Kapitola 2 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 3 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 46. ze 74	Kapitola 4 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Město stále hořelo. Circus Maximus se sesul v trosky a pak se ve čtvrtích, které vzplanuly první, sesouvaly celé uličky a ulice. Po každém takovém pádu vyšlehly na okamžik ohnivé sloupy až k obloze. Vítr změnil směr a vál teď s nesmírnou silou od moře, zanášeje celé vlny ohně, hořících kusů dřeva a uhlíků na Caelius, na Esquilinus a na Viminalis. Nicméně začalo se už uvažovat o záchraně. Na rozkaz Tigellina, který přispěchal třetího dne z Antia, začaly se bourat domy na Esquilinu, aby oheň, až narazí na prázdná místa, zhasl sám od sebe. Byly to však bezúčelné práce, zamýšlené jen na záchranu zbytků města, protože na záchranu toho, co už hořelo, nedalo se vůbec pomýšlet. A k tomu bylo nutno předejít i dalším následkům pohromy. Spolu s Římem se ničila nesmírná bohatství, obracelo se v prach a popel všechno jmění jeho obyvatel, takže vně hradeb kočovaly teď statisíce samých žebráků. Už na druhý den začal na ty lidské spousty doléhat hlad, protože nesmírné zásoby potravin nashromážděných v městě hořely s ním a ve všeobecném zmatku a za stavu, kdy se úřady rozprchly, nepomyslil ještě nikdo na to, aby se daly přivézt nové. Teprve po Tigellinově příchodu šly do Ostie příslušné rozkazy, ale lid se zatím začínal tvářit hrozivěji a hrozivěji.

Dům u Aqua Appia, v němž se Tigellinus dočasně usídlil, obstoupily zástupy žen, které křičely od rána do pozdní noci: "Chléb a střechu!" Praetoriáni, přivoláni z velikého tábora mezi Via Salaria a Nomentana, snažili se marně zavést jakýs takýs pořádek. Místy se jim lidé stavěli otevřeně na odpor se zbraní v ruce, jinde zase ukazovaly bezbranné zástupy na hořící město a volaly: "Nuže, vražděte nás tváří v tvář tomuto ohni!" Lidé zlořečili caesarovi, augustiánům, praetoriánským vojákům a pobouření vzrůstalo hodinu od hodiny tak, že Tigellinus, když se v noci díval na tisíce táborových ohníčků hořících kolem města, říkal si v duchu, že jsou to ohně nepřátelských táborů. Na jeho rozkaz přivezli kromě mouky co největší množství hotových chlebů, které sehnali nejen v Ostii, nýbrž ve všech okolních městech a vesnicích. Avšak když došly první zásilky do Emporia, lid vyrazil hlavní bránu směrem od Aventina a za strašného zmatku rozebral všechny zásoby v jediném okamžiku. Za svitu měsíce se lidé bili o bochníčky a spoustu jich vdupali do země. Mouka z roztrhaných pytlů pokryla jakoby sněhem celé prostranství od špejcharů až k Drusovu a Germanikovu oblouku a rozruch trval tak dlouho, dokud vojáci neobsadili všechny budovy a nezačali rozhánět davy šípy a metanými kameny.

Nikdy od nájezdů Galů pod Brennovým vedením nepotkala Řím taková pohroma. Však lidé také s hořkostí srovnávali oba tyto požáry. Jenže tenkrát se zachránil aspoň Kapitol, kdežto teď byl i Kapitol obklopen strašlivým ohnivým věncem. Mramor nehořel sice plamenem, ale za nocí, když vítr na okamžik rozvál plameny, bylo vidět řady sloupů horního Jovišova chrámu, rozpálených a svítících rudě jako rozžhavené uhlíky. A konečně za Brennových časů měl Řím ukázněné, jednolité obyvatelstvo, lnoucí k městu a k jeho oltářům, kdežto teď tábořily kolem zdí hořící metropole různojazyčné davy, složené ponejvíce z otroků a propuštěnců, rozvášněné, rozhašteřené a schopné obrátit se ve své bídě proti vládě a proti městu.

