předchozí
Kapitola 13 - DÍL PRVNÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 14

DÍL PRVNÍ
celkem kapitola: 14. ze 74
následující
Kapitola 15 - DÍL PRVNÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Několik příštích dnů se Chilón nikde neukazoval. Vinicius, který od té doby, co se od Akté dozvěděl, že ho Lygie milovala, toužil ještě stokrát více po tom, aby ji nalezl, zahájil pátrání na vlastní pěst, protože se nechtěl a ani nemohl obrátit o pomoc k caesarovi, jenž se utápěl v úzkosti o zdraví malé Augusty.

Avšak oběti přinášené do chrámů, modlitby a vota ani lékařské umění a nejrůznější kouzelné prostředky, k nimž se v poslední naději v paláci uchylovali, nepomohly. Dítě za týden zemřelo. Na caesarův dvůr a na Řím se snesl smutek. Caesar, který při narození dítěte šílel radostí, šílel nyní zoufalstvím. Zamkl se ve svém pokoji a dva dny nejedl, a třebaže se palác hemžil davy senátorů a augustiánů, kteří sem spěchali, aby dali najevo smutek a účast, nechtěl nikoho vidět. Senát se sešel k mimořádnému zasedání, na němž bylo zemřelé dítě prohlášeno za bohyni; usnesl se také postavit jí chrám a ustanovit v něm zvláštního kněze. A také do ostatních chrámů byly přinášeny nové oběti k poctě zemřelé, odlévaly se její sochy z drahocenných kovů, a pohřeb, to byla jediná nepopsatelná slavnost, na níž se lid podivoval nepotlačovaným výbuchům caesarova smutku, plakal s ním, natahoval ruce po dárcích, ale především se bavil nevšední podívanou.

Petronia znepokojila ta smrt. Celý Řím už věděl, že Poppaea ji přičítá zlým kouzlům. Po ní to opakovali i lékaři, kteří tak mohli ospravedlnit bezvýslednost svého úsilí, i kněží, jejichž oběti se ukázaly bezmocné, i zaříkávači, kteří se chvěli o svůj život, i lid. Petronius byl teď rád, že Lygie utekla; protože však nepřál nic zlého Aulovi a jeho rodině a protože přál i sobě a Viniciovi, vydal se okamžitě, jakmile odstranili cypřiš zaražený před Palatinem na znamení smutku, na hostinu uspořádanou pro senátory a augustiány, aby se tam přesvědčil, nakolik přál Nero sluchu pověstem o kouzlech, a aby předešel následkům, které by z toho mohly vzejít.

Protože znal Nerona, bál se také, že i kdyby neuvěřil v kouzla, bude předstírat, že věří, a to jednak proto, aby oklamal vlastní bolest, jednak proto, aby se mohl na komkoli pomstít, a konečně i proto, aby předešel domněnky, že ho bohové začínají trestat za jeho zločiny. Petronius nepředpokládal, že by caesar byl sto milovat, byť i své vlastní dítě, opravdově a hluboce, třebaže je miloval náruživě. Byl si však jist, že bude svou bolest přehánět. A nemýlil se. Nero poslouchal útěšná slova senátorů a rytířů s kamennou tváří, oči upřeny na jedno místo, a bylo vidět, že i když snad trpí opravdově, myslí současně na to, jakým dojmem působí na přítomné jeho bolest, a že si zároveň hraje na Niobé a předvádí otcovský žal, tak jak by jej předváděl komediant na scéně. Dokonce se mu ani nedařilo vydržet přitom v mlčící a jakoby zkamenělé bolesti, neboť co chvíli učinil pohyb, jako by si sypal na hlavu prach ze země, a v některých chvílích zase tlumeně sténal. Když spatřil Petronia, vyskočil a začal křičet tragickým hlasem, tak aby ho všichni slyšeli:

"Eheu! I ty jsi vinen její smrtí! To na tvou radu vešel do těchto zdí zlý duch, který jediným svým pohledem vysál život z její hrudi... Běda mi! Kéž by mé oči raději neviděly světlo Héliovo! Běda mi! Eheu!"

Volal stále silněji, až přešel do zoufalého křiku. Avšak Petronius se v tomto okamžiku rozhodl vsadit vše na jednu kartu: vztáhl ruku, strhl rychle hedvábný šátek, který Nero nosil vždycky kolem krku, a přiložil mu jej na ústa.

