Quo vadis

Kapitola 13 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 14 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 36. ze 74	Kapitola 15 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

V Římě se vědělo, že caesar chce cestou navštívit Ostii, či spíše největší koráb na světě, který přivezl právě obilí z Alexandrie; z Ostie měl pak caesar putovat do Antia po Via Litoralis. Rozkazy byly vydány již před několika dny, a tak se už od rána shromažďovaly u Porta Ostiensis davy místní chudiny a příslušníků všech národů světa, aby se nasytily pohledem na caesarův průvod, na který se římský plebs nemohl nikdy dost vynadívat. Do Antia byla snadná cesta a nebylo to daleko, a v samém Antiu, v městě nádherně zařízených paláců a vill, bylo možno najít vše, čeho si vyžadovalo pohodlí i nejnáročnější tehdejší přepych. Avšak caesar míval ve zvyku brát s sebou na cesty všechny věci, které měl rád, počínaje hudebními nástroji a domácím náčiním a konče sochami a mozaikami, které rozestavovali kolem dokonce i tehdy, chtěl-li se zastavit jen na krátkou chvíli, ať už k odpočinku, nebo k posilnění. Proto jej na každé výpravě provázely celé zástupy služebnictva, nepočítaje v to oddíly praetoriánů aaugustiány, z nichž každý míval svůj vlastní průvod otroků.

Toho dne brzy ráno prošli branou pastevci z Kampanie, obutí do kozích kůží a s tvářemi ožehnutými sluncem, ženouce už napřed pět set oslic, aby se Poppaea hned zítra po příjezdu do Antia mohla jako obvykle vykoupat v jejich mléku. Chátra pozorovala se spokojeným smíchem dlouhé uši stáda, komíhající se v oblacích prachu, a s radostí naslouchala svistotu bičů a divokým výkřikům pastevců. Jakmile přešly oslice, vrhly se na silnici roje služebnictva, pečlivě ji očistily a začaly ji posypávat květinami a piniovým jehličím. V davech si šeptali s jakýmsi pocitem hrdosti, že tím kvítím, které sebrali ze soukromých zahrad v okolí, anebo dokonce koupili za drahé peníze od prodavaček u Porta Mugionis, má být poseta celá cesta až do Antia. Čím pozdnější bylo ráno, tím více se každým okamžikem zvětšovala tlačenice. Někteří si přiváděli celé rodiny, a aby neměli příliš dlouhou chvíli, rozkládali si na kamenech, určených na stavbu nového Cereřina chrámu, zásoby jídla a jedli prandium pod širým nebem. Tu a tam se utvořily hloučky, v nichž hráli prim zcestovalí světoběžníci. U příležitosti caesarova odjezdu se mluvilo o jeho budoucích cestách a o cestování vůbec. Námořníci a veteráni tu vyprávěli podivuhodné věci o zemích, o nichž se doslechli na svých dalekých cestách a na jejichž půdě nestanula dosud římská noha. Obyvatelé města, kteří nebyli nikdy v životě dále než na Via Appia, poslouchali plni úžasu o divech Indie a Arábie, o souostrovích obklopujících Británii, kde na jednom ostrůvku věznil Briareos spícího Saturna a kde sídlí duchové, o hyperborejských zemích,

o ztuhlých mořích, o tom, jak vody Oceánu syčí a hučí v okamžiku, kdy se zapadající slunce noří do hlubin. Takové povídačky docházely u lidí snadno víry, vždyť jim věřili i takoví lidé jako Plinius a Tacius. Mluvilo se také o onom korábu, který si měl caesar prohlédnout. Veze prý pšenice na dva roky, nepočítaje v to čtyři sta cestujících, stejně početnou posádku a spoustu divokých zvířat, kterých má být použito při letních hrách. Získávalo to caesarovi, který lid nejen živil, nýbrž jej

i bavil, všeobecnou oblíbenost. Však se také všichni chystali k nadšenému vítání.