Avšak obrovitost požáru naplňovala srdce zděšením a do jisté míry chátru ochromovala. Po pohromě požáru mohla přijít pohroma hladu a nemocí, protože k dovršení všeho zlého nastala strašná červencová vedra. Vzduch, rozpálený ohněm a sluncem, nebylo možno dýchat. Noc nejen nepřinášela úlevu, ale stávala se naopak peklem. Ve dne se očím naskytala hrozná a zlověstná podívaná. Uprostřed na pahorcích obrovské město, proměněné v hučící vulkán, a kolem dokola, až k Albským vrchům, jedno jediné nepřehledné tábořiště bud, stanů, srubů, vozů, trakařů, nosítek, krámků a ohníčků, zahalené kouřem a prachem, ozářené rezavými slunečními paprsky, prodírajícími se čoudem, plné hovoru, křiku, hrozeb, nenávisti a strachu - nestvůrné rejdiště mužů, žen a dětí. Vedle Quiritů Řekové, pačesatí světloocí lidé ze Severu, Afrové a Asiaté; vedle římských občanů otroci, propuštěnci, gladiátoři, kupci, řemeslníci, rolníci i vojáci; opravdové lidské moře, omývající ostrov plamenů.

A různé zprávy zmítaly tím mořem jako vítr skutečnou hladinou. Zprávy dobré i špatné. O nesmírných zásobách obilí a šatstva, které prý přišly do Emporia a měly se zdarma rozdávat. O tom, že na caesarův rozkaz budou provincie v Asii a v Africe oloupeny o všechna svá bohatství a takto nashromážděný poklad bude rozdělen mezi římské obyvatelstvo, aby si každý mohl postavit vlastní dům. Avšak šířily se i takové noviny, jako že voda ve vodovodech je otrávená a že Nero chce zničit město a vyhubit jeho obyvatele, aby se pak mohl přestěhovat do Řecka nebo do Egypta a vládnout světu odtamtud. Každá zpráva se šířila rychlostí blesku a každá nacházela u lidu víru, vyvolávajíc výbuchy naděje anebo hněvu, strachu nebo vzteku. Nakonec zachvátila ty tisíce tábořících lidí jakási horečka. Víra křesťanů, že konec světa způsobený ohněm se blíží, šířila se i mezi vyznavači bohů. Lidé upadali do otupělosti nebo se jich zmocňovalo šílenství. V mracích osvětlených září požárů viděli bohy, jak se dívají na zhoubu země, a vztahovali k nim ruce, prosíce je o slitování, anebo je proklínali.

Zatím vojáci, jimž pomáhal jistý počet obyvatelstva, bořili neustále domy na Esquilinu, na Caeliu a také na Zátibří, které tak bylo ze značné části zachráněno. Avšak ve středu města hořely nepřeberné poklady, shromážděné za staletí vítězných válek, nepředstavitelně cenná umělecká díla, nádherné chrámy a nejdražší památky na římskou minulost a na římskou slávu. Lidé odhadovali, že z celého města zůstane jen několik okrajových čtvrtí a že statisíce lidí zůstanou bez střechy nad hlavou. Jiní však zase rozšiřovali pověst, že vojáci boří domy ne proto, aby zastavili plameny, nýbrž proto, aby z města nezůstalo opravdu nic. Tigellinus prosil poníženě v každém dopise, aby caesar přijel a uklidnil svou přítomností lid, jehož se zmocnilo zoufalství. Avšak Nero vyrazil teprve tehdy, když plameny zachvátily "domus transitoria", a spěchal, aby nepropásl chvíli, kdy požár dosáhne vrcholu své síly.

Kapitola 2 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 3 Quo vadis - Obsah

Kapitola 4 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!