Kapitola 17 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 18 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 40. ze 74	Kapitola 19 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

V Antiu zatím dobýval Petronius každý den nového vítězství nad augustiány, soutěžícími s ním o caesarovu přízeň. Tigellinův vliv upadl docela. V Římě, kde bylo třeba odstraňovat lidi, kteří se zdáli nebezpeční, loupit jejich majetek, vyřizovat politické záležitosti, pořádat hry, zarážející svým přepychem a nevkusem, a konečně ukájet zvrhlé caesarovy choutky, tam byl prohnaný a ke všemu ochotný Tigellinus nezbytný. Ale v Antiu, mezi paláci zhlížejícími se v lazurovém moři, žil caesar hellénským životem. Od rána do večera tu četli básně, diskutovali o jejich stavbě a dokonalosti, upadali do nadšení nad šťastnými obraty, pěstovali hudbu a divadlo, prostě zabývali se výlučně tím, co objevil a čím zkrášlil život řecký génius. A v takových podmínkách musil získat převahu Petronius, který byl nesrovnatelně vzdělanější než Tigellinus a ostatní augustiáni a přitom vtipný, výmluvný a plný jemnocitu a vkusu. Caesar vyhledával jeho společnost, ptal se na jeho mínění, vyžadoval si jeho rad, když sám tvořil, a projevoval mu větší přízeň než kdykoliv předtím. Všem kolem něho se zdálo, že jeho vliv dosáhl konečně definitivního vítězství, že přátelství mezi ním a caesarem se dostalo už do stálého stadia a že přetrvá léta. Dokonce i ti, kdož předtím dávali uhlazenému epikurejci najevo své nepřátelství, začali se teď k němu mít a soutěžit o jeho přízeň. Nejeden z nich se v duchu upřímně radoval, že převahu získal člověk, který skutečně ví, co si má o kom myslit, a který přijímá se skeptickým úsměškem pochlebenství včerejších nepřátel, který však - ať už z lenosti nebo pro svůj vytříbený vkus - není mstivý a neužívá své moci k cizí škodě nebo záhubě. Byly chvíle, že mohl zničit dokonce i Tigellina, ale on se mu raději vysmíval a odhaloval přede všemi jeho nedostatek vzdělání a jeho neotesanost. Senát v Římě si oddechl, protože už půldruhého měsíce nebyl vydán žádný rozsudek smrti. V Antiu i ve městě se proslýchaly úplné divy o tom, jaké rafinovanosti dosáhly neřestné kousky caesara a jeho oblíbence, ale všichni cítili raději nad sebou caesara rafinovaného než caesara zezvířečtělého v Tigellinových rukou. Sám Tigellinus ztrácel hlavu a uvažoval, nemá-li se vzdát, protože caesar mnohokrát prohlásil, že v celém Římě a u celého dvora jsou jen dvě duše, které jsou s to si porozumět, a jen dva opravdoví helléni: Nero a Petronius.

Úžasná Petroniova obratnost utvrdila všechny v přesvědčení, že jeho vliv přetrvá všechny ostatní. Nedovedli si už představit, jak by se caesar mohl bez něho obejít, s kým by mohl rozmlouvat o poezii, o hudbě, o dostizích a do čích očí by se díval, chtěje si ověřit, zda to, co tvoří, je opravdu dokonalé. Přitom Petronius, lhostejný jako vždy, jako by svému postavení nepřikládal žádný význam. Byl jako vždycky pomalý, líný, vtipný a skeptický. Často působil na lidi dojmem člověka, který si tropí blázny z nich, ze sebe, z caesara az celého světa. Někdy se odvažoval otevřeně kritizovat caesara, a když si ostatní užuž myslili, že zachází příliš daleko nebo že si prostě chystá záhubu, dovedl Petronius znenadání zaměřit nepříznivou kritiku tak, že výsledek byl k jeho prospěchu a že to u přítomných vzbuzovalo obdiv a přesvědčení, že není situace, z níž by nevyšel s triumfem. Jednou, asi týden po Viniciově návratu z Říma, předčítal caesar v úzké společnosti kapitolu ze své Troiky, a když skončil a dozněly výkřiky nadšení, řekl Petronius, odpovídaje na tázavý caesarův pohled:

"Prachšpatné verše, patřily by do ohně."

Přítomným se úděsem zastavila srdce, Nero totiž od dětství neslyšel nikdy z ničích úst takový rozsudek. Jen Tigellinův obličej zazářil radostí. Zato Vinicius zbledl, protože si myslil, že se Petronius, který se nikdy neopíjel, tentokrát opil.

