Kapitola 7 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 8 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 30. ze 74	Kapitola 9 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Když se caesar vrátil do Říma, zlobil se sám na sebe, že se vrátil, a už po několika dnech vzplanul znovu touhou odjet do Achaje. Vydal dokonce edikt, v němž oznamoval, že jeho nepřítomnost nepotrvá dlouho a veřejné záležitosti neutrpí tedy žádnou škodu. Pak se vypravil, provázen augustiány, mezi nimiž byl i Vinicius, na Kapitol, kde obětoval bohům na šťastnou cestu. Ale na druhý den, když zase navštívil Vestin příbytek, došlo k příhodě, která změnila všechny záměry. Nero nevěřil v bohy, ale bál se jich, a zvláště tajuplná Vesta v něm vzbuzovala takovou bázeň, že sotva spatřil bohyni a posvátný oheň, vstaly mu pojednou hrůzou vlasy na hlavě, čelisti se mu sevřely, všemi jeho údy proběhlo zachvění a on se skácel do náruče Vinicia, který stál náhodou hned za ním. Vynesli ho ihned ze svatyně a přenesli na Palatin. Tam přišel sice brzy k sobě, ale neopustil lůžko po celý den. A k nesmírnému údivu všech prohlásil, že odjezd odkládá neodvolatelně na pozdější dobu, protože bohyně ho tajemně varovala před spěchem. O hodinu později rozhlašovali už veřejně lidu po celém Římě, že caesar, vida smutné obličeje občanů a řídě se svou láskou k nim, láskou otce k dětem, zůstane s nimi a bude s nimi sdílet radosti i starosti. Lid, rozradován rozhodnutím a zároveň jist, že budou hry a rozdávání obilí, shromáždil se v davech před Palatinskou branou a provolával slávu božskému caesarovi. A caesar přerušil hru v kostky, které hrál s augustiány, a řekl:

"Ano! Bylo nutno to odložit; Egypt a vláda nad Východem mě podle věštby nemůže minout, neuteče mi tedy ani Achaia. Dám prokopat Korintskou šíji a v Egyptě postavím takové pomníky, že ve srovnání s nimi se budou pyramidy zdát dětskými hračkami. Dám postavit sfingu sedmkrát větší, než je ta, která hledí do pouště nedaleko Memfidy; a rozkáži, aby jí dali mou tvář. Budoucí věky budou hovořit jen o tomto pomníku a o mně."

"Už sis postavil pomník svými básněmi," řekl Petronius, "pomník ne sedminásobně, ale třikrát sedminásobně větší, než je Cheopsova pyramida."

"A zpěvem?" zeptal se Nero.

"Bohužel! Kdyby ti tak někdo dovedl postavit takovou sochu, jako je Memnónova, sochu, která by pokaždé za východu slunce zpívala tvým hlasem! Pak by se moře kolem Egypta celé věky hemžila loďmi, na kterých by davy lidí ze tří světadílů naslouchaly tvé písni."

"Bohužel, kdo by to dovedl?" řekl Nero.

"Ale můžeš se dát vytesat z čediče, jak řídíš čtyřspřeží."

"To je pravda! To udělám!"

"Bude to dárek lidstvu."

"A v Egyptě se ožením s Lunou, která je teď vdova, a pak budu opravdu bohem."

"A nám dáš za ženy hvězdy a my utvoříme nové souhvězdí, které se bude jmenovat Neronovo souhvězdí. Ale Vitellia ožeň s Nilem, aby plodil hrochy. Tigellinovi dej darem poušť, bude králem šakalů..."

"A co věnuješ mně?" zeptal se Vatinius.

"Kéž ti požehná Apis! Uspořádal jsi nám v Beneventu tak skvělé hry, že ti nemohu přát nic zlého: ušij pár bot pro Sfingu, v noční rose jí totiž mrznou nohy, a potom budeš šít boty pro kolosy, z nichž jsou postaveny špalíry před chrámy. Tam najde každý vhodné zaměstnání. Domitius Afer například bude strážcem pokladu, protože je znám svou poctivostí. Mám rád, caesare, když sníš o Egyptě, a zarmucuje mě, žes odložil odjezd."

A Nero řekl:

"Vaše smrtelné oči nic neviděly, protože bozi jsou neviditelní pro každého, komu se nechtějí zjevit. Ale když jsem byl ve Vestině chrámu, ona sama stanula při mně a pošeptala mi přímo do ucha: 'Odlož odjezd.' Stalo se to tak neočekávaně, že jsem se poděsil, ačkoliv bych vlastně měl být bohům vděčen za tak zjevnou péči o mne."

