Kapitola 21 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 1 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 44. ze 74	Kapitola 2 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Záře hořícího města zalila oblohu široko daleko, kam až lidské oko dohlédlo. Nad pahorky se vykutálel veliký měsíc v úplňku, okamžitě zrudl odleskem požáru do odstínu rozžhavené mědi a zdálo se, že užasle shlíží na hynoucí světovládné město. Ve zrůžovělých propastech oblohy svítily hvězdy rovněž růžově, avšak na rozdíl od obyčejných nocí byla země jasnější než nebesa. Řím osvětloval jako obrovská hranice celou Kampanii. V krvavém světle bylo vidět vzdálené vrchy, města, villy, chrámy, pomníky a akvadukty, sbíhající ze všech okolních hor k městu, a na akvaduktech roje lidí, kteří tam hledali bezpečí, anebo lepší pohled na požár.

Strašný živel zachvacoval zatím nové a nové čtvrti. Bylo nad všechnu pochybnost, že čísi zločinné ruce město podpalují, protože nové a nové požáry propukaly v místech, která byla daleko od hlavního ohniska. Z pahorků, na nichž byl Řím vystavěn, stékaly plameny jako mořské vlny do údolí, hustě zastavěných pětipatrovými i šestipatrovými domy, plných bud, krámků, dřevěných přenosných amfiteátrů, jež sem byly postaveny náhodně pro různé podívané, i skladišť dřeva, oleje, obilí, ořechů, piniových šišek, jejichž semeny se živil chudý lid, a skladišť oděvů, které byly čas od času rozdávány chudině hnízdící v těsných brlozích. Tam nacházel požár dost hořlavé potravy, takže se měnil téměř v řadu výbuchů a zachvacoval s nevídanou rychlostí celé ulice. Lidé, tábořící za městem nebo stojící na vodovodech, hádali podle barvy plamenů, co hoří. Šílený nápor vzduchu zvedal co chvíli z ohnivé tůně tisíce a milióny rozžhavených ořechových a mandlových skořápek, které vzlétaly prudce do vzduchu jako nespočetná hejna svítících motýlů a v povětří s třeskotem praskaly, anebo hnány větrem dopadaly na nové čtvrti, na vodovody a na pole kolem města. Zdálo se, že je nesmysl pomýšlet na záchranu. Zmatek vzrůstal víc a více, protože zatímco na jedné straně prchalo městské obyvatelstvo všemi branami za zdi města, na druhé straně zase přilákal požár tisíce lidí z okolí, a to jak obyvatele menších měst, tak rolníky a polodivoké pastevce z Kampanie, které sem zvábila také touha po plenění.

Volání "Řím hyne!" se nepřestávalo ozývat z úst davů. A záhuba města se v oněch dobách zdála zároveň koncem moci a zpřetrháním všech svazků, které až dosud poutaly obyvatelstvo v jeden celek. Však také chudina, jejíž většině, skládající se z otroků a přivandrovalců, nezáleželo vůbec na římské světovládě, začínala se tu a tam chovat hrozivě. Šířily se násilné činy a loupeže. Vznikal dojem, že už jen podívaná na hynoucí město upoutává lidskou pozornost a oddaluje ještě propuknutí masakru, k němuž dojde okamžitě, jakmile se město změní ve spáleniště. Statisíce otroků, zapomínajících, že Řím má kromě chrámů a hradeb také ještě několik desítek legií ve všech koutech světa, jako by jen čekalo na heslo a na vůdce. Začalo se ozývat Spartakovo jméno - jenže Spartakus už dávno nebyl, zato však obyvatelstvo se začalo shromažďovat a ozbrojovat, čím kdo mohl. Po všech branách kolovaly nejneuvěřitelnější zvěsti. Jedni tvrdili, že to Vulcanus na Jovišův rozkaz ničí město ohněm, tryskajícím z podzemí; jiní zase, že je to Vestina pomsta za vestálku Rubrii. Lidé, kteří o tom byli přesvědčeni, nechtěli nic zachraňovat, nýbrž obléhali jen chrámy a prosili bohy o slitování. Avšak nejčastěji se povídalo, že caesar dal zapálit Řím, aby se zbavil zápachu vanoucího od Subury a aby mohl postavit nové město, jménem Neronia. Při takovém pomyšlení se lidí zmocňoval vztek, a kdyby se byl - jak o tom uvažoval Viniciusnašel vůdce, který by chtěl využít toho výbuchu nenávisti, Neronova hodina by byla odbila o léta dřív.

