Kapitola 2 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 3 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 25. ze 74	Kapitola 4 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Vinicius si také nedovedl vysvětlit to, co se stalo, a na dně svého nitra byl udiven neméně než Chilón. Že sním tito lidé takto jednali, že místo aby se mu pomstili za přepadení, ošetřili starostlivě jeho rány, to připisoval částečně jejich učení, více už Lygii a trochu i významnosti své osoby. Avšak jak jednali s Chilónem, to přesahovalo veškeré jeho představy o lidské schopnosti odpouštět. I jemu přicházela mimoděk na mysl otázka, proč křesťané Řeka nezabili. Mohli to přece udělat zcela beztrestně. Ursus by ho byl zakopal v zahradě anebo by ho byl v noci hodil do Tiberu, který v těchto dobách, kdy sám caesar pořádal loupežné výpravy, vyplavoval ráno lidská těla tak často, že nikdo už ani nepátral, odkud se berou. A k tomu ke všemu, aspoň podle Viniciova mínění, křesťané Chilóna nejen mohli, nýbrž dokonce měli zabít. Je pravda, světu, do něhož patřil mladý patricius, nebyl soucit zcela cizí. Athéňané postavili přece bohu soucitu oltář a dlouho se bránili, aby v Athénách byly zavedeny zápasy gladiátorů. Stávalo se, že i v Římě dostávali poražení milost, jako například Calicratus, král Britanů, který byl zajat za císaře Claudia a nyní, Claudiem bohatě zaopatřen, bydlil volně ve městě. Avšak pomsta za osobní křivdy se zdála Viniciovi, tak jako všem, správná a spravedlivá. Upustit od ní zcela odporovalo jeho duchu. I on sice slyšel v Ostrianu, že je třeba milovat dokonce i nepřátele, považoval to však za jakousi teorii, která nemá význam pro život. I teď mu ještě napadalo, že Chilóna nezabili snad proto, že jsou nějaké svátky nebo určitá čtvrt měsíce, za níž mají křesťané zakázáno zabíjet. Slýchal, že jsou taková období, v nichž některé národy nesmějí vypovídat ani války. Ale je-li tomu tak, proč nevydali Řeka do rukou spravedlnosti, proč řekl apoštol, že kdyby někdo sedmkrát zhřešil, je třeba mu sedmkrát odpustit, a proč řekl Glaukos Chilónovi: "Kéž ti Bůh odpustí, jako ti odpouštím já"? Chilón mu přece ublížil nejstrašnějším způsobem, jak jen může ublížit člověk člověku. A při pouhém pomyšlení na to, jak by naložil s tím, kdo by například zabil Lygii, vzkypěla ve Viniciovi krev jako oukrop: nebylo muk, jimiž by ji nepomstil! A tamten člověk odpustil! A Ursus odpustil také, Ursus, který mohl v Římě zabít vlastně každého, koho by chtěl, a to úplně beztrestně, protože nakonec mu stačilo zabít už jen krále Nemorenského háje a nastoupit na jeho místo ... Cožpak by se člověku, jemuž se neubránil Krotón, ubránil gladiátor s touto hodností, jíž bylo možno dosíci jen vraždou předešlého "krále"? Na všechny tyto otázky byla jen jedna odpověď: oni nezabíjejí z jakési dobroty, která je tak veliká, že na světě dosud takové nebylo, a z bezmezné lásky k lidem, která přikazuje zapomínat na sebe a své bolesti, na své štěstí i neštěstí -a žít pro jiné. Jaké odměny se mělo těmto lidem za to dostat, slyšel Vinicius v Ostrianu, ale nedovedl to pochopit. Cítil však, že pozemský život spojený s povinností odříkat se ve prospěch ostatních všeho, co se nazývá požitkem a rozkoší, musil by být chudý. A proto byl v tom, co si v této chvíli o křesťanech myslil, vedle nesmírného údivu také soucit a jakoby stín pohrdání. Zdálo se mu, že jsou to ovce, které musí dřív nebo později sežrat vlci, a na ty, kdož se nechávají požírat, nebyla jeho římská povaha s to myslit s uznáním. Avšak buď jak buď, zarazila ho jedna věc: po Chilónově odchodu se všechny obličeje rozjasnily jakousi hlubokou radostí. Apoštol přistoupil ke Glaukovi, položil mu ruku na hlavu a řekl:

"Kristus v tobě zvítězil!"

