předchozí
Kapitola 12 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 13

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 13. ze 74
následující
Kapitola 14 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Nazítří nebyl Petronius ještě ani hotov s oblékáním v unctuariu, a už přišel Vinicius, pozvaný Teiresiem. Věděl už, že od bran nepřišly žádné nové zprávy. Avšak místo aby ho to potěšilo, protože to byl přece důkaz, že Lygie je ve městě, zdrtilo ho to ještě víc, protože se začal domnívat, že Ursus ji mohl vyvést z města ihned po únosu, tedy ještě dříve než Petroniovi otroci začali u bran hlídat. Pravda, na podzim, kdy byly kratší dny, zavíraly se brány dost brzy, ale také je otvírali těm, kdož odjížděli z Říma. A těch bylo dost. Za hradby bylo možno se dostat i jinými způsoby, které znali velmi dobře například otroci mající v úmyslu utéci z města. Vinicius poslal sice své lidi i na všechny silnice vedoucí na venkov i k vigilům v menších městech se zprávou o dvojici otroků, kteří utekli, a s důkladným popisem Ursa a Lygie i se slibem bohaté odměny za jejich polapení. Bylo však pochybné, mohou-li je dostihnout, a i kdyby je dostihli, zdali se potom místní úřady budou cítit oprávněny zadržet je na soukromou Viniciovu žádost, nepotvrzenou praetorem. Ovšem na takové potvrzení nebyl čas. Pokud jde o Vinicia, hledal včera Lygii celý den, převlečen za otroka, po všech koutech města, avšak nenašel sebemenší stopu ani nitku, které by se mohl chytit. Viděl sice Aulovy lidi, ale ti jako by také něco hledali, a to ho jen utvrdilo v domněnce, že Aulovi lidé ji neunesli a že ani v Aulově domě nevědí, co se s ní stalo.

Jakmile mu tedy Teiresias oznámil, že existuje člověk, který je ochoten ji vyhledat, pospíšil sotva dechu popadaje do Petroniova domu, a jen se s Petroniem pozdravil, už se začal na onoho člověka vyptávat.

"Hned ho uvidíme," řekl Petronius. "Je to známý Euniké, která mi co nevidět přijde urovnat záhyby na tóze a která nám o něm podá bližší zprávy."

"To je ta, kterou jsi mi včera chtěl darovat?"

"Ano, ta, kterou jsi včera odmítl, a já jsem ti za to ostatně vděčen, protože je to snad nejlepší vestiplica v našem městě."

Vestiplica přišla, ještě než domluvil, uchopila tógu, složenou na židli vykládané slonovinou, rozvinula ji a chystala se ji přehodit Petroniovi přes ramena. Měla jasný, tichý obličej a v očích jí svítila radost.

Petronius na ni pohlédl a připadala mu velmi krásná. Po chvíli, když ho zavinula do tógy a začala ji urovnávat, shýbajíc se co chvíli, když potřebovala prodloužit některý záhyb, všiml si Petronius, že její ramena mají nádherný bleděrůžový nádech a na prsou a na bocích hrají průzračné záblesky jako na perleti nebo alabastru.

"Euniké," řekl, "přišel ten člověk, o kterém ses včera zmiňovala Teiresiovi?"

"Přišel, pane."

"Jak se jmenuje?"

"Chilón Chilonides, pane."

"Kdo je to?"

"Lékař, mudřec a věštec, který dovede číst v lidských osudech a předpovídat budoucnost."

"Předpověděl budoucnost i tobě?"

Euniké zalil ruměnec, jímž zrůžověly dokonce její uši a šíje.

"Ano, pane."

"A co ti věštil?"

"Že mne potká bolest i štěstí."

"Bolest tě potkala včera z Teiresiovy ruky, mělo by tedy přijít i štěstí."

"Už přišlo, pane."

"Jaké?"

A Euniké tichounce zašeptala: "Zůstala jsem."

Petronius položil ruku na její zlatou hlavu.

"Dobře jsi mi dnes urovnala záhyby, mám z tebe radost, Euniké."

