Kapitola 11 - DÍL PRVNÍ	Kapitola 12 DÍL PRVNÍ celkem kapitola: 12. ze 74	Kapitola 13 - DÍL PRVNÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Když však vysedli před Petroniovým domem, správce atria jim oznámil, že žádný z otroků poslaných k branám se ještě nevrátil. Atriensis jim dal zanést jídlo a nový rozkaz, aby pod trestem bičování dávali bedlivě pozor na všechny, kdož vycházejí z města.

"Vidíš, řekl Petronius, "jsou určitě ještě ve městě, to znamená, že je najdeme. Ale přesto pošli hlídat k branám i své lidi, zvláště ty, které jsi poslal pro Lygii, protože ti ji snadno poznají."

"Dal jsem je za trest poslat na venkovská ergastula," řekl Vinicius, "ale ihned rozkaz odvolám, ať jdou k branám."

Načrtl několik slov na tabulku potaženou voskem, dal ji Petroniovi, a ten s ní poslal do Viniciova domu.

Pak přešli do vnitřního portika, usedli tam na mramorovou lavici a dali se do hovoru.

Zlatovlasá Euniké a Iras jim přisunuly pod nohy bronzové stoličky, pak postavily k lavici stoleček a nalévaly jim do číší víno z krásných džbánů s úzkými hrdly, přivezených z Volaterr a Caere.

"Máš mezi svými lidmi někoho, kdo by znal toho obrovského Lyga?" zeptal se Petronius.

"Znal ho Atacinus a Gulo. Ale Atacinus padl včera u lektiky a Gula jsem zabil já."

"Je mi ho líto," řekl Petronius. "Nosil na rukou nejen tebe, ale i mne."

"Chtěl jsem ho dokonce propustit," odpověděl Vinicius, "ale o to teď nejde. Mluvme o Lygii. Řím je moře..."

"Perly se loví právě v moři... Je jisté, že ji nenajdeme dneska nebo zítra, ale najdeme ji určitě. Ty mě teď obviňuješ, že jsem ti poradil tento způsob. Ale způsob sám o sobě byl dobrý a stal se špatný teprve tehdy, jakmile se obrátil ve zlé. Slyšel jsi přece od samého Aula, že zamýšlí přestěhovat se s celou rodinou na Sicílii. Děvče by pak bylo daleko od tebe."

"Byl bych jel za nimi," odvětil Vinicius, "a buď jak buď, nehrozilo by Lygii nebezpečí. Ale teď, jestliže zemře to děcko, Poppaea sama uvěří a namluví také caesarovi, že se to stalo z Lygiiny viny."

"Ano. To mne také znepokojilo. Ale ta malá loutka se může ještě uzdravit. A kdyby přece jen zemřela, i pak najdeme nějaké východisko."

Tu se Petronius na chvíli zamyslil a potom řekl:

"Poppaea vyznává prý náboženství Židů a věří ve zlé duchy. Caesar je pověrčivý... Jestliže rozšíříme zprávu, že Lygii unesli zlí duchové, pověst se ujme, tím spíše, že Lygii neunesl ani caesar, ani Aulus Plautius, takže zmizela skutečně tajemným způsobem. Ten Lyg sám by to nebyl dokázal. Musil mít pomoc, ale jak by mohl otrok během jednoho dne sebrat tolik lidí?"

"Otroci z celého Říma si navzájem pomáhají."

"A Řím na to jednou krvavě doplatí. Ano, pomáhají si, ale ne jedni proti druhým, a tady přece věděli, že odpovědnost padne na tvé otroky a že je stihne trest. Jakmile napovíš svým otrokům ten nápad se zlými duchy, potvrdí ti okamžitě, že je viděli na vlastní oči, protože před tebou je to ihned zprostí viny... Zeptej se některého z nich jen tak na zkoušku, zda neviděl, jak duchové odnášejí Lygii vzduchem. Uvidíš, že se ti okamžitě zapřisáhne při Diově aegidě, že tomu skutečně tak bylo."

Vinicius, který byl také pověrčivý, pohlédl na Petronia, jat náhlým a obrovským neklidem.

"Jestliže Ursus nemohl mít pomocníky a samoten ji unést také nemohl, kdo ji tedy unesl?"

Avšak Petronius se dal do smíchu.

"Tak vidíš!" řekl. "Oni tomu určitě uvěří, když už i ty napůl věříš. Takový je už náš svět, který se posmívá bohům. Uvěří a nebudou ji hledat. A my ji zatím ukryjeme někde daleko od města, v některé mé nebo tvé ville."

