Kapitola 9 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 10 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 32. ze 74	Kapitola 11 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Petronius odešel domů, krče rameny a velmi nespokojen. Teď poznal i on, že si s Viniciem přestali rozumět a že se jejich duše rozešly. Kdysi měl Petronius na mladého vojáka nesmírný vliv. Byl mu ve všem vzorem a často stačilo několik ironických slov, aby Vinicia od něčeho odradil anebo k něčemu pobídl. Teď z toho všeho nezůstalo nic, tak naprosto nic, že se Petronius už ani nepokoušel užít starých prostředků, protože cítil, že jeho vtip a ironie sklouznou bez účinku po nových vrstvách, do nichž obalily Viniciovu duši láska a setkání s nepochopitelným světem křesťanů. Zkušený skeptik pochopil, že ztratil klíč od této duše. Vzbuzovalo to v něm nespokojenost, ba dokonce obavy, které ještě posílily události této noci. Není-li to u Augusty přechodné vzplanutí, nýbrž trvalejší touha, uvažoval Petronius, pak jsou dvě možnosti: buď jí Vinicius neodolá, a pak ho může zahubit první náhodná událost, anebo - a to je mu dnes podobné - Poppaeu odmítne, a pak bude ztracen najisto; a s ním možná i já, už jen proto, že jsem jeho příbuzný a že Augusta, která zahrne svou nelibostí celou rodinu, přenese váhu svého vlivu na Tigellina... I to, i ono bylo zlé. Petronius byl srdnatý člověk a smrti se nebál, ale protože od ní nic neočekával, nechtěl ji zbytečně přivolávat. Po dlouhých úvahách se konečně rozhodl, že nejlepší a nejbezpečnější bude, vypraví-li Vinicia z Říma na cesty. Ach, kdyby mu tak mohl dát na cestu nádavkem Lygii, byl by to s radostí udělal. Ale i tak doufal, že mu nedá mnoho práce Vinicia přemluvit. Kdyby se mu to podařilo, rozšířil by na Palatinu zprávu, že Vinicius je nemocen, a odvrátil by tak nebezpečí jak od něho, tak od sebe. Augusta konečně neví, zda ji Vinicius poznal; může se domnívat, že ne, takže její ješitnost dosud příliš neutrpěla. V budoucnu by to však mohlo dopadnout jinak a tomu bude třeba předejít. Petronius chtěl především získat čas, bylo mu totiž jasné, že vydá-li se caesar do Achaje, Tigellinus, který se vůbec nevyzná v umění, ustoupí do pozadí a ztratí svůj vliv. V Řecku si byl Petronius jist svým vítězstvím nad všemi soupeři.

Zatím se tedy rozhodl bdít nad Viniciem a přemlouvat ho k cestě. Více než deset dnů uvažoval dokonce o tom, že kdyby vymohl na caesarovi edikt, kterým by se všichni křesťané vypověděli z Říma, opustila by Řím s ostatními vyznavači Krista také Lygie a za ní by šel i Vinicius. Pak by ho nemusil ani přemlouvat. A uskutečnit tento záměr bylo docela možné. Vždyť tomu není tak dávno, co Židé vyvolali nepokoje z nenávisti ke křesťanům. Jenže caesar Claudius nedovedl rozlišit jedny od druhých a vyhnal Židy. Proč by tedy Nero nemohl vyhnat křesťany? V Římě by bylo aspoň více místa. Petronius vídal po oné "plovoucí hostině" Nerona každý den, buď na Palatinu, nebo v jiných domech. Vnuknout mu takovou myšlenku bylo snadné, protože caesar neodmítal nikdy nápady, které někomu přinášely záhubu nebo škodu. Po zralých úvahách si Petronius sestavil celý plán. Uspořádá u sebe hostinu ana ní přemluví caesara, aby takový edikt vydal. Choval dokonce oprávněnou naději, že caesar pověří provedením ediktu právě jej. Kdyby se tak stalo, vypravil by Lygii se všemi poctami, které patří Viniciově milence, například do Bají a tam by se mohli milovat a hrát si na křesťanství, co by duše ráčila.

