Quo vadis

Kapitola 12 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 13 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 35. ze 74	Kapitola 14 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

K večeru téhož dne, když šel Vinicius přes Forum domů, spatřil u ústí Viku Tusku pozlacenou Petroniovu lektiku, kterou neslo osm Bithyňanů. Zastavil je pokynutím ruky a přistoupil k záclonkám.

"Příjemné a blažené sny!" zvolal se smíchem, když spatřil Petronia, jak spí.

"Ach, to jsi ty!" řekl probudivší se Petronius. "Ano, zdříml jsem si, protože jsem noc strávil na Palatinu. Teď jsem se vypravil koupit si do Antia něco ke čtení... Co nového?"

"Chodíš po knihkupectvích?" zeptal se Vinicius.

"Ano. Nechci si přeházet knihovnu, a tak si pořizuji na cestu zvláštní zásoby. Vyšly prý nové Musoniovy a Senekovy věci. Hledám také Persia a jedno vydání Vergiliových eklog, které nemám. Och, jak jsem unaven a jak mě bolí ruce od samého sundávání svitků z hůlek... Protože když je člověk už jednou v knihkupectví, nutí ho zvědavost prohlédnout si hned to, hned ono. Byl jsem u Aviruna, u Atracta na Argiletu, a předtím ještě u Sosiů na Vicu Sandalariu. U Kastora! Strašně se mi chce spát!"

"Byl jsi na Palatinu, ptám se tedy já tebe, co je nového. Anebo víš co? Pošli lektiku a pouzdra s knihami domů a pojď ke mně. Popovídáme si o Antiu a pak ještě o něčem."

"Dobrá," odvětil Petronius, vystupuje z lektiky. "Víš přece, že pozítří vyrazíme do Antia?"

"Jak bych to mohl vědět?"

"Na jakém světě to ty vlastně žiješ? Já ti tedy oznamuji tu novinu první? Tak, tak! Buď připraven na pozítří ráno. Hrách na oleji nepomohl, šátek na tlustém krku nepomohl a Měděnobradý ochraptěl. Proto nemůže být ani řeči o odkladu. Proklíná Řím i jeho podnebí vším možným na světě, nejraději by jej srovnal se zemí nebo zničil ohněm a chce co nejrychleji moře. Povídá, že ho ty zápachy, které přináší vítr z úzkých uliček, přivedou do hrobu. Dnes přinášeli ve všech chrámech veliké oběti, aby se mu vrátil hlas a běda Římu, a zvláště senátu, jestliže se mu brzy nevrátí."

"Pak by bylo zbytečné jet do Achaje."

"Cožpak má náš božský caesar jen tento jediný talent?" odpověděl se smíchem Petronius. "Vystoupil by na olympijských hrách jako poeta se svým Požárem Tróje, jako vozataj, jako hudebník, jako atlet, ba dokonce i jako tanečník a rozhodně by získal všechny koruny určené vítězům. A víš, proč ta opice ochraptěla? Včera se mu totiž zachtělo vyrovnat se v tanci našemu Paridovi a tančil nám příběh o Lédě; při tom se zapotil a nachladil. Byl celý mokrý a kluzký jako úhoř vytažený právě z vody. Měnil masky jednu po druhé, točil se jako vřeteno, máchal rukama jako opilý námořník a člověku se až hnusilo dívat se na to veliké břicho a na ty tenké nohy. Paris ho tomu sice dva týdny učil, ale představ si Ahenobarba jako Lédu nebo jako bohyni-labuť. To ti byla labuť! Škoda mluvit! Ale on chce s tou pantomimou vystoupit veřejně, nejdříve v Antiu a pak v Římě."

"Lidé se už pohoršovali nad tím, že veřejně zpíval, ale teď si pomysli, že římský caesar vystoupí jako mim! Ne! To snad Řím už nevydrží!"

"Milý Vinicie! Řím vydrží všechno, ba senát ještě odhlasuje díkůvzdání 'otci vlasti'."

A po chvíli dodal:

"A lůza je ke všemu ještě hrdá na to, že její caesar je šašek."

"Nu pověz sám, bylo možno klesnout níž?"

Petronius pokrčil rameny.

"Ty si žiješ doma se svými myšlenkami buď na Lygii, nebo na křesťany, tak nebudeš ani vědět, co se stalo před několika dny. Představ si, Nero uzavřel veřejně manželství s Pythagorem. Byl nevěstou. Zdálo by se, že míra výstřelků je tu už dovršena, viď? A co tomu řekneš: přišli flaminové, které pozval, a slavnostně ho oddali. Byl jsem při tom! Já snesu hodně, ale přesto se přiznám, že jsem si myslil, že bohové, jsou-li nějací, musí dát varovné znamení... Jenže caesar nevěří v bohy a má pravdu."

