Kapitola 19 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 20 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 42. ze 74	Kapitola 21 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Vinicius měl sotva čas rozkázat několika otrokům, aby jeli za ním, a už vyskočil na koně a pádil hlubokou nocí prázdnými ulicemi Antia směrem na Laurentum. Strašlivá zvěst ho uvrhla téměř do stavu šílenství a zdivočelosti, takže v některých okamžicích ani nevěděl, co se s ním děje, a měl jen pocit, že na témž koni sedí za jeho zády neštěstí, a křičíc mu do uší: "Řím hoří!" šlehá jej i koně a žene je do onoho ohně. Sklonil prostovlasou hlavu až na krk koně a pádil vpřed jen tak v tunice, naslepo, nedbaje překážek, o které se mohl roztříštit. V tom tichu, v té klidné a hvězdnaté noci vypadali jezdec a kůň, zalití měsíčním svitem, jako dva přízraky ze sna. Idumský hřebec sklopil uši nazad, natáhl krk a letěl jako střela kolem nehybných cypřišů a bílých vill, které v nich byly ukryty. Dusot kopyt na kamenných deskách probouzel tu a tam psy, kteří doprovázeli podivný zjev štěkotem a po chvíli, znepokojeni jeho náhlým objevením, dávali se do vytí, zvedajíce čumáky k měsíci. Otroci, kteří jeli za Viniciem, měli koně mnohem horší, a proto zůstali brzy vzadu. Vinicius proletěl jako bouře spícím Laurentem a odbočil k Ardeji, kde měl - stejně jako v Aricii, v Bovillech a v Ustrinu - od té doby, co přijel do Antia, připravené koně, aby mohl v co nejkratším čase urazit vzdálenost dělící jej od Říma. Maje to na paměti, vybičovával z koně poslední síly. Za Ardeou se mu zdálo, že se obloha na severovýchodě potahuje růžovou září. Mohlo to být i svítání, protože bylo už pozdě a den v červenci začíná brzy. Avšak Vinicius se nezdržel výkřiku zoufalství a vzteku, protože se mu zdálo, že je to zář požáru. Vzpomněl si na Lecaniova slova: "Celé město je jediné moře plamenů!" a měl chvíli pocit, že mu opravdu hrozí šílenství, protože docela ztratil naději, že by mohl zachránit Lygii, ba třeba jen dojet do Říma dříve, než se celé město změní v jedinou hromadu popela. Jeho myšlenky byly teď ještě rychlejší než běh koně a hnaly se před ním jako hejno černých ptáků - zoufalé a nestvůrné. Nevěděl sice, která část města začala hořet, soudil však, že Zátibří, plné namačkaných domů, skladišť dřeva a dřevěných bud, v nichž se prodávali otroci, mohlo se první stát pastvou plamenů. V Římě docházelo dost často k požárům, při nichž stejně často docházelo k přepadením a k loupežím, a to zvláště ve čtvrtích obydlených chudým a napůl barbarským lidem. Co se tedy mohlo dít na Zátibří, které bylo přece peleší chátry, pocházející ze všech koutů světa? Tu se mihl Viniciovou hlavou Ursus se svou nadlidskou silou, jenže i kdyby to byl třeba titán, a ne člověk, co zmůže proti ničivé síle ohně? A další můra, která tlačila Řím už dlouhá léta, to byl strach před vzpourou otroků. Povídalo se, že statisíce těchto lidí sní o Spartakových časech a čekají jen na příhodný okamžik, aby se mohli chopit zbraně proti svým utlačovatelům a proti městu. A teď nastal takový okamžik! Je možné, že tam, ve městě, zuří kromě požáru i masakr a boj. Je možné, že se na město vrhli i praetoriáni a vraždí na caesarův rozkaz. A Viniciovi vstaly náhle hrůzou vlasy na hlavě. Vzpomněl si na všechny rozhovory o požárech měst, které se v poslední době s podivnou houževnatostí vedly u caesarova dvora, vzpomněl si na caesarovy stížnosti, že musí líčit hořící město, aniž kdy viděl skutečný požár, na jeho pohrdavou odpověď Tigellinovi, který sliboval zapálit Antium anebo umělé dřevěné město, a konečně na caesarovo naříkání na Řím a na zapáchající uličky na Subuře. Ano! To caesar dal zapálit město! On jediný se toho mohl odvážit a jediný Tigellinus se mohl uvolit takový rozkaz vykonat. Ale hoří-li Řím na caesarův rozkaz, kdo pak může zaručit, že i obyvatelstvo nebude na jeho rozkaz vyvražděno? Ten netvor je schopen i takového činu. Tedy požár, vzpoura otroků a masakr! Jaký to strašný chaos, jaké rozpoutání ničivých živlů a lidské zvířeckosti! A v tom všem je Lygie! Viniciovo sténání se mísilo s chrapotem a sténáním koně, který běžel po silnici, jež k Aricii neustále stoupala, už z posledních sil. Kdo vyrve Lygii z hořícího města a kdo ji může zachránit? Teď si Vinicius docela lehl na koně a zabořil prsty do hřívy, schopen zakousnout se v bolesti do koňského krku. Ale v tom okamžiku nějaký jezdec, ženoucí se také jako vichřice, jenže na opačnou stranu, do Antia, křikl, když ho míjel: "Roma hyne!" a pádil dál. K Viniciovým uším dolétlo jen ještě slovo "bohové"; zbytek přehlušil dusot kopyt. Avšak toto slovo způsobilo, že se vzpamatoval. Bohové! Vinicius vztyčil pojednou hlavu, vztáhl ruce k obloze pokryté hvězdami a začal se modlit: "Ne vás vzývám, jichž chrámy planou, ale Tebe! Ty sám jsi trpěl, Ty jediný jsi milosrdný! Ty jediný jsi chápal lidskou bolest! Tys přišel na svět, abys naučil lidi soucitu, ukaž jej tedy teď! Jsi-li takový, jak to o tobě říkají Petr a Pavel, zachraň mi Lygii. Vezmi ji do náruče a vynes z plamenů. Ty to můžeš! Vrať mi ji a já ti dám svou krev. A nechceš-li to učinit pro mne, učiň to pro ni. Ona tě miluje a důvěřuje ti. Slibuješ život a štěstí po smrti, ale štěstí po smrti ji nemine, ona však nechce ještě umírat. Nech ji žít. Vezmi ji na ruce a vynes ji z Říma. Ty to můžeš... Leda že bys nechtěl..."