Oči Euniké se pod tím dotekem v okamžiku potáhly mlhou štěstí a její hruď se začala rychle zvedat a klesat.

Avšak Petronius s Viniciem odešli do atria, kde na ně čekal Chilón Chilonides. Když je spatřil, hluboce se jim poklonil. Při vzpomínce na včerejší domněnku, že by to snad mohl být milenec Euniké, objevil se Petroniovi kolem rtů úsměv. Člověk, který stál před ním, nemohl být milencem žádné ženy. V té prapodivné figurce bylo něco odporného a směšného zároveň. Nebyl starý: v jeho rozčepýřeném vousu a kudrnaté kštici prosvítal šedivý vlas jen tu a tam. Břicho měl vpadlé, záda tak shrbená, že se na první pohled zdál hrbatý, a nad oním hrbem se tyčila velikánská hlava s opičí, ale zároveň i liščí tváří a s pronikavýma očima. Jeho nažloutlá pleť byla poseta vřídky a nos, který jimi byl pokryt docela, mohl svědčit o přílišné zálibě v láhvi. Zanedbaný šat, sestávající z tmavé tuniky, utkané z kozí vlny, a ze stejného děravého pláště, hovořil o skutečné anebo předstírané nouzi. Petronius si při pohledu na něj vzpomněl na homérovského Thersita, atak, když odpověděl pokynutím ruky na jeho poklonu, řekl:

"Buď vítán, božský Thersite! Jak se vede tvým boulím, které ti způsobil před Trójou Ulixes, a jak se vede jemu samému na Elysijských polích?"

"Urozený pane," odpověděl Chilón Chilonides, "nejchytřejší z mrtvých, Ulixes, posílá po mně nejmoudřejšímu ze žijících, Petroniovi, pozdravení a prosbu, aby zahalil mé vředy do nového pláště."

"Při Hekaté Triformis!" zvolal Petronius, "ta odpověď stojí za plášť..."

Avšak další rozhovor přerušil netrpělivý Vinicius, který se zeptal bez okolků:

"Víš přesně, do čeho se pouštíš?"

"Jestliže dvě familie ve dvou velkolepých domech nemluví o ničem jiném a jestliže to po nich opakuje polovička Říma, není těžké to vědět," odpověděl Chilón. "Včera v noci byla unesena dívka, vychovaná v domě Aula Plautia, jménem Lygie nebo vlastně Kallina, kterou přenášeli tví otroci, ó pane, z caesarova paláce do tvé insuly, a pokud jde o mne, beru na sebe úkol najít ji ve městě, anebo jestliže je opustila - to je však málo pravděpodobné - říci ti, urozený tribune, kam utekla a kde se ukryla."

"Dobře!" řekl Vinicius, jemuž se líbila důkladnost odpovědi. "Jaké k tomu máš prostředky?"

Chilón se chytrácky usmál:

"Prostředky máš, pane, ty, já mám jenom rozum."

Petronius se usmál také, byl totiž se svým hostem naprosto spokojen.

"Tenhle člověk může to děvče najít," pomyslil si.

Vinicius však svraštil srostlé obočí a řekl:

"Nuzáku, jestliže mě tu podvádíš kvůli odměně, dám tě utlouci klacky."

"Jsem filozof, a filozof nemůže toužit po odměně, zvláště ne po takové, jakou velkomyslně nabízíš."

"Ach, ty jsi filozof?" zeptal se Petronius. "Euniké mi povídala, že jsi lékař a věštec. Odkud znáš Euniké?"

"Přišla si ke mně pro radu, protože má sláva se dostala k jejímu sluchu."

"Jakou radu chtěla?"

"Proti lásce, pane. Chtěla se vyléčit z neopětované lásky."

"A vyléčil jsi ji?"

"Udělal jsem ještě více, pane, dal jsem jí totiž amulet, který zaručuje, že láska bude opětována. V Pafu na Kypru je chrám, ó pane, v němž je uložen Venušin pás. Dal jsem jí z tohoto pásu dvě nitky uložené v mandlové skořápce."

"A dal sis dobře zaplatit?"

