Kapitola 4 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 5 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 48. ze 74	Kapitola 6 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Apoštolova slova naplnila nitra křesťanů důvěrou. Konec světa se jim sice zdál stále blízko, začali však věřit, že k strašnému soudu nedojde ihned a že předtím snad ještě spatří konec Neronovy vlády, kterou považovali za Antikristovo panování, a že se dočkají božího trestu za jeho zločiny, volající o pomstu. Povzbuzeni tedy v srdcích, začali se po skončení modliteb rozcházet z podzemí a vracet se do svých prozatímních útulků, ba dokonce i na Zátibří, protože přišly zprávy, že požár, založený na několika místech, obrátil se se změnou větru zpátky k řece, a stráviv tu a tam, co mohl strávit, přestal se šířit.

Apoštol, provázen Viniciem a Chilónem, který šel za nimi, opustil také podzemí. Mladý tribun se ho neodvažoval vyrušovat v modlitbě, šel tedy nějakou chvíli mlčky a jen očima prosil o slitování a chvěl se neklidem. Avšak ještě mnoho lidí přicházelo políbit apoštolovi ruku a lem jeho roucha, matky k němu vztahovaly ruce s dětmi, jiní poklekali v dlouhé temné chodbě, zvedali nad hlavy kahance a prosili o požehnání a jiní zase jej provázeli a zpívali, takže Vinicius nenašel vhodný okamžik, aby se mohl zeptat, a Petr mu nemohl odpovědět. Stejné to bylo i v úvozu. Teprve když vyšli na volnější prostranství, odkud bylo už vidět hořící město, apoštol je třikrát přežehnal křížem, otočil se k Viniciovi a řekl:

"Neboj se. Blízko odtud je fossorova chaloupka, kde najdeme Lygii s Linem a s jejím věrným sluhou. Kristus, který ti ji určil, zachránil ji pro tebe."

Avšak Vinicius se zapotácel a opřel se rukou o balvan. Cesta z Antia, události před městskými hradbami, hledání Lygie v horkém dýmu, probdělé noci a strašná starost o Lygii vyčerpaly jeho síly a o ty, které mu ještě zbyly, jej připravila zpráva, že bytost jemu na světě nejdražší je nablízku a že ji za chvíli uvidí. Zmocnila se ho náhlá slabost, tak velká, že klesl k apoštolovým nohám, a objav je, zůstal tak ležet, neschopen jediného slova.

Apoštol, bráně se jeho díkům a projevům úcty, řekl:

"Ne mně, ne mně, ale Kristovi!"

"Obdivuhodný bůh!" ozval se za nimi Chilónův hlas. "Jenže nevím, co mám dělat s muly, kteří tu opodál čekají."

"Vstaň a pojď se mnou," řekl Petr a uchopil mladého muže za ruku.

Vinicius povstal. V záři požáru bylo vidět, jak mu po tváři zbledlé dojetím stékají slzy. Rty se mu chvěly, jako by se modlil.

"Pojďme," řekl.

Avšak Chilón opakoval otázku:

"Pane, co mám dělat s muly, kteří čekají? Nechtěl by ten ctihodný prorok raději jet než jít pěšky?"

Vinicius sám nevěděl, co odpovědět, ale uslyšev od Petra, že kopáčova chatrč stojí kousek odtud, řekl:

"Odveď muly k Macrinovi."

"Promiň, pane, že ti připomínám dům v Ameriole. Při takovém strašném požáru může člověk na takovou maličkost snadno zapomenout."

"Dostaneš ho."

"Ó vnuku Numy Pompilia, byl jsem si tím vždycky jist, ale teď, když tento slib uslyšel i tento velkomyslný apoštol, nepřipomínám ti už ani, že jsi mi slíbil i vinici; Pax vobiscum! Zase tě vyhledám. Pax vobiscum!"

A oni odpověděli:

"I s tebou."

Pak odbočili doprava k pahorkům. Cestou řekl Vinicius:

"Pane! Omyj mě vodou křtu, abych se mohl zvát opravdovým vyznavačem Krista, protože ho miluji celou svou duší. Omyj mě rychle, protože v srdci jsem už připraven. A co mi srdce řekne, to učiním, ty mi však pověz, co více bych mohl ještě učinit."

"Miluj lidi jako své bratry," odpověděl apoštol, "neboť jen láskou mu můžeš sloužit"

"Ano! Už to chápu a cítím. Jako dítě jsem věřil v římské bohy, ale nemiloval jsem je. Ale tohoto jediného miluji tak, že bych proň s radostí obětoval život."