Vinicia navštěvoval často, jednak proto, že se přes všechen svůj římský egoismus nedovedl zbavit náklonnosti k němu, jednak proto, že ho přemlouval k cestě. Vinicius předstíral, že je nemocen, a neobjevoval se na Palatinu, kde se rodily denně jiné plány. Jednoho dne uslyšel konečně Petronius z vlastních caesarových úst, že za tři dny odjíždí s konečnou platností do Antia. Hned na druhý den to šel oznámit Viniciovi.

Avšak Vinicius mu ukázal seznam lidí pozvaných do Antia. Přinesl mu jej ráno caesarův propuštěnec.

"Je v něm mé jméno," řekl, "a je v něm i tvé. Až se vrátíš, najdeš doma stejný seznam."

"Kdybych nebyl mezi pozvanými," odpověděl Petronius, "znamenalo by to, že musím zemřít, já však neočekávám, že by k tomu došlo před výpravou do Achaje. Nero mě tam bude příliš potřebovat."

Pak si prohlédl seznam a řekl:

"Sotva jsme přijeli do Říma, už zase musíme opustit domov a vléci se do Antia. Ale tak to musí být! Protože to není jen pozvání, nýbrž zároveň rozkaz."

"A kdyby někdo neposlechl?"

"Dostal by jinou pozvánku: aby se vydal na značně delší cestu, na takovou, z které se už nevrací. Jaká škoda, že jsi neposlechl mé rady a neodjel, dokud byl ještě čas. Teď musíš do Antia."

"Teď musím do Antia... Tak se podívej, v jakých žijeme dobách a jakými jsme otroky!"

"To sis uvědomil teprve dneska?"

"Ne. Ale podívej se: tys mi dokazoval, že křesťanské učení je nepřítelem života, protože jej spoutává. Ale což mohou být tvrdší pouta než ta, která nosíme teď? Řekl jsi: 'Řecko vytvořilo moudrost a krásu, Řím moc.' Kdepak je ta naše moc?"

"Zavolej si Chilóna. Nemám dnes ani trochu nálady k filozofování. U Herkula! Tuhle dobu jsem přece nevytvořil já, a já za ni neodpovídám. Ale mluvme o Antiu. Měl by sis uvědomit, že tě tam čeká veliké nebezpečí a že by pro tebe bylo možná lepší změřit své síly s tím Ursem, který uškrtil Krotóna, než jet do Antia. Jenže ty nemůžeš nejet."

Vinicius mávl nedbale rukou a řekl:

"Nebezpečí! Všichni se brodíme tmou smrti a co chvíli se kterási hlava do té tmy ponoří."

"Mám ti vypočíst všechny, kdož měli rozum a dožili se proto vzdor časům Tiberiovým, Caligulovým, Claudiovým a Neronovým osmdesáti nebo devadesáti let? Vezmi si třeba jen takového Domitia Afera. Ten zestárl v klidu, ačkoliv to byl celý život zloděj a lotr."

"Možná že proto, možná že právě proto!" odpověděl Vinicius.

Pak si začal prohlížet seznam a řekl:

"Tigellinus, Vatinius, Sextus, Africanus, Aquilinus Regulus, Suilius Nerulinus, Eprius Marcellus a tak dále! Pěkná sbírka lumpů a lotrů!... A tohleto prý vládne světem!... Neslušelo by jim lépe, kdyby objížděli městečka a ukazovali nějakého egyptského nebo syrského boha, chřestíce při tom sistry a vydělávajíce si na živobytí věštěním nebo tancem?"

"Anebo by mohli ukazovat učené opice, počítající psy nebo osla hrajícího na flétnu," dodal Petronius. "To všecko je pravda, ale mluvme o něčem důležitějším. Pozorně mě poslouchej: vyprávěl jsem na Palatinu, že jsi nemocen a nemůžeš vycházet - ale tvé jméno je přesto v seznamu. To znamená, že někdo neuvěřil mým řečem a udělal to úmyslně. Neronovi na tom nezáleží, protože ty jsi pro něho voják, s nímž se dá mluvit nanejvýš o závodech v cirku a který nemá o poezii a hudbě ani ponětí. Nuže, vepsání tvého jména do seznamu zařídila Poppaea a to znamená, že její touha po tobě nebyla jen přechodné vzplanutí a že tě chce dobýt."