A tu přestal, protože cítil, že další modlitba by se mohla změnit v hrozbu. Bál se urazit Boha ve chvíli, kdy nejvíce potřeboval jeho slitování a dobrodiní. Ulekl se při pouhém pomyšlení na to, a aby si v myšlenkách nepřipustil ani stín hrozby, začal znovu šlehat koně, a to tím spíše, že ve svitu měsíce se před ním bělaly zdi Aricie, ležící na půli cesty do Říma. Za nějakou chvíli prolétl tryskem kolem Merkurova chrámu, který stál v háji před městem. Už tu zřejmě věděli o neštěstí, protože před chrámem bylo neobvykle rušno. V letu spatřil Vinicius na schodech a mezi sloupy roje lidí, svítících si pochodněmi, lidí, kteří se tlačili pod ochranu tohoto boha. Avšak cesta nebyla už ani tak prázdná, ani tak volná jako za Ardeou. Davy spěchaly sice do háje postranními pěšinami, ale i na hlavní silnici postávaly skupinky, které rychle uskakovaly před pádícím jezdcem. Z města se ozýval šumot hlasů. Vinicius se tam vřítil jako vichřice, poraziv a pošlapav cestou několik lidí. Ze všech stran ho obklopily výkřiky: "Řím hoří! Město je v plamenech! Bohové, zachraňte Řím!"