"Pane!" řekl vážně. "Spal ve své bolesti Řím a svět, ale zachovej nám svůj hlas!"

Všichni přítomní užasli, užasl na okamžik i sám Nero a jediný Petronius zůstal klidný. Věděl až příliš dobře, co dělá. Věděl přece, že Terpnos a Diodoros měli přímo rozkaz zacpávat caesarovi ústa, kdyby příliš zesílil svůj hlas a vydával jej tak v sebemenší nebezpečí.

"Caesare," pokračoval stejně vážně a smutně, "utrpěli jsme nesmírnou ztrátu, ať nám tedy zůstane aspoň tento poklad útěchy."

Neronův obličej sebou zaškubal a za chvíli se mu z očí řinuly slzy; pojednou se opřel rukama o Petroniova ramena, položil hlavu na jeho prsa a začal vprostřed pláče opakovat: "Ty jediný ze všech jsi na to pomyslil, ty jediný, Petronie! Ty jediný!"

Tigellinus zežloutl závistí. A Petronius mluvil dál:

"Jeď do Antia! Tam přišla božská na svět, tam se na tebe snesla radost, tam se snese i uklidnění. Ať mořský vzduch osvěží tvé božské hrdlo; ať se tvá hruď nadýchá slané vlhkosti. My, věrní, půjdeme všude s tebou; budeme konej šit tvou bolest přátelstvím a ty nás budeš obšťastňovat písní."

"Ano!" odpověděl žalostným hlasem Nero. "Napíši na její počest hymnus a složím k němu i hudbu."

"A pak vyhledáš teplé slunce v Bajích."

"A pak zapomenutí v Řecku."

"Ve vlasti poezie a písně!"

A kamenná, pochmurná nálada ponenáhlu mizela, tak jako mizí mraky zakrývající slunce. Místo toho se rozproudil hovor, sice ještě jakoby plný smutku, avšak také už plný plánů do budoucna, plánů cesty, uměleckých vystoupení, ba i hostin, které bylo třeba uspořádat při ohlášené návštěvě arménského krále Tiridata. Tigellinus se sice ještě snažil zavést hovor na kouzla, ale Petronius, jist si už svým vítězstvím, přijal tuto výzvu k boji a řekl:

"Tigelline, co myslíš, mohou kouzla uškodit bohům?"

"Sám caesar mluvil o kouzlech," odvětil dvořan.

"To mluvila bolest, a ne caesar. Ale co o tom soudíš ty?"

"Bozi jsou příliš mocni, než aby mohli podléhat kouzlům."

"A chtěl bys snad upírat božskost caesarovi a jeho rodině?"

"Peractum est!" zabručel Eprius Marcellus, který stál vedle; tuto větu křičíval lid, jestliže gladiátor v aréně dostal takovou ránu, že nebylo třeba jej už dobíjet.

Tigellinus rozdrtil v zubech svůj hněv. On a Petronius odedávna mezi sebou soutěžili o Neronovu přízeň. Tigellinus měl převahu v tom, že Nero se před ním ostýchal méně, ba vlastně vůbec ne, avšak Petronius až dosud, kdykoli se střetli, vítězil nad Tigellinem rozumem a důvtipem.

Tak tomu bylo i teď. Tigellinus zmlkl a jen si vštěpoval do paměti ty senátory a rytíře, kteří Petronia, jen co poodešel do pozadí sálu, ihned obklopili, usuzujíce, že po tom, co se teď stalo, bude rozhodně prvním caesarovým oblíbencem.

Když Petronius opustil palác, vydal se k Viniciovi a vyprávěl mu o příhodě s caesarem a Tigellinem. Pak řekl:

"Odvrátil jsem nebezpečí nejen od Aula Plautia a od Pomponie a nejen od nás obou, nýbrž dokonce i od Lygie, kterou teď nebudou hledat, už jen proto, že jsem přemluvil tu měděnobradou opici, aby jela do Antia a odtamtud do Neapole nebo do Bají. A on pojede. V Římě se totiž dosud neodvážil vystoupit veřejně v divadle, ale já vím, že už dlouho zamýšlí vystoupit v Neapoli. Pak sní ještě o Řecku, kde by chtěl zpívat ve všech důležitějších městech, a potom se všemi věnci, které mu věnují Graeculi, uspořádat triumfální vjezd do Říma. Po celou tu dobu budeme moci, aniž nám vtom bude někdo bránit, hledat Lygii a bezpečně ji ukrýt. A co náš ušlechtilý filozof? Ještě tu nebyl?"