A Nero se začal vyptávat medovým hlasem, v němž se však ozývala hluboce zraněná ješitnost:

"Co na nich vidíš špatného?"

Avšak Petronius naň zaútočil:

"Nevěř jim," řekl a ukázal rukou na ostatní, "v ničem se nevyznají. Ptáš se, co je špatného na tvých verších? Jestliže chceš slyšet pravdu, povím ti ji: jsou dobré na Vergilia, jsou dobré na Ovidia, jsou dobré dokonce i na Homéra, avšak ne na tebe. Ty nesmíš psát takové verše. Ten požár, který líčíš, dost nehoří, tvůj oheň dost nepálí. Neposlouchej Lucanovo lichocení. Jemu bych za tytéž verše přiznal genialitu, ne však tobě. A víš proč? Protože ty jsi větší než oni. Komu dali bohové tolik jako tobě, od toho můžeme žádat více. Ale ty jsi pohodlný. Po prandiu raději spáváš, než abys usedl k práci. Ty můžeš vytvořit dílo, jaké svět dosud neslyšel, a proto ti říkám do očí: napiš lepší verše!"

Říkal to nedbale, jako by vtipkoval a zároveň káral, avšak caesarovy oči se potáhly mlhou rozkoše.

"Bohové mi dali trochu talentu," řekl, "ale dali mi kromě toho i více: skutečného znalce a přítele, který jediný dovede říci pravdu do očí."

Po těchto slovech natáhl svou tlustou ruku, porostlou rezavými chloupky, ke zlatému candelabru, uloupenému v Delfách, a chtěl verše spálit.

Avšak Petronius mu je vytrhl, ještě než se plamen dotkl papyru.

"Ne ne!" řekl. "I tak špatné verše patří lidstvu. Přenech mi je."

"Dovol mi tedy, abych ti je poslal v pouzdru zdobeném podle mého návrhu," odpověděl Nero, objímaje ho.

A po chvíli se rozhovořil:

"Ano. Máš pravdu. Můj požár Tróje dost nezáří, můj oheň dost nepálí. Myslil jsem si však, že vyrovnám-li se Homérovi, bude to stačit. Vždycky mi vadila jistá nesmělost a příliš skromné mínění o sobě samém. Tys mi otevřel oči. Ale víš, proč to dopadlo tak, jak říkáš? Když chce sochař vytvořit postavu boha, hledá si vzor, jenže já jsem vzor neměl. Neviděl jsem nikdy hořící město, a proto je v mém líčení málo pravdivosti."

"A teď ti řeknu, že člověk musí být velikým umělcem, aby to pochopil."

Nero se zamyslil a po chvíli řekl:

"Odpověz mi, Petronie, na jednu otázku: lituješ, že Trója shořela?"

"Zda lituji? U chromého Venušina manžela! Ani trochu! A řeknu ti proč: Trója by neshořela, kdyby Prométheus nebyl dal lidem oheň a kdyby Řekové nebyli vypověděli Priamovi válku. A kdyby nebyl na světě oheň, Aischylos by nebyl napsal svého Prométhea, stejně tak jako by bez války nebyl Homér napsal Iliadu. A mně je milejší, že existuje Prométheus a Iliada, než aby se zachovalo městečko, pravděpodobně chatrné a špinavé, v němž by teď seděl přinejmenším nějaký protivný procurator a nudil tě rozmíškami s místním areopagem."

"Tomu říkám rozumná řeč," odpověděl caesar. "Poezii a umění můžeme obětovat všechno. Šťastní Achajci, kteří dali Homérovi námět k Iliadě, a šťastný Priamos, který viděl záhubu své vlasti. Ale já? Já jsem neviděl hořící město."

Nastala chvíle mlčení, kterou konečně přerušil Tigellinus.

"Však jsem ti už říkal, caesare," řekl, "rozkaž a vypálím Antium. Anebo víš co? Jestliže je ti líto těch vill a paláců, dám zapálit koráby v Ostii nebo ti na úpatí Albských vrchů postavím dřevěné město, do něhož sám vrhneš plamen. Chceš?"

Avšak Nero naň vrhl pohled plný pohrdání.

"Já že se mám dívat na hořící dřevěné boudy? Rozum ti úplně zjalověl, Tigelline! A ke všemu ještě vidím, že si příliš neceníš mého talentu a mé Troiky, jestliže se domníváš, že nějaká jiná oběť by pro ni byla příliš veliká."