Kůň klopýtl, ale stržen pevnou rukou, sedl si na zadní nohy před krčmou, kde měl Vinicius dalšího koně na výměnu. Otroci, jako by očekávali pánův příchod, stáli před krčmou a na jeho rozkaz běželi o překot pro nového koně. Vinicius však spatřil oddíl desíti jízdních praetoriánů, kteří jeli zřejmě z města do Antia se zprávami. Přiskočil k nim a začal se vyptávat:

"Která část města hoří?"

"Kdo jsi?" zeptal se desátník.

"Vinicius, vojenský tribun a augustián! Odpověz, je-li ti život milý!"

"Požár vypukl, pane, v krámcích u Velikého cirku. Když nás vyslali, byl střed města v plamenech."

"A Zátibří?"

"Plameny tam dosud nedošly, ale zachvacují s nezadržitelnou silou nové a nové čtvrti. Lidé hynou žárem a v kouři a jakákoli záchrana je nemožná."

V tom okamžiku podali Viniciovi nového koně. Mladý tribun naň vyskočil a hnal se dále.

Jel teď na Albanum, nechávaje stranou Albalongu a její nádherné jezero. Silnice z Aricie stoupala do vršku, který zcela zacláněl obzor i Albanum, ležící na jeho druhé straně. Vinicius však věděl, že až vyjede na vrcholek, spatří nejen Bovilly a Ustrinum, kde na něho čekají noví koně, nýbrž i Řím. Za Albanem se totiž prostírala po obou stranách Appiovy cesty rovná, nížinatá Kampanie, po níž se k městu táhly jen arkády akvaduktu, takže už nic nebránilo rozhledu.

"S vrcholku spatřím plameny," říkal si.

A znovu začal pobízet koně.

Avšak ještě než dospěl na vrchol kopce, ucítil v obličeji závan větru a s ním dolétl k jeho chřípí zápach kouře.

A vtom začal zlátnout i vrcholek pahorku.

"Záře!" pomyslil si Vinicius.

Noc však bledla už dlouho, rozbřesk přecházel ve svítání a na všech blízkých kopcích svítily už také zlaté a růžové záblesky, které mohly pocházet stejně od požáru jako od červánků. Vinicius dospěl na vrcholek a zde ho ohromila strašná podívaná.

Celá nížina byla pokryta dýmy, tvořícími jakoby jediný, těsně nad zemí se válející mrak, v němž zmizela města, akvadukty, villy, stromy; a na konci té šedé, strašné plochy hořelo na pahorcích město.

Požár však neměl podobu ohnivého sloupu, jak tomu bývá, hoří-li jednotlivá, byť sebevětší budova. Byl to spíše dlouhý pás, podobající se červánkům.

Nad tím pásem se vznášel jakoby násep kouře, místy úplně černý, místy hrající do růžova a do krvava, soustředěný, nafouklý, hustý, převalující se jako had, když se stáčí a opět natahuje. Tento strašný val jako by chvílemi zavaloval i ohnivý pás, takže se zužoval do pouhé stužky, ale chvílemi jej zase oheň ozařoval zezdola a měnil jeho spodní chuchvalce v ohnivé vlny. Kouř i plameny se táhly od jednoho konce obzoru k druhému, ohraničujíce jej jako pás lesa. Sabinské vrchy nebylo vůbec vidět.

Viniciovi se na prvý pohled zdálo, že to nehoří jen město, ale celý svět a že se z toho oceánu ohně a dýmu nemůže zachránit žádná bytost.

Od požáru vál stále silnější vítr a přinášel zápach spáleniny a čoud, který zahaloval zrakům i docela blízké předměty. Byl už jasný den a slunce ozářilo vrcholky nad Albským jezerem. Avšak jasně zlaté ranní paprsky se zdály skrz čoud rezavé a nedomrlé. Vinicius, sjížděje k Albanu, dostával se do stále hustšího a neproniknutelnějšího kouře. Městečko samo bylo vněm docela ponořeno. Zneklidnění lidé se vyhrnuli do ulic a bylo hrůza pomyslit, co se asi děje v Římě, když už tady se těžce dýchalo.