"Ale přesto - kdo jí mohl pomoci?"

"Její souvěrci," odpověděl Petronius.

"Kteří? Jaké božstvo Lygie uctívá? Měl bych to vědět přece lépe než ty."

"Téměř každá žena v Římě uctívá jiné. Je nesporné, že Pomponia ji vychovala v úctě k tomu bohu, kterého vyznává sama, ale který to je, to já nevím. Jedno je jisté: nikdo ji neviděl, že by někdy v kterékoli naší svatyni obětovala našim bohům. Nařkli ji dokonce, že je křesťanka, ale to je nemožné. Domácí soud ji zprostil toho nařčení. O křesťanech se povídá, že nejen uctívají oslí hlavu, ale že jsou to nepřátelé lidstva apáší ty nejohavnější zločiny. Pomponia proto nemůže být křesťanka, protože její ušlechtilost je známa, a nepřítelkyně lidstva by přece se svými otroky nezacházela tak, jak s nimi zachází ona."

"Nikde s nimi nejednají tak jako v Aulově domě," přerušil ho Vinicius.

"No tak vidíš! Pomponia se mi zmiňovala o nějakém bohu, který je prý jeden, všemohoucí a milosrdný. Kam dala všechny ostatní bohy, to je její věc, ale je jisté, že ten její Logos by asi nebyl příliš všemohoucí, ba musil by být strašně ubohoučký bůh, kdyby měl jenom dvě ctitelky, totiž Pomponii a Lygii, ještě snad s tím jejich Ursem. Musí jich být více, těch vyznavačů, a ti poskytli Lygii pomoc."

"Jejich víra přikazuje odpouštět," řekl Vinicius. "Setkal jsem se u Akté s Pomponií a ta mi řekla: Bůh ti odpusť špatnost, které ses dopustil na Lygii a na nás."

"Ten jejich bůh je zřejmě nějaký moc dobrácký patron. Hm, ať ti tedy odpustí a na znamení svého odpuštění ať ti vrátí to děvče."

"Hned zítra bych mu obětoval hekatombu. Nebudu jíst, nebudu se koupat, nebudu spát. Vezmu si tmavou lacernu a budu se toulat po městě. Snad ji v převlečení najdu. Jsem nemocen!"

Petronius naň pohlédl téměř soucitně. Skutečně, pod očima měl Vinicius temné kruhy, zřítelnice se leskly horečkou; porost na jeho tváři, ráno neholený, povlékl jeho silně vystupující čelisti tmavým pruhem, vlasy měl neuspořádané a vypadal skutečně jako nemocný. Iras a zlatovlasá Euniké hleděly naň také se soucitem, ale on jako by je neviděl, a vůbec i on i Petronius si všímali přítomných otrokyň stejně málo jako si všímali psů, ochomýtajících se kolem nich.

"Stravuje tě horečka," řekl Petronius.

"Ano."

"Poslouchej tedy... Nevím, co by ti předepsal lékař, ale vím, co bych na tvém místě udělal já. Než se najde tamta, hledal bych to, co mi spolu s ní uniklo, u jiné. Viděl jsem ve tvé ville nádherná těla. Neodporuj mi... Vím, co je láska, a vím, že touží-li člověk po jedné, druhá ji nemůže nahradit. Ale s krásnou otrokyní člověk vždycky najde byť jen chvilkové rozptýlení."

"Nechci!" odpověděl Vinicius.

Avšak Petronius, který měl Vinicia skutečně rád a od srdce si přál zmírnit jeho utrpení, začal uvažovat, jak by to měl udělat.

"Tvé otrokyně nemají pro tebe možná kouzlo novosti," řekl za chvíli, "ale," a tu si začal střídavě prohlížet Iras a Euniké, až konečně položil ruku kolem boků zlatovlasé Řekyně, "podívej se na tuhle charitku. Před několika dny mi za ni Fonteius Capito mladší dával tři nádherné hošíky z Klazomen, protože krásnější tělo nevytvořil snad ani Skopas. Sám nechápu, proč jsem k ní dosud zůstal lhostejný, pomyšlení na Chrysothemidu mi v tom přece nemohlo zabránit! Nuže, daruji ti ji, vezmi si ji!"

