předchozí
Kapitola 20 - DÍL DRUHÝ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 21

DÍL DRUHÝ
celkem kapitola: 43. ze 74
následující
Kapitola 1 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Čím více se Vinicius blížil k městským hradbám, tím mu bylo jasnější, že nebylo tak nesnadné dostat se k Římu, jak bude nesnadné proniknout do středu města. Bylo těžké se protlačit po Appiově silnici, protože byla plná lidí. Domy, pole, hřbitovy, zahrady a chrámy, ležící po obou jejích stranách, se přeměnily v tábořiště. V Martově chrámu, stojícím hned u Porta Appia, vyrazil dav dveře, hledaje uvnitř útulek na noc. Na hřbitovech obsazovali lidé větší hrobky a sváděli o ně bitky, při nichž tekla i krev. Ustrinum se svým zmatkem zdálo se teď jen lehkým náznakem toho, co se dělo před branami samého města. Zmizely veškeré ohledy na závaznost zákonů, na úřední postavení, na rodinné svazky, na rozdíly stavu. Bylo vidět otroky, jak bijí klacky měšťany. Gladiátoři, opilí vínem uloupeným v Emporiu, shlukli se do velkých houfů a probíhali s divokým křikem tábořišti u silnice, rozhánějíce lidi, vše ničíce a loupíce. Spousta barbarů, vystavených ve městech na prodej, poutíkala z prodejních bud. Požár a záhuba města znamenaly pro ně konec otroctví a hodinu pomsty zároveň. A tak, zatímco domácí obyvatelstvo, které ztrácelo v ohni všechen majetek, zoufale vztahovalo ruce k bohům a modlilo se o záchranu, barbaři rozháněli s radostným vytím zástupy, stahovali lidem oděv z těla a zmocňovali se mladších žen. S nimi se spojovali otroci, kteří sloužili v Římě už dlouho, chuďasi nemající na těle nic než vlněnou zástěru kolem boků, strašná individua z různých brlohů, individua, která jsi ve dne na ulicích nikdy neviděl a jejichž existenci v Římě jsi mohl sotva tušit. Tento dav Asiatů, Afričanů, Řeků, Thráků, Germánů a Britanů, vřískající všemi jazyky světa, divoký a rozvášněný, šílel, protože se domníval, že nadešla chvíle, kdy si může vynahradit léta utrpení a bídy. Nad tou rozvlněnou lidskou tlačenicí se v záblescích slunce a požáru mihotaly přilby praetoriánů, pod jejichž ochranu se utíkalo klidnější obyvatelstvo a kteří musili na mnoha místech zaútočit na rozběsněnou chátru. Vinicius viděl za svého života dost dobývaných měst, ale jeho oči se nikdy nedívaly na podívanou, v níž by se zoufalství, slzy, bolest, nářek, divoká radost, šílenství, vztek a rozběsněnost spojily dohromady v tak nesmírný chaos. A nad tou vlnící se, pološílenou lidskou mačkanicí hučel požár, hořelo na pahorcích největší město světa, sálalo do toho zmatku svým ohnivým dechem a zahalovalo jej dýmem, nad nímž nebylo už vidět modrou oblohu. S největším úsilím, vydávaje se co chvíli v nebezpečí života, dorazil konečně mladý tribun k Appiově bráně, ale tu poznal, že čtvrtí Porta Capena se do města nedostane, a to nejen pro tlačící se zástupy lidí, nýbrž i pro strašný žár, od něhož se hned za branou chvěl všechen vzduch. Most u Porta Trigemina, proti chrámu Bony Dey tehdy ještě nestál, a tak, chtěl-li se dostat za Tiber, musel se protlačit až ke Kolovému mostu; to znamenalo projet kolem Aventina částí města zalitou jediným mořem plamenů. Bylo to naprosto nemožné. Vinicius pochopil, že se musí vrátit směrem k Ustrinu, tam odbočit z Appiovy silnice, přejet řeku pod městem a dostat se na Via Portuensis, která vedla přímo na Zátibří. Ani to však nebylo snadné, protože na Appiově silnici byl stále větší zmatek. Musel by si tudy klestit cestu leda mečem a Vinicius nebyl ozbrojen, protože opustil Antium tak, jak ho zpráva o požáru zastihla v caesarově ville. Avšak u Merkurova pramene uviděl známého praetoriánského centuriona, který bránil v čele několika desítek lidí přístup do obvodu chrámu. Vinicius mu rozkázal, aby jel za ním, a centurio, když poznal tribuna, neodvážil se rozkazu odporovat.

