Kapitola 1 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 2 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 45. ze 74	Kapitola 3 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Tkadlec Macrinus, do jehož domu přinesli Vinicia, jej umyl, dal mu oděv a posilnění, načež mladý tribun, jsa už úplně při silách, prohlásil, že ještě této noci zahájí další pátrání po Linovi. Macrinus, který byl křesťanem, potvrdil Chilónova slova, že Linus odešel ještě se starým knězem Klementem do Ostriana, kde měl Petr křtít celé houfy vyznavačů nového učení. Křesťané ze Zátibří věděli, že Linus svěřil před dvěma dny péči o dům nějakému Gaiovi. Pro Vinicia to bylo důkazem, že ani Lygie, ani Ursus nezůstali doma a že se asi také vypravili do Ostriana.

Toto vědomí mu přineslo velkou úlevu. Linus byl starý člověk, pro něhož bylo těžké chodit každý den ze Zátibří až za vzdálenou Nomentánskou bránu a odtamtud se opět vracet na Zátibří, usadil se tedy pravděpodobně na těch několik dnů u některého souvěrce za městskými hradbami a s ním asi i Lygie a Ursus. Tak unikli požáru, který se vůbec nerozšířil na druhou stranu Esquilinu. Vinicius viděl v tom všem Kristovo řízení; pocítil nad sebou jeho péči a se srdcem plným lásky, vroucnější než kdykoliv předtím, mu v duchu přísahal, že se mu za ty zřejmé projevy přízně odvděčí celým svým životem.

Tím více však spěchal do Ostriana. Vyhledá Lygii, vyhledá Lina a Petra a odvede je někam daleko, na kterýkoli ze svých statků, třeba i na Sicílii. Řím hoří a za několik dnů zbude po něm jen hromada ohořelých zbytků, proč by tu tedy měli zůstávat s tou pohromou as rozběsněným lidem? Tam je obklopí zástupy poslušných otroků, kolem nich bude klid venkova a budou žít pokojně pod Kristovou ochranou a s Petrovým požehnáním. Jen aby je teď našel.

Nebylo to tak snadné. Vinicius měl na paměti, jak těžko se dostal od Via Appia na Zátibří a jak musil kličkovat, aby se dostal k Přístavní silnici. Rozhodl se tedy, že obejde město z opačné strany. Po Triumfální silnici se mohl dostat podél řeky až k Aeliovu mostu a odtamtud, vyhýbaje se Pinciu, podél Martova pole, kolem Pompeiových, Lucullových a Sallustiových zahrad na Via Nomentana. Byla to nejkratší cesta, avšak ani Macrinus, ani Chilón mu neradili, aby se jí dával. Požár sice dosud nezachvátil tuto část města, avšak všechna náměstí a všechny ulice mohly být úplně zataraseny lidmi a jejich věcmi. Chilón radil, aby se vydal přes Ager Vaticanus až k Porta Flaminia, tam aby přešel řeku a postupoval dále vně městských hradeb, za Aciliovými zahradami, k Porta Salaria. Vinicius po chvilce váhání na tuto radu přistoupil.

Macrinus musil zůstat hlídat dům, avšak postaral se o dva muly, kteří se mohli hodit i k další cestě s Lygií. Chtěl dát i otroka, ale Vinicius odmítl, doufaje, že tak jako předtím podřídí se i nyní jeho rozkazům první praetoriánský oddíl, který potká.

A po chvíli vyrazili oba s Chilónem přes Pagus Ianiculensis k Triumfální silnici. Na volných prostranstvích byla tábořiště i tady, ale prodírali se jimi s menší námahou, neboť větší část obyvatelstva utekla Přístavní branou k moři. Za Septimianovou branou jeli dále, po jedné straně řeku, po druhé nádherné Domitiiny zahrady, jejichž mohutné cypřiše zrudly od záře požáru jako od večerních červánků. Cesta byla teď volnější, jen tu a tam se musili potýkat s proudem venkovanů, kteří spěchali k městu. Vinicius popoháněl mula, jak mohl, kdežto Chilón, který jel těsně za ním, vedl celou cestu jakousi samomluvu.