Ale sotva to uslyšela zlatovlasá Euniké, zbledla okamžitě jako plátno a zahleděla se vyděšenýma očima na Vinicia, jako by bez dechu čekala, co odpoví.

Vinicius však pojednou vyskočil, sevřel si dlaněmi skráně a začal prudce přecházet sem a tam jako člověk, který stravován chorobou nechce slyšet o ničem.

"Ne!... Ne!... Nic mi do ní není! Nic mi není do jiných... Děkuji ti, ale nechci! Jdu hledat po městě tamtu. Řekni, ať mi přinesou gallskou lacernu s kapucí. Půjdu za Tiber. Kdybych tak uviděl aspoň Ursa!"

A kvapně odešel. Petronius, vida, že Vinicius není skutečně s to vydržet na jednom místě, ani se ho nesnažil zadržet. Pokládaje však Viniciovo odmítnutí za chvilkový odpor ke každé ženě, která není Lygií, a nechtěje, aby jeho velikomyslnost vyšla naprázdno, otočil se znovu k otrokyni a řekl:

"Euniké, vykoupeš se, natřeš mastmi, oblečeš se a půjdeš do Viniciova domu."

Avšak Euniké padla před ním na kolena a začala ho se sepjatýma rukama prosit, aby ji nedával z domu. Nepůjde k Viniciovi, raději bude tady nosit dříví do hypokausta, než aby tam byla třeba první mezi služebnictvem. Nechce, nemůže! A prosí ho, aby se nad ní slitoval. Ať ji dá denně bičovat, ale z domu ať ji neposílá.

A chvějíc se strachem i rozrušením jako list, vztáhla k němu ruce. Petronius ji poslouchal s údivem. Otrokyně, která se odváží prosit, aby nemusila splnit rozkaz, která říká: "Nechci, nemohu", taková otrokyně byla v Římě něčím neslýchaným, takže Petronius nechtěl v prvním okamžiku věřit svým vlastním uším. Konečně svraštil obočí. Byl příliš uhlazený, než aby mohl být krutý. Jeho otroci si mohli - zvláště v prostopášnostech - dovolit mnohem více než jiní, ovšem pod podmínkou, že budou vzorně vykonávat službu a ctít pánovu vůli jako vůli boží. Jestliže se však prohřešili proti těmto dvěma povinnostem, dovedl Petronius nelitovat trestů, které se na otroky podle všeobecných zvyklostí vztahovaly. A protože kromě toho nestrpěl jakýkoli odpor a nic, co by rušilo jeho klid, zahleděl se na okamžik na klečící dívku a řekl:

"Zavoláš mi sem Teiresia a vrátíš se s ním."

Euniké vstala, třesouc se, se slzami v očích a odešla. Za chvilku se vrátila se správcem atria, Kréťanem Teiresiem.

"Vezmeš Euniké," řekl mu Petronius, "a dáš jí dvacet pět ran, ale tak, abys neporušil kůži."

Když to řekl, odešel do bibliotheky, sedl si ke stolu z růžového mramoru a dal se do práce na své Hostině Trimalchionově.

Ale Lygiin útěk a onemocnění malé Augusty mu příliš rozptylovaly myšlenky, takže nevydržel dlouho pracovat. Zvláště ona nemoc byla vážnou událostí. Petroniovi napadlo, že uvěří-li caesar, že Lygie očarovala malou Augustu, může odpovědnost padnout i na něho, vždyť děvče přivedli do paláce na jeho prosbu. Počítal však s tím, že se mu podaří hned při prvním setkání s caesarem přesvědčit ho nějak o nesmyslnosti takových domněnek, a trošku počítal i s jistými sympatiemi, které k němu cítila Poppaea. Skrývala je sice pečlivě, ne však zase tak pečlivě, aby je nedovedl vytušit. Po chvíli tedy pokrčil nad svými úvahami rameny a rozhodl se, že půjde do triclinia něco pojíst a pak že se dá odnést ještě jednou do paláce, pak na Martovo Pole a pak ke Chrysothemidě.

Avšak cestou do triclinia spatřil pojednou u vchodu do chodby určené pro otroky štíhlou postavu Euniké, jak tam stojí ještě s jinými otroky. A protože zapomněl, že nedal Teiresiovi jiný rozkaz než jen ten, aby ji zbičoval, svraštil obočí a začal se po něm ohlížet.

Když ho však mezi služebnictvem nespatřil, oslovil Euniké:

"Byla jsi bičována?"