"Všichni jsme se poděsili," řekl Tigellinus, "a vestálka Rubria omdlela."

"Rubria!" řekl Nero. "Má tak sněhobílý krk!"

"Ale červená se, když tě vidí, božský caesare..."

"Ano! I já jsem si toho všiml. Je to podivné! Vestálka! V každé vestálce je něco božského, a Rubria je velmi krásná."

Tu se na chvíli zamyslil a pak se zeptal:

"Povězte mi, proč se lidé bojí Vesty více než ostatních bohů? Čím to je? Jen se podívejte, mne samého se zmocnil strach, třebaže jsem nejvyšším knězem. Vzpomínám si jen, že jsem padl naznak a byl bych klesl k zemi, kdyby mě někdo nezachytil. Kdo to byl?"

"Já," odpověděl Vinicius.

"Ach, ty, 'drsný Arési'? Proč jsi nebyl v Beneventu? Slyšel jsem, že jsi byl nemocen, a skutečně, změnil ses v obličeji. A ještě něco! Slyšel jsem, že tě Krotón chtěl zavraždit? Je to pravda?"

"Je - a zlomil mi ruku. Ale ubránil jsem se."

"Tou zlomenou rukou?"

"Pomohl mi jeden barbar, který byl silnější než Krotón."

Nero naň udiveně pohlédl.

"Silnější než Krotón? Nežertuješ? Krotón byl nejsilnější ze všech lidí, a teď je nejsilnější Syfaxos z Ethiopie."

"Povídám ti, caesare, co jsem viděl na vlastní oči."

"A kde je ta perla? Nestal se Nemorenským králem?"

"Nevím, caesare. Ztratil jsem ho z očí."

"A nevíš ani, z kterého je národa?"

"Měl jsem zlomenou ruku, nemohl jsem se ho tedy na nic vyptávat."

"Vyhledej mi ho."

Na to řekl Tigellinus:

"Já si to vezmu na starost."

Ale Nero mluvil dále k Viniciovi:

"Děkuji ti, žes mě zachytil. Kdybych spadl, mohl jsem si roztříštit hlavu. Kdysi jsi byl dobrý společník, ale od dob války a tvých služeb pod Corbulonem jsi nějak zdivočel a vídám tě jen zřídkakdy."

Pak se na chvíli odmlčel a řekl:

"Jak se má to děvče ... příliš úzká v bocích ... do které ses zamiloval a kterou jsem pro tebe vzal Aulům?"

Vinicius upadl do rozpaků, ale Petronius mu přispěchal okamžitě na pomoc:

"Vsadím se, pane," řekl, "že na ni zapomněl. Vidíš jeho rozpaky? Zeptej se ho, kolik jich bylo od té doby, a neručím ti, zda dovede odpovědět aspoň na to. Viniciové jsou dobří vojáci, ale ještě lepší kohouti. Potřebují hejno. Potrestej ho, pane, a nepozvi ho na hostinu, kterou nám na tvou počest slibuje uspořádat Tigellinus na Agrippově rybníce."

"Ne, to neudělám. Důvěřuji Tigellinovi v tom, že právě tam nebude ono hejno chybět."

"Což by mohly nebýt charitky tam, kde bude amor?" odpověděl Tigellinus.

Avšak Nero řekl:

"Trápí mě nuda! Zůstal jsem z vůle bohyně v Římě, ale nesnáším Řím. Odjedu do Antia. Dusím se v těch úzkých ulicích, mezi těmi domy na spadnutí, v těch špinavých zákoutích. Zasmrádlý vzduch vane až sem, do mého domu a do mých zahrad. Ach, kdyby tak zemětřesení zničilo Řím, kdyby jej nějaký rozhněvaný bůh srovnal se zemí, pak bych vám teprve ukázal, jak se má stavět město, které je metropolí světa a mým sídlem!"

"Caesare," odpověděl Tigellinus, říkáš: "Kdyby nějaký rozhněvaný bůh zničil město - ano?"

"Ano! A co má být?"

"A cožpak ty nejsi bůh?"

Nero mávl unuděně rukou a pak řekl:

"Uvidíme, co nám zchystáš na Agrippových rybnících. Pak odjedu do Antia. Vy všichni jste malí, nechápete tedy, že já potřebuji veliké věci."

