předchozí
Kapitola 3 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 4

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 47. ze 74
následující
Kapitola 5 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Požár se mezitím rozšířil až k Via Nomentana a odtud, protože se změnil vítr, se otočil k Via Lata a k Tiberu, obešel Kapitol, rozlil se po Foru Boariu, a niče vše, co v prvním náporu minul, blížil se znovu k Palatinu. Tigellinus shromáždil všechny praetoriánské síly a posílal k blížícímu se caesarovi posla za poslem se zprávami, že nepřijde o nic z velkolepé podívané, protože požár se ještě rozrostl. Avšak Nero chtěl na místo dorazit v noci, aby se mohl tím více kochat pohledem na hynoucí město. Proto se zastavil poblíže Aqua Albana, pozval si do stanu tragéda Alitura a hledal s jeho pomocí vhodnou pózu, výraz obličeje a pohled a učil se příslušným pohybům, hádaje se s ním zarytě o to, zda při slovech "Ó svaté město, jež se zdálo trvalejší než Ida" má pozvednout vzhůru obě ruce, anebo si raději vzít do jedné ruky formingu, nechat ji pak klesnout podél těla a zvednout jen druhou. A tato otázka byla v tomto okamžiku pro caesara důležitější než všechny ostatní. Když konečně za soumraku vyrazil, zeptal se ještě Petronia na radu, zda by neměl do básně, kterou na katastrofu napsal, dát několik velkolepých rouhavých slov proti bohům a zda by se taková slova, když se to vezme z uměleckého hlediska, nevydrala nakonec sama od sebe z úst člověka octnuvšího se v podobné situaci a ztrácejícího vlast.

K půlnoci se konečně přiblížil k městským zdem, provázen svým mohutným dvorem, skládajícím se z celých zástupů dvořenínů, senátorů, rytířů, propuštěnců, otroků, žen a dětí. Šestnáct tisíc praetoriánů, rozestavených v bojovém šiku podél cesty bdělo nad pořádkem a bezpečím při jeho vjezdu a udržovalo pobouřený lid v patřičné vzdálenosti. Lid sice proklínal, křičel a hvízdal na průvod, ale neodvažoval se na něj zaútočit. Avšak na mnoha místech se přes to všecko ozval i potlesk lůzy, která předtím nic neměla, a proto požárem také nic neztrácela, ba naopak doufala, že podílení obilím, olejem, šatstvem a penězi bude nyní štědřejší než předtím. Ostatně jak pokřikování a hvízdání, tak potlesk přehlušily zvuky trub a rohů, na něž rozkázal troubit Tigellinus. Když Nero prošel Ostijskou branou, zastavil se na chvíli a řekl: "Bezdomý vládce bezdomého lidu, kam složím na noc nešťastnou svou hlavu!" Pak překročil Clivus Delphini a vystoupil po zvlášť přichystaných schodech na Appijský vodovod, sledován augustiány a sborem zpěváků, nesoucích loutny, kithary a jiné hudební nástroje.

Všichni zatajili dech v prsou a čekali, nevysloví-li nějaká veliká slova, která by si měli ostatní v zájmu své vlastní bezpečnosti zapamatovat. Avšak Nero stál slavnostní, němý, oděn purpurovým pláštěm, na hlavě věnec ze zlatého vavřínu, a zíral na rozpoutanou sílu plamenů. Když mu Terpnos podal zlatou loutnu, pozvedl zrak k obloze zalité září, jako by čekal na inspiraci.

Lid si ho z dálky ukazoval prstem, jak byl zalit krvavou září. O kus dál syčeli ohniví hadi a hořely staleté, nejsvětější památky: hořel Herkulův chrám, který postavil Euandros, chrám Jova Statora, chrám bohyně Luny, vystavěný ještě Serviem Tulliem, dům Numy Pompilia, Vestin příbytek s penáty římského národa; v hřívách plamenů se chvílemi objevil Kapitol. Hořela minulost a duch Říma. Avšak on, caesar, stál s loutnou v ruce, s tváří herce tragédií a nemyslil na hynoucí vlast, nýbrž na pózu a na patetická slova, jimiž by mohl co nejlépe vylíčit velikost pohromy, vzbudit co největší obdiv a získat co nejnadšenější potlesk.