Mezitím se objevil oddíl numidských jezdců, kteří patřili k praetoriánským vojskům. Měli na sobě žluté oděvy, červené šerpy a veliké náušnice, vrhající na jejich černé obličeje zlaté záblesky. Ostří jejich bambusových kopí se ve slunci blýskala jako plaménky. Když přejeli, započal průvod, který se podobal spíše procesí. Davy se tlačily, aby viděly tu slávu zblízka, avšak přišly oddíly pěších praetoriánů, rozestoupily se po obou stranách brány a zahradily přístup na silnici. Vpředu jely vozy, vezoucí červené a fialové stany z purpuru i stany z byssu bílého jako sníh a protkaného zlatými nitkami, východní koberce, citrusové stoly, části mozaik, kuchyňské náčiní, klece s ptáky z Východu, z Jihu i ze Západu, jejichž mozečky a jazýčky byly určeny pro caesarovu tabuli, amfory s vínem a koše s ovocem. Avšak předměty, které se neměly na vozech rozbít nebo zprohýbat, nesli pěší otroci. Šly tudy celé stovky lidí, nesoucích nádoby a sošky z korintské mědi; jedni otroci nesli etruské vázy, jiní zase výlučně řecké, jiní zas byli určeni nést nádoby ze zlata, ze stříbra nebo z alexandrijského skla. Jednotlivé skupiny otroků oddělovaly od sebe malé oddíly pěších nebo jízdních praetoriánů a každý hlouček nosičů hlídali dozorci s biči, zakončenými místo uzlíky kousky olova nebo železa. Průvod lidí, nesoucích pozorně a opatrně nejrůznější předměty, vypadal jako jakési slavnostní náboženské procesí a ta podobnost se ještě zvýšila, když se objevily hudební nástroje caesara a jeho dvora. Šly harfy, řecké loutny, loutny hebrejské a egyptské, lyry, formingy, kithary, píšťaly, dlouhé zprohýbané buciny akymbala. Když se tak člověk díval na to moře nástrojů, třpytících se ve slunci zlatem, bronzem, drahokamy a perletí, mohl by se domnívat, že se to vydal na cestu světem Apollón nebo Bakchus. Pak se objevily nádherné carruky, plné artistů, tanečníků a tanečnic v malebných seskupeních a s thyrsy v rukou. Za nimi jeli otroci určení nikoli k práci, ale k neřestem: pacholata a malá děvčátka, posbíraná z celého Řecka a z celé Malé Asie. Vlasy měli buď dlouhé, nebo nakadeřené a spjaté zlatými síťkami, a podobali se amorkům se sličnými tvářemi, které však byly pokryty tlustou vrstvou líčidla z obavy, aby kampanijský vítr neošlehal jejich jemnou pleť.

A opět nastupoval praetoriánský oddíl obrovských, vousatých, světlovlasých nebo rudovlasých a modrookých Sugambrů. Před nimi nesli korouhevníci, zvaní imaginarii, římské orly, tabule s nápisy a caesarovy bysty. Zpod kožených oděvů a vojenských pancéřů vyčnívaly osmahlé paže, silné jako válečné stroje a schopné ovládat těžké zbraně, jimiž byly tyto stráže vyzbrojeny. Země jako by se otřásala pod jejich pravidelným, těžkým krokem a oni, jako by si byli vědomi své síly, které mohli použít i proti caesarům samým, hleděli na pouliční chátru svrchu, zapomínajíce zřejmě, že mnozí z nich přišli do tohoto města v okovech. Zde jich však byla jen nepatrná hrstka, hlavní praetoriánské síly zůstaly totiž ve svých táborech v Římě, majíce bdít nad městem a držet je na uzdě. Když praetoriáni přešli, pokračoval průvod Neronovými tažnými tygry a lvy, které vedli proto, aby je mohli zapřáhnout do vozů v průvodu, jestliže se Neronovi uzdá zahrát si na Dionysa. Vedli je Indové a Arabové, majíce je uvázány na ocelových řetězech, které však byly tak ovinuty květinami, že vypadaly jakoby celé z květů. Zvířata, zkrocena zkušenými bestiarii, hleděla na davy svýma zelenýma, jakoby ospalýma očima a tu a tam pozvedla své obrovské hlavy a chraptivě nasála do sebe nozdrami lidské výpary, olizujíce si drsnými jazyky tlamy.

Pak jely caesarské vozy a postupovaly lektiky, větší i menší, zlaté nebo purpurové, vykládané slonovinou nebo perlami anebo hrající třpytem drahokamů; za nimi šel opět malý oddíl praetoriánů v římské zbroji. Tento oddíl se skládal ze samých italských dobrovolníků. A opět zástupy elitních otroků a pacholat a konečně jel sám caesar, jehož blízkost zvěstovalo už zdálky provolávání davů.

