Kapitola 5 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 6 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 49. ze 74	Kapitola 7 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Lidé se rozložili táborem v nádherných Caesarových, Domitiiných a Agrippininých zahradách, na Martově poli i v zahradách Pompeiových, Sallustiových a Maecenatových. Obsadili portiky, budovy určené k míčovým hrám, roztomilé letohrádky i kůlny vystavěné pro zvířata. Pávi, plameňáci, labutě i pštrosi, gazely a antilopy z Afriky, jeleni a srny, předtím ozdoby zahrad, končili nyní pod noži chudiny. Potraviny se vozily z Ostie v takovém množství, že po vorech a nejrůznějších lodích bylo možno přejít z jednoho břehu Tiberu na druhý jako po mostě. Obilí se rozdělovalo za neslýchaně nízkou cenu tří sesterciů a chudším lidem dokonce zdarma. Byly přivezeny nesmírné zásoby vína, oleje a kaštanů; z hor přiháněli každodenně celá stáda hovězího dobytka a ovcí. Chudina, živořící v dobách před požárem v uličkách Subury a sužovaná za normálních dob hladem, žila si nyní lépe než kdykoli předtím. Nebezpečí hladu bylo s konečnou platností zažehnáno, zato však bylo těžko zabránit krádežím, drancování a násilnostem. Kočovnický život zajišťoval beztrestnost zlodějíčkům, a to tím spíše, že ze sebe dělali caesarovy ctitele a nešetřili potleskem, kdekoli se objevil. A protože činnost úřadů byla následkem událostí ochromena a protože zároveň bylo v Římě málo ozbrojených sil, které by mohly zabránit svévolným kouskům, děly se v tomto městě, obydleném spodinou celého tehdejšího světa, věci vymykající se lidským představám. Nebylo noci, aby nedošlo k bitkám, k vraždám, k únosům žen a dětí. U Porta Mugionis, kde měla stanoviště stáda přihnaná z Kampanie, docházelo k bojům, v nichž hynuly stovky lidí. Každé ráno byly břehy Tiberu obsypány těly utopenců, které nikdo nepohřbíval, takže ve vedru, zvětšovaném ještě požárem, podléhala rychlému rozkladu a naplňovala povětří zapáchajícími výpary. Po tábořištích se začaly šířit choroby a ustrašenější lidé předpovídali velikou epidemii.

A město stále hořelo. Teprve šestý den, když požár narazil na prázdná místa na Esquilinu, kde předtím úmyslně zbourali obrovské množství domů, začal slábnout. Avšak hromady zuhelnatělých zbytků zářily ještě tak silně, že lid nechtěl věřit, že by to měl být už konec pohromy. Sedmé noci vypukl požár s novou silou v Tigellinových domech, ale protože měl už málo potravy, netrval dlouho. Jen tu a tam se ještě sesouvaly prohořelé domy, vymršťujíce vzhůru hady plamenů a snopy jisker. Avšak spáleniště, uvnitř ještě pomalu doutnající, začala už na povrchu černat. Obloha přestala po západu slunce zářit krvavým odleskem a jen v noci vyskakovaly tu a tam z černé spouště modré jazyky plamenů, prodírajících se z hromad zuhelnatělých zbytků.

Ze čtrnácti římských čtvrtí zůstaly sotva čtyři, počítaje v to i Zátibří. Všechny ostatní pohltily plameny. Když konečně hromady zuhelnatělých zbytků zpopelavěly, bylo od Tiberu až po Esquilinus vidět obrovské šedivé, smutné, mrtvé prostranství, z něhož trčely jako náhrobní sloupy na hřbitově řady komínů. Mezi těmito sloupy procházely ve dne ponuré zástupy lidí, hledající buď drahocenné věci, anebo kosti svých nejdražších. A v noci vyli na hromadách popela a na spáleništích někdejších domů psi.