Nenáviděl toto město, nenáviděl jeho obyvatelstvo, miloval jen své písně a básně, radoval se tedy v srdci, že konečně vidí tragédii podobnou té, o které píše. Veršotepec v něm se cítil šťasten, recitátor inspirován, hledač dojmů se opájel strašnou podívanou as potěšením myslil na to, že dokonce zánik Tróje nebyl ničím ve srovnání se zánikem tohoto obrovského města. Co víc si mohl ještě přát? Řím, světovládný Řím hoří a on stojí na obloucích vodovodu se zlatou loutnou v ruce, osvětlený, purpurový, obdivovaný, velkolepý a poetický. A tam někde pod ním, ve tmě, reptá a bouří se lid! Ale ať si reptá. Staletí uplynou, tisíce let přejdou, ale lidstvo bude vzpomínat a oslavovat básníka, který za takovéto noci zpíval o pádu a požáru Tróje. Co je proti němu Homér? Co je proti němu sám Apollón se svou dlabanou formingou?

Tu pozvedl ruce, udeřil do strun a ozval se Priamovými slovy:

"Ó hnízdo otců mých, ó kolébko má drahá!"

Na volném prostranství, v hluku požáru a ve vzdáleném šumu tisícihlavých davů zdál se jeho hlas podivně ubohý, třaslavý a slabý a hlas doprovázejícího jej sboru zněl jako bzučení mouchy. Avšak senátoři, úředníci a augustiáni, shromážděni na vodovodu, sklonili hlavy a poslouchali v mlčelivém nadšení. Caesar zpíval dlouho a upadal do stále truchlivější nálady. Kdykoli se odmlčel, aby se mohl nadechnout, sbor zpěváků opakoval poslední verše, načež Nero opět shodil s ramene pohybem, kterému ho naučil Aliturus, tragédskou sirmu, uhodil do strun a zpíval dále. Když konečně dozpíval píseň, kterou už předtím složil, začal improvizovat, hledaje v podívané, která se před ním odehrávala, velikášská přirovnání. Jeho obličej se začal měnit. Nedojala ho zhouba rodného města, ale opojil a vzrušil ho patos vlastních slov, a to do té míry, že pojednou upustil s řinkotem loutnu k nohám, zahalil se do sirmy a ustrnul jako zkamenělý, podoben jedné z Niobiných soch, které zdobily nádvoří na Palatinu.

Po chvilce ticha se ozvala bouře potlesku. Avšak zdálky jí odpovědělo vytí davů. Teď už nikdo nepochyboval, že město dal zapálit caesar, aby si zchystal podívanou a mohl při ní zpívat písně. Když Nero uslyšel ten křik statisíců hlasů, otočil se se smutným rezignovaným úsměvem člověka, jemuž ubližují, k augustiánům a řekl:

"Zde vidíte, jak si Quiritové dovedou vážit mne a poezie."

"Holota!" odpověděl Vatinius. "Rozkaž, pane, praetoriánům, aby na ně zaútočili."

Nero se otázal Tigellina:

"Mohu se spolehnout na věrnost vojáků?"

"Ano, božský," odpověděl praefekt

Avšak Petronius pokrčil rameny.

"Na jejich věrnost ano, ale ne na jejich počet," řekl. "Zůstaň zatím, kde jsi, protože tady je nejbezpečněji, ale lid bude nutno uklidnit."

Téhož mínění byl i Seneca i konsul Licinius. Pobouření dole zatím rostlo. Lid se vyzbrojoval kamením, tyčemi, prkny z vozů a trakařů a různými železnými předměty. Za chvíli přišlo několik velitelů kohort a oznámilo, že davy se tlačí na praetoriány a ti že udržují bojovou linii jen s největším úsilím, a protože nemají rozkaz, aby zaútočili, nevědí, co si počít.

