit, mluví-li upřímně, a potom odpověděla:

"Člověče prchlivý a slepý! Ona tě milovala!"

Vinicius vyskočil pod vlivem těchto slov jako posedlý. To není pravda! Nenáviděla ho. Jak to může Akté vědět. Snad se jí Lygie nesvěřila, když se přece znaly sotva jeden den? Co je to za lásku, která dává přednost tuláckému životu, potupné bídě, nejistému zítřku a snad i bídné smrti před ověnčeným domem, kde ji s hostinou čeká její milovaný? Lépe, nebude-li takové řeči vůbec slyšet, protože by mohl zešílet. On by nedal to děvče za všechny poklady tohoto paláce a ona utekla. Co je to za lásku, která se bojí rozkoše a plodí bolest? Kdo to má pochopit? Kdo tomu má rozumět? Nebýt naděje, že ji zase najde, pohroužil by do své hrudi meč! Láska se dává, láska se nebere. V Aulově domě byly okamžiky, kdy sám věřil v blízké štěstí, ale teď ví, že ho začala nenávidět, že ho nenávidí a že zemře s nenávistí v srdci.

Avšak nyní vybuchla pobouřeně zase Akté, ta obvykle bázlivá a mírná žena. A co udělal on, aby si ji získal? Místo aby se šel poklonit Aulovi a Pomponii a požádal o Lygii, vzal dítě rodičům lstí. Chtěl ji učinit ne svou manželkou, nýbrž souložnicí, ji, chovanku ctihodného domu, ji, královskou dceru. A dal ji odvést do tohoto domu zločinu a prostopášnosti, poskvrnil její nevinné oči pohledem na nestoudnou hostinu, jednal s ní jako s děvkou. Cožpak zapomněl, jaký je Aulův dům a jaká je Pomponia Graecina, která Lygii vychovala? Cožpak nemá dost rozumu, aby přišel na to, že to jsou ženy jiné než Nigidia, než Calvia Crispinilla, než Poppaea a než všechny ostatní, s nimiž se setkává v caesarově domě? Cožpak nepochopil okamžitě, když spatřil Lygii, že je to čistá dívka, která dá přednost smrti před hanbou? Jak může vědět, které bohy Lygie vyznává a zda to nejsou bozi lepší, než je nestoudná Venuše nebo než Iris, kterou uctívají prostopášné Římanky? Ne! Lygie se jí nesvěřovala, ale řekla jí, že záchranu očekává od něho, od Vinicia; doufala, že jí Vinicius vyprosí na caesarovi návrat domů a že ji vrátí Pomponii. A když o tom hovořila, červenala se jako děvče, které miluje a důvěřuje. I její srdce tlouklo pro něho, ale on sám ji vylekal, odradil, pobouřil. Ať si ji tedy teď hledá s pomocí caesarových vojáků, ale ať si uvědomí, že jestliže Poppaeino dítě zemře, padne podezření na Lygii a nic ji nezachrání před záhubou.

Viniciovým hněvem a bolestí se začalo prodírat vzrušení. Zpráva, že ho Lygie milovala, otřásla jím do hloubi duše. Vzpomněl si na ni, jak v zahradě Aulova domu naslouchala jeho slovům s ruměncem na tváři as očima plnýma světla. Zdálo se mu, že tenkrát jej skutečně začínala milovat, a pojednou se ho zmocnil pocit jakéhosi nesmírného štěstí, stokrát většího než to, po kterém toužil. Uvědomil si, že ji skutečně mohl mít, a ke všemu ještě jako ženu, která by ho milovala. Byla by ověnčila jeho dveře a natřela je vlčím sádlem a pak by zasedla jako jeho manželka na ovčím rounu u jeho krbu. Uslyšel by z jejích úst posvátné: "Kam ty, Gaie, tam i já, Gaia," a byla by navždy jeho. Proč vlastně to tak neudělal? Byl k tomu přece odhodlán. A teď je Lygie pryč a může se stát, že ji už nenajde, a i kdyby ji našel, může ji ztratit, a i kdyby ji neztratil, nebudou ho už chtít ani Aulova rodina, ani ona. A hněv mu opět začal ježit vlasy na hlavě, ale tentokrát to už nebyl hněv na Aulovu rodinu nebo na Lygii, nýbrž na Petronia. On je všemu vinen. Nebýt jeho, Lygie by se nemusila potloukat světem, byla by jeho snoubenkou a nad její hlavou by neviselo žádné nebezpečí. Ale už se stalo a je příliš pozdě napravit zlo, které se už napravit nedá.

"Příliš pozdě!"

A měl dojem, že se pod jeho nohama otevřela propast. Nevěděl, co podniknout, co dělat, kam jít. Akté opakovala jako ozvěna slova "Příliš pozdě" a Viniciovi to připadalo z jejích úst jako rozsudek smrti. Chápal jen jednu jedinou věc, že totiž musí najít Lygii, protože jinak se s ním stane něco strašného.

Zahalil se bezmyšlenkovitě do tógy a chtěl odejít, nerozloučiv se ani s Akté, když vtom se rozhrnul závěs, dělící předsíň od atria, a Vinicius pojednou spatřil před sebou smuteční postavu Pomponie Graeciny.

