Quo vadis

Kapitola 8 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 9 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 31. ze 74	Kapitola 10 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Praetoriáni obstupovali háje rostoucí na březích Agrippova rybníku, aby příliš velké davy nepřekážely caesarovi a jeho hostům, protože se beztak povídalo, že vše, co v Římě vyniká bohatstvím, rozumem nebo krásou, přišlo na onu hostinu, které nebylo rovno v celých dějinách města. Tigellinus chtěl caesarovi vynahradit odloženou cestu do Achaje a zároveň předstihnout všechny, kdož kdykoli předtím hostili Nerona, a dokázat mu, že tak jako on nedovede jej pobavit nikdo. Aroto, ještě když byl s caesarem v Neapoli a pak v Beneventu, činil přípravy a posílal rozkazy, aby přiváželi z nejodlehlejších koutů světa zvířata, ptáky, vzácné ryby a rostliny, a neopomíjel ani nádoby a tkaniny, které měly hostině dodat slavnostní ráz. Na ukojení šílených nápadů plynuly příjmy z celých provincií, ale na to se mocný oblíbenec nemusil ohlížet. Jeho vliv rostl den ode dne. Tigellinus nebyl snad ještě Neronovi milejší než jiní, ale stával se pro něj stále nezbytnější. Petronius ho nedostižně předstihoval uhlazeností, rozumem a důvtipem a při rozhovorech dovedl caesara lépe bavit, jenže ke své smůle vynikal tím i nad caesara, a tak v něm vzbuzoval závist. Nedovedl také být nástrojem poslušným ve všem caesara a Nero se bál jeho mínění, šlo-li o věci vkusu; v Tigellinově společnosti se však neostýchal nikdy. Už přízvisko "arbiter elegantiarum", které dali Petroniovi, dráždilo Neronovu ješitnost Neboť kdo jiný by je měl vlastně nosit, ne-li on sám? Tigellinus měl však přece jen tolik rozumu, že si uvědomoval své nedostatky, a když viděl, že se nemůže měřit ani s Petroniem, ani s Lucanem, ani s ostatními, kteří vynikali ať už původem, nebo talentem, nebo věděním, rozhodl se, že je zastíní přizpůsobivostí svých služeb, především však takovým přepychem, který udiví i Neronovu fantazii.

Dal tedy hostinu vystrojit na obrovském voru, sroubeném z pozlacených trámů. Okraje voru byly ozdobeny nádhernými lasturami, vylovenými v Rudém moři a v Indickém oceáně a hrajícími barvami perel a duhy. Po stranách byly umístěny skupinky palem, lotosové hájky a záhony rozkvetlých růží, v nichž byly skryty fontány chrlící voňavky, sochy bohů a zlaté nebo stříbrné klece plné různobarevného ptactva. Uprostřed stál obrovský stan, či spíše, aby odtud byl rozhled, jen střecha stanu ze syrského purpuru, nataženého na stříbrných sloupcích, a pod touto střechou zářily jako slunce stoly přichystané pro hodovníky, obtížené alexandrijským sklem, křišťálem a nesmírně cennými příbory a nádobami, naloupenými v Itálii, v Řecku i v Malé Asii. Vor, který pro množství rostlin, jež na něm byly nahromaděny, působil dojmem ostrova a zahrady, byl spojen šňůrami ze zlata a purpuru s loděmi majícími podobu ryb, labutí, racků a plameňáků, v nichž seděli u barevných vesel nazí veslaři a veslařky překrásných postav a tváří, s vlasy učesanými po východním způsobu anebo sepjatými zlatými síťkami. Jakmile Nero, který přišel s Poppaeou a s augustiány, přirazil k hlavnímu voru a zasedl pod purpurovým stanem, lodě se pohnuly, vesla začala zabírat, zlaté šňůry se napjaly a vor i s hostinou a s hosty se začal pohybovat a opisovat po rybníce kruhy. Obklopily jej také jiné lodě a jiné, menší vory, plné loutnistek a harfenistek, jejichž růžová těla na blankytném pozadí oblohy a vody a v záblescích zlatých nástrojů jako by do sebe vsakovala onen blankyt a ony odlesky a měnila se a rozkvétala jako květiny.

Z hájů na březích, z roztodivných staveb, postavených jen k tomuto účelu a ukrytých v houštinách, ozvaly se také zvuky hudby a zpěvu. Rozeznělo se celé okolí, rozezněly se háje, ozvěna roznášela zvuky rohů a trub. Sám caesar, maje po jedné straně Poppaeu a po druhé Pythagora, se tomu obdivoval. A když se na loďkách objevily mladé otrokyně převlečené za Sirény, pokryté zelenou síťkou, jež měla znázorňovat šupiny, nešetřil chválou na Tigellina. Ze zvyku však pokukoval po Petroniovi, chtěje poznat "arbitrovo" mínění, ale Petronius se tvářil dlouho lhostejně, a teprve když se ho Nero přímo otázal, odpověděl:

"Já se domnívám, pane, že deset tisíc nahých panen působí menším dojmem než jedna."