Všechna pomoc a štědrost, kterou caesar projevil lidu, nezabránila však kletbám a pobouření. Spokojen byl jenom zástup zlodějů, kapsářů a bezdomých ubožáků, kteří mohli jíst, pít a plenit, co hrdlo ráčilo. Ale lidé, kteří ztratili své nejdražší a svůj majetek, nedali se koupit ani otevřením zahrad, ani rozdáváním obilí, ani slibováním her a darů. Neštěstí bylo příliš veliké a příliš nebývalé. Jiné zase, v nichž doutnala ještě jakási jiskřička lásky k městu - vlasti, uváděla v zoufalství zvěst, že starý název "Roma" má zmizet z povrchu zemského a že caesar má v úmyslu vystavět na troskách nové město a nazvat je Neropolis. Vlna odporu se vzdouvala a rostla den ode dne a Nero, citlivý na oblíbenost u davů jako žádný z dřívějších caesarů, uvažoval přes všechny Tigellinovy lži a přes všechno lichocení augustiánů pln bázně o tom, že v zavilém boji na život a na smrt, který vede s patricii a se senátem, mohl by zůstat bez podpory. Augustiáni nebyli znepokojeni o nic méně, protože každé jitro jim mohlo přinést záhubu. Tigellinus uvažoval o přivolání několika legií z Malé Asie; Vatinius, který se smával i tehdy, když ho fackovali, ztrácel humor; Vitellius ztrácel chuť k jídlu.

Jiní augustiáni se zase mezi sebou radili, jak odvrátit nebezpečí, protože všem bylo jasné, že kdyby nějaký výbuch smetl caesara, nevyvázl by životem snad kromě Petronia - ani jeden augustián. Vždyť přece jejich vlivu připisují Neronovy ztřeštěnosti, jejich našeptávání všechny zločiny, kterých se dopustil. Nenávist k nim byla téměř silnější než k němu.

Začali si tedy lámat hlavy, jak by se vykroutili zodpovědnosti za vypálení města. Jestliže se však chtěli vykroutit oni, musili zbavit podezření i caesara, jinak by totiž nikdo neuvěřil, že nebyli původci pohromy. Tigellinus se o tom radil s Domitiem Afrem, ba dokonce i se Senekou, ačkoliv ho nenáviděl. I Poppaea pochopila, že Neronův konec by znamenal rozsudek i pro ni, dotazovala se tedy na radu svých důvěrníků ahebrejských kněží. Vědělo se totiž povšechně, že už několik let vyznává víru v Jehovu. Nero hledal cesty na vlastní pěst, cesty často strašné, častěji však bláhové, a upadal střídavě hned do strachu, hned zase si počínal jako dítě, ale především bědoval.

Jednou se v Tiberiově domě, který se zachránil před požárem, konala dlouhá a bezvýsledná porada. Petronius zastával názor, že by měl caesar nechat nesnáze nesnázemi a odjet do Řecka a pak do Egypta a Malé Asie. Pomýšlí přece na tu cestu už dlouho, proč ji tedy odkládat, zvláště je-li v Římě i smutno i nebezpečno.

Caesar přijal tu radu s nadšením, ale Seneca chvíli uvažoval a pak řekl:

"Odjet bude snadné, ale vrátit se by už bylo těžší."

"U Hérakla!" odpověděl Petronius. "Vrátit se můžeš v čele asijských legií."

"To udělám!" zvolal Nero.

Ale Tigellinus začal odporovat. Sám nedovedl vymyslit nic, a kdyby mu napadla Petroniova myšlenka, prohlásil by ji docela určitě za spásnou, šlo mu však o to, aby se Petronius nejevil už podruhé jako jediný člověk, který dovede v těžkých chvílích všechno a všechny zachránit.

"Vyslechni mě, božský!" řekl. "Je to zhoubná rada! Ještě než dojedeš do Ostie, vypukne občanská válka; kdož ví, zda se pak neprohlásí caesarem někdo z Augustových levobočků, kteří ještě žijí. A co si pak počneme, jestliže se legie postaví na jeho stranu?"