"Je odvážná, ta Augusta!"

"Odvážná je určitě, protože to pro ni může znamenat neodvratnou záhubu. Kéž by jí Venuše vnukla co nejdříve nějakou jinou lásku! Ale dokud chce tebe, musíš být nanejvýš opatrný. Měděnobradému začíná už pomalu všednět, Nero dává už teď přednost Rubrii nebo Pythagorovi, ale už jen pro svou ješitnost by se vám pomstil nejstrašnějším způsobem."

"V háji jsem nevěděl, že to se mnou mluvila ona, ale poslouchal jsi přece a víš, co jsem jí odpověděl: že miluji jinou a ji že nechci."

"Ale já tě zapřísahám při všech bozích podsvětí, neztrácej aspoň ty zbytky rozumu, které ti křesťané ještě nechali. Jak můžeš váhat, když máš na vybranou mezi záhubou pravděpodobnou a jistou? Cožpak jsem ti už neřekl, že kdybys ranil Augustinu ješitnost, nebylo by pro tebe záchrany? U Háda! Jestliže tě omrzel život, otevři si žíly anebo nalehni na meč raději hned, protože urazíš-li Poppaeu, může tě potkat smrt, která nebude tak lehká. Kdysi se s tebou hovořilo příjemněji! Oč ti vlastně jde? Ubude tě snad? Anebo ti to zabrání, abys miloval svou Lygii? A nezapomeň přitom, že Poppaea ji viděla na Palatinu a že se snadno dovtípí, kvůli komu odmítáš tak vysokou milost. A pak si ji najde, kdyby ji ze země měla vyhrabat. Zahubíš nejen sebe, nýbrž i Lygii, rozumíš?"

Vinicius poslouchal, jako by myslil na něco jiného, a konečně prohlásil:

"Musím ji vidět."

"Koho? Lygii?"

"Lygii."

"Víš, kde je?"

"Ne."

"Začneš ji tedy znovu hledat po starých hřbitovech a na Zátibří?"

"Nevím, ale musím ji vidět."

"Dobrá. I když je to křesťanka, snad se ukáže, že je rozumnější než ty, a ukáže se to určitě, jestliže si nepřeje, abys zahynul."

Vinicius pokrčil rameny.

"Zachránila mě z Ursových rukou."

"Pak si tedy pospěš, protože Měděnobradý nebude odjezd odkládat. Rozsudky smrti může vydávat i z Antia."

Ale Vinicius neposlouchal. Zaujala ho jen jediná myšlenka: setkat se s Lygií. Začal tedy uvažovat, jak.

Zatím se přihodila věc, která mohla odstranit všechny těžkosti. Na druhý den totiž přišel neočekávaně Chilón.

Přišel nuzný a rozedraný, se stopami hladu v obličeji a v roztrhaných hadrech, ale služebnictvo, které mělo z dřívějška rozkaz, aby ho vpouštělo v každou denní i noční dobu, neodvažovalo se ho zadržet, takže vstoupil přímo do atria, a stanuv před Viniciem, řekl:

"Kéž ti bohové dají nesmrtelnost a rozdělí se s tebou o vládu nad světem."

Vinicius měl v prvním okamžiku sto chutí dát ho vyhodit za dveře. Ale napadlo mu, že by Řek mohl třeba vědět něco o Lygii, a zvědavost zvítězila nad odporem.

"To jsi ty?" zeptal se. "Co je s tebou?"

"Špatně se mi vede, synu Jovišův," odpověděl Chilón. "Skutečná ctnost je zboží, které dnes nikdo nežádá, a opravdový mudřec musí být rád, má-li zač koupit si jednou za pět dnů u řezníka beraní hlavu, kterou pak v podkroví ohlodává a zapíjí slzami. Ach pane! Vše, co jsi mi dal, utratil jsem za knihy u Atracta a pak mě okradli, zničili; otrokyně, která měla sepisovat mé učení, utekla a odnesla zbytek toho, čím mě tvá velkomyslnost obdařila. Jsem ubožák, ale pomyslil jsem si: za kým mám jít, ne-li za tebou, Serapide, jehož miluji, zbožňuji a za něhož bych dal život!"