"Bohové!" řekl Nero. "Jaká noc! Z jedné strany požár, z druhé rozběsněné moře lidu."

A začal dále hledat výrazy, které by co nejvelkolepěji vystihly nebezpečí těchto okamžiků, ale když viděl kolem sebe bledé obličeje a neklidné pohledy, dostal také strach.

"Dejte mi tmavý plášť s kapucí," zvolal. "Což se opravdu strhne boj?"

"Pane," odpověděl nejistým hlasem Tigellinus, "udělal jsem vše, co jsem mohl, ale nebezpečí je velké... Promluv, pane, k lidu a slib mu něco."

"Caesar a mluvit k lůze? Ať to udělá někdo jiný mým jménem. Kdo je ochoten?"

"Já!" odpověděl klidně Petronius.

"Jdi, příteli! Tys mi nejvěrnější, kdykoli věrnost potřebuji... Jdi a nešetři sliby."

Petronius se otočil k caesarovu průvodu s lhostejnou a posměšně staženou tváří.

"Přítomní senátoři," řekl, "a pak ještě Piso, Nerva a Senecio pojedou se mnou."

Pak sestoupil pomalu z vodovodu. Ti, které vyzval, šli za ním ne sice bez váhání, ale přece jen s jakousi důvěrou, kterou do nich vléval jeho klid. Když Petronius sestoupil k úpatí arkád, dal si přivést bílého koně, vsedl na něj a rozjel se v čele svých průvodců hlubokými řadami praetoriánů k černým, vyjícím davům. Byl beze zbraně, v ruce měl jen tenkou hůlčičku ze slonoviny, o niž se obvykle opíral.

Když dojel, pobídl koně do zástupů. Ve světle požáru bylo kolem dokola vidět zvednuté ruce, ozbrojené nejrůznějšími zbraněmi, blýskající se oči, zpocené obličeje a pěnou pokrytá, řvoucí ústa. Rozběsněný příval obklopil v okamžiku Petroniův průvod a dále vzadu bylo vidět skutečné, zmítající se, vroucí, hrozné moře hlav.

Křik ještě zesílil a změnil se v nelidský řev. Tyče, vidle, ba dokonce i meče se vznášely nad Petroniovou hlavou, chtivé ruce se natahovaly po otěžích jeho koně a po něm, avšak on zajížděl stále hlouběji, chladný, lhostejný, pohrdavý. Tu a tam ťukl hůlčičkou po hlavách ty nejdrzejší, docela tak, jako by si klestil cestu v obyčejné tlačenici, a ta jeho jistota, ten klid přece jen udivovaly rozběsněné davy. Konečně ho poznali a četné hlasy začaly volat:

"Petronius! Arbiter elegantiarum! Petronius!"

"Petronius!" ozvalo se ze všech stran.

A jak se toto jméno šířilo, obličeje kolem dokola začaly ztrácet svou hrozivost a řev vzteklost, protože tento uhlazený patricius, třebaže se o přízeň lidu nikdy neucházel, byl přesto u lidu oblíben. Pokládali ho za lidského a štědrého člověka a jeho popularita vzrostla zvláště od případu Pedania Secunda, kdy se Petronius přimlouval za zmírnění rozsudku, podle něhož byli odsouzeni k smrti všichni praefektovi otroci. Zvláště davy otroků ho od té doby milovaly onou bezmeznou láskou, jakou lidé utlačovaní milují obyčejně ty, kdož jim dávají najevo aspoň trošku soucitu. K tomu se teď přidala ještě i zvědavost, co řekne caesarův pověřenec, protože nikdo nepochyboval, že ho caesar vyslal schválně.

Petronius svlékl svou bílou, šarlatem lemovanou tógu, zvedl ji nad hlavu a začal jí mávat na znamení, že chce promluvit.

"Mlčte! Mlčte!" ozývalo se ze všech stran.