"Uděláme to tak," odpověděl Nero, "že se předtím postaráme, aby žádní Augustovi potomci nebyli. Není jich už mnoho, bude tedy snadné se jich zbavit."

"Udělat to můžeme, ale cožpak jde jenom o ně? Mí lidé slyšeli ještě včera, jak se mezi lidmi povídá, že caesarem by měl být takový muž jako Thrasea."

Nero se kousl do rtů. Za okamžik však zvedl opět oči a řekl:

"Nenasytní a nevděční! Mají dost obilí a uhlí, na kterém si mohou péci placky, co tedy ještě chtějí?"

Na to odpověděl Tigellinus:

"Pomstu."

Nastalo mlčení. Caesar pojednou vstal, zvedl ruku vzhůru a začal recitovat:

Srdce o pomstu volají a pomsta si oběti žádá.

Pak, zapomenuv na všechno, zvolal s rozjasněným obličejem:

"Ať mi podají tabulku a stilus, abych mohl zapsat ten verš. Lucanus nikdy takový nesložil. Všimli jste si, že jsem jej našel v jediném okamžiku?"

"Ó nedostižný!" ozvalo se několik hlasů.

Nero napsal verš a řekl:

"Ano. Pomsta si žádá oběti."

Pak přelétl pohledem po všech kolem:

"A co kdybychom rozšířili zprávu, že to Vatinius dal zapálit město, a kdybychom hněvu lidu obětovali jej?"

"Ó božský! Kdopak já jsem?" zvolal Vatinius.

"Pravda! Potřebujeme někoho většího, než jsi ty... Vitellia?"

Vitellius zbledl, ale přesto se rozesmál:

"Můj tuk," odpověděl, "by leda mohl znovu rozdmychat požár."

Ale Neronovi tanulo na mysli něco jiného. Hledal totiž oběť, která by byla s to opravdu ukojit hněv lidu. A našel ji.

"Tigelline," řekl po chvíli, "ty jsi spálil Řím!"

Shromážděným augustiánům přeběhl po zádech mráz. Pochopili, že caesar přestal tentokrát žertovat a že nastává chvíle těhotná událostmi.

Ale Tigellinův obličej se svraštil jako tlama psa, připraveného kousnout.

"Spálil jsem Řím na tvůj rozkaz," řekl.

A vpili se do sebe pohledy jako dva démoni. Nastalo takové ticho, že bylo slyšet bzučení much, lítajících po atriu.

"Tigelline," ozval se Nero, "miluješ mě?"

"Ty to víš, pane."

"Obětuj se za mne!"

"Božský caesare," odpověděl Tigellinus, "proč mi podáváš sladký nápoj, který nesmím pozvednout k ústům? Lid reptá a bouří se, chceš snad, aby se začali bouřit i praetoriáni?"

Hrůza sevřela srdce všem přítomným. Tigellinus byl praefektem praetorie a jeho slova byla prostě výhrůžkou. Pochopil to i Nero a jeho obličej se pokryl bledostí.

Vtom vstoupil Epafroditus, caesarův propuštěnec, a oznámil, že božská Augusta si přeje mluvit s Tigellinem, protože jsou u ní lidé, které musí praefekt vyslechnout.

Tigellinus se poklonil caesarovi a odešel, tváře se klidně a pohrdavě. Chtěli ho uhodit, a on ukázal zuby; dal jim na srozuměnou, kdo je. A protože znal Neronovu zbabělost, byl si jist, že tento vládce světa se nikdy neopováží vztáhnout na něj ruku.

Nero seděl chvíli mlčky, ale když viděl, že přítomní čekají od něho nějaký výrok, řekl:

"Vychoval jsem si hada na hrudi."

Petronius pokrčil rameny, jako by chtěl říci, že není nesnadné utrhnout takovému hadu hlavu.

"Co ty na to? Mluv, poraď!" zvolal Nero, všimnuv si jeho pohybu. "Tobě jedinému důvěřuji, protože ty máš více rozumu než oni všichni dohromady a protože mě máš rád!"