Vinicius se ujal sám vedení oddílu, a zapomenuv pro tento okamžik na Pavlovy výklady o lásce k bližnímu, zatlačoval a roztínal před sebou dav, a to se spěchem, který se stal osudný mnohým, kdož nestačili včas uhnout. Pronásledovaly je kletby a spršky kamení, avšak Vinicius si toho nevšímal, chtěje se co nejrychleji dostat na volnější místa. Přesto však postupovali kupředu jen s největším úsilím. Lidé, kteří se už utábořili, nechtěli vojákům uhýbat z cesty a proklínali nahlas caesara i praetoriány. Na některých místech se dav stavěl hrozivě na odpor. K Viniciovu sluchu doléhaly hlasy obviňující Nerona, že zapálil město. Lidé otevřeně hrozili smrtí jemu i Poppaei. Výkřiky: "Sannio!", "Histrio!" (šašek, komediant) a "Matkovrah!" rozléhaly se kolem na každém kroku. Někteří volali, aby Nerona odvlekli k Tiberu, jiní zase, že Řím byl už dost trpělivý. Bylo jasné, že tyto výhrůžky se mohou proměnit v otevřenou vzpouru, která může vypuknout každým okamžikem, najde-li se vůdce. Zatím se vztek a zoufalství davů vybíjely na praetoriánech, kteří se nemohli dostat z tlačenice také proto, že cestu zatarasovaly hromady věcí vynesených narychlo z ohně: truhly a sudy s potravinami, různé cennější kusy zařízení, nádobí, dětské kolébky, ložní přikrývky, vozy a ruční nosítka. Tu a tam došlo k střetnutím, ale praetoriáni si dovedli rychle poradit s bezbranným lidem. Když Vinicius s námahou přejel napříč Latinskou, Numiciovu, Ardejskou, Lavinijskou a Ostijskou silnici, vyhýbaje se při tom villám, zahradám, hřbitovům a chrámům, dostal se konečně do městečka zvaného Vicus Alexandrii, za nímž se přepravil přes Tiber. Zde už bylo volněji a méně kouře. Od uprchlíků, kterých však bylo dost i tady, se dozvěděl, že na Zátibří zachvátil požár jen některé uličky, ale že se před silou plamenů nezachrání určitě nic, protože tam jsou lidé, kteří oheň úmyslně zakládají a zakazují hasit, křičíce, že to dělají na rozkaz. Mladý tribun nebyl teď už vůbec na pochybách, že to skutečně caesar dal zapálit Řím, a pomsta, o kterou volaly davy, zdála se mu správná a spravedlivá. Neboť co horšího mohl udělat třeba Mithridates nebo kterýkoli nejzarytější nepřítel Říma? Míra byla dovršena, šílenství bylo už příliš zvrhlé a lidský život v něm se stal nemožný. Vinicius věřil, že Neronova hodina odbila, že tyto trosky, v něž se rozpadá město, musejí zavalit zvrhlého šaška i se všemi jeho zločiny. Kdyby se našel člověk dost smělý, aby se postavil do čela zoufalému obyvatelstvu, mohlo by k tomu dojít v několika hodinách. Tu se začaly Viniciovou hlavou míhat odvážné a pomstychtivé myšlenky: a co kdyby to udělal on? Rodinu Viniciů, z níž vzešla až do nedávných časů celá řada konzulů, znal celý Řím. Davy potřebují jen jméno. Vždyť už jednou, když bylo odsouzeno k smrti čtyři sta otroků praefekta Pedania Secunda, nedošlo jen tak tak ke vzpouře a k občanské válce, co by se tedy stalo dnes, tváří v tvář té strašné katastrofě, daleko největší ze všech, které postihly Řím za těch osm století jeho existence. Kdo svolá Quirity do zbraně (uvažoval Vinicius), ten určitě svrhne Nerona a sám se oděje do purpuru. Proč by to tedy neměl učinit on? Je statečnější, energičtější a mladší než ostatní augustiáni... Nero sice velí třiceti legiím, stojícím na hranicích impéria, ale cožpak se při zvěsti o spálení Říma a jeho chrámů nevzbouří i tyto legie a jejich velitelé? A tak by se on, Vinicius, mohl stát caesarem. Mezi augustiány se přece šeptá, že jakýsi prorůček předpověděl purpur Othonovi. Je snad Vinicius horší než on? A snad by mu v tom pomohl svou božskou mocí i Kristus? Není to nakonec jeho vnuknutí? "Kéž by tomu tak bylo!" zvolal v duchu Vinicius. Pak by se pomstil Neronovi za to, že uvrhl Lygii do nebezpečí, i za svůj neklid, zavedl by vládu spravedlnosti a pravdy, šířil by Kristovo učení od Eufratu až k mlžným břehům Británie a zároveň by oděl do purpuru Lygii a učinil ji paní světa.