Ale caesarovi se přesto líbila "plovoucí hostina", protože to bylo něco nového. Na stůl přicházela ostatně, jako obvykle, tak vybraná jídla, že při pohledu na ně by se zatočila hlava samému Apiciovi, a vína bylo tolik druhů, že Otho, který jich podával osmdesát, skryl by se studem pod vodu, kdyby viděl ten přepych. Ke stolu zasedli kromě žen samí augustiáni; všechny zastiňoval svou krásou Vinicius. Kdysi jeho postava i obličej příliš prozrazovaly vojáka z povolání, ale vnitřní soužení a tělesná bolest, kterou prožil, zjemnily teď jeho tahy tak, jako by po nich přejela citlivá ruka mistra sochaře. Jeho pleť ztratila bývalou snědost, avšak zůstaly jí zlatavé záblesky numidského mramoru. Oči měl větší, smutnější. Jen jeho hruď si zachovala své staré rozměry, jako stvořené pro pancíř. Avšak nad touto hrudí legionáře se skvěla hlava řeckého boha anebo přinejmenším pěstěného patricia, stejně jemně modelovaná jako nádherná. Když mu Petronius říkal, že ani jedna augustiánka mu nedokáže a ani nebude chtít odporovat, mluvil jako zkušený člověk. Teď naň hleděly všechny, nevyjímaje ani Poppaeu, ani vestálku Rubrii, kterou si caesar přál mít na hostině.

Vína, chlazená v horském sněhu, rozehřála brzy srdce i hlavy hodovníků. Z pobřežního houští vyplouvaly nové a nové loďky tvarů kobylek a vážek. Modrá tabule rybníka vypadala, jako by ji někdo zasypal lístky květů anebo jako by ji obsypali motýli. Nad loďkami se tu a tam vznášeli holubi a různí jiní ptáci z Indie a Afriky, uvázaní na stříbrných a modrých nitích astuhách. Slunce už prošlo větší část své dráhy na obloze, ale den byl teplý, ba horký, neboť hostina se konala počátkem května. Rybník se kolébal pod údery vesel, která zabírala vodu do taktů hudby, ale ve vzduchu se nepohnul ani vánek a háje stály nehybně, jakoby zaposlouchány a zahleděny v to, co se odehrávalo na vodní hladině. Vor kroužil dále po jezírku, nesa stále opilejší a hlučnější hodovníky. Hostina nebyla ještě ani v polovině, a už nikdo nedbal pořadí, v jakém všichni seděli u stolu. Sám caesar dal k tomu příklad; vstal totiž, přikázal Viniciovi, který ležel vedle vestálky Rubrie, aby mu uvolnil místo, lehl si na jeho triclinium a začal Rubrii šeptat něco do ucha. Vinicius se tak octl vedle Poppaey. Ta k němu po chvíli vztáhla ruku a požádala ho, aby ji zapjal uvolněný náramek. Když to udělal chvějícíma se trochu rukama, vrhla na něj zpod svých dlouhých řas jakoby stydlivý pohled a zavrtěla svou zlatou hlavou, jako by s ním v něčem nesouhlasila. Mezitím se slunce zvětšilo, zrudlo a klesalo pomalu za vrcholky háje; hosté byli už většinou docela opilí. Vor kroužil teď blízko břehů, na nichž bylo mezi stromy a záhony květin vidět skupiny lidí převlečených za fauny nebo za satyry, hrající na flétny, na šalmaje nebo na bubínky, a hloučky děvčat, představujících nymfy, dryády a hamadryády. Za opilého provolávání slávy bohyni Luně se konečně na hlučící stan snesla tma. Háje se rozzářily tisíci lampami. Z lupanarů, stojících na březích, vytryskly proudy světel: na terasách se objevily nové skupiny, rovněž nahé, v nichž byly ženy a dcery nejlepších římských rodin. Tyto ženy začaly slovy a nestoudnými posunky vábit k sobě hodovníky. Vor přirazil konečně k břehu, caesar a augustiáni vběhli do hájů, roztrousili se po lupanarech, po stanech ukrytých v křoví a po umělých jeskyních, obklopených prameny a fontánami. Všech se zmocnilo šílenství; nikdo nevěděl, kam se poděl caesar, kdo je senátorem, kdo rytířem, kdo tanečníkem nebo hudebníkem. Satyři a fauni začali s křikem pronásledovat nymfy. Lidé tloukli thyrsy po lampách, zhášejíce je. Některé části hájů se ponořily do tmy. Ale všude bylo slyšet hlasitý výskot, smích, šepot nebo udýchané sípání lidských hrudí. Řím skutečně neviděl dosud nic takového.