Po těchto slovech přivřel oči, dávaje tak na srozuměnou, že si potřebuje odpočinout. Augustiáni se začali rozcházet. Petronius vyšel s Viniciem a řekl mu:

"Jsi tedy pozván k účasti na zábavě. Měděnobradý se zřekl cestování, ale zato bude vyvádět více než kdykoli jindy a roztahovat se v městě jako ve vlastním domě. Snaž se i ty najít v těch ztřeštěnostech rozptýlení a zapomnění. K ďasu! Podrobili jsme si přece svět, máme tedy právo se bavit. Ty, Marku, jsi velmi hezký chlapec, a tomu připisuji zčásti svou náklonnost k tobě. U Diany efeské! Kdybys tak mohl vidět své srostlé obočí a svůj obličej, v němž člověk pozná starou krev Quiritů! Tamti chlapíci vypadají vedle tebe jako propuštěnci. Ano! Nebýt toho podivínského učení, byla by dnes Lygie v tvém domě. Zkus mi teď ještě dokazovat, že to nejsou nepřátelé života a lidí... Zacházeli s tebou dobře, můžeš jim tedy být vděčen, ale na tvém místě bych pojal nenávist k tomu učení a hledal bych rozkoš tam, kde ji lze najít. Jsi hezký hoch, opakuji ti, a Řím se hemží rozvedenkami."

"Divím se jenom, že tě to všecko ještě neunavuje," odpověděl Vinicius.

"A kdo ti to řekl? Unavuje mě to už dlouho, ale já nemám tvé mládí. A pak mám jiné záliby, které ty nemáš. Mám rád knihy, které ty nemáš rád, mám rád poezii, která tě nudí, mám rád vzácné nádoby, gemy a spoustu věcí, na které ty se ani nepodíváš, mám bolesti v kříži, které ty nemíváš, a konečně jsem našel Euniké, kdežto ty jsi nic takového nenašel... Mně je dobře doma, mezi uměleckými veledíly, ale z tebe estéta nikdy neudělám. Já vím, že v životě nenajdu už nic více než to, co jsem už našel, ale ty sám nevíš, že stále ještě doufáš a hledáš. Kdyby na tebe přišla smrt, zemřel bys přes všechnu svou odvahu a všechen svůj smutek pln údivu nad tím, že už musíš opustit svět, kdežto já bych to přijal jako nutnost, přesvědčen, že není na světě takových jahod, které bych byl neochutnal. Nepospíchám, ale nebudu ani otálet; budu se jen snažit, aby mi bylo až do posledního okamžiku veselo. Jsou na světě i veselí skeptikové. Stoikové jsou pro mě hlupáci, ale stoicismus aspoň otužuje, kdežto tví křesťané zavádějí na světě smutek, který je v životě tím, čím je v přírodě déšť... Víš, co jsem se dozvěděl? Že oslavnostech, které uspořádá Tigellinus, budou na březích Agrippova jezera lupanary, v nichž budou shromážděny ženy z nejpřednějších římských domů. Což by se tam nenašla aspoň jedna natolik krásná, aby tě mohla potěšit? Budou tam i panny, které vystoupí poprvé na veřejnost ... jako Nymfy. Takové je naše římské impérium! Je už teplo. Jižní vítr ohřeje vodu a nezdrsní nahá těla. A ty, Narcisi, věz, že se nenajde ani jedna, která by ti odporovala. Ani jedna - i kdyby to měla být vestálka."

Vinicius si začal bušit pěstí do hlavy jako člověk zaujatý věčně jedinou myšlenkou.

"Člověk musí mít zatrolené štěstí, aby trefil právě na takovou jedinou..."

"A kdo to způsobil? Křesťané! Ale lidé, jejichž znakem je kříž, nemohou být jiní. Poslouchej mě: Řecko bylo krásné a vytvořilo moudrost světa, my jsme vytvořili sílu - ale co, myslíš, může vytvořit tohle učení? Víš-li to, vysvětli mi to, protože, u Polluxe, nedovedu si to představit!"

Vinicius pokrčil rameny.

"Člověk by si mohl myslit, že se bojíš, abych se nestal křesťanem."

"Bojím se, aby sis nepokazil život. Nedovedeš-li být Řeckem, buď Římem: vládni a užívej! Naše ztřeštěnosti mají určitý smysl proto, protože v nich je právě tato myšlenka. Měděnobradým pohrdám, protože je to řecký šašek. Kdyby se považoval za Římana, uznal bych, že jedná správně, když si dovoluje tyhle ztřeštěnosti. Slib mi, že vrátíš-li se teď domů a najdeš tam nějakého křesťana, vyplázneš na něj jazyk. Bude-li to lékař Glaukos, ani ho to neudiví. Na shledanou na Agrippově jezeře."

Kapitola 7 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 8 Quo vadis - Obsah

Kapitola 9 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!