"Vida, požár zůstal za námi a teď nás hřeje do zad. Ještě nikdy nebylo na téhle cestě v noci tak jasno.Ó Die! Jestliže nesešleš na ten požár průtrž, bude to znamenat, že máš Řím v nelásce. Lidská síla ty plameny neuhasí. Takové město, jemuž sloužilo Řecko a celý svět! A teď si bude moci první lepší Řek upražit své boby v jeho popelu! Kdo by se toho byl nadál! A nebude už Řím ani římští páni... A komukoli se zachce chodit po spáleništi, až vystydne, a hvízdat si, ten bude hvízdat, aniž mu bude hrozit nebezpečí. Ó bohové! Hvízdat si nad takovým světovládným městem! Kdo z Řeků anebo i z barbarů se toho mohl nadít? Ale hvízdat si bude moci, protože hromada popela, ať zůstane po pasteveckém ohýnku, nebo po vyhořelém městě, je jenom hromada popela, kterou roznese dříve nebo později vítr."

Co to povídal, otáčel se chvílemi k požáru a hleděl na ohňovou záplavu s obličejem zároveň hněvivým i rozradostněným. A pak pokračoval:

"Hyne! Hyne! A nebude už více na světě. Kam teď bude svět posílat své zboží, svůj olej a své peníze? Kdo z něho bude ždímat zlato a slzy? Mramor nehoří, ale drobí se v ohni. Z Kapitolu budou trosky i z Palatinu budou trosky. Ó Die! Řím byl jako pastýř a ostatní národy jako ovce. Když měl pastýř hlad, podřezal některou ovci, snědl maso a tobě, otče bohů, obětoval kůži. Kdo, ó Hromovládný, bude teď podřezávat, do čích rukou vložíš pastevecký bič? Protože Řím hoří, otče, tak dokonale, jako bys jej ty sám zapálil bleskem."

"Pospěš si!" naléhal Vinicius. "Co tam děláš?"

"Pláči nad Římem, pane," odpověděl Chilón. "Takové Jovišovo město!"

Nějakou dobu jeli mlčky, naslouchajíce hukotu požáru a šumění ptačích křídel. Holubi, jichž hnízdila spousta po villách a v městečkách v Kampanii, as nimi nejrůznější ptáci od moře a z okolních hor považovali patrně záři požáru za sluneční světlo a letěli v celých hejnech naslepo přímo do ohně.

Vinicius první přerušil mlčení:

"Kde jsi byl, když požár vypukl?"

"Šel jsem, pane, ke svému příteli Euriciovi, který míval krámek u Velkého cirku, a uvažoval jsem právě o Kristově učení, když tu začali lidé volat: 'Hoří!' Sbíhali se k cirku, chtějíce jej hasit a také ze zvědavosti, ale když plameny zachvátily celý cirk a začaly se kromě toho současně objevovat i na Jiných místech, musili myslit na vlastní záchranu."

"Viděl jsi lidi, kteří házeli do domů pochodně?"

"Co já jsem všecko neviděl, vnuku Aeneův! Viděl jsem lidi, kteří si v tlačenici klestili cestu meči; viděl jsem potyčky a lidské vnitřnosti rozdupané na dlažbě. Ach parte, kdybys to byl viděl, mohl by sis myslit, že to barbaři dobyli města a rozpoutali masakr. Lidé dokola volali, že nadešel konec světa. Někteří ztratili docela hlavu, nechali útěk útěkem a čekali tupě, až je zachvátí plameny. Jiní zešíleli, jiní zase vyli zoufalstvím, ale viděl Jsem i takové, kteří vyli radostí, protože na světě, ó pane, je mnoho špatných lidí, kteří nedovedou ocenit dobrodiní vašeho mírného panování ani ony správné zákony, podle nichž berete všem to, co mají, a přivlastňujete to sobě. Lidé se nedovedou smířit s vůlí bohů!"

Vinicius byl příliš zabrán do vlastních myšlenek, než aby si všiml ironie, která se ozývala v Chilónových slovech. Mráz hrůzy mu probíhal po těle při pouhém pomyšlení, že se Lygie mohla octnout v tom zmatku, na těch strašných ulicích, kde se rozdupávaly lidské vnitřnosti. A tak, ač se Chilóna vyptal už nejmíň desetkrát na vše, co mohl vědět, zeptal se ho ještě jednou:

"A viděl jsi je v Ostrianu na vlastní oči?"

"Viděl, synu Venušin. Viděl jsem dívku, toho dobrého Lyga, svatého Lina i apoštola Petra."

