předchozí
Kapitola 18 - DÍL DRUHÝ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 19

DÍL DRUHÝ
celkem kapitola: 41. ze 74
následující
Kapitola 20 - DÍL DRUHÝ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Nero hrál a zpíval hymnus oslavující "Paní Kypru"; sám složil verše i hudbu. Byl toho dne při hlase a cítil, že jeho hudba přítomné opravdu uchvacuje, a tento pocit dodal zvukům, které ze sebe vydával, takovou sílu a tak rozvlnil jeho nitro, že vypadal jako u vytržení. Nakonec sám zbledl upřímným dojetím. A jistě poprvé v životě nechtěl poslouchat pochvaly posluchačů. Chvíli seděl, rukama opřen o loutnu a hlavu skloněnou, pak znenadání vstal a řekl:

"Jsem unaven a potřebuji se nadýchat vzduchu. Nalaďte zatím loutny."

Po těchto slovech si ovinul krk hedvábným šátkem.

"Vy pojďte se mnou," řekl Petroniovi a Viniciovi, kteří seděli v rohu sálu. "Ty, Vinicie, mi podej ruku, protože nemám dost sil, a Petronius mi bude vyprávět o hudbě."

Pak vyšli všichni na palácovou terasu, vykládanou alabastrem a posypanou šafránem.

"Tady se dýchá volněji," řekl Nero. "Mám duši plnou dojetí a smutku, ačkoli vidím, že s tím, co jsem vám na zkoušku zazpíval, budu moci vystoupit veřejně a že to bude triumf, jaký si neodnesl ještě nikdy žádný Říman."

"Můžeš vystoupit tady, v Římě i v Achaji. Obdivoval jsem se ti celým srdcem i rozumem, božský!" odpověděl Petronius.

"Vím. Jsi příliš pohodlný, než aby ses nutil do pochval. A jsi upřímný jako Tullius Senecio, ale lépe se vtom vyznáš než on. Pověz mi, co soudíš o hudbě ty?"

"Když poslouchám poezii, když se dívám na čtyřspřeží, které řídíš v cirku, na krásnou sochu, na krásný chrám nebo obraz, cítím, že to, co vidím, obsáhnu v sobě celé a že v mém nadšení je vše, co tyto věci mohou dát. Ale když poslouchám hudbu, zvláště tvou, otevírají se přede mnou stále nové a nové krásy a požitky. Běžím za nimi, chytám je, ale ještě než je vstřebám do sebe, už přitékají nové, docela tak jako mořské vlny přicházejí z nekonečna. Řeknu ti tedy, že hudba je jako moře. Stojíme na jednom břehu a vidíme daleko, ale druhý břeh spatřit nemůžeme."

"Ach, jaký ty jsi hluboký znalec!" řekl Nero.

A procházeli se chvíli mlčky. Jen šafrán jim šelestil pod nohama.

"Vyslovil jsi mou myšlenku," řekl konečně Nero, "a proto opakuji stále, že v celém Římě mě dovedeš pochopit jedině ty. Ano. Totéž si myslím o hudbě já. Když hraji a zpívám, vidím věci, o kterých jsem nevěděl, že v mém státě nebo na světě existují. Jsem a patří mi svět, mohu vše. A přece mi hudba odhaluje nová království, nová horstva a nová moře i nové požitky, které jsem dosud neznal. Obyčejně je nedovedu nazvat jménem ani pochopit rozumem - jen je cítím. Cítím bohy, vidím Olymp. Ovívá mě jakýsi mimopozemský vánek; vidím jako v mlze jakési nesmírné prostory, klidné a zářivé jako východ Slunce... Kolem mne hraje celý vesmír, a řeknu ti ... (tady se Neronův hlas zachvěl skutečným údivem), že si já, caesar a bůh, připadám v takových chvílích malý jako prášek. Věřil bys tomu?"

"Ano. Jen velcí umělci si mohou ve srovnání s uměním připadat malí..."