"Proč jsi přišel a co mi neseš?"

"Pro pomoc, Baale, a přináším ti svou bídu, své slzy, svou lásku a konečně zprávy, které jsem, ponoukán láskou, pro tebe získal. Vzpomínáš si, pane, jak jsem ti před časem vyprávěl, že jsem dal otrokyni božského Petronia nitku z pásu pafské Venuše? Pátral jsem teď, zda jí to pomohlo, a ty, synu Slunce, jenž víš, co se v onom domě děje, víš také, čím je tam Euniké. Mám ještě jednu takovou nitku. Schoval jsem ji pro tebe, pane."

Tady se odmlčel, protože zpozoroval hněv, hromadící se ve Viniciově obočí, a chtěje předejít výbuchu, řekl překotně:

"Vím, kde bydlí božská Lygie, ukáži ti, pane, dům i uličku."

Vinicius potlačil rozrušení, které se ho zmocnilo po této zprávě, a řekl:

"Kde je?"

"U Lina, starého křesťanského kněze. Je tam s Ursem, a ten chodí jako kdysi k mlynáři, který se jmenuje stejně jako tvůj dispensator, pane - Demas... Ano, Demas! Ursus pracuje v noci, takže obklíčíme-li dům v noci, nebude doma... Linus je starý ... a v domě bydlí kromě něho už jen dvě starší ženy."

"Odkud to všechno víš?"

"Pamatuješ si, pane, že mě křesťané měli ve svých rukou a ušetřili mne? Nuže, Glaukos se skutečně mýlí, když se domnívá, že já jsem příčinou jeho neštěstí, jenže tomu uvěřil a věří dosud. A přece mě ušetřili! Nediv se tedy, pane, že mé srdce naplnila vděčnost. Jsem člověk ze starých, lepších dob. A tak jsem si pomyslil: neopustím přece své přátele a dobrodince! Vždyť by to byla zatvrzelost nepoptat se na ně, nevyzvědět, co se s nimi děje, jak jim slouží zdraví a kde bydlí! U pessinuntské Kybelé! Já toho přece nejsem schopen. Zpočátku mě odrazovala obava, aby snad nepochopili mé úmysly špatně. Avšak láska, kterou jsem k nim choval, byla větší než obavy, ale nejvíce odvahy mi dodalo to, jak snadno křesťané odpouštějí všecka provinění. Především jsem však myslil na tebe, pane. Naše poslední výprava skončila porážkou, ale což se může syn Fortuny smířit s takovým pomyšlením? Připravil jsem ti tedy vítězství. Dům stojí o samotě. Můžeš ho dát obstoupit otroky tak, že ani myš neproklouzne. Ó pane, pane! Jen na tobě záleží, a ještě dnes v noci se octne ta spanilomyslná královna ve tvém domě. Ale jestliže k tomu dojde, nezapomeň, že se o to zasloužil velice nuzný a vyhladovělý syn mého otce."