"Před požárem?"

"Před požárem, Mithro!"

Avšak ve Viniciově nitru se zrodily pochybnosti, zda Chilón nelže, zastavil tedy mula, pohlédl výhružně na starého Řeka a zeptal se:

"A cos tam dělal ty?"

Chilón upadl do rozpaků. Je pravda, tak jako mnoha lidem i jemu se zdávalo, že se zánikem Říma přichází i konec římského panování, jenže prozatím byl sám s Viniciem. A zároveň si vzpomněl, že mu Vinicius pod strašnou hrozbou zakázal slídit za křesťany, a zvláště za Linem a Lygií.

"Pane," řekl, "proč nevěříš, že je mám rád? Ano! Byl jsem v Ostrianu, protože jsem napůl křesťanem. Pyrrhón mě naučil vážit si více ctnosti než filozofie, atak lnu stále více k ctnostným lidem. A k tomu ke všemu jsem, pane, chudý, a zatímco jsi ty, Joviši, byl v Antiu, umíral jsem často nad knihami hladem, a tak jsem sedával u zdi Ostriana, protože křesťané, i když sami chudí, rozdají více almužen než všichni ostatní římští obyvatelé dohromady."

Tento důvod se zdál Viniciovi postačující, zeptal se tedy už méně hrozivě:

"A nevíš, kde Linus po tu dobu bydlí?"

"Krutě jsi mě potrestal za zvědavost, pane," odpověděl Řek.

Vinicius umlkl a jeli dál.

"Pane," řekl po chvíli Chilón, "nebýt mne, nenašel bys tu dívku, ale jestliže ji najdeme, nezapomeneš na chudého mudrce?"

"Dostaneš nedaleko Amerioly dům s vinicí," odpověděl Vinicius.

"Díky tobě, Herkule! S vinicí? Díky tobě! Ach! S vinicí!"

Jeli teď kolem Vatikánských pahorků, které zrudly požárem, za Naumachií však odbočili doprava, chtějíce se za Vatikánským polem dostat k řece, překročit ji a dojet pak k Porta Flaminia. Vtom však Chilón zastavil mula a řekl:

"Pane! Přišel jsem na dobrý nápad."

"Mluv," odpověděl Vinicius.

"Mezi Janikulským pahorkem a Vatikánem, za Agrippininými zahradami, jsou podzemní štoly, v nichž těžili kámen a písek pro stavbu Neronova cirku. A teď poslouchej, pane! Poslední dobou začali Židé, jichž je na Zátibří, jak víš, spousta, krutě pronásledovat křesťany. Pamatuješ se přece, že už za božského Claudia tam byly takové nepokoje, že caesar byl donucen vyhnat je z Říma. Dnes, když se vrátili a když se Augustinou zásluhou cítí v bezpečí, zacházejí s křesťany ještě nestoudněji. Já to vím! Já to viděl. Proti křesťanům nebyl vydán žádný edikt, ale Židé je před praefektem města obviňují, že vraždí děti, uctívají osla a hlásají učení, které neuznal senát; a sami je bijí a přepadají jejich chrámy s takovou zuřivostí, že se křesťané musí před nimi skrývat."

"Co tím chceš říci?" zeptal se Vinicius.

"To, pane, že synagógy si stojí na Zátibří veřejně, ale křesťané, chtějí-li se vyhnout pronásledování, musejí se modlit potajmu a scházejí se tedy v opuštěných kůlnách za městem nebo v harenariích. Ti, kdož bydlí na Zátibří, zvolili si právě lomy, které vznikly při stavbě cirku a různých domů u Tiberu. Teď, když hyne město, Kristovi vyznavači se bezpochyby modlí. V podzemí jich najdeme nespočetné množství, a proto ti radím, pane, abychom se tam cestou podívali."

"Ale vždyť jsi říkal, že Linus šel do Ostriana!" zvolal netrpělivě Vinicius.

"Ale ty jsi mi slíbil dům s vinicí u Amerioly," odpověděl Chilón, "chci tedy dívku hledat všude, kde je naděje, že ji najdu. Když vypukl požár, mohli se vrátit na Zátibří... Mohli obejít město, tak jak je teď obcházíme my. Linus má dům, možná že chtěl být blíže domova, aby viděl, zda požár nezachvátí i tuto čtvrť. A jestliže se vrátili, pak ti, pane, přísahám na Persefonu, že je najdeme v podzemních jeskyních na modlitbách, v nejhorším však se o nich něco dozvíme."