Povídalo se také, že caesar zešílel, že dal praetoriánům a gladiátorům rozkaz vrhnout se na lid a rozpoutat hromadný masakr. Někteří přísahali na bohy, že na rozkaz Měděnobradého byla z vivárií vypuštěna všechna zvěř. Viděli na ulici lvy s hořícími hřívami, rozběsněné slony a tury, rozdupávající desítky lidí. Bylo v tom dokonce i kus pravdy, protože sloni, když viděli blížící se požár, rozbili na několika místech vivária, dostali se na svobodu a prchali v divokém zmatku před ohněm, ničíce jako bouře vše, co jim stálo v cestě. Mluvilo se o desítkách tisíců lidí, kteří zahynuli v ohni. A skutečně jich zahynula spousta. Byli lidé, kteří ztratili veškeré jmění nebo nejdražší bytosti a vrhali se v zoufalství do plamenů dobrovolně. Jiní se udusili dýmem. Ve středu města, mezi Kapitolem, Quirinalem, Viminalem a Esquilinem a pak mezi Palatinem a Caeliem, kde byly nejhustěji zastavěné ulice, propukal požár na tolika místech najednou, že celé houfy lidí, prchajících jedním směrem, narážely neočekávaně na novou zeď plamenů, postupujících z opačné strany, a hynuly strašnou smrtí v ohnivé záplavě.

V té hrůze, zmatku a nepříčetnosti lidé ostatně ani nevěděli, kam utíkat. Cesty byly zavaleny různými věcmi a na mnoha užších místech docela zataraseny. Ti, kdož utekli na fóra a náměstí v místech, kde stál později Flaviův amfiteátr, u chrámu Země, u Liviina portiku a výše u chrámu Junony Luciny a konečně mezi Clivem Vibrem a starou Esquilinskou branou, obklopeni kolem dokola mořem plamenů, zahynuli žárem. V místech, kam požár nepronikl, našly se později stovky těl uškvařených na uhel, ačkoliv tu a tam vytrhávali ti nešťastníci kamenné desky z dlažby a zahrabávali se do půl těla do země, aby se tak chránili před žárem. Takřka ani jedna rodina z těch, které bydlily ve středu města, nezachránila se celá. A tak bylo u městských zdí a u všech bran i na všech silnicích slyšet zoufalé vytí žen, vyvolávajících jména svých drahých, kteří zahynuli v tlačenici nebo v plamenech.

A tak zatímco jedni žebrali u bohů o slitování, druzí se jim rouhali za tu strašnou pohromu. Bylo vidět starce, kteří vztahovali ruce směrem k chrámu Jova Liberatora a volali: "Jsi zachránce, zachraň tedy svůj oltář a město!" Zoufalství se však obracelo hlavně proti starým římským bohům, kteří měli podle představ obyvatelstva bdít nad městem starostlivěji než ostatní bozi. Vyšlo však najevo, že jsou bezmocní, a tak jim lidé spílali. Zato však se stalo, že když se na Via Asinaria objevil zástup egyptských kněží, stěhujících Isidinu sochu, kterou zachránili ze svatyně nedaleko Porta Caelimontana, vrhl se dav do průvodu, zapřáhl se do vozu, přitáhl jej až k Appijské bráně, a zmocniv se sochy, postavil ji do Martova chrámu a zbil při tom Martovy kněze, kteří se odvážili klást odpor. Jinde vzývali zase Serapida, Baala nebo Jehovu, jehož vyznavači se vyrojili z uliček na Subuře a Zátibří a naplňovali křikem a voláním pláně za hradbami města. V jejich výkřicích se však ozývaly jakoby tóny triumfu, a proto, zatímco se někteří Římané připojovali k jejich sboru a oslavovali "Pána světa", druzí byli tímto radostným zmatkem hlasů pobouřeni a snažili se jej utišit násilím. Tu a tam bylo slyšet, jak muži v nejlepších letech, starci, ženy i děti zpívají podivné a slavnostně znějící písně, jejichž smyslu nikdo nerozuměl, ale v nichž se co chvíli opakovala slova: "Přichází soudce v den hněvu a pohrom." Tak vypadal ten rozvlněný a neutuchající lidský příval, který jako rozbouřené moře obléval hořící město.

Avšak nepomáhalo ani zoufalství, ani rouhání, ani písně. Zdálo se, že pohroma je nepřemožitelná, naprostá a neúprosná jako Osud. Nedaleko Pompeiova amfiteátru se vzňala skladiště konopí a lan, jichž bylo zapotřebí celé spousty v circích, arénách i k nejrůznějším strojům používaným při hrách a zároveň s nimi vzplanuly budovy plné sudů se smolou, jíž se lana mazala. Celá část města, za níž leželo Martovo pole, zářila několik hodin tak jasně žlutým plamenem, že se divákům, úděsem zpola nepříčetným, dlouho zdálo, že s velikou pohromou byl rovněž převrácen pořádek dne a noci a že to, co vidí, je sluneční záře. Avšak pak zastínila všechny ostatní barvy plamenů jednolitá krvavá záplava. Z ohnivého moře tryskaly k rudému nebi jakoby obrovské fontány a ohnivé sloupy, třepící se ve výšce v plamenné věchty a chocholy, jichž se zmocňoval vítr, měnil je ve zlaté nitě a v chomáče jisker a unášel je daleko, daleko nad Kampanii, až k Albským vrchům. Noc byla stále jasnější; zdálo se, že i vzduch je nasáklý nejen září, nýbrž i plameny. Tiber tekl živým ohněm. Nešťastné město se změnilo v jediné peklo. Požár zachvacoval větší a větší prostory, bral útokem pahorky, rozléval se po rovinách, zaplavoval doliny, šílel, hučel a hřměl.

Kapitola 21 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 1 Quo vadis - Obsah

Kapitola 2 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!