Quo vadis

Kapitola 14 - DÍL PRVNÍ	Kapitola 15 DÍL PRVNÍ celkem kapitola: 15. ze 74	Kapitola 16 - DÍL PRVNÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Petronius Viniciovi:

"Po důvěryhodném otroku posílám ti z Antia tento dopis na který mi, doufám, i když tvá ruka přivykla více meči a kopí než peru, po témže poslu bez zbytečných průtahů odpovíš. Opustil jsem tě na slibné stopě a plného naděje, předpokládám tedy, že buď jsi již svou sladkou touhu ukojil v Lygiině náručí, anebo že ji ukojíš dřív, než do Campanie zavane z vrcholků Soracte opravdová zimní vichřice, ó můj Vinicie! Budiž ti učitelkou zlatá bohyně kyperská a ty buď učitelem té lygijské jitřence, která utíká před sluncem lásky. A pamatuj vždy, že mramor, byť sebevzácnější, není sám o sobě ničím a že skutečnou hodnotu dostává teprve tenkrát, jakmile ho sochařova ruka promění ve veledílo. Buď takovým sochařem i ty, carissime! Milovat, to ještě nestačí, člověk musí umět milovat a musí umět lásce naučit. Vždyť rozkoš pociťuje i plebs, ba dokonce i zvířata, ale skutečný člověk se od nich liší právě tím, že tu rozkoš mění v jakési ušlechtilé umění, a kochaje se jí, ví o tom, uvědomuje si v mysli celou její božskou cenu a ukájí tak nejen tělo, nýbrž i duši. Často, kdykoli se tu zamyslím nad prázdnotou, nejistotou a nudností našeho života, napadá mi, že ty sis možná vybral lépe a že nikoli caesarův dvůr, nýbrž válka a láska jsou jediné dvě věci, pro které stojí za to narodit se a žít.

Ve válce jsi byl šťasten, buď šťasten i v lásce. A jsi-li zvědav, co se děje u caesarova dvora, napíši ti o tom čas od času. Sedíme tedy v Antiu a pečujeme o svůj nebešťanský hlas, stále však ještě pociťujeme nenávist k Římu a na zimu máme v úmyslu vydat se do Bají a vystoupit veřejně v Neapoli, jejíž řečtí obyvatelé nás dovedou ocenit lépe nežli to vlčí plémě bydlící na březích Tiberu. Seběhnou se tam lidé z Bají, z Pompejí, z Puteol, z Cum, ze Stabií, potlesku i věnců bude spousta a to bude pobídkou k zamýšlené výpravě do Achaje.

A vzpomínky na malou Augustu? Ano! Ještě ji oplakáváme. Hymny, které jsme sami složili, zpíváme tak překrásně, že se Sirény závistí poschovávaly v nejhlubších Amfitritiných jeskyních. Zato by nás však poslouchali delfíni, kdyby jim v tom nebránilo šumění moře. Naše bolest se ještě neutišila, ukazujeme ji tedy před lidmi ve všech možných pózách, kterým nás učí sochařství, a dáváme při tom bedlivě pozor, zda nám to tak sluší a zda lidé dovedou tu krásu chápat. Ach můj milý! Pomřeme jako šašci a komedianti.

Jsou tady všichni augustiáni a všechny augustiánky, nepočítaje v to pět set oslic, v jejichž mléku se koupe Poppaea, a deset tisíc služebnictva. Někdy tu bývá veselo. Calvia Crispinilla stárne; vyprávěla, že si vyprosila u Poppaey, aby se směla koupat hned po ní. Nigidii dal Lucanus políček, protože ji podezírá ze styků s gladiátorem. Sporus prohrál ženu v kostkách, když hrál se Senecionem. Torquatus Silanus mi nabídl za Euniké čtyři hnědáky, kteří letos určitě zvítězí v dostizích. Odmítl jsem! A také tobě děkuji, že jsi ji nepřijal. Pokud jde o Torquata Silana, ani si, chudák, neuvědomuje, že je už více stínem než člověkem. O jeho smrti je rozhodnuto. A víš, jaká je jeho vina? Že je pravnukem božského Augusta. Není pro něho záchrany. Takový je náš svět!