"Tvůj ušlechtilý filozof je podvodník. Ne! Nebyl tu, neukázal se a už nikdy se neukáže!"

"A já mám lepší mínění, ne-li o jeho poctivosti, tedy aspoň o jeho rozumu. Už jednou pustil žilou tvému měšci, přijde tedy už proto, že mu bude chtít pustit žilou podruhé."

"Ať si jen dá pozor, abych nepustil žilou já jemu!"

"Nedělej to; měj s ním trpělivost tak dlouho, dokud nebudeš mít důkazy, že je to podvodník. Peníze mu už nedávej, ale slib mu místo toho bohatou odměnu, přinese-li ti spolehlivou zprávu. Podnikneš také něco na vlastní pěst?"

"Dva mí propuštěnci, Nymfidios a Demas, ji hledají v čele šedesáti lidí. Otrokovi, který ji najde, jsem slíbil svobodu. Kromě toho jsem vyslal zvláštní posly na všechny silnice vedoucí z Říma, aby se po krčmách vyptávali na Lyga a na dívku. A já sám běhám ve dne v noci po městě, doufaje ve šťastnou náhodu."

"Jakmile se cokoli dozvíš, podej mi zprávu, protože já budu muset jet do Antia."

"Dobrá."

"A jestliže se kterékoli ráno probudíš a řekneš si, že nestojí za to, aby ses pro jediné děvče tolik trápil a vynakládal pro ně tolik úsilí, přijeď do Antia. Tam bude žen a radovánek dost."

Vinicius začal rychlými kroky přecházet sem a tam. Petronius ho chvíli pozoroval a konečně řekl:

"Pověz mi upřímně - ne jako prchlivec, který si sám něco namlouvá a sám se vydražďuje, ale jako rozumný člověk, který odpovídá příteli: záleží ti na té Lygii stále stejně?"

Vinicius se na okamžik zastavil, pohlédl na Petronia tak, jako by ho předtím nebyl viděl, a začal znovu přecházet. Bylo na něm vidět, že v sobě tlumí výbuch. Vědomí vlastní bezmocnosti, smutek, hněv a nepřekonatelný stesk mu nakonec vymáčkly z očí dvě slzy, které promluvily k Petroniovi silněji než nejvýmluvnější slova.

Petronius se na okamžik zamyslil a pak řekl:

"Svět nese na ramenou nikoli Atlas, nýbrž žena a někdy si s ním pohrává jako s míčem."

"Tak je to!" řekl Vinicius.

A začali se loučit. Ale vtom jim otrok přišel říci, že v předsíni čeká Chilón Chilonides a prosí, aby byl vpuštěn před pánovu tvář.

Vinicius přikázal, aby ho okamžitě pustili dál. A Petronius řekl:

"Ha! Neříkal jsem ti to?! U Herkula! Zachovej jenom klid; jinak ovládne on tebe, a ne ty jeho."

"Pozdrav a úctu urozenému vojenskému tribunovi i tobě, pane!" řekl Chilón, vcházeje. "Kéž se vaše štěstí vyrovná vaší slávě a vaše sláva nechť obsáhne celý svět od Herkulových sloupů až k hranicím Arsakovců."

"Buď vítán, zákonodárce ctnosti a moudrosti!" odpověděl Petronius.

Avšak Vinicius se zeptal s předstíraným klidem:

"Co přinášíš?"

"Poprvé jsem ti přinesl, pane, naději, dnes ti přináším jistotu, že dívka bude nalezena."

"To znamená, že jsi ji ještě nenašel?"

"Nenašel, pane, ale objevil jsem, co znamená symbol, který ti nakreslila. Vím, jací lidé ji unesli, a vím, mezi vyznavači kterého boha ji musíme hledat."

Vinicius chtěl vyskočit se židle, na které seděl, avšak Petronius mu položil ruku na rameno, a otočiv se k Chilónovi, řekl:

"Pokračuj!"

"Pane, jsi si naprosto jist, že ti dívka nakreslila do

písku rybu?"

"Jsem!" vybuchl Vinicius.

"Je tedy křesťanka a unesli ji křesťané."

Nastala chvíle mlčení.