Vinicia se zmocnilo opět zoufalství a hrůzou mu začaly vstávat vlasy na hlavě. Pokoušel se však utěšovat, jak mohl. "Není možné," uvažoval, "aby celé město vzplanulo najednou. Vítr vane od severu a žene dým jen sem na tu stranu. Na druhé straně takový dým nebude. Zátibří, odděleno od ostatního města řekou, se snad zachránilo docela, ale i kdyby ne, Ursus bude mít dost času, aby se i s Lygií dostal Janiculskou branou Ven a unikl tak nebezpečí. A není také možné, aby zahynulo všechno obyvatelstvo a aby město, které vládne světu, bylo i se svými obyvateli smazáno z povrchu zemského. Vždyť dokonce i v dobývaných městech, kde zuří oheň i masakr, zůstává vždycky jistý počet lidí naživu. Proč by tedy musila zahynout právě Lygie? Vždyť nad ní bdí Bůh, který sám zvítězil nad smrtí!" Uvažuje takto, začal se znovu modlit a podle obyčeje, jemuž byl zvyklý, sliboval Kristovi veliké oběti a dary. Když projel Albanem, jehož obyvatelstvo sedělo téměř všechno na střechách a na stromech a dívalo se na Řím, uklidnil se trochu a získal opět rozvahu. Napadlo mu také, že o Lygii pečuje nejen Ursus, nýbrž i Linus a apoštol Petr. Už pouhé pomyšlení na to mu vlilo do srdce novou naději. Petr byl pro něho vždycky záhadnou, ba téměř nadlidskou bytostí. Od okamžiku, kdy ho slyšel v Ostrianu, utkvěl v něm podivný dojem, o němž psal na počátku svého pobytu v Antiu Lygii: že totiž každé slovo tohoto starce je pravda nebo se pravdou musí stát. Bližší známost, kterou uzavřel s apoštolem za své nemoci, tento dojem ještě posílila a změnila jej v nezlomnou víru. Jestliže tedy Petr požehnal jeho lásce a slíbil mu Lygii, pak nemůže Lygie zahynout v plamenech. Město může shořet, ale ani jiskřička z požáru nepadne na její šat. Po bezesné noci, šílené jízdě a vnitřním otřesu začalo se teď Vinicia zmocňovat podivné vytržení, v němž se mu zdálo možné všechno: Petr udělá nad plameny kříž, jediným slovem je otevře a oni projdou v bezpečí ohnivou alejí. A Petr přece zná věci budoucí, předvídal tedy bezpochyby i tuto katastrofu, jak by tedy mohl nevarovat a nevyvést z města křesťany a s nimi i Lygii, kterou miluje jako vlastní dceru? A Viniciovo srdce se začalo naplňovat stále větší nadějí. Napadlo mu, že utíkají-li z města, mohl by je najít v Bovillech nebo je potkat cestou. Možná že se mezi těmito domy, rozsetými teď stále hustěji po celé Kampanii, objeví už v příštím okamžiku milovaný obličej.