"Dneska je noc upřímnosti, otvírám ti tedy nitro jako příteli a řeknu ti ještě více... Myslíš si snad, že jsem slepý anebo že nemám rozum? Myslíš si, že nevím, že v Římě píší na zdi nadávky na mne, že mě nazývají matkovrahem a vrahem své ženy ... že mě považují za netvora a ukrutníka, a to proto, že Tigellinus získal ode mne několik rozsudků smrti pro mé nepřátele? Ano, můj milý, považují mě za netvora a já to vím... Svými řečmi ze mne udělali takového ukrutníka, že si sám kladu někdy otázku, nejsem-li ukrutník... Ale oni nechápou, že činy člověka mohou být někdy kruté, ale člověk sám nemusí ještě být krutý. Ach, nikdo neuvěří, a snad ani ty, milý Petronie, neuvěříš, že ve chvílích, kdy hudba ukolébává mou duši, cítím se tak dobrý jako dítě v kolébce. Přísahám ti na ty hvězdy, které září nad námi, že mluvím naprostou pravdu: lidé nevědí, kolik dobrého je v tomto srdci, jaké poklady já sám v něm vidím, když si k nim otevře dveře hudba."

Petronius, který nepochyboval ani trochu, že Nero mluví v těchto okamžicích upřímně a že hudba může skutečně odhalovat různé ušlechtilejší sklony v jeho duši, sklony zavalené horami egoismu, prostopášnosti a zločinu, řekl:

"Tebe je nutno znát tak důvěrně, jak tě znám já. Řím tě nedovedl nikdy ocenit."

Caesar se opřel větší tíhou o Viniciovu paži, jako by se prohýbal pod břemenem nespravedlnosti, a odpověděl:

"Tigellinus mi říkal, že si v senátě šeptají od ucha k uchu, že Diodoros a Terpnos hrají na loutny lépe než já. Nepřejí mi už ani to! Ale ty, jenž mluvíš vždycky pravdu, pověz mi teď otevřeně: hrají ti dva lépe než já nebo stejně tak dobře jako já?"

"Vůbec ne. Ty máš lahodnější úhoz a zároveň více síly. V tobě je vidět umělce, v nich - zručné řemeslníky. Naopak! Teprve když člověk uslyší jejich hudbu, teprve pak pochopí, co jsi ty."

"Je-li tomu tak, ať si tedy žijí. Nebudou nikdy tušit, jakou službu jsi jim právě prokázal. Ostatně, kdybych je odsoudil k smrti, musel bych na jejich místo vzít někoho jiného."

"A lidé by ke všemu ještě vykládali, že z lásky k hudbě hudbu ve státě potlačuješ. Nezabíjej nikdy umění pro umění, božský."

"Jak ty se lišíš od Tigellina!" odpověděl Nero. "Jenže podívej se, já jsem umělec ve všem, a protože hudba otvírá přede mnou prostory, o jejichž existenci jsem neměl tušení, země, kterým nevládnu, požitky a štěstí, které jsem nepoznal, nemohu žít obyčejným životem. Hudba mi říká, že nevšednost existuje,a proto ji hledám vší silou své moci, kterou bohové dali do mých rukou. Někdy se mi zdá, že chci-li se dostat do těch olympských krajin, musím učinit něco takového, co neučinil dosud žádný člověk, že musím vyniknout nad lidské pokolení, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Vím také, že mě lidé podezírají, že šílím. Ale já nešílím, já hledám! A šílím-li přece, tedy z nudy a z netrpělivosti, že to nemohu najít. Já hledám! Rozumíš! A proto chci být větší než člověk, protože jen tak mohu být největší jako umělec."