A ona se mu podruhé vrhla k nohám, přitiskla na okamžik ke rtům lem jeho tógy a pak odpověděla:

"Ó ano, pane! Byla! Ó ano, pane!..."

V jejím hlase se ozývala jakoby radost a vděčnost. Bylo vidět, že se domnívá, že mrskání mělo nahradit její odeslání z domu a že teď už může zůstat. Petronia, který pochopil, udivil ten vášnivý odpor otrokyně, ale byl příliš dobrým znalcem lidských povah, než aby neuhádl, že příčinou takového odporu může být jen láska.

"Máš v tomto domě milence?" zeptal se.

A ona k němu pozvedla své modré, zaslzené oči a odpověděla tak tiše, že ji bylo sotva slyšet:

"Ano, pane!"

A byla tak krásná s těma očima, se zlatými vlasy odhozenými dozadu, s tím strachem i nadějí ve tváři a hleděla naň tak prosebně, že Petronius, který jako filozof sám hlásal moc lásky a jako estét si vážil veškeré krásy, pocítil s ní něco jako soucit.

"Kdo z nich je tvým milencem?" zeptal se a ukázal hlavou na otroky.

Avšak odpověď neuslyšel. Euniké se jen sklonila tváří až k jeho nohám a zůstala tak bez hnutí.

Petronius se rozhlédl po otrocích, mezi nimiž byli hezcí a statní mladíci, ale z žádného obličeje nemohl nic vyčíst, všechny se však tak nějak podivně usmívaly; pohlédl tedy ještě na okamžik na Euniké, ležící u jeho nohou, a odešel beze slova do triclinia.

Po jídle se dal odnést do paláce a pak ke Chrysothemidě, kde zůstal pozdě do noci. Když se však vrátil, dal si zavolat Teiresia.

"Byla Euniké zbičována?" zeptal se ho.

"Ano, pane. Nedovolil jsi však protnout kůži."

"Jiný rozkaz jsem o ní už nedal?"

"Ne, pane," odpověděl zneklidněně atriensis.

"To je dobře. Kdo z otroků je jejím milencem?"

"Nikdo, pane."

"Co o ní víš?"

Teiresias začal vyprávět poněkud nejistým hlasem:

"Euniké v noci nikdy nevychází z cubicula, kde spává se starou Akrisionou a s Ifidou; po tvé koupeli, pane, nezůstává nikdy v lázních... Ostatní otrokyně se jí smějí a říkají jí Diana."

"Stačí," řekl Petronius. "Můj příbuzný Vinicius, kterému jsem dnes ráno Euniké daroval, ji nepřijal, zůstane tedy v domě. Můžeš jít."

"Smím ještě něco říci o Euniké, pane?"

"Rozkázal jsem ti, abys řekl vše, co víš."

"Celá familia, pane, si vypráví o útěku panny, která měla bydlit v domě urozeného Vinicia. Když jsi odešel, přišla Euniké ke mně a řekla mi, že zná člověka, který ji bude umět najít."

"Á!" řekl Petronius. "Co je to za člověka?"

"Neznám ho, pane, domníval jsem se však, že bych ti to měl oznámit."

"Dobře. Ať tedy ten člověk čeká zítra ráno v mém domě, dokud nepřijde tribun, kterého zítra mým jménem pozveš, aby mě navštívil."

Atriensis se poklonil a odešel.

A Petronius začal mimoděk uvažovat o Euniké. Zpočátku se mu zdálo jasné, že mladá otrokyně chce, aby Vinicius získal zpátky Lygii, jen proto, aby ji nemusila v jeho domě nahrazovat. Ale pak mu napadlo, že onen člověk, kterého Euniké doporučuje, může být jejím milencem - a toto pomyšlení mu pojednou bylo nemilé. Mohl se sice snadno dozvědět pravdu, stačilo totiž zavolat Euniké, bylo však už pozdě a Petronius se cítil po dlouhé návštěvě u Chrysothemidy unaven a spěchal si lehnout. Cestou do cubicula si však kdoví proč vzpomněl, že v koutcích Chrysothemidiných očí našel dnes vrásky. Napadlo mu také, že její krása je vytvořena spíše pověstmi, kolujícími po celém Římě, než opravdová a že Fonteius Capito, který mu za Euniké nabízel tři hochy z Klazomen, chtěl Euniké dostat přece jen příliš lacino.

Kapitola 11 - DÍL PRVNÍ

Kapitola 12 Quo vadis - Obsah

Kapitola 13 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!