Viniciovi se nahrnula do hlavy krev. Pokušení otřáslo ještě jednou celou jeho bytostí. Ano! Tohle je příležitost! A tentokrát jistá. Bude-li mít Lygii jednou u sebe, kdo bude tak mocný, aby mu ji vzal? Udělá-li jednou z Lygie svou milenku, co jiného jí zbude, než aby jí zůstala navždy? A ať zhynou všechna učení! Co mu potom budou všichni křesťané i s tím jejich milosrdenstvím a ponurou vírou? Což není načase setřást to vše ze sebe? Což není načase začít žít, jak žijí všichni? Co potom udělá Lygie, jak si srovná svůj osud s učením, které vyznává, to je také vedlejší. To jsou bezvýznamné věci! Hlavní je, že bude jeho, a to ještě dnes. A je ostatně otázka, obstojí-li v jejím nitru ono učení před tímto pro ni novým světem, před rozkošemi a vzrušeními, jimž se bude musit poddat. A to se může stát ještě dnes. Stačí zadržet Chilóna a za soumraku vydat rozkazy. A pak nekonečná radost! Co byl můj život? uvažoval Vinicius. Utrpení, neukojená touha a neustálé otázky, na které nebylo odpovědí. Ale tak všecko rozetne a skončí. Vzpomněl si sice, že jí slíbil, že na ni nevztáhne ruku. Jenže nač přísahal? Na bohy ne, protože v ty už nevěří, na Krista také ne, protože v něj ještě nevěří. Ostatně, bude-li si myslit, že jí bylo ublíženo, vezme si ji za ženu a tak jí to ublížení vynahradí. Ano! Je to jeho povinnost, vždyť jí přece vděčí za svůj život. A tu si vzpomněl na onen den, kdy přepadl s Krotónem její úkryt; vzpomněl si na Ursovu pěst nad sebou a na vše, co se odehrálo potom. Opět ji uviděl, jak se sklání nad jeho lůžkem, v šatech otrokyně, krásná jako bohyně, dobrá a zbožňovaná. Jeho zrak zabloudil mimoděk na lararium a na křížek, který mu zanechala, když odcházela. Má jí za to vše odplatit novým přepadením? Má ji vléci do cubicula jako otrokyni? A což by toho byl schopen, když po ní nejen touží, ale miluje ji, a miluje ji právě proto, že je taková, jaká je? A pojednou pocítil, že mu nestačí mít ji ve svém domě, že mu nestačí obejmout ji násilím a že jeho láska chce už něco více, totiž její souhlas, její lásku a její duši. Požehnaná bude tato střecha, vejde-li ona pod ni dobrovolně, požehnaná bude ona chvíle, požehnaný bude ten den, požehnaný bude celý život. Pak bude jejich společné štěstí jako nevyčerpatelné moře a jako slunce. Ale zmocnit se jí násilím, to by znamenalo zabít navěky toto štěstí a zároveň zničit, znectít a zohavit to, co je v životě nejdražší a nejmilovanější.

Při pomyšlení na to se ho zmocnila hrůza. Pohlédl na Chilóna, který pozoruje ho, vsunul ruku pod plášť a neklidně se drbal. Vinicia se zmocnil nevýslovný hnus a chuť zašlápnout svého bývalého pomocníka, tak jak se zašlapává ošklivý červ nebo jedovatý had. Po chvíli už věděl, co má udělat. Protože však neznal v ničem míru a řídil se popudem své drsné římské povahy, otočil se k Chilónovi a řekl:

"Neudělám, co mi radíš, abys však přesto neodešel bez odměny, kterou si zasloužíš, dám ti v domácím ergastulu vyplatit tři sta ran rákoskou."

Chilón zbledl. V hezkém Viniciově obličeji bylo tolik chladné umíněnosti, že se nemohl ani chvíli kochat nadějí, že slíbená odměna je snad jen krutým žertem.

Padl tedy okamžitě na kolena, shrbil se a začal ječet přerývaným hlasem:

"Jak to, perský králi? Zač? Pyramido milosrdenství! Kolose slitování! Zač? Jsem starý, hladový, nuzný... Sloužil jsem ti... Tak mi oplácíš?"

"Tak jako ty křesťanům," odpověděl Vinicius.

A zavolal dispensatora.

Avšak Chilón přiskočil k jeho nohám, objal je křečovitě a volal dále, tvář pokrytu smrtelnou bledostí:

"Pane, pane! Jsem starý! Padesát, ne tři sta... Padesát stačí! Sto, ne tři sta! Slituj se! Slituj se!"

Vinicius ho odstrčil nohou a dal rozkaz. V okamžiku vběhli za dispensatorem dva silní Kvádové, uchopili Chilóna za zbytky vlasů, omotali mu hlavu vlastním pláštěm a vlekli ho do ergastula.

"Ve jménu Krista!" zvolal Řek ve dveřích na chodbu.