A Glaukos zvedl vzhůru zrak, v němž bylo tolik důvěry a radosti, jako by se na něho sneslo nějaké veliké, nenadálé štěstí. Vinicius, který by byl pochopil jen radost z vykonané pomsty, hleděl na něho očima rozšířenýma horečkou tak trochu jako na pomateného. Viděl však - a ne bez pobouření v nitru - jak nyní Lygie přitiskla své rty hodné královny k ruce tohoto člověka, který vypadal na první pohled jako otrok; a tu měl pocit, že pořádek tohoto světa se obrací už docela naruby. Pak se vrátil Ursus a vyprávěl, jak vyprovodil Chilóna na ulici a jak ho prosil, aby mu odpustil bolest, kterou snad způsobil jeho kostem. Apoštol požehnal za to i jemu a Crispus prohlásil, že je to den velikého vítězství. Když Vinicius uslyšel o tom vítězství, ztratil už docela nit myšlenek.

Ale když mu Lygie po chvíli podala opět chladivý nápoj, zadržel na okamžik její ruku a zeptal se:

"Tedy i ty mi odpouštíš?"

"My jsme křesťané. My nesmíme žít s hněvem v srdci."

"Lygie," řekl tehdy, "ať je tvůj bůh kdokoli, obětuji k jeho poctě sto volů už jen proto, že je to tvůj bůh."

Ale Lygie odpověděla:

"Poctu mu vzdáš v srdci, jestliže ho budeš milovat."

"Jen proto, že je to tvůj bůh...," opakoval slabším hlasem Vinicius.

A přivřel oči, protože se ho opět zmocnila slabost.

Lygie odešla, po chvíli se však vrátila, přistoupila blizoučko k posteli a naklonila se k němu, aby se přesvědčila, zda spí. Vinicius ucítil její blízkost, otevřel oči a usmál se, ale Lygie mu na oči přiložila zlehka ruku, jako by ho přemlouvala k spánku. V tom okamžiku se ho zmocnil nesmírně sladký pocit, ale zároveň pocítil, že se mu přitížilo. A opravdu. Byla už hluboká noc as ní přišla i větší horečka. Ta způsobila, že Vinicius nemohl usnout a sledoval očima Lygii, kam se jen hnula. Chvílemi však přesto upadal do jakéhosi polospánku, v němž viděl a slyšel vše, co se dělo Kolem něho, ale v němž se skutečnost mísila s horečnatými vidinami. A tak se mu zdálo, že na jakémsi starém, opuštěném hřbitově stojí věžovitý chrám, v němž je Lygie kněžkou. Nespouštěl z ní sice oči, ale viděl ji na vrcholku věže, s loutnou v ruce, celou v jasu, podobnou kněžkám, které zpívávaly za nocí hymny na počest měsíce, jak je vídal na Východě. A on, Vinicius, stoupal s nesmírným úsilím po točitých schodech, chtěje se Lygie zmocnit, a za ním se šoural Chilón, drkotal hrůzou zuby a neustále opakoval: "Nedělej to, pane, neboť to je kněžka, kterou pomstí On..." Vinicius nevěděl, kdo to má být, ten On, chápal však, že se jde dopustit svatokrádeže, a cítil také nesmírnou hrůzu. Ale jakmile dospěl k balustrádě, která vroubila vrchol věže, stál pojednou vedle Lygie apoštol se stříbrnou bradou a povídal: "Nevztahuj na ni ruku, protože ona patří mně!" A po těch slovech vykročil s Lygií po paprscích měsíčního světla, jako by to byla cesta do nebe, kdežto Vinicius k nim vztáhl ruce a začal je prosit, aby ho vzali s sebou.

Tady se probudil, vzpamatoval se a zahleděl se před sebe. Oheň na vysokém ohništi zářil už slaběji, ale vrhal ještě dost jasné světlo. Všichni křesťané seděli u ohně a hřáli se, protože noc byla chladná a světnice dost studená. Vinicius viděl jejich dech, jak jim stoupal od úst v podobě páry. Uprostřed seděl apoštol, u jeho nohou na nízké stoličce Lygie, pak Glaukos, Crispus a Miriam a na krajích z jedné strany Ursus a z druhé Nazarius, Miriamin syn, mladý hoch s hezkým obličejem a dlouhými černými vlasy, které mu padaly až na ramena.