"Poslechni, Chilóne," řekl konečně Petronius.

"Můj příbuzný ti určil za nalezení té dívky značnou

částku peněz, ale také o nic menší počet ran důtkami, napadne-li ti vodit ho za nos. V prvém případě si koupíš ne jednoho, ale hned tři scriby, ve druhém však ti nebude stačit na hojivou mast ani filozofie všech sedmi mudrců i tvá vlastní nádavkem."

"To děvče je křesťanka, pane!" zvolal Řek.

"Uvaž to dobře, Chilóne! Ty přece nejsi hloupý člověk. Víme, že Iunia Silana a Calvia Crispinilla nařkly Pomponii Graecinu, že vyznává křesťanské pověry, ale víme také, že domácí soud ji toho obvinění zprostil. Chtěl bys je snad nyní obnovovat? Chtěl bys nám tu snad namlouvat, že Pomponia a s ní i Lygie patří k nepřátelům lidstva, k travičům fontán a studní, ke ctitelům oslí hlavy, k lidem, kteří vraždí děti a páchají nejoplzlejší prostopášnosti? Uvaž to, Chilóne, aby se these, kterou nám tu hlásáš, neodrazila jako antithese na tvých zádech!"

Chilón rozhodil rukama na znamení, že to není jeho vina, a pak řekl:

"Pane! Vyslov řecky tuto větu: Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel."

"Dobrá. Už ji říkám! A co z toho?"

"A teď vezmi začáteční písmena každého z těchto slov a slož je tak, aby tvořila jedno slovo."

"Ryba!" řekl s úžasem Petronius.

"Už tedy víš, proč se ryba stala znakem křesťanů," odpověděl pyšně Chilón.

Chvíli všichni mlčeli. V Řekových vývodech bylo však něco tak překvapujícího, že oba přátelé nebyli sto odolat úžasu.

"Vinicie," zeptal se Petronius, "nemýlíš se? Opravdu ti Lygie nakreslila rybu?"

"U všech bohů podsvětí! Tady by člověk mohl zešílet!" vykřikl mladý muž podrážděně. "Kdyby mi byla nakreslila ptáka, řekl bych, že ptáka!"

"Je tedy křesťanka," opakoval Chilón.

"To tedy znamená," řekl Petronius, "že Pomponia a Lygie otravují studně, vraždí děti chycené na ulici a oddávají se prostopášnostem! Hlouposti! Ty, Vinicie, byl jsi v jejich domě déle, já jen krátce, ale znám Aula a Pomponii, ba dokonce i Lygii dost, abych mohl říci: pomluvy a hloupost! Je-li ryba znakem křesťanů a to se dá těžko popřít - a jsou-li ty dvě křesťanky, pak tedy u Proserpiny! - nejsou křesťané zřejmě takoví, za jaké je považujeme."

"Mluvíš jako Sokrates, pane," odpověděl Chilón. "Kdo kdy vyslýchal nějakého křesťana? Kdo poznal jejich učení? Když jsem před třemi lety putoval z Neapole sem, do Říma (ó, proč jsem tam jen nezůstal!), připojil se ke mně člověk, lékař jménem Glaukos, o němž se povídalo, že je křesťan, ale já jsem se přesto přesvědčil, že je to dobrý a ctnostný člověk."

"To ses teď dozvěděl od něho, co znamená ryba?"

"Bohužel ne, pane! Cestou, v jedné hospodě, probodl toho dobrého starce někdo nožem a jeho ženu a dítě odvedli obchodníci s otroky. A já, když jsem je bránil, ztratil jsem tady ty dva prsty. Ale protože u křesťanů není, jak se povídá, nouze o zázraky, doufám, že mi zase narostou."

"Jak to? Snad nejsi křesťan?"

"Od včerejška, pane! Od včerejška! Udělala ho ze mne ta ryba. Vidíš, jaká je v ní moc! A za několik dnů budu ten nejhorlivější z horlivých, aby mě pustili ke všem svým tajemstvím, a až mě pustí ke všem svým tajemstvím, budu vědět, kde se skrývá to děvče. Pak se mi snad mé křesťanství vyplatí víc než má filozofie. Však jsem také Merkurovi slíbil, že pomůže-li mi najít dívku, obětuji mu dvě stejně staré a stejně veliké jalovice, jimž dám pozlatit rohy."