Vinicius zůstal sám. Rozkaz, který dal, jej rozdráždil a oživil. Zatím se snažil soustředit rozprchlé myšlenky a uspořádat si je. Cítil velkou úlevu a vítězství, kterého dosáhl nad sebou, naplňovalo jej radostí. Zdálo se mu, že učinil veliký krok blíže k Lygii a že ho za to musí potkat nějaká odměna. V prvním okamžiku mu ani nenapadlo, jak těžké nespravedlnosti se dopustil na Chilónovi, když ho dal mrskat za totéž, zač ho předtím odměňoval. Byl ještě příliš Římanem, než aby ho bolela cizí bolest a než aby zaměstnával své myšlenky jakýmsi nuzným Řekem. A i kdyby o tom uvažoval, domníval by se, že jednal správně, když dal ničemníka potrestat. Jenže Vinicius myslil na Lygii a říkal jí: "Neoplatím ti zlým za dobré, a až se jednou dozvíš, jak jsem naložil s tím, kdo mě chtěl přemluvit, abych na tebe vztáhl ruku, budeš mi za to vděčna." Tu se však zamyslil, zda by Lygie schválila jeho jednání s Chilónem. Vždyť přece učení, které Lygie vyznává, přikazuje odpouštět; vždyť přece křesťané tomu bídákovi odpustili, třebaže měli více důvodů k pomstě. A teprve teď se mu v nitru ozval výkřik: "Ve jménu Krista!" Vzpomněl si, že podobným výkřikem se Chilón vykoupil z Lygových rukou; rozhodl se tedy, že mu odpustí zbytek trestu.

Už chtěl proto zavolat dispensatora, když vtom stanul dispensator před ním a řekl:

"Pane, ten stařec omdlel a možná že dokonce zemřel. Mám ho dát mrskat dál?"

"Vzkřísit ho a dovést ke mně."

Správce atria zmizel za záclonou, avšak kříšení nebylo asi tak snadné, protože Vinicius čekal ještě dlouho a začínal už být netrpělivý, když konečně otroci přivedli Chilóna a na dané znamení okamžitě odešli.

Chilón byl bledý jako plátno a po nohou mu stékaly na mozaiku stružky krve. Padl na kolena a začal volat se vztaženýma rukama:

"Děkuji ti, pane! Jsi milosrdný a velký."

"Pse," řekl Vinicius, "věz, že jsem ti odpustil pro téhož Krista, jemuž i já vděčím za život."

"Pane, budu sloužit jemu i tobě."

"Mlč a poslouchej. Vstaň! Půjdeš se mnou a ukážeš mi dům, v němž bydlí Lygie."

Chilón vyskočil, ale sotva se postavil na nohy, zbledl ještě smrtelněji a řekl skomírajícím hlasem:

"Pane, mám opravdu hlad... Půjdu, pane, půjdu! Ale nemám sil... Rozkaž, aby mi dali aspoň zbytky z mísy tvého psa, a půjdu!"

Vinicius rozkázal, aby mu dali najíst, vyplatili zlaťák a dali plášť. Avšak Chilón, jehož oslabily rány i hlad, nebyl s to jít ani po posilnění, třebaže se mu vlasy na hlavě ježily strachem, aby snad Vinicius nepovažoval jeho zesláblost za odpor a nedal ho znovu zmrskat.

"Jen až mě ještě rozehřeje víno," opakoval, drkotaje neustále zuby, "pak budu moci ihned jít, třeba do Velkého Řecka."

Za nějakou chvíli nabral konečně trochu sil a oba vyrazili. Byla to dlouhá cesta. Linus totiž bydlil jako většina křesťanů na Zátibří, nedaleko Miriamina domu. Konečně ukázal Chilón Viniciovi malý domek, stojící o samotě a obklopený zdí porostlou zcela břečťanem.

"Tady je to, pane," řekl.

"Dobrá," odpověděl Vinicius, "teď odejdi, ale napřed poslouchej, co ti povím: zapomeň, že jsi mi sloužil; zapomeň, kde bydlí Miriam, Petr a Glaukos; zapomeň také na tento dům a na všechny křesťany. Každý měsíc přijdeš do mého domu, kde ti propuštěnec Demas bude vyplácet po dvou zlaťácích. Kdybys však dále špehoval křesťany, dám tě zmrskat anebo tě odevzdám do rukou městského praefekta."

Chilón se uklonil a řekl: "Zapomenu."

Avšak když Vinicius zmizel za zákrutem uličky, vztáhl za ním ruce, a hroze mu pěstmi, vykřikl:

"Při Áté a u všech Fúrií! Nezapomenu!"

Pak znovu omdlel.

Kapitola 9 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 10 Quo vadis - Obsah

Kapitola 11 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!