Lygie poslouchala, vzhlížejíc k apoštolovi, k němuž byly ostatně otočeny všechny hlavy, a apoštol polohlasem něco vyprávěl. Vinicius se na něho díval s jistou dávkou pověrčivé bázně, jen o málo menší, než byl strach, který pociťoval v horečnatém snu. Hlavou se mu mihla myšlenka, že v horečce vycítil pravdu a že mu ten starý, důstojný kmet, přicházející od vzdálených břehů, skutečně bere Lygii a odvádí ji někam na neznámé cesty. Byl si také jist, že stařec mluví o něm aže se radí, jak ho s Lygií rozloučit. Vinicius považoval totiž za zhola nemožné, že by někdo mohl mluvit o něčem jiném. A tak soustředil všechny smysly a začal naslouchat Petrovým slovům.

Ale strašlivě se zmýlil. Apoštol mluvil totiž opět o Kristovi.

"Oni žijí jenom tímto jménem!" pomyslil si Vinicius. A stařec zatím vyprávěl o tom, jak byl Kristus jat. Přišla tlupa vojáků a kněžští biřici, aby ho zajali. Když se jich Spasitel zeptal, koho hledají, odpověděli: "Ježíše Nazaretského!" Avšak když jim řekl: "Já jsem, koho hledáte!" padli na zem a neodvažovali se vztáhnout na něho ruku, a teprve když se jich otázal podruhé, zajali ho.

Tady se apoštol odmlčel, natáhl ruku k ohni a řekl:

"Noc byla chladná jako dneska, ale krev ve mně vzkypěla; tasil jsem tedy meč, chtěje ho bránit a uťal jsem veleknězovu biřici ucho. A byl bych ho bránil více než svůj vlastní život kdyby mi nebyl řekl: 'Schovej meč svůj do pochvy. Což nemám píti kalich, který mi dal Otec?' Pak ho zajali a spoutali..."

Po těchto slovech si položil čelo do dlaní a zmlkl, chtěje před dalším vyprávěním překonat v sobě sílu vzpomínek. Avšak Ursus to nemohl vydržet, vyskočil, prohrábl železnou tyčí oheň na ohništi, až se zlatým deštěm rozpršely jiskry a plamen zaplápolal živěji, pak usedl a zvolal:

"A ať by to dopadlo, jak chtělo - já bych...!"

Ale náhle se odmlčel, protože Lygie si položila ukazováček na ústa. Jen ještě hlasitě oddechoval a bylo vidět, že je v hloubi duše pobouřen. Třebaže je vždycky ochoten líbat apoštolovi nohy, tento jediný jeho čin nemůže ve své duši uznat, protože kdyby tak někdo před ním, před Ursem, vztáhl ruku na Spasitele, kdyby byl s ním té noci Ursus, ej, cucky by lítaly z vojáků, z kněžských drábů a služebníků... A když tak na to myslil, do očí mu až slzy vyhrkly, jednak lítostí, jednak z hlubokých vnitřních rozpaků, protože na jedné straně si představoval, že by Spasitele nebránil sám, ale svolal by na pomoc Lygy, chlapíky, jaké hned tak někde nenajdeš, ale na druhé straně si zase uvědomoval, že kdyby to udělal, dopustil by se neposlušnosti vůči Spasiteli a zabránil tím vlastně spasení světa.

Proto se tedy nemohl ubránit slzám.

Petr po chvíli sundal ruce z obličeje a začal vypravovat dál, ale Vinicia se opět zmocnil horečnatý polospánek. To, co slyšel teď, splynulo mu s tím, co vyprávěl apoštol minulé noci v Ostrianu o tom, jak se Kristus objevil na břehu Tiberiadského jezera. Viděl před sebou doširoka se rozlévající hladinu, na ní rybářskou loď a v lodi Petra a Lygii. On, Vinicius, plaval ze všech sil za nimi, ale bolest ve zlomené paži mu bránila dostihnout je. Bouře mu začala metat do očí vlny a on se začal topit. Volal prosebným hlasem o pomoc. Tu poklekla Lygie před apoštolem, apoštol otočil loďku a podal Viniciovi veslo; Vinicius se ho chytil, dostal se s jeho pomocí do loďky a klesl tam na dno.