Za chvíli nastalo skutečně ticho. Petronius se vzpřímil v sedle a promluvil zvučným, klidným hlasem:

"Občané! Ti, kdož mě uslyší, nechť opakují má slova těm, kdož stojí dál, avšak všichni nechť se chovají jako lidé, a ne jako zvířata v arénách."

"Posloucháme! Posloucháme!"

"Tedy slyšte. Město bude znovu postaveno. Lucullovy, Maecenatovy, Caesarovy a Agrippininy zahrady vám budou zpřístupněny! Od zítřka se začne rozdávat obilí, víno a olej, tak aby si každý mohl nacpat břicho až po krk! Pak vám caesar uchystá hry, jaké svět dosud neviděl a při nichž vás čekají hostiny a dary. Budete bohatší po požáru, než jste byli před požárem!"

Odpovědělo mu mručení, které se šířilo ze středu na všechny strany, tak jak se šíří kola na vodě, do které hodil někdo kámen: to ti, kdož byli blíže, sdělovali jeho slova dozadu. Pak se ozvaly tu a tam hněvivé anebo souhlasné výkřiky, které se nakonec změnily v jediné, mohutné volání všech:

"Panem et circenses!"

Petronius se zahalil do tógy a chvíli poslouchal, nehybný, podobný ve svém bílém oděvu mramorové soše. Volání sílilo, přehlušovalo hukot požáru, ozývalo se ze všech stran a stále z větších hloubek, ale mluvčí měl patrně ještě něco na srdci, protože čekal.

A konečně, zjednav si opět zvednutou paží klid, zvolal:

"Slibuji vám panem et circenses, ale teď provolejte slávu caesarovi, který vás krmí a odívá, a pak spát, holoto, protože za chvíli se začne rozednívat!"

Po těchto slovech otočil koně, a zlehka ťukaje hůlčičkou po hlavách a tvářích těch, kdož mu stáli v cestě, odjel zvolna do řad praetoriánů.

Zanedlouho byl pod vodovodem. Nahoře zastal téměř paniku. Nerozuměli tam výkřikům "Panem et circenses" a domnívali se, že je to nový výbuch vzteku. Už ani nedoufali, že by se Petronius mohl zachránit, a proto, když ho Nero uviděl, přiběhl až ke schodům a začal se ho vyptávat, tvář pobledlou vzrušením:

"Co je? Co se tam děje? Už se strhla bitva?"

Petronius nabral do plic vzduch, zhluboka si oddechl a odpověděl:

"U Polluxe! Potí se a páchnou! Podejte mi někdo epilimmu, nebo omdlím."

Pak se otočil k caesarovi.

"Slíbil jsem jim," řekl, "obilí, olej, zpřístupnění zahrad a hry. Znovu tě zbožňují a vyřvávají ti svými rozpraskanými rty slávu. Bohové, jak nepříjemně páchne ten plebs!"

"Mí praetoriáni byli připraveni," zvolal Tigellinus, "a kdybys je nebyl uklidnil, utichli by ti křiklouni navěky. Škoda, caesare, žes mi nedovolil užít násilí."

Petronius naň pohlédl, pokrčil rameny a řekl:

"To není ještě ztraceno. Možná že ho budeš musit použít zítra."

"Ne ne!" řekl caesar. "Dám jim otevřít zahrady a rozdávat obilí. Děkuji ti, Petronie! Uspořádám hry a tu píseň, kterou jsem vám dneska zpíval, zazpívám veřejně."

Po těchto slovech položil ruku Petroniovi na rameno, chvíli mlčel a pak, vzpamatovav se poněkud, zeptal se:

"Pověz mi upřímně: jaký jsem se ti zdál, když jsem zpíval?"

"Byl jsi hoden podívané, tak jako podívaná byla hodna tebe," odpověděl Petronius.

Pak se otočil k požáru.

"Ale dívejme se ještě," řekl, "a rozlučme se se starým Římem."


předchozí
Kapitola 3 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 4
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 5 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!