Vinicius nebyl tak opilý, jako na oné hostině v caesarově paláci, kde byla Lygie, ale i jeho oslnil a omámil pohled na vše, co se tu dělo, a nakonec propadl horečce rozkoše. Vřítil se do lesa a běžel jím s ostatními, rozhlížeje se, která dryáda se mu bude zdát nejhezčí. Co chvíli probíhaly kolem něho se zpěvem a výskotem nové a nové hloučky děvčat, pronásledovaných fauny, satyry, senátory, rytíři a zvuky hudby. Když konečně spatřil průvod dívek, který vedlo děvče převlečené za Dianu, přiskočil, chtěje si blíže prohlédnout bohyni, avšak pojednou mu ztuhlo srdce v hrudi. Zdálo se mu totiž, že v bohyni s měsícem na hlavě poznává Lygii.

Děvčata ho obklopila vířivým tanečním rejem, ale za chvíli, chtějíce ho patrně přinutit, aby je pronásledoval, prchla jako stádo srn. Avšak Vinicius zůstal stát s tlukoucím srdcem, bez dechu, protože i když poznal, že Diana není Lygie, ba že zblízka jí není ani podobná, příliš silný dojem jej zbavil sil. Pojednou se ho zmocnil stesk po Lygii, stesk tak nesmírný, že takový dosud v životě nepoznal, a láska k ní mu naplnila hruď novou obrovskou vlnou. Nikdy se mu nezdála dražší, čistší a milovanější než tady, v tom lese šílené bezuzdnosti a divoké prostopášnosti. Před chvílí chtěl sám pít z této číše a zúčastnit se těchto orgií rozpoutaných smyslů a nestoudností, teď se ho však zmocnil odpor a ošklivost. Pocítil, že se dusí hnusem, že jeho plíce touží po vzduchu a oči po hvězdách nezacloněných houštinami tohoto strašného lesa, a rozhodl se, že uteče. Ale sotva vykročil, stanula před ním jakási postava, hlavu zahalenu závojem, položila mu ruce na ramena a šeptala, zalévajíc mu obličej horkým dechem:

"Miluji tě! Pojď! Nikdo nás neuvidí. Pospěš si!"

Vinicius jako by procitl ze spánku.

"Kdo jsi?"

Ale ona se o něj opřela prsy a naléhala:

"Pospěš si! Podívej se, jak je tu prázdno, a já tě miluji! Pojď!"

"Kdo jsi?" opakoval Vinicius.

"Hádej!"

Po těchto slovech přitiskla přes závoj své rty k jeho rtům, přitahujíc k sobě jeho hlavu. Konečně, když jí už došel dech, odtrhla se od něho.

"Pro lásku ... noc vášní!" řekla lapajíc rychle po vzduchu. "Dnes můžeme! Jsem tvá!"

Avšak Vinicia zchladil onen polibek a naplnil ho novým hnusem. Jeho duše i srdce byly jinde a na celém světě neexistovalo pro něho nic kromě Lygie.

Odstrčil tedy zahalenou postavu a řekl:

"Ať jsi kdokoli, miluji jinou a nechci tě."

Avšak ona k němu přiblížila hlavu:

"Odhrň závoj..."

Avšak v témž okamžiku zašustělo listí blízkých myrtových keřů; postava zmizela jako přelud a jen zdálky se ozval její smích, podivný a zlověstný.

Před Viniciem se objevil Petronius.

"Slyšel jsem a viděl jsem," řekl.

A Vinicius řekl:

"Pojďme odtud!"

Šli tedy. Prošli kolem lupanarů zářících světly, prošli hájem, řetězem praetoriánů na koních a vyhledali své lektiky.

"Zajdu k tobě," řekl Petronius.

Usedli spolu do jedné lektiky. Avšak cestou oba mlčeli. Teprve když byli v atriu Viniciova domu, řekl Petronius:

"Víš, kdo to byl?"

"Rubria?" zeptal se Vinicius, pobouřen už pouhým pomyšlením na to, protože Rubria byla vestálka.

"Ne."

"Kdo tedy?"

Petronius ztlumil hlas:

"Vestin oheň byl zneuctěn, protože Rubria byla s caesarem. Ale s tebou mluvila..."

A dokončil ještě tišeji:

"Diva Augusta."

Nastala chvíle mlčení.

"Caesar," řekl Petronius, "nedovedl před ní skrýt svou touhu po Rubrii, snad se mu tedy chtěla pomstít. A já jsem vás vyrušil proto, že kdybys Augustu poznal a odmítl ji, nebylo by pro tebe záchrany: pro tebe, pro Lygii a možná ani pro mne."

Avšak Vinicius vybuchl:

"Mám dost Říma, caesara, hostin, Augusty, Tigellina i vás všech! Dusím se! Nemohu tak žít! Chápeš mě?!"

"Ztrácíš hlavu, soudnost, rozvahu! Vinicie!"

"Na celém světě miluji jenom ji!"

"Nu a?"

"Nechci tedy jinou lásku, nechci váš život, vaše hostiny, vaši nestoudnost a vaše zločiny!"

"Co se to s tebou děje? Jsi snad křesťan?"

A mladý muž si sevřel hlavu rukama a opakoval jakoby v zoufalství:

"Ještě ne! Ještě ne!"