Avšak tyto myšlenky, vyšlehnuvší mu z hlavy jako snop jisker z hořícího domu, brzy jako jiskry zhasly. Napřed musí zachránit Lygii. Hleděl nyní na katastrofu zblízka, znovu se ho tedy zmocnil strach, a když viděl to moře plamenů a dýmu, když stál teď tváří v tvář strašné skutečnosti, ona důvěra, s níž věřil, že apoštol Petr zachrání Lygii, zmizela z jeho srdce docela. Podruhé se ho zmocnilo zoufalství, a tak, když se dostal na Via Portuensis, která vedla přímo na Zátibří, nevzpamatoval se až v bráně, kde mu opakovali to, co říkali předtím uprchlíci, že totiž většina této čtvrti není dosud zachvácena požárem, i když se požár rozšířil na několika místech už i za řeku.

Avšak i Zátibří bylo plné kouře a prchajících davů, jimiž se prodírat bylo ještě nesnadnější než předtím, protože lidé zde měli více času, a tak zachraňovali více věcí. Sama hlavní Přístavní silnice byla jimi na mnoha místech docela zatarasena a u Augustovy naumachie se jich kupily celé hromady. Užší uličky, v nichž se nahromadilo více kouře, byly doslova nepřístupné. Obyvatelstvo z nich utíkalo v tisících. Vinicius viděl cestou srdcervoucí scény. Dvě lidské řeky, valící se proti sobě, setkaly se nejednou v úzkém průchodu, přetlačovaly se navzájem a bojovaly proti sobě na život a na smrt. Lidé se bili a šlapali jedni po druhých. Rodiny se ve zmatku navzájem ztrácely, matky volaly zoufale své děti. Viniciovi vstávaly vlasy na hlavě při pomyšlení, co se asi děje v místech blíže požáru. Vtom křiku a zmatku se mohl těžko na něco vyptávat nebo rozumět jednotlivým výkřikům. Co chvíli se z druhého břehu řeky přivalily nové chuchvalce dýmu, černého a tak těžkého, že se válely těsně při zemi a zahalovaly domy, lidi a všechny předměty, tak jak je zahaluje noc. Avšak vítr, způsobený požárem, je opět rozvíval a Vinicius mohl postupovat opět dále směrem kuličce, kde stál Linův dům. Vedro červencového dne, znásobené žárem sálajícím od hořících čtvrtí, bylo už nesnesitelné. Kouř štípal do očí, plíce měly nedostatek vzduchu. Dokonce i ti, kdož zůstali dosud v domech, protože doufali, že se plameny nerozšíří za řeku, začali nyní své domy opouštět, takže se tlačenice zvětšovala hodinu od hodiny. Praetoriáni provázející Vinicia zůstali vzadu. V tom návalu poranil někdo kladivem jeho koně, takže začal pohazovat krvácející hlavou, vzpínat se a odmítat jezdci poslušnost. Lidé poznali Vinicia po bohaté tunice augustiána a okamžitě se kolem ozvaly výkřiky: "Smrt Neronovi a jeho žhářům!" Nastal okamžik hrozivého nebezpečí. Na Vinicia se napřáhly stovky rukou, avšak vyplašený kůň s ním uskočil, rozdupávaje lidi, a zároveň se přivalila nová vlna černého kouře a zahalila ulici do tmy. Vinicius viděl, že neprojede, seskočil tedy na zem a běžel pěšky, prodíraje se podél zdi a tu a tam vyčkávaje, až ho mine prchající dav. V duchu si říkal, že je to zbytečné úsilí. Lygie může být už mimo město, může se právě teď zachraňovat útěkem. A snazší by bylo najít špendlík na břehu moře než ji v té mačkanici a v tom chaosu. Vinicius však chtěl dorazit k Linovu domu třeba za cenu života. Chvílemi se zastavoval a protíral si oči. Utrhl lem tuniky, přitiskl si jej k nosu a k ústům a tak běžel dále. Čím více se blížil k řece, tím strašnější byl žár kolem něho. Vinicius věděl, že požár vypukl v okolí Velkého cirku, a proto zpočátku soudil, že žár sálá od jeho dohořívajících zbytků, od Fora Boarium a od Velabra, které ležely nedaleko a požár je tedy musel zachvátit také. Avšak horko bylo už nesnesitelné. Jakýsi uprchlík, poslední, kterého tu Vinicius spatřil, stařec