"Máš pravdu, veď mě tedy!" řekl tribun.

Chilón odbočil bez rozmýšlení doleva, k pahorku. Úbočí kopce jim na chvíli zaclonilo požár, takže se octli ve stínu, ačkoliv okolní vyvýšeniny byly ve světle. Projeli kolem cirku, odbočili ještě jednou vlevo a vjeli do jakéhosi úvozu, kde byla naprostá tma. Ale v těch temnotách spatřil Vinicius roje mihotajících se lucerniček.

"To jsou oni!" řekl Chilón. "Bude jich tu dnes více než kdykoli jindy, protože modlitebny buď shořely, anebo jsou plny kouře, tak jako celé Zátibří."

"Ano! Slyším zpěv," řekl Vinicius.

Z tmavého otvoru v kopci se ozývaly zpívající hlasy a lucerničky mizely v díře jedna za druhou. Avšak z postranních úvozů vystupovaly nové a nové postavy, takže Vinicius a Chilón se po chvíli octli v celém houfu lidí.

Chilón slezl z mula, pokynul výrostkovi, který šel kolem, a řekl mu:

"Jsem Kristův kněz a biskup. Podrž nám muly a já ti za to dám požehnání a odpustím ti hříchy."

Potom, nečekaje na odpověď, strčil mu otěže do rukou a připojil se s Viniciem k postupujícímu houfu.

Za chvíli vešli do podzemí a šli v mdlém světle lucerniček tmavou chodbou, až se dostali do prostorné jeskyně, kde se předtím lámal zřejmě kámen, jak prozrazovaly stopy na stěnách jeskyně.

Bylo tam více světla než v chodbě, protože kromě kahánků a lucerniček tu hořely i pochodně. V jejich světle spatřil Vinicius zástup lidí, klečících s rukama vztaženýma vzhůru. Lygii, apoštola Petra ani Lina nikde neviděl, zato však byly všude kolem něho slavnostní a vzrušené tváře. V některých se zračilo očekávání, úzkost, naděje. Světlo se odráželo od bělma očí, zvrácených v sloup, po čelech, bílých jako křída, stékal pot; někteří zpívali písně, jiní mumlali horečně Ježíšovo jméno, jiní se zase bili v prsa. Na všech bylo vidět, že očekávají co nevidět něco nadpřirozeného.

Vtom píseň ustala a nad shromážděním, ve výklenku po obrovském balvanu, se objevil Crispus, kterého Vinicius znal. Jeho obličej byl napůl nepříčetný, bledý, fanatický a přísný. Oči všech se obrátily k němu jakoby v očekávání slov útěchy a naděje, avšak Crispus požehnal shromáždění znamením kříže a začal mluvit překotným hlasem, podobným téměř křiku:

"Litujte hříchů svých, neboť přišel čas. Na město zločinu a zhýralosti, na nový Babylón, seslal Pán ničivé plameny. Odbila hodina soudu, hněvu a pohromy... Pán předpověděl svůj příchod a vy ho zakrátko spatříte! Avšak nepřijde již jako Beránek, který obětoval krev za hříchy vaše, nýbrž jako strašný soudce, jenžto ve své spravedlnosti svrhne hříšné a nevěrné do propasti... Běda světu a běda hříšníkům, neboť nebude pro ně milosrdenství... Vidím tě, Kriste! Hvězdy dští jako déšť na zemi, slunce se zatmívá, země se otevírá v propast a mrtví vstávají - a ty přicházíš za hlaholu trub a zástupů andělských, v hromobití a dunění. Vidím a slyším tě, Kriste!"

Tady ustal a zvedl hlavu, jako by se zahleděl na něco vzdáleného a strašného. A vtom se v podzemí ozvalo tlumené hřmění, jednou, dvakrát, desetkrát. To se v hořícím městě začaly s rachotem řítit celé ulice prohořelých domů. Ale většina křesťanů považovala tyto zvuky za přesvědčivé znamení, že strašná hodina se skutečně blíží, protože víra v brzký druhý příchod Kristův a v konec světa byla mezi nimi tak jako tak už dost rozšířena a teď ji ještě posílil požár města. A proto se celého shromáždění zmocnila bázeň boží. Mnoho hlasů začalo volat: "Soudný den! Už přichází!" Někteří si zakrývali rukama obličeje, přesvědčeni, že se každým okamžikem zachvěje země v základech a z jejího 390 nitra vystoupí pekelné příšery a vrhnou se na hříšníky. Jiní zase volali: "Kriste, smiluj se! Vykupiteli, buď nám milostiv!" Jiní se zase hlasitě vyznávali z hříchů a ještě jiní se nakonec začali vzájemně objímat, aby v této hrůzné chvíli měli poblízku nějaké milované srdce.