"Je to tedy nejvyšší kněz, bůh i ateista v jedné osobě," řekl Vinicius.

Petronius se rozesmál:

"Máš pravdu! To mi ještě nenapadlo, ale je to spojení, jaké svět dosud neviděl."

Pak se zastavil a řekl:

"A je nutno ještě dodat, že ten nejvyšší kněz, který nevěří v bohy, a ten bůh, který se jim posmívá, se jich jako ateista - bojí."

"Důkazem je příhoda ve Vestině svatyni."

"Jaký je to svět!"

"Jaký svět, takový caesar... Ale dlouho to nepotrvá."

Za takového hovoru vešli do Viniciova domu. Vinicius vesele zavolal, aby jim přichystali večeři, a pak se otočil k Petroniovi a řekl:

"Ne, milý Petronie, svět se musí obrodit."

"My ho neobrodíme," odpověděl Petronius, "už proto ne, že v Neronově době je člověk jako motýl: žije ve slunci přízně, ale v prvním chladném závanu hyne... I kdyby nechtěl. U Majina syna! Nejednou si kladu otázku, jakým zázrakem se takový Lucius Saturninus mohl dožít třiadevadesáti let, přežít Tiberia, Caligulu, Claudia... Ale to je vedlejší. Dovolíš mi poslat tvou lektiku pro Euniké? Nějak mě přešlo spaní a chtěl bych se poveselit. Zavolej k večeři loutnistu a potom si popovídáme o Antiu. Budeme to muset uvážit, a zvláště ty."

Vinicius rozkázal, aby poslali pro Euniké, ale prohlásil, že pobytem v Antiu si nemíní lámat hlavu. Ať si ji lámou ti, kdož nedovedou žít jinak než v paprscích caesarovy přízně. Svět nekončí na Palatinu, zvláště ne pro ty, kdož mají v srdci a v duši něco jiného.

A říkal to tak opovržlivě, tak živě a tak vesele, že to Petronia zarazilo. Chvíli ho pozoroval a pak řekl:

"Co se to s tebou děje? Jsi dneska takový, jaký jsi býval, když jsi na krku nosil ještě zlatou bulu."

"Jsem šťasten," odpověděl Vinicius. "Pozval jsem tě k sobě úmyslně, abych ti to mohl říci."

"Co se ti přihodilo?"

"Něco takového, co bych nedal ani za římské impérium."

Po těch slovech si sedl, položil ruku na opěradlo sedátka, hlavu opřel o ruku a rozhovořil se, obličej plný úsměvů a oči stále jasnější:

"Pamatuješ, jak jsme byli spolu u Aula Plautia a jak jsi tam poprvé spatřil to božské děvče, které jsi sám nazval ranním červánkem a jarem? Vzpomínáš si na tu Psyché, na tu nedostižnou, nejkrásnější ze všech panen i z vašich bohyň?"

Petronius naň hleděl tak užasle, jako by se chtěl přesvědčit, zda to má v hlavě všecko v pořádku.

"Proč mluvíš tak podivně?" řekl konečně. "Ovšemže se pamatuji na Lygii."

A Vinicius řekl:

"Jsem s ní zasnouben."

"Cože?"

Avšak Vinicius vyskočil a zavolal dispensatora.

"Ať sem přijdou všichni otroci, do jednoho! A rychle!"

"Ty ses s ní zasnoubil?" opakoval Petronius.

Avšak ještě než vyšel z úžasu, zahemžilo se obrovské atrium Viniciova domu lidmi. Přibíhali udýchaní starci, muži v nejlepších letech, ženy, jinoši i dívky. Atrium se každým okamžikem naplňovalo víc a více. Na chodbách, zvaných fauces, bylo slyšet hlasy svolávající se v nejrůznějších jazycích. Konečně stáli všichni jako zeď kolem stěn a mezi sloupovím. Vinicius se postavil k impluviu, otočil se k propuštěnci Demovi a řekl:

"Ti, kdož si v mém domě odsloužili dvacet let, půjdou zítra k praetorovi, kde dostanou svobodu; ti, kdož tak dlouho neslouží, dostanou po třech zlaťácích a týden dvojitou porci jídla. Na vesnická ergastula poslat s rozkazem, aby byly prominuty tresty, lidem sňaty s nohou okovy a všichni aby byli dostatečně živeni. Vězte, že pro mne nastal radostný den, chci tedy, aby byla radost v celém domě."