V tlačenici byl i apoštol Petr, který chtěl aspoň jednou v životě uvidět caesara. Byla s ním i Lygie, která měla obličej pod hustým závojem, a Ursus, jehož síla byla pro dívku nejspolehlivější ochranou před nevázanými a rozjařenými davy. Lyg uchopil jeden z balvanů určených na stavbu chrámu a přinesl jej apoštolovi, který si na něj stoupl, takže viděl lépe než ostatní. Namačkaní lidé kolem začali napřed reptat, protože Ursus je rozrážel, tak jako koráb rozráží hladinu, ale když sám jediný zvedl kámen, kterým by nepohnuli ani čtyři silní chlapíci z lidu, změnilo se reptání v obdiv a kolem dokola se ozvaly výkřiky: "Macte!" Zatím se však už přiblížil caesar. Seděl ve voze, který měl tvar stanu; vůz byl tažen šesti bílými idumskými hřebci se zlatými podkovami. Postranní stěny stanu byly úmyslně otevřeny, aby davy mohly caesara vidět. Na vůz by se vešlo několik lidí, ale Nero chtěl, aby se pozornost soustřeďovala jen a jen na něj, a proto jel přes město sám, maje u nohou jen dva trpaslíky. Na sobě měl bílou tuniku a ametystovou tógu, která vrhala na jeho tvář sinavý stín. Na hlavě měl vavřínový věnec. Od svého odjezdu do Neapole značně ztloustl. Obličej se mu roztékal; pod spodní čelistí mu visel dvojitý podbradek, takže ústa, ležící vždycky příliš blízko nosu, zdála se teď jakoby proříznuta hned pod chřípím. Silný krk si chránil vždy hedvábným šátkem, který si co chvíli upravoval bílou tlustou rukou, porostlou na zápěstí ryšavými chlupy, tvořícími jakoby krvavé skvrny. Nero však nedovoloval, aby mu je epilátoři vytrhávali, protože mu někdo řekl, že to způsobuje chvění prstů a překáží při hře na loutnu. Jako vždy obrážela se v jeho obličeji bezedná prázdnota, spojená s únavou a unuděností. Vcelku to byl obličej strašný a směšný zároveň. Za jízdy otáčel hlavu na obě strany, mhouřil co chvíli oči a bedlivě naslouchal, jak ho vítají. Vítal ho bouřlivý potlesk a výkřiky: "Buď zdráv, božský! Caesare, imperátore, buď zdráv, vítězný! Buď zdráv, nedostižný! Synu Apollónův, Apollóne!" Když slyšel tato slova, usmíval se, ale v některých okamžicích mu přes obličej přelétl jakoby mrak, neboť římský lid byl posměvačný, a spoléhaje na svou početnost, dovoloval si uštěpačné posměšky dokonce i na veliké triumfátory, které v podstatě miloval a kterých si vážil. Bylo přece známo, že kdysi, při vjezdu Julia Caesara do Říma, křičel lid: "Občané, poschovávejte ženy, protože projíždí plešatý lotr!" Avšak zvrhlá Neronova ješitnost nesnesla sebemenší pohanění ani vtip na sebe -a v davech se do pochvalného volání mísily i výkřiky: "Měděnobradý! Měděnobradý! Kam vezeš svou ohnivou bradu? Bojíš se, aby od ní nechytil Řím?" A ti, kdož tak volali, netušili, že v jejich žertu je skryto strašné proroctví. Caesara ostatně takové hlasy ani příliš nehněvaly, už proto ne, že bradku nenosil, neboť ji už kdysi obětoval ve zlatém pouzdru Jovišovi Kapitolskému. Avšak jiní, ukryti za hromadami balvanů a za základy chrámu, křičeli: "Matricida! Nero! Orestes! Alkmeón!" a jiní zase: "Kde je Octavia!", "Vrať purpur!" A na Poppaeu, která jela hned za ním, volali: "Flava coma!", což znamenalo nevěstku. Hudební Neronův sluch zachytil i tyto výkřiky a v takových okamžicích přikládal k oku svůj broušený smaragd, jako by se chtěl podívat a zapamatovat si ty, kdož tak volali. Atak se stalo, že se jeho pohled zastavil u apoštola stojícího na kameni. Chvíli se tito dva lidé dívali jeden na druhého, avšak nikomu ze skvělého průvodu ani z těch nespočetných davů nenapadlo, že v této minutě se na sebe dívají dva vládcové světa, z nichž jeden brzy pomine jako krvavý sen, avšak druhý, onen stařec v prostinké lacerně, zmocní se na dlouhé věky světa i města.