o berlích, vykřikl: "Nepřibližuj se k Cestiovu mostu! Celý ostrov je v plamenech!" Nemohl se už déle oddávat iluzím. Na zákrutu k Vicu Iudaeorum, na kterém stál Linův dům, spatřil mladý tribun v mraku kouře plameny: hořel nejen ostrov, nýbrž i Zátibří, přinejmenším druhý konec uličky, v níž bydlila Lygie.

Vinicius si však pamatoval, že kolem Linova domu je zahrada, za níž je směrem k Tiberu nepříliš rozsáhlé, ale nezastavěné pole. Tato myšlenka mu dodala naděje. Oheň se mohl na tomto prázdném místě zastavit. V té naději běžel dále, třebaže každý závan větru přinášel už nejen kouř, ale i tisíce jisker, které mohly roznítit požár na druhém konci uličky a odříznout mu zpáteční cestu.

Konečně však přece jen spatřil před sebou cypřiše v Linově zahradě. Domy stojící za nezastavěnou plání hořely už jako hranice dřeva, ale malá Linova insula stála ještě nedotčena. Vinicius pohlédl vděčně k obloze a rozběhl se k domku, ačkoliv ho začal pálit už

i vzduch. Dveře byly zavřeny, ale Vinicius do nich strčil a vřítil se dovnitř.

V zahradě nebylo živé duše a zdálo se, že i dům je úplně prázdný.

"Snad poomdlévali v tom kouři a žáru," napadlo Viniciovi.

A dal se do volání:

"Lygie! Lygie!"

Odpovědělo mu mlčení. V tichu bylo slyšet jen hukot vzdáleného požáru.

"Lygie!"

A pojednou dolehl k jeho sluchu onen ponurý zvuk, který slyšel v této zahrádce už jednou. Na nedalekém ostrově vzplanulo zřejmě vivárium, stojící nedaleko Aesculapiova chrámu. To začala řvát strachem nejrůznější zvířata a s nimi i lvi. Viniciovým tělem proběhlo od hlavy až k patě mrazivé zachvění. Už podruhé, vždy ve chvíli, kdy celá jeho bytost je soustředěna v myšlenkách na Lygii, ozývají se ty strašné hlasy jako předzvěst neštěstí, jako zlověstná věštba neznámé budoucnosti.

Byl to však jen krátký, chvilkový dojem, protože hukot požáru, ještě strašnější než řev zvířat, přikazoval pomýšlet na něco jiného. Lygie sice na volání neodpověděla, ale mohla ležet v ohroženém domě v mdlobách anebo otrávena dýmem. Vinicius vběhl dovnitř. Malé atrium bylo prázdné a ztemnělé dýmem. Hledaje po hmatu dveře vedoucí do cubiculí, všiml si mihotavého plaménku lampičky, a když přistoupil blíže, spatřil lararium a v něm místo lárů kříž. Pod tím křížem hořel kahánek. Hlavou mladého čekatele křtu se mihla jako blesk myšlenka, že tento kříž mu posílá to světélko, s nímž bude moci najít Lygii. Uchopil tedy kahánek a začal hledat cubicula. Když našel první, odhrnul závěs, posvítil si kahánkem dovnitř a rozhlížel se.