Ale pak se mu zdálo, že vstal a spatřil velké množství lidí, jak plavou za loďkou. Pěny vln se přelévaly přes jejich hlavy; některým bylo v rozbouřené vodě vidět už jen ruce, ale Petr zachraňoval jednoho po druhém a bral je na loďku, která se jakoby zázrakem stále zvětšovala. Brzy byly na ní úplné zástupy, tak veliké jako ty, které se shromáždily v Ostrianu, a pak ještě větší. Vinicius se divil, jak se mohly do loďky vejít, a začal se bát, že klesnou ke dnu. Ale Lygie ho začala chlácholit a ukazovala mu jakési světlo na vzdáleném břehu, k němuž se plavili. A tu se Viniciovy sny smísily opět s tím, co slyšel z apoštolových úst v Ostrianu, jak se totiž jednou nad jezerem zjevil Kristus. A nyní spatřil v onom pobřežním světle jakousi postavu, k níž Petr kormidloval. A čím více se k ní blížili, tím více se utišoval vítr, hladina se uklidňovala a bylo stále jasněji. Davy začaly zpívat krásný hymnus, vzduch se naplnil vůní nardu; voda hrála duhovými barvami, jako by ze dna prosvítaly lilie a růže, až konečně loďka mírně narazila přídí na písek. Tehdy ho Lygie uchopila za ruku a řekla: "Pojď, dovedu tě tam!" A vedla ho ke světlu.

Vinicius se znovu probudil, ale jeho sny se rozptylovaly jen pozvolna, takže si hned neuvědomil skutečnost. Nějakou chvíli se mu ještě zdálo, že je u jezera a že ho obklopují davy lidí, v nichž - sám nevěda proč -začal hledat Petronia, a divil se, že ho tam nemůže najít. Záře, vycházející z ohniště, u něhož nebyl už nikdo, jej však přivedla k sobě docela. Olivová polínka lenivě řeřavěla pod růžovým popelem, zato však piniové třísky, přihozené do ohně zřejmě nedávno, plápolaly jasným plamenem, v jehož světle spatřil Vinicius Lygii, jak sedí nedaleko jeho lůžka.

Pohled na ni ho hluboce dojal. Uvědomil si, že minulou noc strávila v Ostrianu a celý den pak běhala kolem něho - a teď, když se všichni odebrali k odpočinku, zase ona jediná bdí u jeho lože. Bylo však snadno uhodnout, že je přece jen unavena, protože seděla bez hnutí, oči zavřeny. Vinicius nevěděl, zda spí, anebo je pohroužena v myšlenkách. Hleděl na její profil, na sklopené řasy, na ruce sepjaté na kolenou a v jeho pohanské hlavě se začala s námahou klubat myšlenka, že kromě nahé, sebejisté a na své tvary hrdé řecké a římské krásy je na světě ještě jakási jiná, nová, nesmírně čistá krása, v níž je obsažena duše.

Nezmohl se na to, aby tu krásu nazval křesťanskou, ale když myslil na Lygii, nebyl už s to odmyslit si ji od učení, které vyznávala. Chápal dokonce, že jestliže Lygie, ta, jíž ublížil, jediná bdí u něho, zatímco všichni ostatní se odebrali k odpočinku, dělá to proto, že jí to tak přikazuje učení. Avšak toto pomyšlení, které v něm vzbuzovalo obdiv k onomu učení, bylo pro něho zároveň i nepříjemné. Byl by raději, kdyby to byla Lygie dělala z lásky k němu, k jeho obličeji, kočím, k jeho tělu podobnému soše, zkrátka ze všech těch důvodů, pro které nejednou objímaly jeho krk sněhobílé řecké a římské paže.

Pojednou si však uvědomil, že kdyby Lygie byla taková jako ostatní ženy, něco by mu na ní chybělo. Překvapilo ho to a sám nevěděl, co se to s ním děje, neboť zpozoroval, že i v něm se začínají rodit jakési nové city a nové záliby, cizí onomu světu, v němž dosud žil.

Mezitím otevřela Lygie oči, a když viděla, že se Vinicius na ni dívá, přistoupila k němu a řekla:

"Jsem u tebe."

A on odpověděl:

"Viděl jsem ve snu tvou duši."

Kapitola 2 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 3 Quo vadis - Obsah

Kapitola 4 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!