Zatím caesar přejel a hned za ním neslo osm Afrů přepychovou lektiku, v níž seděla nenáviděná Poppaea. Oblečena jako Nero, v rouchu ametystové barvy, s tlustou vrstvou líčidel na obličeji, nehybná, zamyšlená a lhostejná, vypadala jako nějaké božstvo, krásné a zlé zároveň, které tu nesli jako v procesí. V patách za ní táhl opět celý dvůr mužského i ženského služebnictva a jely řady vozů s předměty, které potřebovala pro své pohodlí, a se šatstvem. Slunce už dávno začalo zase klesat, když teprve začali projíždět augustiáni. Byl to skvělý, barvami mihotající průvod, měnící se ve slunci jako had, průvod nekonečný. Líný Petronius, kterého davy přátelsky vítaly, dal se i se svou otrokyní, jež se podobala bohyni, nést v lektice. Tigellinus jel v carruce tažené malými koníčky, ozdobenými bílými a nachovými pery. Lidé viděli, jak na voze vstává a s nataženým krkem vyhlíží, kdy mu caesar dá znamení, aby si přisedl k němu. Z ostatních vítaly davy potleskem Liciniana Pisona, smíchem Vitellia, hvízdáním Vatinia. Ke konsulům Liciniovi a Lecaniovi se chovaly lhostejně, avšak Tullius Senecio, který byl kdoví proč oblíben, a také Vestinus sklidili potlesk lidu. Dvůr byl nespočetný. Vypadalo to, jako by vše, co je v Římě jen trochu bohatší, nádhernější a velkolepější, emigrovalo do Antia. Nero necestoval nikdy jinak než na tisíci vozech a zástup, který ho provázel, převyšoval počtem téměř vždy počet vojáků v legii. A tak si lid ukazoval Domitia Afra i vetchoučkého Lucia Saturnina, Vespasiana, který se ještě nevypravil na tažení do Judeje, odkud se vrátil až pro caesarskou korunu, i mladého Nervu, i Lucana, i Annia Gallona, i Quinctiana a spoustu žen, známých bohatstvím, krásou, přepychem a neřestným životem. Oči davů klouzaly ze známých tváří na postroje, vozy, koně, na roztodivné oděvy služebnictva, pocházejícího ze všech národů světa. V té záplavě přepychu a velkoleposti bylo těžko se rozhodnout, nač se honem dívat, a nejen zraky, nýbrž i rozum byl oslněn všemi těmi zlatými záblesky, purpurem a nachem, třpytem drahokamů, korálů, perleti a slonoviny. Zdálo se, že i sluneční paprsky zanikají v tom nádherném přívalu. A ač mezi lidem bylo dost ubožáků s vpadlými břichy a s hladem v očích, tato podívaná je zapalovala nejen touhou moci toho všeho užívat, nejen závistí, ale naplňovala je i uspokojením a hrdostí a dávala jim pocit římské moci a neotřesitelnosti, jejíž byli součástí a před níž klečel svět. V celém světě nebyl nikdo, kdo by se odvažoval soudit, že tato moc nepřetrvá všechny věky, nepřežije všechny národy a že by se cokoli na tomto světě mohlo postavit proti ní.

Když Vinicius, jedoucí na konci průvodu, spatřil apoštola a Lygii, které se tady nenadál, vyskočil z vozu, pozdravil je s rozzářenou tváří a řekl rychle, jako člověk, který nemůže ztrácet čas:

"Tys přišla? Ani nevím, jak ti poděkovat, Lygie! Bůh mi nemohl seslat lepší znamení. Teď se s tebou loučím, ale ne nadlouho. Cestou rozestavím parthské koně a každý volný den, dokud si nevyprosím návrat do Říma, budu u tebe. Buď zdráva!"

"Buď zdráv, Marku!" odpověděla Lygie a pak tišeji dodala:

"Kéž tě doprovází Kristus a otevře ti Pavlovými slovy duši."

Vinicia zahřálo u srdce, že jí záleží na tom, aby se stal brzy křesťanem, a proto odpověděl:

"Ocelle mi! Stane se, jak pravíš. Pavel chtěl jet raději s mými lidmi, ale je se mnou a bude mi učitelem i společníkem... Poodhrň závoj, mé potěšení, abych tě ještě uviděl, než pojedu. Proč ses tak zahalila?"

Lygie nadzvedla rukou závoj, ukázala mu svůj jasný obličej a nádherné, rozesmáté oči a zeptala se:

"Je to něco špatného?"

A její úsměv měl v sobě kus dívčího šibalství, avšak Vinicius, nadšeně se na ni zahleděv, odpověděl:

"Je to špatné pro mé oči, které se až do smrti chtějí dívat jen na tebe."

Pak se otočil k Ursovi a řekl:

"Urse, hlídej ji jako oko v hlavě, protože to není jen tvá, nýbrž i má - domina!"

Po těchto slovech uchopil Lygiinu ruku a přitiskl ji ke rtům. To ovšem nesmírně udivilo chátru kolem, která nedovedla pochopit, že urozený augustián projevuje tak velkou úctu dívce v prostých, ba téměř otrockých šatech.