Petronius měl užuž na jazyku: "Jmenuj mě praefektem praetorie, já vydám Tigellina lidu a uklidním město za jediný den." Avšak zvítězila jeho vrozená pohodlnost. Být praefektem vlastně znamenalo nést na bedrech caesara a tisíce veřejných záležitostí. Proč by se tak namáhal? Což není lepší čítat si v útulné knihovně básně, kochat se pohledem na vázy a sochy anebo sedět, na klíně božské tělo Euniké, probírat se jejími zlatými vlasy a sklánět se k jejím korálovým rtům?

A proto řekl:

"Já radím, abys jel do Achaje."

"Ach," odpověděl Nero, "od tebe jsem čekal více. Senát mě nenávidí. Jestliže odjedu, kdo mi zaručí, že se proti mně nevzbouří a neprohlásí caesarem někoho jiného? Lid mi byl kdysi věrný, ale teď půjde s nimi... U Háda! Kdyby tak senát a lid měl jenom jednu hlavu!"

"Dovol, abych ti řekl, božský, že budeš-li chtít zachovat Řím, budeš muset zachovat aspoň několik Římanů," řekl s úsměvem Petronius.

Avšak Nero začal bědovat:

"Co je mi do Říma a Římanů! Poslouchali by mě tedy v Achaji. Tady jsem obklopen jen samou zradou. Všichni mě opouštějí! I vy jste schopni mě zradit! Vím to, vím... Vám ani nenapadne zamyslit se nad tím, co řeknou o vás budoucí staletí, jestliže opustíte takového umělce jako já."

Tu se najednou ťukl do čela a zvolal:

"Vidíte! Vždyť v těch starostech zapomínám i já, kdo jsem."

Po těch slovech se otočil k Petroniovi už s docela vyjasněnou tváří.

"Petronie," řekl, "lid reptá, ale kdybych vzal loutnu a šel na Martovo pole, kdybych mu zazpíval tu píseň, kterou jsem vám zpíval při požáru, co myslíš, nedojal bych jej svým zpěvem, tak jako dojal Orfeus divoké šelmy?"

Tullius Senecio, který měl napilno, protože se chtěl vrátit ke svým otrokyním přivezeným z Antia, a který seděl už dlouho jako na jehlách, odpověděl:

"Docela určitě, caesare, jestliže by ti ovšem dovolili začít."

"Jeďme do Hellady!" zvolal Nero znechuceně.

Avšak vtom vešla Poppaea a za ní Tigellinus. Zraky všech se mimoděk otočily k němu, nikdy totiž žádný triumfátor nevjížděl na Kapitol tak hrdě, jako teď stanul před caesarem on.

A začal mluvit pomalu a důrazně, hlasem, v němž jako by skřípělo železo:

"Vyslechni mě, caesare, poněvadž ti mohu říci: Našel jsem! Lid potřebuje pomstu a oběť, ale ne jednu, nýbrž stovky a tisíce. Slyšel jsi někdy, pane, kdo to byl Chréstos, kterého ukřižoval Pontius Pilatus? A víš, kdo jsou to křesťané? Nevyprávěl jsem ti snad o jejich zločinech a nestoudných obřadech, o proroctvích, že oheň učiní konec světu? Lid je nenávidí a podezírá. Nikdo je neviděl v chrámech, protože naše bohy považují za zlé duchy; nenajdeš je ve Stadiu, protože pohrdají závody. Dlaně žádného křesťana ti nikdy neprojevily úctu potleskem. Nikdo z nich tě nikdy neuznal za boha. Jsou to nepřátelé lidského pokolení, nepřátelé města i tví. Lid reptá proti tobě, ale ne ty, caesare, jsi mi rozkázal spálit Řím a ne já jsem ho spálil... Lid touží po pomstě, má ji tedy mít. Lid touží po krvi a po hrách, má je tedy mít. Lid podezírá tebe; ať se tedy jeho podezření odvrátí jinam."