A zahleděv se k nebi, začal u vytržení opakovat:

"Protože on je! Protože on je dobrý a milosrdný! Aroto, i kdyby hynulo nejen toto město, nýbrž třeba celý svět, k němu jedinému se budu znát a jej jediného vyznávat!"

"A on požehná tobě i tvému domu," dokončil apoštol.

Mezitím odbočili do jiného úvozu, na jehož konci bylo vidět mdlé světýlko. Petr na ně ukázal a řekl:

"To je příbytek kopáče, který nám poskytl útulek, když jsme se vrátili s nemocným Linem z Ostriana a nemohli jsme se dostat na Zátibří."

Po chvíli k němu došli. Byla to spíše jeskyně, vyhloubená v horské štěrbině a uzavřená zvenčí stěnou, slepenou z hlíny a rákosu. Dveře byly zavřeny, ale otvorem, který nahrazoval okno, bylo vidět vnitřek osvětlený ohništěm.

Příchozím vyšla vstříc jakási obrovská tmavá postava a zeptala se:

"Kdo jste?"

"Služebníci Kristovi," odvětil Petr. "Pokoj s tebou, Urse."

Ursus se sklonil k apoštolovým nohám a pak, poznav Vinicia, uchopil jeho ruku v zápěstí a pozvedl ji k ústům.

"I ty, pane?" řekl. "Požehnáno budiž Beránkovo jméno za tu radost kterou způsobíš Kallině."

Po těchto slovech otevřel dveře a vešli dovnitř. Nemocný Linus ležel na otepi slámy, tvář vyhublou a čelo žluté jako slonovina. U ohniště seděla Lygie a držela v ruce svazek malých rybiček, navlečených na šňůře a určených zřejmě k večeři.

Zaujata sundáváním ryb ze šňůry a přesvědčena, že to přichází Ursus, nepozvedla vůbec zrak. Avšak Vinicius k ní přistoupil, zavolal ji jménem a vztáhl k ní ruce. Okamžitě vyskočila: obličejem se jí mihl záblesk překvapení a radosti a Lygie se beze slova, jako dítě, které po dlouhých dnech úzkosti a neštěstí našlo opět otce nebo matku, vrhla do jeho rozevřené náruče.

Vinicius ji objal a hodnou chvíli ji tiskl k hrudi také tak nadšeně, jako by se byla zázračně zachránila. Pak uvolnil objetí, uchopil do dlaní její skráně a líbal ji na čelo, na oči a znovu ji objímal, vyslovoval její jméno, pak se skláněl k jejím nohám a rukám, vítal ji, projevoval jí lásku a úctu. Jeho radost neměla prostě mezí, stejně jako jeho láska a štěstí.

Konečně jí začal vyprávět, jak přispěchal z Antia, jak ji hledal před městskými hradbami v kouři, v Linově domě, co se nastaral, co úzkosti vystál a kolik vytrpěl, než mu apoštol ukázal její útulek.

"Ale teď," řekl, "když jsem tě zase našel, nenechám tě tu v blízkosti toho požáru a rozběsněných davů. Lidé se tu před hradbami vraždí, otroci se bouří a plení. Jen Bůh ví, jaké pohromy mohou ještě Řím postihnout. Ale já zachráním tebe a vás všechny. Má nejmilejší!... Chcete jet se mnou do Antia? Tam nasedneme na loď a poplujeme na Sicílii. Mé statky jsou vašimi statky, mé domy jsou vašimi domy. Poslyš! Na Sicílii najdeme Aulovy, vrátím tě Pomponii a vezmu si tě pak z jejích rukou. Ó carissima, ty se mne přece už nebojíš? Křest mě ještě neočistil, ale zeptej se tady Petra, zda jsem mu před chvílí, když jsme šli k tobě, neříkal, že se chci stát skutečným vyznavačem Krista, a zda jsem ho neprosil, aby mě pokřtil třeba ve fossorově chaloupce. Důvěřuj mi a důvěřujte mi všichni."

Lygie naslouchala jeho slovům s rozzářeným obličejem. Skutečně, všichni zde žili v neustálé nejistotě a strachu, předtím proto, že je pronásledovali Židé, a teď zase pro požár a pro zmatek, který pohroma způsobila. Odjezd na klidnou Sicílii by znamenal konec všeho neklidu a zároveň by byl počátkem nového období štěstí v jejich životě. Kdyby byl Vinicius chtěl vzít s sebou jen Lygii, určitě by odmítla tu lákavou nabídku, protože by nechtěla opustit apoštola Petra a Lina, ale Vinicius jim přece pověděl: "Jeďte se mnou! Mé statky jsou vašimi statky, mé domy jsou vašimi domy!"

Sklonila se tedy k jeho ruce, políbila ji na znamení poslušnosti a řekla:

"Tvůj krb je mým krbem."