"Buď zdráva!"

Pak se rychle vzdálil, protože celý caesarův průvod byl už o značný kus vpředu. Apoštol Petr ho přežehnal nenápadně znamením kříže a dobrák Ursus ho začal okamžitě vychvalovat, potěšen, že ho jeho mladá paní dychtivě poslouchá a hledí naň plna vděčnosti.

Průvod se vzdaloval a zahaloval se oblaky zlatavého prachu, avšak oni za ním hleděli ještě dlouho, dokud k nim nepřistoupil mlynář Demas, u něhož pracoval v noci Ursus.

Demas políbil apoštolovi ruku a začal ho prosit, aby se u něho zastavili a něco pojedli, protože jeho dům je blízko Emporia a oni musejí přece mít už hlad a jsou unaveni, když strávili většinu dne u brány.

Šli tedy s ním, odpočinuli si a posilnili se v jeho příbytku a teprve k večeru se vraceli na Zátibří. Chtěli se dostat na druhý břeh po Aemiliově mostě, a tak šli po Clivu Publiku, který vedl středem Aventinského pahorku, mezi Dianiným a Merkurovým chrámem. Apoštol Petr hleděl z výšiny na budovy kolem i na ty, které mizely kdesi v dálce, a pohrouživ se do mlčení, uvažoval nad obrovitostí a nad mocí tohoto města, do něhož přišel vykládat slovo boží. Dosud se Petr setkával s římskou vládou a legiemi v různých zemích, po nichž cestoval, to však byly jen jednotlivé údy moci, jejíž ztělesnění v caesarově bytosti spatřil dnes poprvé. To nesmírné město, dravé a hrabivé, zároveň však bezuzdné a prohnilé do morku kostí a přitom chladné ve své nadlidské moci, caesar bratrovrah, matkovrah a vrah své ženy, caesar, za nímž se táhne průvod krvavých přízraků, průvod ne menší než caesarův dvůr; caesar, zhýralec a šašek, a zároveň pán třiceti legií a tím i celého světa; dvořané, odění do zlata a šarlatu, nejistí si svým zítřkem, zároveň však mocnější než králové - to vše dohromady připadalo Petrovi jako jakési pekelné království zla a nepravosti. A ve svém prostém srdci se podivil, jak může Bůh dávat takovou nepochopitelnou moc nade vším satanovi, jak mu může dávat v plen zemi, aby ji rozrýval, převracel, rozdupával, vymačkával z ní slzy a krev, ničil ji jako vichřice, bouřil nad ní jako bouře, pálil ji jako oheň. Při těchto myšlenkách se jeho apoštolského srdce zmocnila úzkost, i začal v duchu hovořit s Mistrem: "Pane, co si počnu s tímto městem, do něhož jsi mě poslal? Jemu patří moře i pevniny, jemu patří zvěř na zemi i vodní tvorstvo, jemu patří ostatní království a města a třicet legií, které je hlídají, kdežto já jsem, Pane, rybář od jezera! Co si počnu? A jak zvítězím nad jeho zlobou?"

Při těchto slovech pozvedl svou šedivou, třesoucí se hlavu k obloze, modle se a volaje pln smutku a úzkosti z hloubi srdce ke svému božskému Mistrovi.

Avšak vtom ho z modlitby vyrušil Lygiin hlas.

"Město je celé jako v ohni," řekla.

A opravdu. Slunce dnes zapadalo nějak podivně. Jeho obrovský kotouč se už z polovice skryl za Ianiculský pahorek a celá nebeská báň byla zalita rudou září. Z místa, na němž stáli, měli rozhled daleko široko. Poněkud vpravo viděli protáhlé zdi Cirku Maxima, nad ním poschoďovitě stoupající palatinské paláce a přímo před sebou, za Forem Boariem a Velabrem, vrcholek Kapitolu s Jovišovým chrámem. Avšak zdi, sloupoví a štíty chrámů byly jako ponořeny do oné zlaté a purpurové záře. Řeka, jejíž části bylo v dálce vidět, tekla jakoby krví a čím níže za pahorek se skrývalo slunce, tím rudější byla tato záře, tím víc se podobala záři požáru, tím více sílila a šířila se, až konečně zalila všech sedm pahorků, z nichž jako by stékala na celé okolí.

"Město je celé jako v ohni," opakovala Lygie.

Petr si zaclonil oči a řekl:

"Hněv boží je nad ním."

Kapitola 13 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 14
Quo vadis - Obsah

Kapitola 15 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod

Autoři děl

Podrobný výpis děl

Henryk Sienkiewicz

Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom

Kapitola 14

Autor: Henryk Sienkiewicz