Zdálo se mu to tím pravděpodobnější, že potkával na silnici stále více lidí, kteří opustili město a jeli do Albských hor, aby se zachránili před požárem a dostali se za hranice dýmu. Nebyl ještě ani v Ustrinu a musel zpomalit, protože na silnici byl velký nával. Kromě pěších lidí, nesoucích své věci na zádech, potkával obtížené koně, muly, vozy naložené majetkem a konečně i lektiky, v nichž otroci nesli bohatší občany. Ustrinum bylo už tak nabito uprchlíky z Říma, že bylo nesnadné protlačit se davem. Na náměstí, pod sloupovím chrámů a na ulicích se to uprchlíky jen hemžilo. Tu a tam začali už lidé rozbíjet stany, pod nimiž měly najít útulek celé rodiny. Jiní tábořili pod širým nebem, křičíce, vzývajíce bohy nebo proklínajíce svůj osud. V tom všeobecném zděšení bylo těžko se na něco doptat. Lidé, které Vinicius oslovoval, neodpovídali buď vůbec, anebo k němu pozvedli oči děsem napůl šílené a odpovídali, že hyne město i svět. Od Říma proudily nové a nové davy mužů, žen a dětí, zvyšujíce ještě zmatek a nářek. Někteří se v tlačenici navzájem ztratili a teď se zoufale hledali. Jiní se bili o místa k táboření. Houfy polodivokých pastevců z Kampanie přitáhly do městečka, hledajíce tu čerstvé zprávy anebo příležitost ke krádežím, které jim usnadňoval zmatek. Skupiny otroků všech národností a gladiátorů začaly tu a tam plenit domy a villy v městě a bít se s vojáky, kteří bránili obyvatele.

Teprve senátor Iunius, kterého Vinicius spatřil v hloučku batavských otroků před krčmou, podal mu přesnější zprávu o požáru. Oheň vypukl opravdu u Velkého cirku, v místech mezi Palatinem a Caeliem, avšak rozšířil se s nepochopitelnou rychlostí, takže zachvátil celý střed města. Od Brennových dob nepotkala město taková katastrofa. Cirk shořel celý, stejně jako krámky a domy kolem, vyprávěl Iunius, Aventinum a Caelius jsou v ohni. Plameny obešly Palatin a dostaly se na Cariny...

Iunius, jenž měl na Carinách nádhernou insulu plnou uměleckých děl, která nesmírně miloval, nabral při těchto slovech hrst špinavého prachu, posypal si jím hlavu a chvíli zoufale bědoval.

Ale Vinicius ho uchopil za ramena a zatřásl jím.

"I můj dům je na Carinách," řekl, "ale když hyne všecko, ať zhyne i on."

Potom si vzpomněl, že Lygie mohla uposlechnout jeho rady a přestěhovat se k Aulům.

"A Vicus Patricius?" zeptal se.

"V plamenech!" odpověděl i Iunius.

"A Zátibří?"

Iunius naň udiveně pohlédl.

"Copak Zátibří!" řekl a dlaněmi si sevřel zbolavělé skráně.

"Mně záleží na Zátibří více než na celém Římě," vykřikl prudce Vinicius.

"Pak se tam tedy dostaneš leda po Via Portuensis, protože pod Aventinem tě udusí žár... Zátibří?... Nevím. Oheň tam snad ještě nemohl proniknout, ale zda tam v tomto okamžiku už nepronikl, to vědí jen bozi..."

Tu Iunius na okamžik zaváhal a pak řekl ztlumeným hlasem:

"Vím, že mě neprozradíš, povím ti tedy, že to není obyčejný požár. Cirk zakázali hasit... Sám jsem to slyšel... Když začaly hořet domy kolem, volaly tisíce hlasů: 'Smrt těm, kdož hasí!' Nějací lidé probíhají městem a házejí do domů hořící pochodně... Naopak lid se zase bouří a volá, že město hoří na rozkaz. Nic víc ti neřeknu. Běda městu, běda nám všem i mně! To, co se tam děje, lidský jazyk nevypoví. Lidé hynou v ohni nebo se navzájem vraždí v tlačenici... To je konec Říma!"

A znovu začal opakovat: "Běda městu i nám!", avšak Vinicius vyskočil na koně a vyrazil vpřed po Appiově silnici.

Jenže teď se spíše jen prodíral řekou lidí a povozů valících se z města.

Město, zachvácené strašlivým požárem, leželo nyní před Viniciem jako na dlani... Od moře plamenů a kouře sálal hrozný žár a lidské výkřiky nebyly s to přehlušit praskot a hukot ohně.

Kapitola 19 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 20 Quo vadis - Obsah

Kapitola 21 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!