Tu ztlumil hlas, tak aby ho Vinicius nemohl slyšet, přiblížil ústa k Petroniovu uchu a šeptal:

"Víš, že právě proto jsem odsoudil k smrti matku a ženu? Před branami neznámého světa jsem chtěl přinést největší oběť, kterou může přinést člověk. Myslil jsem si, že se pak něco musí stát, že se otevřou nějaké dveře, za nimiž spatřím něco neznámého. Aťsi to bude nádhernější nebo hrůzostrašnější, než je s to pochopit člověk, jen když to bude nevšední a veliké... Ale tato oběť byla malá. Aby se otevřely empyrejské dveře, je zřejmě nutná větší oběť - staniž se tedy vůle osudu."

"Co hodláš udělat?"

"Uvidíš, uvidíš dřív, než tušíš. Zatím si pamatuj, že jsou dva Neronové: jeden takový, jak ho znají lidé, a druhý umělec, kterého znáš jen ty a který, zabíjí-li jako smrt anebo dělá ztřeštěnosti jako Bakchus, dělá to právě proto, že ho tlačí k zemi mělkost a nicotnost obyčejného života a chtěl by ji vyhladit, i kdyby měl užít ohně nebo železa... Ó, jak mělký bude svět, až já tu nebudu!

Nikdo ještě netuší, ani ty, můj milý, jaký jsem já umělec. Ale proto právě trpím a říkám ti upřímně, že má duše bývá někdy tak smutná jako ty cypřiše, které se černají tam před námi. Těžko je člověku, má-li současně nést břímě nejvyšší moci a největšího talentu..."

"Celým srdcem cítím s tebou, caesare, a se mnou i země a moře, nemluvě o Viniciovi, který tě zbožňuje."

"I jeho jsem měl vždycky rád," řekl Nero, "i když slouží Martovi, a ne Múzám."

"Vinicius slouží především Afroditě," odpověděl Petronius.

A najednou se rozhodl vyřídit synovcovu záležitost jedním zátahem a odstranit zároveň všechna nebezpečí, která by mu mohla hrozit.

"Je zamilován jako Troilos do Kressidy," řekl. "Dovol mu, pane, odjet do Říma, jinak mi tu uschne. Víš, že se ta lygijská dívka, kterou jsi mu daroval, to rukojmí, opět našla a že ji Vinicius, když odjížděl do Antia, nechal pod ochranou jistého Lina? Nezmiňoval jsem se ti o tom, protože jsi skládal svůj hymnus, a to je důležitější než všecko ostatní. Vinicius z ní chtěl udělat svou milenku, ale když se ukázalo, že je ctnostná jako Lucretia, zamiloval se do její ctnosti a teď se sní chce oženit. Je to královská dcera, takže to jeho důstojnost nijak nesníží, ale on je jako opravdový voják: vzdychá, usychá, sténá, ale čeká na dovolení svého imperátora."

"Imperátor nevybírá svým vojákům ženy. Nač tedy potřebuje mé svolení?"

"Říkal jsem ti, pane, že tě zbožňuje."

"Tím spíš si může být jist mým souhlasem. Je to hezké děvče, ale příliš úzké v bocích. Augusta Poppaea si mi na ni stěžovala, že uhranula v palatinských zahradách naše dítě..."

"Jenže já jsem řekl Tigellinovi, že na bohy nepůsobí zlá kouzla. Vzpomínáš si, božský, jak upadl do rozpaků a jak jsi ty sám zvolal: 'Habet!'"

"Vzpomínám."

A otočil se k Viniciovi:

"Miluješ ji tak, jak říká Petronius?"

"Miluji, pane!" odpověděl Vinicius.

"Rozkazuji ti tedy, abys jel hned zítra do Říma, oženil se s ní a nešel mi bez snubního prstenu na oči."

"Děkuji ti, pane, celým srdcem i duší."

"Ó, jak je příjemné činit lidi šťastnými," řekl caesar. "Celý život bych nechtěl dělat nic jiného."

"Prokaž nám ještě jedno dobrodiní," řekl Petronius, "a oznam toto své rozhodnutí Augustě. Vinicius by se nikdy neodvážil pojmout za manželku bytost, k níž Augusta cítí nepřátelství, ale ty, pane, rozptýlíš jediným slovíčkem její výhrady, až jí oznámíš, že jsi to sám rozkázal."