Nero poslouchal zpočátku udiveně. Avšak jak Tigellinus mluvil, začala se caesarova herecká tvář měnit, střídal se na ní výraz hněvu, lítosti, soucitu a pobouření. Pojednou vstal, shodil ze sebe tógu, jež se mu sesunula k nohám, vztáhl obě ruce vzhůru a chvíli tak mlčky setrval. Konečně se ozval hlasem tragéda:

"Die, Apolline, Héro, Athéno, Persefoné a všichni vy nesmrtelní bohové, proč jste nám nepřispěchali na pomoc? Co učinilo to nešťastné město těm ukrutníkům, že je tak nelidsky vypálili?"

"Jsou to nepřátelé lidského pokolení i tví," řekla Poppaea.

A ostatní se dali do volání:

"Učiň spravedlnosti zadost! Ztrestej žháře! Sami bohové si žádají pomsty!"

Nero si opět sedl, svěsil hlavu na prsa a opět mlčel, jako by zvěst o takové ničemnosti otupila jeho smysly. Ale po chvíli se ozval, potřásaje rukama:

"Jakého trestu a jakých muk si zasluhuje takový zločin? Ale bohové mi dají vnuknutí a s pomocí všech mocí Tartaru uchystám svému ubohému lidu takovou podívanou, že na mne bude dlouhé věky vzpomínat."

Petroniovo čelo se pojednou zachmuřilo. Uvědomil si nebezpečí, které bude hrozit Lygii, Viniciovi, jehož měl rád, a všem těm lidem, jejichž učení sice odmítal, ale o jejichž nevině byl přesvědčen. Napadlo mu také, že se zase rozpoutají jedny z těch krvavých orgií, které jeho oči estéta nesnášejí. Ale především si řekl: "Musím zachránit Vinicia, protože zešílí, jestliže to jeho děvče zahyne." A tento zřetel převážil všechny ostatní, ačkoliv Petronius dobře chápal, že začíná hru nebezpečnou jako ještě nikdy v životě.

Nicméně začal mluvit nenuceně a ledabyle, jak obyčejně mluvíval, když kritizoval nebo se vysmíval ne dost estetickým nápadům caesara a augustiánů:

"Našli jste tedy oběti! Dobrá! Můžete je poslat do arén anebo jim obléci 'tuniky bolesti'. Také dobře! Ale vyslechněte mě. Máte moc, máte praetoriány, máte sílu, buďte tedy upřímní, aspoň když vás nikdo neslyší. Podvádějte lid, ale nepodvádějte sami sebe. Vydejte křesťany lidu napospas, odsuďte je k jakým chcete mukám, mějte však odvahu říci sami sobě, že ne oni spálili Řím!... Fuj! Říkáte mi arbiter elegantiarum, nuže prohlašuji tu před vámi, že jsou mi odporné ubohé komedie. Fuj! Jak mi to všecko připomíná divadelní boudy u Porta Asinaria, kde pro potěšení předměstské chátry hrají herci bohy a krále, ale po představení zapíjejí cibuli kyselým vínem nebo jsou mrskáni. Buďte skutečnými bohy a králi, protože - říkám vám - můžete si to dovolit. Ty, caesare, jsi nám hrozil soudem příštích věků, ale pomysli, že tyto věky budou soudit i tebe. Při božské Klió! Nero vládce světa, Nero bůh spálil Řím, poněvadž byl tak mocný na zemi jako Zeus na Olympu. Nero básník miloval poezii tak, že jí obětoval vlast! Od počátku světa neudělal nikdo nic takového, nikdo se ničeho takového neodvážil. Zapřísahám tě ve jménu devíti Libethrid, nezříkej se takové slávy, protože písně o tobě budou znít do skonání světa. Co bude proti tobě Priamos, co bude Agamemnón, co Achilles, co bohové sami? Nezáleží na tom, je-li spálení Říma věc dobrá, hlavně že je to věc velká a kromobyčejná! A k tomu ke všemu ti říkám, že lid nevztáhne na tebe ruku! To není pravda! Buď odvážný! Střez se činů nehodných sebe, protože tobě hrozí jen to, že by budoucí věky mohly říci: 'Nero spálil Řím, ale protože to byl zbabělý caesar a zbabělý básník, zřekl se ze strachu svého velkého činu a svalil vinu na nevinné!'"