"Za opětovanou lásku nelze nikdy zaplatit dost dobře. A já, protože mi na pravé ruce chybějí dva prsty, šetřím na otroka-scribu, který by sepisoval mé myšlenky a zachoval mé učení světu."

"Ke které škole patříš, božský mudrče?"

"Jsem kynik, pane, protože mám děravý plášť; jsem stoik, protože nouzi snáším trpělivě, a jsem peripatetik, protože nemaje lektiku chodím od vinaře k vinaři pěšky a cestou vyučuji ty, kdož slíbí, že mi zaplatí džbánek."

"A nad džbánkem se ovšem měníš v rétora?"

"Herakleitos řekl: 'Všechno teče.' A můžeš, pane, popřít, že víno je tekutina?"

"A hlásá také, že oheň je bůh; a tento bůh hoří na tvém nose."

"A božský Diogenes z Apollonie hlásal, že podstatou věcí je vzduch a čím je vzduch teplejší, tím dokonalejší bytosti vytváří; z nejteplejšího vzduchu vznikají duše mudrců. A protože na podzim přicházejí chladna, ergo musí opravdový mudřec zahřívat duši vínem... Nemůžeš totiž popřít ani to, pane, že džbánek -byť jen bryndy z okolí Capuy nebo Telesie - rozproudí teplo do všech kostí pomíjejícího lidského těla."

"Chilóne Chilonide, kde je tvá vlast?"

"Na pobřeží Ponta Euxeina. Pocházím z Mesembrie."

"Chilóne, jsi velký muž!"

"A zneuznaný!" dodal melancholicky mudřec.

Avšak Vinicius opět znetrpělivěl. Zlákán nadějí, která mu vysvitla, byl by chtěl, aby Chilón vyrazil na výpravu okamžitě, a celý ten rozhovor se mu zdál jen zbytečnou ztrátou času, pro kterou se na Petronia zlobil.

"Kdy zahájíš pátrání?" oslovil Řeka.

"Už jsem zahájil," odpověděl Chilón. "A zatímco jsem tady, co odpovídám na tvé vlídné otázky, pátrám také. Důvěřuj mi jen, šlechetný tribune, a věz, že kdyby se ti ztratil řemínek od obuvi, dovedl bych najít i ten řemínek anebo toho, kdo jej na ulici zvedl."

"Používali tě už k takovým službám?" zeptal se Petronius.

Řek zvedl oči ke stropu:

"Dnes si lidé příliš málo váží ušlechtilosti a moudrosti, aby dokonce i filozof nemusil hledat jiné prostředky k životu."

"A jaké prostředky máš ty?"

"Vědět všechno a posloužit zprávami těm, kdož po nich touží."

"A kdož za ně platí?"

"Ach pane, musím si koupit písaře. Jinak zemře má moudrost zároveň se mnou."

"Jestliže sis však dosud neušetřil ani na nový plášť, nebudou asi tvé zásluhy tak příliš znamenité."

"Skromnost mi brání, abych je vyzdvihoval. Ale uvědom si, pane, že dnes už nejsou takoví dobrodinci, jakých bylo kdysi plno a pro které bylo stejně příjemné odměnit zásluhu zlatem jako spolknout ústřici z Puteol. Nejsou malé mé zásluhy, nýbrž malá je lidská vděčnost. Jestliže tu a tam uteče ceněný otrok, kdo ho najde, ne-li jediný syn mého otce? Jestliže se na zdech objeví nápisy na božskou Poppaeu, kdo označí pachatele? Kdo vyhrabe u knihkupce báseň na caesara? Kdo oznámí, co se mluví v domech senátorů a rytířů? Kdo nosí dopisy, které lidé nechtějí svěřit otrokům, kdo poslouchá novinky u dveří lazebníků, před kým nemají žádné tajemství vinaři a pekařští pomocníci, komu důvěřují otroci, kdo dovede skrz naskrz prokouknout každý dům od atria až do zahrady? Kdo zná všechny ulice, uličky, skrýše, kdo ví, co si povídají lidé v thermách, v cirku, na trzích, ve školách lanistů, v boudách obchodníků s otroky, ba dokonce i v harenariích?"