Tigellinus upadl do rozpaků, avšak Nero, jako by chtěl změnit předmět hovoru, řekl po chvíli:

"Blíží se léto... Ó, jak teď musí Řím páchnout! Ale na letní hry se tam budu muset stejně vrátit."

Vtom řekl Tigellinus:

"Až propustíš augustiány, caesare, dovol, abych směl zůstat chvíli s tebou..."

O hodinu později řekl Vinicius, vraceje se s Petroniem z caesarovy villy:

"Zažil jsem chvilku úzkosti o tebe. Myslil jsem, že jsi opilý a že ses neodvratně zničil. Nezapomeň, že si zahráváš se smrtí."

"To je má aréna," odpověděl ledabyle Petronius, "a baví mě pocit, že jsem v ní nejlepší ze všech gladiátorů. Jen se podívej, jak to skončilo. Můj vliv vzrostl ještě téhož večera. Pošle mi své básně v pouzdru, které (chceš se vsadit?) bude ohromně bohaté a strašně nevkusné. Dám je svému lékaři, aby do něho ukládal projímadla. Udělal jsem to také ještě proto, že Tigellinus, když viděl, jak se takové věci daří, bude mě chtít pravděpodobně napodobit, a dovedu si představit, co se stane, až ten jeho rozoumek spustí. Bude to, jako by chtěl pyrenejský medvěd chodit po provaze. Budu se smát jak Demokritos. Kdyby mi na tom tolik záleželo, podařilo by se mi možná zničit Tigellina a stát se místo něho praefektem praetoriánů. Pak bych měl v hrsti i Ahenobarba. Ale nechce se mi. Je mi koneckonců milejší takový život, jaký žiji, ba dokonce i caesarovy básně."

"Jaká obratnost, když dovedeš dokonce i pohanu změnit v lichotku! Ale jsou ty verše skutečně tak špatné? Já se v tom nevyznám."

"Nejsou horší než jiné. Lucanus má více talentu v jediném prstu, ale i v Měděnobradém něco je. Především nesmírná záliba v poezii a v hudbě. Za dva dny máme k němu přijít a poslechnout si hudbu k hymnu na Afroditu, který dokončí dnes nebo zítra. Budeme v úzkém kruhu. Jenom já, ty, Tullius Senecio a mladý Nerva. A co se těch básní týče, to, co jsem ti říkal, že jich používám po hostině, stejně jako Vitellius používá pera z plameňáka, není pravda!... Jsou někdy přesvědčivé. Hekubina slova jsou dojemná... Stěžuje si na porodní bolesti a Neronovi se podařilo najít šťastné výrazy, snad proto, že sám rodí každý verš v bolestech... Někdy je mi ho líto. U Polluxe! Co je to za prapodivnou míchanici! Caligula měl o kolečko míň, ale přece jen to nebyla taková příšera."

"Kdož ví, kam až může zajít Ahenobarbovo šílenství," řekl Vinicius.

"To nemůže nikdo vědět. Může dojít ještě k takovým věcem, že lidem budou při pomyšlení na ně po celá staletí vstávat vlasy na hlavě. Ale právě to je zajímavé, nevšední, a třebaže se nejednou nudím jako Joviš Hammónský na poušti, přece jen si myslím, že za jiného caesara bych se nudil stokrát více. Ten tvůj Judejec Pavel byl výmluvný, to mu přiznávám, a budou-li tohle učení vykládat lidé jemu podobní, budou se musit naši bohové mít docela vážně na pozoru, aby se jednou nedostali na půdu mezi harampádí. Je pravda, že kdyby například caesar byl křesťan, všichni bychom se cítili bezpečnější. Ale když tvůj prorok z Tarsu používá svých důkazů proti mně, zapomíná, že pro mne je ta nejistota právě půvabem života. Kdo nehraje v kostky, neprohraje své jmění, a přesto lidé v kostky hrají. Je v tom jakýsi požitek a jakési zapomnění. Znal jsem rytířské a senátorské syny, kteří se dobrovolně stali gladiátory. Povídáš, že já si zahrávám se životem, a je to pravda, ale dělám to proto, že mě to baví, kdežto vaše křesťanské ctnosti by mě unudily za jeden jediný den jako Senekovy rozpravy. Proto tedy nenašla Pavlova výmluvnost ohlas. Měl by pochopit, že lidé jako já nepřijmou toto učení nikdy. Ty jsi něco jiného. Při své povaze jsi mohl slovo křesťan buď nenávidět jako mor, anebo se křesťanem stát. Já uznávám, že mají pravdu - ale zívám při tom. Šílíme, řítíme se do propasti, z budoucnosti se proti nám blíží něco neznámého, pod námi se něco hroutí, kolem nás něco umírá - souhlasím! Ale zemřít dovedeme, a proto si nechceme ztěžovat život a sloužit smrti ještě dřív, než si nás vezme. Život je pro život, ne pro ni."