"Tvé den staré křesťanství a tvá starší už filozofie ti tedy dovolují věřit v Merkura?"

"Věřím vždycky v to, v co je zapotřebí věřit, a to je má filozofie, která by měla být po chuti zvláště Merkurovi. Ale víte, urození pánové, jak podezíravý je to naneštěstí bůh. Nevěří slibům, ba ani slibům počestných filozofů, a jistě by rád dostal ty jalovice předem, jenže to je obrovský výdaj. Není každý Senekou a já na to nemám. Kdyby však chtěl šlechetný Vinicius na účet té částky, kterou mi slíbil ... něco málo..."

"Ani obolos, Chilóne!" řekl Petronius. "Ani obolos! Viniciova štědrost předčí tvé naděje, ale teprve pak, až bude Lygie nalezena, to znamená, až nám ukážeš její úkryt. Merkur ti bude muset s těmi dvěma jalovicemi počkat, ačkoliv nedivím se, že k tomu nemá moc chuti, a podle toho poznávám, že není hloupý."

"Poslyšte mě, urození pánové. Objev, který jsem učinil, je veliký, protože i když jsem dosud nenašel dívku, našel jsem cestu, na které je třeba ji hledat. Vy jste rozeslali své otroky po celém městě i po venkově, ale přinesl vám některý z nich nějakou stopu? Ne! Já jediný jsem ji přinesl. A ještě víc vám povím: Mezi vašimi otroky mohou být křesťané, o kterých nevíte, protože tato pověra se rozšířila všude, a tito otroci, místo aby vám pomáhali, budou vás zrazovat. Není dokonce dobře ani to, že mě tady vidí. A proto ty, ušlechtilý Petronie, přikaž mlčet Euniké a ty, stejně ušlechtilý Vinicie, rozhlas, že ti prodávám mast, která zajišťuje koním, jestliže je tou mastí natřeš, vítězství v cirku... Já jediný budu hledat a já jediný najdu uprchlíky, ale vy mi důvěřujte a uvědomte si, že vše, co dostanu předem, bude pro mne jen pobídkou, protože vždycky budu očekávat víc a budu mít tedy tím větší jistotu, že mě slíbená odměna nemine. Ba, tak je to! Jako filozof pohrdám penězi, ačkoli jimi nepohrdá ani Seneca, ba ani Musonius nebo Cornutus; ti však nikoho nebránili a neztratili prsty, mohou tedy psát sami a zanechat tak svá jména budoucnosti. Ale kromě otroka, kterého si chci koupit, a kromě Merkura, kterému jsem slíbil jalovice (a víte dobře, jak dobytek podražil), i samotné hledání si vyžaduje mnoha výdajů. Poslouchejte jen trpělivě. Za těch několik dnů se mi na nohou nadělaly od samého chození rány. Chodil jsem do vinárny promluvit si s lidmi, k pekařům, řezníkům, k prodavačům oleje i k rybářům. Proběhl jsem všechny ulice a uličky; byl jsem ve skrýších uprchlých otroků; prohrál jsem téměř sto asů v moře; byl jsem v prádelnách, sušárnách, vyvařovnách, setkal jsem se s poháněči mulů i se sochaři; setkal jsem se s lidmi, kteří léčí nemocné měchýře a tahají zuby, mluvil jsem s prodavači sušených fíků, byl jsem na hřbitovech - a víte, proč to všechno? Proto, abych všude kreslil rybu, díval se lidem do očí a poslouchal, co na to znamení řeknou. Dlouho jsem nepozoroval nic, až jednou jsem si všiml starého otroka, který nabíral u fontány vodu a plakal. Přistoupil jsem k němu a zeptal se ho po příčině jeho slz. Usedli jsme na stupně fontány a on mi odpověděl, že skládal celý život sestercius k sesterciu, aby mohl vykoupit svého milovaného syna, ale jeho pán, nějaký Pansa, když spatřil peníze, vzal mu je a syna drží v otroctví dále. 'A tak tedy pláči', hovořil stařec, 'protože i když říkám: Děj se vůle boží, nemohu se, bídný hříšník, ubránit slzám.' V tu chvíli, jako bych byl jat nějakým tušením, omočil jsem prst ve vědru a nakreslil jsem mu rybu. A on odpověděl: 'I má naděje je v Kristovi.' A já jsem se zeptal: 'Poznal jsi mě podle znamení?' On odpověděl: 'Ano a pokoj budiž s tebou.' Začal jsem tahat rozumy a ta poctivá duše mi všecko vybrebtala. Jeho pán, onen Pansa, je sám propuštěncem velkého Pansy a vozí po Tiberu do Říma kamení, které vykládají z vorů otroci a nádeníci a v noci, to aby nepřekáželi pouličnímu ruchu, nosí ty kameny na staveniště. Mezi nimi pracuje mnoho křesťanů a také jeho syn, ale protože je to práce nad jeho síly, chtěl ho otec vykoupit. Ale Pansa si raději nechal i peníze i otroka. Při těchto slovech se opět rozplakal a já jsem k jeho slzám přidal své; nebylo to pro mne těžké, protože mám dobré srdce a protože jsem od toho neustálého chození dostal loupání do nohou. Při té příležitosti jsem si začal hned stěžovat, že jsem přišel před několika dny z Neapole a že tu neznám nikoho z bratří, že nevím, kde se scházejí, a nemohu se tedy spolu s nimi modlit. On se podivil, že mi křesťané v Neapoli nedali dopisy pro římské bratry, ale já mu řekl, že mi je cestou ukradli. Řekl mi tedy, abych přišel v noci k řece, že mne seznámí s bratřími a ti že mě pak zavedou do modliteben a ke starším, kteří spravují křesťanskou obec. Když jsem to uslyšel, zaradoval jsem se tak, že jsem mu dal částku, kterou potřeboval na vykoupení syna, v naději, že velkomyslný Vinicius mně ji dvojnásob vrátí..."