"Pro bohy, dost, šlechetný mudrče!" zvolal Petronius. "Nebo se utopíme ve tvých zásluhách, ve tvé ctnosti, moudrosti a výmluvnosti. Dost! Chtěli jsme vědět, kdo jsi, a víme to!"

Avšak Vinicius byl rád; pomyslil si totiž, že tento člověk, puštěný jednou po stopě, neustane - podobně jako slídicí pes -, dokud nenajde skrýš.

"Dobrá," řekl, "potřebuješ nějaké pokyny?"

"Potřebuji zbraň."

"Jakou?" zeptal se udiveně Vinicius.

Řek napřáhl ruku a druhou znázornil počítání peněz.

"Taková je dnes už doba, pane," řekl s povzdechem.

"Budeš tedy oslem," řekl Petronius, "který dobývá pevnost měšci zlata."

"Jsem jenom ubohý filozof, pane," dopověděl pokorně Chilón, "zlato máte vy."

Vinicius mu hodil váček a Řek jej zachytil ve vzduchu, i když mu na pravé ruce skutečně chyběly dva prsty.

Pak zvedl hlavu a řekl:

"Pane, vím už více, než si snad myslíš. Nepřišel jsem s prázdnýma rukama. Vím, že děvče neunesl Aulus, protože jsem mluvil s jejich služebnictvem. Vím, že není ani na Palatinu, kde mají všichni plnou hlavu nemocné malé Augusty, a snad správně tuším, proč chcete to děvče hledat raději s mou pomocí než s pomocí vigilů a caesarových vojáků. Vím, že útěk jí umožnil otrok, který pochází z téže země jako ona. U otroků nemohl najít pomoc, protože otroci táhnou všichni za jeden provaz a nepomohli by mu proti tvým otrokům. Mohli mu pomoci jen jeho souvěrci..."

"Jen poslouchej, Vinicie!" skočil mu do řeči Petronius. "Nepovídal jsem ti slovo za slovem totéž?"

"To je pro mne ctí," řekl Chilón. "Ta dívka, pane," pokračoval, otočiv se znovu k Viniciovi, "uctívá bezpochyby stejného boha jako ona nejctnostnější ze všech Římanek, ta opravdu stoletá matróna Pomponia. Slyšel jsem i to, že Pomponia byla souzena domácím soudem za to, že vyznává jakási cizí božstva, nemohl jsem se však od jejích sluhů dozvědět, který je to bůh a jak se jmenují jeho vyznavači. Kdybych to věděl, šel bych k nim, stal bych se nejzbožnějším z nich a získal si jejich důvěru. Avšak ty, pane, jenž jsi, jak vím, strávil několik dnů v domě urozeného Aula, ty mi můžeš dát nějakou zprávu o té věci?"

"Nemohu," řekl Vinicius.

"Vyptávali jste se mne dlouho na různé věci, urození pánové, a já jsem vám na otázky odpovídal; dovolte, abych je nyní sám kladl. Neviděl jsi, ušlechtilý tribune, nějaké sošky, oběti, nějaká znamení, nějaké amulety ať už u Pomponie nebo u tvé božské Lygie? Neviděl jsi, že by si kreslily nějaké znaky, srozumitelné jen jim?"

"Znaky? Počkej! Ano! Jednou jsem viděl, jak Lygie nakreslila do písku rybu."

"Rybu? Ááá! Udělala to jednou nebo několikrát?"

"Jednou."

"A jsi si, pane, jist, že nakreslila ... rybu? Óóó!"

"Ano, rybu!" odpověděl Vinicius, v němž se probudila zvědavost. "Tušíš snad, co to znamená?"

"Zda tuším?" zvolal Chilón.

A pokloniv se na znamení, že se loučí, dodal:

"Kéž vás Fortuna obšťastňuje oba stejným dílem všemi svými dary, urození pánové!"

"Řekni, ať ti dají plášť!" řekl mu ještě na cestu Petronius.

"Ulixes ti děkuje Thersitovým jménem," odpověděl Řek, poklonil se ještě jednou a odešel.

"Nu, co říkáš tomu ušlechtilému mudrci?" zeptal se Petronius Vinicia.