"A mně je tě líto, Petronie."

"Nelituj mě více, než já lituju sebe. Kdysi ti mezi námi nebylo špatně, a když jsi bojoval v Arménii, stýskalo se ti po Římu."

"I teď se mi stýská po Římu."

"Ano! Protože ses zamiloval do křesťanské vestálky, která zůstala na Zátibří. Já se tomu ani nedivím, ani ti to nehaním. Více se divím tomu, že přes to její učení, o kterém tvrdíš, že je to moře štěstí, a přes tu lásku, která má být brzy korunována úspěchem, nemizí z tvé tváře smutek. Pomponia Graecina je smutná věčně, ty ses přestal usmívat od té doby, co jsi křesťanem. Tak se mě nesnaž přesvědčovat, že je to učení veselé! Z Říma ses vrátil ještě smutnější. Jestliže tohleto má být ta vaše křesťanská láska, u světlých Bakchových kadeří, nepůjdu ve vašich stopách."

"To je něco jiného," odpověděl Vinicius. "Já ti přísahám ne na Bakchovy kadeře, ale na duši svého otce, že nikdy dříve jsem nepocítil ani vzdálenou příchuť takového štěstí, jaké dýchám dnes. Ale strašně se mi stýská, ba co je na tom nejpodivnější, když jsem od Lygie daleko, mám dojem, že nad ní visí nějaké nebezpečí. Nevím jaké a nevím, odkud by mohlo přijít, ale tuším je, tak jako se tuší bouře."

"Slibuji ti, že za dva dny ti vymohu povolení opustit Antium na tak dlouho, na jak dlouho budeš chtít. Poppaea je nějak klidnější a pokud vím, nehrozí od ní nic ani tobě, ani Lygii."

"Právě dneska se mě ptala, co jsem dělal v Římě, ačkoliv můj odjezd byl tajemstvím."

"Je možné, že tě dala sledovat. Ale teď musí se mnou počítat i ona."

Vinicius se zastavil a řekl:

"Pavel povídal, že Bůh někdy varuje, ale nedovoluje věřit ve věštby, a tak se bráním tomu tušení, ale nemohu se ubránit. Abych shodil ze srdce kámen, povím ti, co se stalo. Seděli jsme s Lygií vedle sebe za noci stejně krásné, jako je dnešní, a dělali si plány pro další život. Nedovedu ti ani vypovědět, jak jsme byli šťastni a plni klidu. Ale vtom začali řvát lvi. Je to věc v Římě obvyklá, ale já přesto nemám od té doby pokoje. Zdá se mi, že v tom byla jakási hrozba, jakoby předzvěst neštěstí... Víš, že mám pro strach uděláno, ale tehdy v tom bylo něco takového, že úzkost naplnila všechnu tmu noci. Přišlo to tak podivně a nenadále, že mi teď neustále znějí v uších ty hlasy a v srdci mám ustavičný neklid, jako by Lygie potřebovala mou ochranu před něčím strašným ... například před těmi lvy samými. A trápím se. Získej pro mne povolení k odjezdu, protože jinak odjedu bez povolení. Nevydržím tu sedět, znovu ti to říkám, nevydržím!"

Petronius se rozesmál.

"Tak daleko to ještě nedospělo," řekl, "aby lvům v arénách byli předhazováni synové konsulů nebo jejich manželky. Může vás potkat jakákoli jiná smrt, ale ne taková. Ostatně kdož ví, zda to byli lvi, protože germánští tuři neřvou o nic méně než oni. Co se mne týče, jsou mi věštby a osudy pro smích. Včera byla teplá noc ajá jsem viděl hvězdy padající jako déšť. Nejednomu je při takovém pohledu všelijak, ale já jsem si pomyslil: je-li mezi nimi i má, pak aspoň nebudu mít nouzi o společnost!"

Pak se na chvíli odmlčel a po kratším přemýšlení řekl:

"Ostatně, podívej se, jestliže ten váš Kristus vstal z mrtvých, pak může odvrátit smrt i od vás dvou."

"Může," odpověděl Vinicius a zahleděl se na oblohu, obsypanou hvězdami.

Kapitola 17 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 18 Quo vadis - Obsah

Kapitola 19 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!