"Chilóne," skočil mu do řeči Petronius, "ve tvém vyprávění plove lež na hladině pravdy jako olej na vodě. Přinesl jsi důležité zprávy, to nepopírám. Tvrdím dokonce, že na cestě k nalezení Lygie byl učiněn velký krok kupředu, ale nepřikrašluj své novinky lží. Jak se jmenuje stařec, od něhož ses dozvěděl, že se křesťané poznávají podle znamení ryby?"

"Euricius, pane. Ubohý, nešťastný stařec! Připomněl mi lékaře Glauka, kterého jsem bránil před loupežníky, a hlavně tím mě dojal."

"Věřím, že ses s ním seznámil a že dovedeš té známosti využít, ale peníze jsi mu nedal. Nedal jsi mu ani as, rozumíš! Nic jsi mu nedal!"

"Ale pomohl jsem mu nést vědra a o jeho synu jsem hovořil s velkým soucitem. Ano, pane! Cožpak se něco dá ukrýt před Petroniovou bystrostí? Dobrá tedy, nedal jsem mu peníze, anebo spíše dal jsem mu je, ale jenom v duchu, v myšlenkách, a to by mu mělo vlastně stačit, kdyby to byl opravdový filozof... A dal jsem mu je proto, že jsem takový čin považoval za nezbytný a užitečný; jen si představ, pane, jak by mi tento čin okamžitě získal všechny křesťany, jak by mi k nim otevřel dveře, jakou důvěru ke mně by v nich vzbudil!"

"To je pravda," řekl Petronius, "a měl jsi to udělat."

"Právě proto sem přicházím, abych to mohl udělat."

Petronius oslovil Vinicia:

"Dej mu odpočítat pět tisíc sesterciů ale v duchu, v myšlenkách..."

Ale Vinicius řekl:

"Dám ti sluhu, který ponese žádanou částku. Ty povíš Euriciovi, že sluha je tvým otrokem, a peníze odpočítáš starci před ním. Protože jsi však přinesl důležitou zprávu, dostaneš stejnou částku ještě pro sebe. Přijď si pro sluhu a pro peníze dnes večer."

"Pravý caesar!" řekl Chilón. "Dovol, pane, abych ti věnoval své dílo, ale dovol také, abych si dnes večer přišel jen pro své peníze. Euricius mi totiž řekl, že všechny vory jsou už vyloženy a další připlují z Ostie teprve za několik dnů. Pokoj s vámi! Tak se loučí křesťané... Koupím si otrokyni, totiž chtěl jsem říci otroka. Ryby se chytají na udici a křesťané na rybu. Pax vobiscum! Pax!... Pax!... Pax!"


předchozí
Kapitola 13 - DÍL PRVNÍ
Kapitola 14
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 15 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!