Avšak ani tady nikdo nebyl. Vinicius si však byl jist, že našel Lygiino cubiculum, protože na hřebících zaražených do stěny visel její oděv a na lůžku leželo capitium, těsný šat, který nosily ženy na těle. Vinicius jej popadl, přitiskl ke rtům, a přehodiv si jej přes rameno, dal se do dalšího hledání. Domek byl malý, a tak prohledal v krátkém čase všechny místnosti, ba i sklep. Avšak nikde nenašel živé duše. Bylo nad slunce jasnější, že Lygie, Linus a Ursus hledali tak jako ostatní obyvatelstvo záchranu před požárem v útěku. "Musím je hledat mezi lidmi za branami města," pomyslil si Vinicius.

Nedivil se ani příliš, že je nepotkal na Via Portuensis, mohli totiž opustit Zátibří opačnou stranou, směrem k Vatikánskému pahorku. Buď jak buď, aspoň před ohněm se zachránili. Viniciovi spadl kámen ze srdce. Viděl sice, s jakým strašným nebezpečím je spojen útěk, ale pomyšlení na nesmírnou Ursovu sílu mu dodávalo naděje. "Teď musím odtud prchat," uvažoval v duchu, "a dostat se přes Domitiiny zahrady do zahrad Agrippininých. Tam je najdu. Kouř tam nebude tak strašný, protože vítr vane od Sabinských vrchů."

Byl však už nejvyšší čas, aby pomýšlel na vlastní záchranu, neboť proud plamenů se od ostrova neustále blížil a chuchvalce dýmu už téměř docela zahalily uličku. Kahánek, jímž si v domě svítil, zhasl v průvanu. Vinicius vyběhl na ulici a běžel, co měl sil, k Via Portuensis, týmž směrem, odkud přišel, ale zdálo se, že ho požár svým ohnivým dechem pronásleduje. Hned jej zahaloval novými a novými chuchvalci kouře, hned ho zasypával jiskrami, které mu padaly do vlasů, na krk, na oděv. Tunika na něm začala na několika místech doutnat, ale on toho nedbal a běžel dále v obavě, že by ho mohl zadusit dým. V ústech cítil příchuť spáleniny a sazí, v krku a na plicích ho pálilo, jako by mu tam hořelo. Krev se mu hrnula do hlavy, takže v některých okamžicích viděl všechno červeně, ba i dým mu připadal rudý. A tu si v duchu říkal: "Ten oheň je živý! Lépe bude, když se vrhnu na zem a zahynu." Běh ho unavoval víc a více. Hlava, krk a záda měl zality potem a tento pot ho pálil jako vřelá voda. Nebýt Lygiina jména, které si v duchu opakoval, nebýt jejího capitia, do něhož si zabalil ústa, byl by klesl. O chvíli později však nerozeznával už ani uličku, jíž běžel. Poznenáhlu ho opouštělo vědomí, uvědomoval si jen, že musí běžet, protože na volném prostranství ho očekává Lygie, kterou mu slíbil apoštol Petr. A pojednou se ho zmocnila jakási podivná, už polouhorečnatá jistota, podobající se vidinám před smrtí, že ji musí uvidět, oženit se s ní a pak že okamžitě zemře.

Běžel už jako opilý, potáceje se z jedné strany ulice na druhou. Avšak vtom došlo v příšerném požáru, který zachvátil obrovské město, k jakési změně. Vše, co dosud ještě jen doutnalo, změnilo se zřejmě v jediné moře plamenů, protože vítr přestal přinášet dým a ten, který se nahromadil v uličkách, rozehnal šílený nápor rozpáleného vzduchu. A ten závan hnal teď milióny jisker, takže Vinicius běžel jako v ohnivém mraku. Zato však viděl lépe na cestu a právě v okamžiku, kdy myslil, že užuž klesne k zemi, spatřil konec uličky. Tento pohled mu dodal nové síly. Když odbočil za roh, octl se v ulici vedoucí k Via Portuensis a ke Codetanskému poli. Jiskry jej přestaly pronásledovat. Pochopil, že podaří-li se mu doběhnout na Přístavní silnici, bude zachráněn, i kdyby na ní nakrásně padl do mdlob.