Otroci stáli chvíli mlčky, jako by nevěřili vlastnímu sluchu, ale pak se zvedly všechny ruce a všechna ústa zvolala:

"Ááá! Pane! Ááá!"

Vinicius je odeslal pokynem ruky pryč, a tak, ačkoliv chtěli děkovat a padnout mu k nohám, rychle odešli, naplňujíce dům od sklepů až po střechu štěstím.

"Zítra," řekl Vinicius, "je dám ještě shromáždit v zahradě a rozkáži jim, aby před sebou kreslili znamení, jaká budou chtít. Těm, kdož nakreslí rybu, dá svobodu Lygie."

Avšak Petronius, který se nikdy ničemu nedivil dlouho, už se vzpamatoval a zeptal se:

"Rybu? Aha! Vzpomínám si, co povídal Chilón: To je symbol křesťanů."

Pak vztáhl k Viniciovi ruce a řekl:

"Štěstí je vždycky tam, kde je člověk vidí. Kéž vám Flora sype květiny pod nohy dlouhá léta. Přeji ti vše, co si přeješ sám."

"Za to ti tedy poděkuji, protože jsem si myslil, že mě budeš zrazovat, jenže to by bylo, jak vidíš, mrhání časem."

"Já a zrazovat tě? Ani mi nenapadlo. Naopak, tvrdím, že jednáš správně."

"Ha, měnlivec!" odpověděl vesele Vinicius. "Už jsi zapomněl, co jsi mi říkal, když jsme odcházeli z Graecinina domu?"

Avšak Petronius odpověděl naprosto klidně:

"Nezapomněl. Ale změnil jsem mínění."

A po chvíli dodal:

"Milý Vinicie! V Římě se mění všecko. Muž mění ženy, ženy mění muže, proč bych tedy já neměl měnit své mínění? Nechybělo mnoho a Nero by se byl oženil s Akté, jíž vyrobili zvlášť kvůli tomu královský rodokmen. A co by se bylo stalo? On by měl dobrou ženu a my dobrou Augustu. U Protea a jeho mořských pustin! Budu měnit mínění vždycky, kdykoli to uznám za vhodné nebo prospěšné. A pokud jde o Lygii, je její královský původ jistější než pergamští předkové Akté. Ale ty se měj v Antiu na pozoru před Poppaeou. Je mstivá."

"Ani mi nenapadne! V Antiu mi ani vlásek z hlavy nespadne."

"Jestliže si myslíš, že mě udivíš ještě jednou, mýlíš se - ale kde jsi vzal tu jistotu?"

"Řekl mi to apoštol Petr."

"Á! Řekl ti to apoštol Petr! Proti tomu jsou slabé všechny argumenty, ale přesto mi dovol, abych podnikl některá bezpečnostní opatření, už proto, aby se snad z Petra nevyklubal falešný prorok, protože kdyby se náhodou apoštol Petr spletl, mohl by ztratit tvou důvěru, která se apoštolovi Petrovi bude pravděpodobně hodit i nadále."

"Dělej si, co chceš, ale já mu věřím. A jestliže si myslíš, že mi ho zprotivíš tím, že budeš uštěpačně opakovat pořád dokola jeho jméno, pak se mýlíš."

"Tak tedy ještě jednu otázku: jsi už křesťanem?"

"Ještě ne, ale Pavel z Tarsu jede se mnou a bude mi vysvětlovat Kristovo učení. Pak přijmu křest, protože to, co jsi povídal, že křesťané jsou nepřátelé života a radosti, není pravda!"

"Tím líp pro tebe i pro Lygii," řekl Petronius.

Pak pokrčil rameny a řekl jakoby sám k sobě:

"Stejně je podivuhodné, jak ti lidé dovedou získávat vyznavače a jak se ta sekta šíří."

A Vinicius odpověděl s takovým zápalem, jako by už sám byl pokřtěn:

"Ano! Tisíce, ba desetitisíce jsou jich v Římě, v italských městech, v Řecku i v Asii. Křesťané jsou v legiích i mezi praetoriány, jsou dokonce i v caesarově paláci. To učení vyznávají otroci i římští občané, chudí i bohatí, plebs i patriciové. Víš vůbec, že někteří Corneliové jsou křesťané, že křesťanka je Pomponia Graecina, že křesťanka byla prý Octavia a že křesťanka je Akté? Ano, to učení ovládá svět a jen ono jej může obrodit. Nekrč rameny, protože kdož ví, zda je za měsíc nebo za rok nepřijmeš sám."