"Dobrá," řekl caesar. "Tobě a Viniciovi bych nedovedl odepřít nic."

A zamířil své kroky k ville. Petronius a Vinicius šli s ním, srdce naplněna radostí nad vítězstvím. Vinicius se musil přemáhat, aby se nevrhl Petroniovi kolem krku, protože teď se zdálo, že všechny překážky a všechna nebezpečí jsou odstraněna.

V atriu villy bavili mladý Nerva a Tullius Senecio hovorem Poppaeu a Terpnos a Diodoros ladili loutny. Když vešel Nero dovnitř, sedl si na židli vykládanou želvovinou, a pošeptav něco do ucha řeckému hošíkovi, kterého měl k ruce, čekal.

Hošík se za okamžik vrátil se zlatou skřínkou, Nero z ní vyňal náhrdelník z velkých opálů a řekl:

"Klenoty hodné dnešního večera."

"Hrají v nich červánky," odpověděla Poppaea, přesvědčena, že náhrdelník je určen jí.

Caesar chvíli hned zvedal, hned zase spouštěl níže ty růžové kameny, až konečně řekl:

"Vinicie, tento náhrdelník dáš jako dar ode mne mladé lygijské královně, s níž se ti rozkazuji oženit."

Poppaein zrak, plný hněvu a náhlého údivu, sklouzl z caesara na Vinicia a nakonec spočinul na Petroniovi.

Avšak ten, nakloněn pohodlně přes postranní opěradlo křesla, hladil krk harfy, jako by si chtěl přesně zapamatovat jeho tvary.

Zatím Vinicius, poděkovav za dar, přistoupil k Petroniovi a řekl:

"Jak se ti odvděčím za to, co jsi dnes pro mne učinil?"

"Obětuj Euterpé párek labutí," odpověděl Petronius, "vychvaluj caesarovy písně a posmívej se věštbám. Doufám, že od nynějška nebude řvaní lvů rušit spánek tvůj, ani tvé lygijské lilie."

"Ne," řekl Vinicius, "teď jsem úplně klidný."

"Kéž je vám Fortuna přízniva. Ale teď pozor, caesar sáhl opět po forminze. Zataj dech, poslouchej a roň slzy."

Caesar skutečně uchopil formingu a zvedl zrak vzhůru. V sále utichl hovor a lidé seděli nehybně, jako by zkameněli. Jen Terpnos a Diodoros, kteří měli caesara doprovázet, hleděli, otáčejíce hlavy, hned na sebe, hned na jeho ústa a očekávali první tóny písně.

Vtom se však v předsíni strhl ruch a hluk a po chvíli se za závěsem objevil napřed caesarův propuštěnec Faón a hned za ním konsul Lecanius.

Nero svraštil obočí.

"Promiň, božský imperátore," řekl udýchaným hlasem Faón, "v Římě vypukl požár! Větší část města je v plamenech!" Když uslyšeli tuto zvěst, všichni vyskočili ze svých míst. Nero odložil formingu a řekl:

"Bohové! Spatřím hořící město a dopíši Troiku."

Pak oslovil konsula:

"Jestliže okamžitě vyjedu, uvidím ještě požár?"

"Pane," odpověděl konsul, bledý jako stěna, "nad městem je jedno moře plamenů. Kouř dusí obyvatele a lidé omdlévají nebo se v šílenství vrhají do ohně... Řím hyne, pane!"

Nastala chvíle ticha, kterou přerušil Viniciův výkřik:

"Vae misero mihi!"

A mladý muž odhodil tógu a jen v tunice vyběhl z paláce.

Nero však vztáhl ruce k obloze a zvolal:

"Běda ti, posvátné město Priamovo!"


předchozí
Kapitola 18 - DÍL DRUHÝ
Kapitola 19
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 20 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!