I ona se už zřejmě dozvěděla o Lygiině zmizení, a soudíc, že se k Akté dostane spíše ona než Aulus, přicházela nyní pro zprávy.

Avšak když spatřila Vinicia, otočila k němu svůj drobný bledý obličej a po chvíli řekla:

"Marku, Bůh ti odpusť špatnost, které ses dopustil na nás a na Lygii."

A Vinicius stál, hlavu skloněnou, v nitru pocit neštěstí a viny, a nechápal, který bůh by mu měl a mohl odpustit a proč mluví Pomponia o odpuštění, když by přece měla mluvit o pomstě.

Konečně odešel, bezradný, hlavu plnou těžkých myšlenek, obrovské starosti a úžasu.

Na nádvoří a pod ochozem stály neklidné davy lidu. Mezi palácovými otroky bylo vidět rytíře a senátory, kteří se přišli poptat po zdraví malé Augusty, ale také proto, aby se ukázali v paláci a podali důkaz své starostlivosti, byť jen před caesarovými otroky. Zpráva o onemocnění "bohyně" se rozlétla zřejmě rychle, protože v bráně se objevovaly další a další postavy a za obloukem bylo vidět celé davy. Někteří z přicházejících, když viděli, že Vinicius vychází z paláce, zastavovali ho a ptali se po novinkách, ale on neodpovídal na otázky a šel pořád dál, dokud do něho takřka nevrazil a dokud ho nezastavil Petronius, který také přišel něco se dozvědět.

Vinicius by byl při pohledu na něj nepochybně vzkypěl a dopustil se v caesarově paláci nějakého protiprávního činu, nebýt toho, že od Akté odešel jako zlomený, tak vyčerpán a zničen, že ho přechodně opustila dokonce i jeho vrozená vznětlivost. Přesto však Petronia odsunul a chtěl jít dál. Avšak Petronius jej zadržel téměř násilím.

"Jak se vede božské?" zeptal se.

Avšak ono násilí Vinicia opět rozdráždilo a v jediném okamžiku rozohnilo.

"Peklo ať pohltí ji. i celý ten dům!" odpověděl se zaťatými zuby.

"Mlč nešťastníče!" řekl Petronius, a rozhlédnuv se kolem, dodal:

"Chceš-li se dovědět něco o Lygii, pojď se mnou. Ne! Tady ti nepovím nic! Pojď se mnou, řeknu ti o svých domněnkách v lektice.

Objal mladého muže paží a vyvedl ho co nejrychleji z paláce.

Právě o to mu totiž nejvíce šlo, když neměl žádné novinky. Ale protože to byl pohotový člověk a protože měl s Viniciem přes své včerejší pobouření dost soucitu a konečně protože se cítil trochu zodpovědný za vše, co se stalo, ledacos už podnikl, a když nasedli do lektiky, řekl:

"Postavil jsem ke všem branám hlídky ze svých otroků a dal jsem jim přesný popis děvčete i toho obra, který ji u caesara odnesl z hostiny, protože nemůže být pochyb o tom, že ji unesl on. Poslyš! Je možné, že ji Aulus bude chtít ukrýt v některém svém venkovském sídle; pak bychom věděli, kterým směrem ji vezou. A jestliže ji u bran nespatří, bude to důkaz, že zůstala ve městě, a my ještě dnes zahájíme pátrání." "U Aulů nevědí, kde je Lygie," odpověděl Vinicius. "Jsi si jist, že je to pravda?" "Viděl jsem Pomponii. Také ji hledají." "Včera nemohla z města odejít, protože v noci jsou brány zamčeny. Před každou branou se procházejí dva mí lidé. Jeden má sledovat Lygii a obra, druhý se okamžitě vrátí a dá mi o tom vědět. Je-li ve městě, najdeme ji, protože toho Lyga lze snadno poznat, už po vzrůstu a po ramenou. Můžeš být šťasten, že ji neunesl caesar, a já tě mohu ujistit, že to skutečně nebyl on, protože na Palatinu neexistují pro mne tajemství." Avšak Vinicius opět vybuchl, a to více bolestí než hněvem, a hlasem, který se trhal dojetím, začal Petroniovi vyprávět, co slyšel od Akté a jaké nové nebezpečí hrozí Lygii. Je to nebezpečí tak strašné, že až najdou uprchlíky, budou je musit co nejpečlivěji ukrývat před Poppaeou. Pak začal Petroniovi hořce vyčítat jeho rady. Nebýt jeho, vše by dopadlo jinak. Lygie by byla u Aulů a on, Vinicius, by ji mohl denně vídat a byl by dnes šťastnější než caesar. A čím dále vyprávěl, tím více se zapaloval, tím více se poddával rozrušení, až mu konečně začaly z očí kanout slzy bolesti i vzteku. Petronius, který se vůbec nenadál, že by mladý muž mohl do té míry milovat a toužit, vida ty zoufalé slzy řekl si v duchu s jistým údivem:

"Ó mocná paní Kypru! Ty jediná vládneš bohům a lidem!"

Kapitola 10 - DÍL PRVNÍ

Kapitola 11 Quo vadis - Obsah

Kapitola 12 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!