Jak víš, očekávali jsme tu Tiridata, místo toho však napsal Vologeses urážlivý dopis. Protože si podrobil Arménii, prosí, abychom mu ji nechali pro Tiridata; a jestliže nenecháme, stejně nám ji nevydá. Dočista se vysmívá! Rozhodli jsme se tedy, že bude válka. Corbulo dostane takovou pravomoc, jakou měl za války s mořskými lupiči velký Pompeius. V jednom okamžiku však Nero zaváhal: bojí se zřejmě slávy, kterou by mohl získat Corbulo, kdyby zvítězil. Uvažovali jsme dokonce, nemáme-li velení nabídnout našemu Aulovi. Poppaea byla proti tomu, protože Pomponiina ctnost je jí zřejmě solí v očích.

Vatinius nám ohlásil jakési neobyčejné gladiátorské zápasy, které chce uspořádat v Beneventu. Jen se podívej, kam až to v našich dobách, přestože máme přísloví ne sutor supra crepidam, dotáhnou ševci! Vitellius - ševcův potomek a Vatinius - ševcův rodný syn! Možná že sám ještě smolil dratev! Histrio Aliturus hrál včera nádherně Oidipa. Ptal jsem se ho také, jako Žida, zda jsou Židé a křesťané totéž. Odpověděl mi, že Židé mají prastaré náboženství, kdežto křesťané jsou nová sekta, která vznikla nedávno v Judeji. Ukřižovali tam za Tiberia jakéhosi člověka, jehož vyznavači se množí ode dne ke dni a považují ho za boha. Vypadá to, že o žádných jiných bozích, a zvláště o našich, nechtějí nic vědět. Nechápu, proč by jim to vadilo.

Tigellinus mi dává najevo už otevřené nepřátelství. Ještě na mne nestačí, má však proti mně jednu výhodu. Hledí si více života a zároveň je to větší lotr než já, a to ho sbližuje s Ahenobarbem. Ti dva si dříve nebo později začnou rozumět - a to pak přijde řada na mne. Kdy k tomu dojde, to nevím, ale protože k tomu jednou dojít musí, na datu nezáleží. Zatím je nutno se bavit. Život sám o sobě by nebyl špatný, nebýt Měděnobradého. Jeho přičiněním se člověk někdy hnusí sám sobě. A je marné vykládat si boj o jeho přízeň jako nějaký závod v cirku, jako nějakou hru nebo zápasy, v nichž vítězství příjemně lechtá vlastní ješitnost. Já si to tak často vykládám, ale přesto se mi někdy zdá, že jsem vlastně takový Chilón a že nejsem o nic lepší než on. Až ho nebudeš potřebovat, pošli mi ho. Oblíbil jsem si jeho mravokárné řeči. Pozdravuj ode mne svou božskou křesťanku, anebo ji raději mým jménem popros, aby ti nebyla rybou. Napiš mi o svém zdraví, o své lásce, uměj milovat, uč milovat a buď zdráv!"

M. C. Vinicius Petroniovi:

"Lygii dosud nemám! Nebýt naděje, že ji brzy najdu, nedostal bys odpověď, protože přejídá-li se život, ani psát se nechce. Chtěl jsem se přesvědčit, zda mě Chilón nepodvádí, a tu noc, kdy si přišel pro peníze určené Euriciovi, zahalil jsem se do vojenského pláště a vydal se nepozorován za ním a za chlapcem, kterého jsem mu dal s sebou. Když došli na místo, pozoroval jsem je zpovzdálí, ukryt za přístavním sloupem, a přesvědčil se, že Euricius není vymyšlená postava. Dole u řeky vykládalo několik desítek lidí ve světle pochodní kameny z velké nákladní lodi a skládalo je na břeh. Viděl jsem, jak k nim Chilón přistoupil a dal se do řeči s nějakým starcem, který po chvíli klesl před ním na kolena. Ostatní je obklopili a obdivně vykřikovali. Otrok odevzdal před mýma očima váček Euriciovi, ten jej uchopil a začal se modlit s rukama vztaženýma vzhůru; vedle něho pak poklekl někdo druhý, asi jeho syn. Chilón ještě něco povídal, co, to jsem neslyšel, a žehnal těm dvěma klečícím i ostatním, a to tím způsobem, že kreslil do vzduchu znak podoby kříže, který oni zřejmě uctívají, protože všichni klekali. Měl jsem chuť jít mezi ně a slíbit tři takové váčky tomu, kdo by mi vydal Lygii, ale bál jsem se pokazit Chilónovi jeho práci a tak jsem po chvilce uvažování odešel.