Petroniova slova zapůsobila na Nerona jako obvykle velmi silně, avšak tentokrát si ani Petronius sám nedělal iluze, věděl totiž, že to, co říká, je krajní prostředek, který sice může - dopadne-li to dobře - zachránit křesťany, ale který může ještě snáze zahubit jej samého. Necouvl však, protože mu šlo i o Vinicia, kterého měl rád, i o hazardérství, které ho bavilo. "Kostky jsou vrženy," řekl si v duchu, "a uvidíme, nakolik v té opici zvítězí strach o vlastní kůži nad touhou po slávě."

A v duchu nepochyboval, že přece jen nabude vrchu strach.

Po jeho slovech nastalo mlčení. Poppaea a všichni přítomní zírali do Neronových očí plni očekávání a Nero začal ohrnovat rty takovým způsobem, že je zvedl až k chřípí nosu, což dělával, kdykoli nevěděl, co si počít. Konečně se rozpaky a rozmrzelost objevily i na jeho obličeji.

"Pane," zvolal Tigellinus, když to uviděl, "dovol mi odejít, neboť jestliže tě chtějí vydat všanc záhubě a nadto tě zvou zbabělým císařem, zbabělým básníkem, žhářem a komediantem, mé uši nejsou s to snést taková slova."

"Prohrál jsem," pomyslil si Petronius.

Přesto však se otočil k Tigellinovi, změřil si ho pohledem, z něhož čišelo pohrdání velkého pána a uhlazeného člověka ubožákem, a řekl:

"Tigelline, komediantem jsem nazval tebe, protože jím jsi dokonce i teď."

"Proto, že nechci poslouchat tvé urážky?"

"Proto, že předstíráš, jak bezmezně caesara miluješ, a zatím jsi mu před chvílí vyhrožoval praetoriány. Porozuměli jsme tomu všichni a on také."

Tigellinus, který se nenadál, že se Petronius odváží vrhnout na stůl takové kostky, zbledl, ztratil hlavu a oněměl. Bylo to však poslední vítězství arbitra elegantiae nad jeho soupeřem, protože v témž okamžiku řekla Poppaea:

"Pane, jak můžeš dopustit, aby někdo na něco takového jen pomyslil, natož aby se někdo odvážil něco takového před tebou hlasitě vyslovit?"

"Ztrestej toho smělce!" zvolal Vitellius.

Nero zvedl znovu rty až k chřípí nosu, a upřev své skelné oči krátkozrakého člověka na Petronia, řekl:

"Tak mi odplácíš přátelství, které jsem k tobě cítil?"

"Jestliže se mýlím, dokaž mi to," odpověděl Petronius, "ale věz, že říkám to, co mi přikazuje láska k tobě."

"Ztrestej toho smělce!" opakoval Vitellius.

"Udělej to!" ozvalo se několik hlasů.

Atrium se naplnilo šumem a ruchem, protože lidé si začali od Petronia odsedávat. Odsedl si dokonce i Tullius Senecio, jeho starý přítel u dvora, i mladý Nerva, který mu až dosud projevoval největší přátelství. Za chvíli zůstal Petronius sám v levé části atria as úsměvem na rtech, rovnaje si dlaní záhyby na tóze, čekal, co řekne nebo udělá caesar.

A caesar řekl:

"Chcete, abych ho potrestal, ale je to můj druh a přítel, a proto, i když mi zranil srdce, ať pozná, že to srdce má pro přátele jen ... odpuštění."

"Prohrál jsem a zahynul," pomyslil si Petronius.

Caesar vstal. Porada skončila.

Kapitola 5 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 6 Quo vadis - Obsah

Kapitola 7 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!