Avšak byli tam i takoví, v jejichž tvářích, jakoby nanebevzatých a prozářených nadpozemskými úsměvy, nebyla hrůza. Na několika místech se ozvaly podivné, nadnesené hlasy: to lidé v náboženském vytržení začali vykřikovat nesrozumitelná slova v nesrozumitelných jazycích. Z tmavého kouta jeskyně někdo zvolal: "Vzbuďte se, kdož spíte!" A všechno přehlušovalo Crispovo volání: "Bděte! Bděte!"

Byly však okamžiky, kdy bylo naprosté ticho, jako by všichni se zatajeným dechem čekali, co se stane. A tehdy bylo slyšet vzdálené hřmění řítících se čtvrtí, načež se opět ozývalo bědování, modlitby, hlasy a výkřiky: "Vykupiteli, smiluj se!" Tu a tam promluvil Crispus. Volal: "Zřekněte se pozemských statků, neboť za chvíli vám zmizí země pod nohama! Zřekněte se pozemských lásek, neboť Pán zatratí ty, kdož více nežli jeho milovali ženy a děti! Běda tomu, kdo si stvoření zamiloval více nežli Stvořitele! Běda bohatým! Běda marnotratným! Běda zhýralým! Běda muži, ženě i dítěti!"

Pojednou otřáslo kamenolomem zahřmění silnější než všechna dřívější. Všichni padli k zemi s rukama roztaženýma na způsob kříže, chtějíce se tímto znamením bránit před zlými duchy. Nastalo ticho, v němž bylo slyšet rychlé oddychování, děsuplný šepot: "Ježíši, Ježíši, Ježíši!" a tu a tam dětský pláč. Ale vtom zazněl nad tím ležícím lidským zástupem jakýsi klidný hlas:

"Pokoj s vámi!"

Byl to hlas apoštola Petra, který přišel právě před chvílí do jeskyně. Po jeho slovech zmizela bázeň okamžitě, tak jako mizí strach stáda, v němž se objeví pastýř. Lidé povstávali ze země, ti, kdož byli blíže, 391 skláněli se k jeho nohám, jako by u něho hledali ochranu, a Petr vztáhl nad ně ruce a řekl:

"Proč se strachujete v srdcích? Kdo z vás může vědět, co ho potká, než se přiblíží hodina soudu? Pán ztrestal ohněm Babylón, ale nad vámi, které omyl křest a jejichž hříchy vykoupila Beránkova krev, bude milosrdenství jeho a vy zemřete se jménem jeho na rtech svých. Pokoj s vámi!"

Po přísných a nemilosrdných Crispových slovech snesla se slova Petrova na shromážděné jako balzám. Místo strachu z Boha zmocnila se duší láska k Bohu. Tito lidé opět našli takového Krista, jakého si zamilovali v apoštolově vyprávění, ne tedy nemilosrdného soudce, nýbrž mírného a trpělivého Beránka, jehož milosrdenství stokrát převyšuje lidskou špatnost. Celého shromáždění se zmocnil pocit úlevy a srdce naplnila naděje a vděčnost k apoštolovi. Z různých stran začaly volat hlasy: "My jsme tvé ovečky, pas nás!" A ti, co byli blíže, říkali: "Neopouštěj nás v den neštěstí!" A klekali k jeho nohám. Když to viděl Vinicius, přistoupil k němu, uchopil lem jeho pláště a řekl se skloněnou hlavou:

"Pane, zachraň mě! Hledal jsem ji v dýmech požáru i v davech lidí, ale nikde jsem ji nemohl najít. Věřím však, že ty mi ji můžeš vrátit."

Petr mu položil ruce na hlavu.

"Důvěřuj," řekl, "a pojď se mnou."

Kapitola 1 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 2 Quo vadis - Obsah

Kapitola 3 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!