To se stalo aspoň dvanáct dnů po tvém odjezdu. Od té doby byl u mne několikrát. Sám mi pověděl, že si vydobyl u křesťanů velké úcty. Říká, že nenašel-li dosud Lygii, pak jen proto, že je jich v Římě nesčíslné množství, takže se všichni ani neznají a nemohou vědět, co se mezi nimi děje. Jsou také ostražití a vůbec málomluvní; Chilón však ručí, že jen co se dostane ke starším, kterým říkají presbyteři, podaří se mu vyzvědět od nich všechna tajemství. Několik jich už poznal a pokoušel se vyzvídat na nich, ale jen opatrně, aby spěchem nevzbudil podezření a neztížil si úkol. A třebaže je pro mne těžké čekat, třebaže nemám trpělivost, cítím, že má pravdu, a čekám tedy.

Dozvěděl jsem se už také, že k modlitbám mají společná místa, často za městskými branami, v prázdných domech, ba dokonce v harenariích. Tam uctívají Krista, zpívají a hodují. Takových míst je mnoho. Chilón se domnívá, že Lygie chodívá úmyslně na jiná místa než Pomponia, a to proto, aby Pomponia, kdyby došlo k soudu a k vyslýchání, mohla směle přísahat, že o jejím úkrytu nic neví. Je možné, že jí to opatrné jednání poradili presbyteři. Až se Chilón seznámí s těmi místy, budu chodit s ním, a jestliže mi bohové dopřejí spatřit Lygii, přísahám ti před Jovišem, že tentokrát mi z rukou nevyklouzne.

Myslím neustále na ta místa modliteb. Chilón nechce, abych s ním chodil. Bojí se. Ale já nemohu sedět doma. Poznám ji okamžitě, i kdyby byla v převlečení nebo pod závojem. Křesťané se tam scházívají v noci, ale já ji poznám i v noci. Všude bych poznal její hlas a pohyby. Sám tam půjdu v převlečení a dám si pozor na každého, kdo bude přicházet a odcházet. Stále na ni myslím, proto ji poznám. Chilón má přijít zítra, půjdeme tedy. Vezmu si s sebou zbraň. Několik mých otroků, které jsem poslal na venkov, vrátilo se s nepořízenou. Teď jsem si však jist, že Lygie je tady, ve městě, možná dokonce nedaleko. Sám jsem navštívil mnoho domů předstíraje, že je chci najmout. U mne jí bude stokrát lépe, protože tam žije celé mraveniště chudiny. Já přece nebudu pro ni litovat ničeho. Píšeš, že jsem si vybral dobře: inu, vybral jsem si starosti a trápení. Napřed půjdeme do těch domů, které jsou ve městě, pak teprve za brány. Naděje očekává něco od každého jitra -jinak by se nedalo žít. Povídáš, že je třeba umět milovat; já jsem také dovedl mluvit s Lygií o lásce, ale teď jen teskním, teď jen očekávám Chilóna a doma je pro mne k nevydržení. Buď zdráv!"

Kapitola 14 - DÍL PRVNÍ

Kapitola 15
Quo vadis - Obsah

Kapitola 16 - DÍL PRVNÍ

Stará literatura - úvod

Autoři děl

Podrobný výpis děl

Henryk Sienkiewicz

Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom

Kapitola 15

Autor: Henryk Sienkiewicz