Na konci ulice uviděl opět něco jako mrak, který zahaloval její ústí. "Jestliže je to kouř," pomyslil si, "pak už neprojdu." Běžel z posledních sil. Cestou shodil ze sebe tuniku, která už doutnala od jisker a začínala ho pálit jako Nessova košile, a běžel nahý, jen s Lygiiným capitiem na hlavě a před ústy. Když doběhl blíže, poznal, že to, co považoval za kouř, byl zvířený prach, z něhož se ještě ke všemu ozývaly lidské hlasy a výkřiky.

"Lůza plení domy," řekl si.

Běžel však směrem, odkud se hlasy ozývaly. Buď jak buď, jsou tam lidé, kteří mu mohou poskytnout pomoc. S touto nadějí začal vší silou křičet o pomoc, ještě než k nim doběhl. Ale to bylo jeho poslední vypětí: všechno mu před očima ještě více zrudlo, v plicích pocítil pojednou nedostatek vzduchu, v kostech nedostatek sil - a klesl k zemi.

Lidé ho však uslyšeli, nebo spíše uviděli, a dva z nich mu běželi na pomoc s nádobami plnými vody. Vinicius, který padl vyčerpáním, ale neztratil vědomí, uchopil nádobu do obou rukou a vyprázdnil ji do poloviny.

"Díky," řekl. "Postavte mě na nohy, dál už půjdu sám."

Druhý dělník mu polil hlavu vodou a oba společně jej nejen postavili na nohy, nýbrž zvedli dokonce ze země a nesli ke skupině ostatních, kteří ho obklopili a prohlíželi, zda si příliš neublížil. Ta starostlivost Vinicia udivila.

"Lidé," zeptal se, "co jste zač?"

"Bouráme domy, aby se požár nedostal k Přístavní silnici," odpověděl jeden z dělníků.

"Přišli jste mi na pomoc, když jsem už klesl k zemi. Díky vám."

"My nesmíme odříci pomoc," ozvalo se několik hlasů.

Vinicius, který předtím viděl od samého rána jen rozběsněné davy, rvačky a plenění, zadíval se teď pozorněji na tváře, jež jej obklopovaly, a řekl:

"Kéž vám to odplatí ... Kristus."

"Pochváleno budiž jeho jméno!" zvolal celý sbor hlasů.

"Linus?" zeptal se Vinicius.

Avšak nebyl s to ptát se dál a neslyšel odpověď, protože dojetím a vysílením ztratil vědomí. Probudil se teprve na Codetanském poli, v zahradě, obklopen několika ženami a muži, a první slova, na která se opět zmohl, byla:

"Kde je Linus?"

Chvíli nikdo neodpovídal, až pak řekl znenadání nějaký hlas, který připadal Viniciovi známý:

"Za Nomentánskou branou; odešel do Ostriana ... před dvěma dny... Pokoj s tebou, perský králi!"

Vinicius se nadzvedl a pak si sedl, protože nad sebou spatřil mimo všechno očekávání Chilóna.

A Řek mluvil:

"Tvůj dům, pane, pravděpodobně shořel, protože Cariny jsou v plamenech, ale ty budeš vždycky bohatý jako Midas. Ó, jaké neštěstí! Křesťané, synu Serapidův, předpovídali už dávno, že toto město zničí oheň... A Linus je i s Jovišovou dcerou v Ostrianu... Ó, jaké neštěstí postihlo toto město!..."

Viniciovi se opět udělalo mdlo.

"Viděl jsi je?" zeptal se.

"Viděl, pane! Děkuji Kristovi a všem bohům, že jsem ti mohl oplatit tvá dobrodiní dobrou zprávou. Ale já ti, Osiride, ještě oplatím, to přísahám při tomto hořícím Římě!"

Venku se stmívalo, ale v zahradě bylo jasno jako ve dne, protože požár se ještě rozmohl. Zdálo se, že nehoří už jen jednotlivé čtvrti, ale celé město v šíř i nadél. Obloha byla rudá, kam oči dohlédly, a na svět padala rudá noc.

&DÍL TŘETÍ
předchozí
Kapitola 20 - DÍL DRUHÝ
Kapitola 21
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 1 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!