Tu se však zastyděla, že vyslovila slova, která podle římského zvyku vyslovují jen nevěsty při svatebních obřadech, tvář se jí pokryla ruměncem a ona tu teď stála v záři ohně se sklopenou hlavou, plna nejistoty, zda jí nebudou mít tato slova za zlé.

Avšak ve Viniciových očích se zračilo bezmezné zbožňování. Teď se otočil k Petrovi a znovu se rozhovořil:

"Řím hoří na caesarův rozkaz. Už v Antiu si stěžoval, že neviděl nikdy veliký požár. Ale jestliže se nezalekl takového zločinu, pak pomyslete, co všecko se může ještě stát. Kdož ví, zda nesvolá vojska a nedá povraždit obyvatelstvo. Kdož ví, k jakým dojde proskribcím, kdož ví, zda po požáru nedojde k občanské válce, k vraždění a hladu. Zachraňte se tedy a zachraňme Lygii. Tam přečkáte bouři v klidu, a až přejde, opět se vrátíte a budete rozsévat své zrno."

Venku, směrem od Ager Vaticanus, ozvaly se jakoby na dotvrzení Viniciových obav jakési vzdálené výkřiky, plné vzteku a hrůzy. Vtom vešel také kopáč, majitel chatrče, zavřel za sebou spěšně dveře a vykřikl:

"U Neronova cirku se lidé zabíjejí. Otroci a gladiátoři se vrhli na obyvatelstvo."

"Slyšíte?" řekl Vinicius.

"Míra se dovršuje," řekl apoštol, "a neštěstí bude jako nepřehledné moře."

Pak se otočil k Viniciovi, ukázal na Lygii a řekl:

"Vezmi tuto děvenku, kterou ti určil Bůh, a zachraň ji. A nemocný Linus a Ursus nechť jedou s vámi."

Avšak Vinicius, který si apoštola zamiloval z celé své nezkrotné duše, zvolal:

"Přísahám ti, učiteli, že tě tu nenechám všanc záhubě."

"A Pán ti požehná za tvou ochotu," odpověděl apoštol, "ale což jsi neslyšel, že Kristus u jezera řekl třikrát: 'Pas ovce mé!'"

Vinicius zmlkl.

"Jestliže tedy ty, ačkoliv tě nikdo nepověřil péčí omne, říkáš, že mě tady nenecháš všanc záhubě, jak potom můžeš žádat, abych já v neštěstí opustil své stádo? Když na jezeře zuřila bouře a my jsme se velice báli, on nás neopustil. Jak bych tedy já, služebník, mohl nejít ve šlépějích svého pána?"

Vtom zvedl svou pohublou tvář Linus a zeptal se:

"A jak bych mohl já nejednat podle tvého příkladu, zástupce Páně?"

Vinicius si začal dlaní třít čelo, jako by bojoval sám se sebou nebo se svými myšlenkami, pak uchopil Lygii za ruku a řekl hlasem, v němž zaznívala rozhodnost římského vojáka:

"Vyslechněte mě, Petře, Line i ty, Lygie! Mluvil jsem, jak mi velel můj lidský rozum, ale vy máte jiný rozum, který se neohlíží na osobní bezpečnost, nýbrž jen na Spasitelova přikázání. Ano! Já jsem to nepochopil a chybil jsem, protože z mých očí nesešlo ještě bělmo a stará povaha se ve mně ještě stále ozývá. Ale protože miluji Krista a chci být jeho služebníkem, proto, i když mi tu jde o více než o vlastní hlavu, klekám zde před vámi a přísahám, že i já splním přikázání lásky a neopustím své bratry v neštěstí."

Při těchto slovech poklekl a pojednou upadl do vytržení: oči i ruce zvedl vzhůru a začal volat:

"Chápu tě už, Kriste? Jsem tě už hoden?"

Ruce se mu třásly, v očích se zaleskly slzy, tělem mu probíhaly záchvěvy víry a lásky. Tu uchopil apoštol Petr hliněnou amforu s vodou, přistoupil k Viniciovi a promluvil slavnostním hlasem:

"Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha, amen!" A tu se náboženské vytržení zmocnilo všech přítomných. Měli dojem, že se místnost naplnila jakýmsi nadpozemským světlem, že slyší jakousi nadpozemskou hudbu, že se nad jejich hlavami rozestupuje skalní strop jeskyně, že z nebe slétají roje andělů a tam, vysoko nahoře, je vidět kříž a žehnající probodené ruce.

Venku se ozývaly výkřiky potýkajících se lidí a hukot plamenů hořícího města.

Kapitola 4 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 5 Quo vadis - Obsah

Kapitola 6 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!