"Já?" řekl Petronius. "Ne! U Létóina syna, ne! Já je nepřijmu, i kdyby v něm byla pravda a moudrost lidská i božská... To by si vyžadovalo námahy, a já se nerad namáhám... To by si vyžadovalo odříkání, a já si v životě nerad cokoli odříkám... S tvou povahou, podobnou ohni a vodě, mohlo se něco takového stát vždycky, ale já? Já mám své gemy, své kameje, své vázy a svou Euniké. Na Olymp nevěřím, ale vytvářím si ho na zemi a budu šťasten, dokud mne neprobodnou šípy božského lučištníka anebo dokud mi caesar nedá pokyn, abych si otevřel žíly. Mám příliš rád vůni fialek a pohodlné triclinium. Mám dokonce rád i naše bohy ... jako řečnické figury, a Achaji, do níž se chystám s naším břichatým, tenkonohým, nedostižným, božským caesarem, Augustem, Periodonikem ... Herkulem, Neronem!"

Po těchto slovech se rozveselil už při pouhém pomyšlení, že by mohl přijmout učení galilejských rybářů, a začal polohlasem zpívat:

Myrtovou zelení ozdobím jasný svůj meč,

jako Harmodios s Aristogeitónem...

Avšak ustal, neboť vyvolavač oznámil, že přišla Euniké.

Ihned po jejím příchodu podali i večeři, při níž, po několika písních, které zazpíval loutnista, vyprávěl Vinicius Petroniovi o tom, jak ho navštívil Chilón a jak mu ta návštěva vnukla myšlenku jít přímo k apoštolům a že mu to napadlo právě v době, kdy Chilóna mrskali.

Petronius, jehož se opět začínala zmocňovat ospalost, položil si ruku na čelo a řekl:

"Nápad to byl dobrý, měl-li dobré následky. A pokud jde o Chilóna, já bych mu dal vyplatit pět hřiven zlata, ale jestliže jsi ho dal zmrskat, bylo to možná dokonce lepší, protože kdož ví, zda se mu po nějakém čase nebudou ještě klanět senátoři, tak jak se dnes klanějí našemu rytíři Dratvičkovi - Vatiniovi. Dobrou noc!"

A sundavše si věnce, začali se s Euniké chystat k odchodu. Když odešli, šel Vinicius do knihovny a napsal Lygii toto:

"Chci, aby ti tento dopis, až otevřeš své krásné oči, božská, pověděl: Dobré jitro! Proto ti dnes píši, i když tě zítra spatřím. Caesar odjíždí pozítří do Antia a já, eheu! - musím s ním. Už jsem ti přece řekl, že neposlechnout by znamenalo vydat v nebezpečí život, a já bych teď neměl odvahu zemřít. Jestliže však ty nechceš, stačí napsat slovíčko a zůstanu. Bude pak Petroniovou věcí, aby ode mne odvrátil nebezpečí. Dnes, v den radosti, jsem odměnil všechny otroky a ty, kteří si v mém domě odsloužili dvacet let, zavedu zítra k praetorovi a dám jim svobodu. Ty, má milá, bys mě za to měla pochválit, protože mám dojem, že je to v souladu s tím sladkým učením, které vyznáváš, a pak také proto, že jsem to udělal pro tebe. Zítra jim povím, že příčinou jejich svobody jsi ty, aby ti tedy byli vděčni a chválili tvé jméno. Zato já sám se vrhám do otroctví štěstí a do otroctví tvého a kéž bych nikdy nepoznal svobodu. Ať je prokleto Antium a Ahenobarbovo cestování. Jsem třikrát, ba čtyřikrát šťasten, že nejsem tak chytrý jako Petronius, protože pak bych snad musel jet do Achaje. Chvíle rozloučení mi však osladí vzpomínka na tebe. Kdykoli se budu moci uvolnit, sednu na koně a tryskem pojedu do Říma, abych potěšil své oči pohledem na tebe a své uši tvým sladkým hlasem. A kdykoli to bude možné, pošlu otroka s dopisem, aby se tě poptal, jak se ti daří. Zdravím tě, božská, a objímám tvé nohy. Nehněvej se, že ti říkám božská. Jestliže mi to zakážeš, poslechnu, ale dnes to ještě nedovedu jinak. Zdravím tě z tvého budoucího příbytku - celým srdcem."

Kapitola 12 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 13
Quo vadis - Obsah

Kapitola 14 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod

Autoři děl

Podrobný výpis děl

Henryk Sienkiewicz

Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom

Kapitola 13

Autor: Henryk Sienkiewicz