"Říkám, že on Lygii najde!" zvolal rozradostněně Vinicius. "Ale říkám také, že kdyby byl nějaký stát lotrů, on by v tom státě mohl být králem."

"O tom není pochyb. Musím s tím stoikem navázat bližší známost, ale prozatím dám po něm vykouřit atrium kadidlem."

Chilón Chilonides se zatím zahalil do svého nového pláště, potěžkával v ruce, skryté pod jeho záhyby, měšec, který dostal od Vinicia, a kochal se jeho tíhou i zvukem. Pomalým krokem, ohlížeje se, zda se z Petroniova domu za ním nedívají, minul Porticus Liviae, a když došel na roh ulice Clivus Virbius, odbočil na Suburu.

"Musím zajít ke Sporovi," hovořil sám k sobě, "a ulít trochu vína Fortuně. Konečně jsem našel to, co už dlouho hledám. Je mladý, vznětlivý, štědrý jako kyperské doly a za tu lygijskou třasořitku by dal půlku svého jmění. Ano, právě takového člověka hledám už dávno. Člověk však musí na něho opatrně, protože jeho svraštělé obočí nevěstí nic dobrého. Ach! Vlčí štěňata dnes vládnou světem! Toho Petronia bych se bál už méně. Ó bohové! Jak to, že kuplířství vynáší dnes více než ctnost? Ha! Že nakreslila do písku rybu? Vím-li, co to znamená, ať se udávím kouskem kozího sýra! Ale budu to vědět! Protože však ryby žijí pod vodou a hledání pod vodou je těžší než na suchu, ergo: zaplatí mi za tu rybu zvlášť. Ještě jeden takový měšec a budu moci žebráckou mošnu pověsit na hřebík a koupit si otroka... Ale co bys řekl, Chilóne, tomu, kdybych ti poradil, aby sis koupil ne otroka, nýbrž otrokyni? Přece tě znám! Vím, že budeš souhlasit! Kdyby byla krásná, jako například Euniké, sám bys při ní omládl a ještě bys z ní měl poctivé a jisté příjmy. Prodal jsem té ubožačce Euniké dvě nitky z mého vlastního pláště... Je hloupá, ale kdyby mi ji Petronius daroval, vzal bych... Tak tak, Chilóne, synu Chilónův... Ztratil jsi otce i matku! Jsi sirotek, kup si tedy pro potěšení aspoň otrokyni. A protože otrokyně musí někde bydlit, Vinicius jí najme byt, v němž najdeš útulek i ty; otrokyně se musí oblékat, Vinicius jí tedy zaplatí šaty, musí jíst, bude ji tedy živit. Och, jak je ten život těžký! Kde jsou ty časy, kdy člověk dostal za obolos tolik bobu se slaninou, kolik se mu vešlo do obou dlaní, anebo kozí jelito, dlouhé jako ruka dvanáctiletého chlapce! Ale tady je už ten zloděj Sporus! Ve vinárně se člověk nejspíše něco dozví."

S těmito slovy vešel do vinárny a poručil si džbánek "tmavého". Když viděl nedůvěřivý pohled krčmáře, vyhrabal z měšce zlatý peníz, položil jej na stůl a řekl:

"Spore, od svítání až do poledne jsem dnes pracoval se Senekou a zde vidíš, čím mě můj přítel obdařil na cestu."

Kulaté Sporovy oči zkulatěly při tomto pohledu ještě více a víno se octlo okamžitě před Chilónem. Chilón v něm omočil prst, nakreslil jím na stůl rybu a řekl:

"Víš, co to znamená?"

"Ryba? No, ryba je ryba!"

"Jsi hlupák, i když přiléváš do vína tolik vody, že by tam člověk mohl najít i rybu. To je symbol, který znamená v jazyku filozofů, úsměv Fortuny. Kdybys to byl uhádl, usmála by se Fortuna snad i na tebe. Važ si filozofie, povídám ti, protože jinak změním vinárnu; však mě k tomu můj osobní přítel Petronius už dávno přemlouvá."


předchozí
Kapitola 12 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 13
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 14 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!