Kapitola 3 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 4 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 26. ze 74	Kapitola 5 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Nazítří se probudil zesláblý, ale s hlavou chladnou a bez horečky. Zdálo se mu, že ho probudil šeptaný rozhovor, ale když otevřel oči, Lygie u něho nebyla. Jen Ursus, nakloněn nad ohništěm, prohrabával šedý popel a hledal v něm žhavé uhlíky. Když je našel, začal je rozdmychávat, a to tak, jako by to nedělal ústy, nýbrž kovářskými měchy. Vinicius, jenž si vzpomněl, že tento člověk rozdrtil včera Krotóna, pozoroval se zalíbením hodným milovníka arény jeho obrovitá záda, která se podobala zádům Kyklopa, a mohutná sloupovitá stehna.

"Merkurovi díky, že mi nezakroutil krkem," pomyslil si v duchu. "U Polluxe! Jestli jsou mu ostatní Lygové podobni, mohou s nimi dunajské legie mít jednou těžkou práci!"

A už nahlas řekl:

"Hej, otroku!"

Ursus otočil hlavu od ohniště, usmál se téměř přátelsky a řekl:

"Bůh ti dej, pane, dobrý den a zdraví, ale já jsem člověk svobodný, ne otrok."

Viniciovi, který se chtěl Ursa vyptat na rodnou zemi Lygie, byla tato slova dost po chuti, protože rozhovor se svobodným člověkem, i když prostým, znamenal pro jeho římskou a patricijskou důstojnost menší újmu než rozhovor s otrokem, v němž ani zákon, ani zvyky neviděly lidskou bytost.

"Ty tedy nepatříš Aulovi?" zeptal se.

"Ne, pane. Sloužím Kallině, tak jak jsem sloužil její matce, ale z dobré vůle."

A opět schoval hlavu pod komín ohniště a foukal na uhlíky, na něž předtím naházel třísky. Pak ji opět vystrčil a řekl:

"U nás nejsou otroci."

Ale Vinicius se zeptal:

"Kde je Lygie?"

"Před chvilkou odešla a já ti mám uvařit snídani, pane. Bděla u tebe celou noc."

"Proč jsi ji nevystřídal?"

"Protože nechtěla a mou povinností je poslouchat."

Teď se jeho oči zachmuřily a po chvíli dodal:

"Kdybych ji neposlouchal, už bys, pane, nežil."

"A lituješ, že jsi mě nezabil?"

"Ne, pane. Kristus nepřikazoval zabíjet."

"A co Atacinus? A Krotón?"

"Nemohl jsem jinak," zabručel Ursus.

A zadíval se jakoby lítostivě na své ruce, které zůstaly zřejmě pohanské, třebaže duše přijala křest.

Pak postavil na ohniště hrnec, dřepl si ke krbu a upřel do plamenů zamyšlené zraky.

"Je to tvá vina, pane," řekl konečně. "Proč jsi na ni, královskou dceru, vztáhl ruku?"

Ve Viniciovi vzkypěla v prvním okamžiku pýcha -jak to, že takový prosťáček a barbar k tomu se odvažuje mluvit s ním tak důvěrně a ještě ho kárat. K těm neobvyklým a nepochopitelným věcem, které ho potkaly od oné nedávné noci, přibyla ještě jedna. Ale protože byl zesláblý a neměl po ruce své otroky, ovládl se, už také proto, že v něm zvítězila touha dozvědět se nějaké podrobnosti z Lygiina života.

Uklidnil se tedy a začal se vyptávat na válku Lygů proti Vanniovi a Suebům. Ursus vyprávěl ochotně, ale nebyl s to dodat mnoho nového k tomu, co kdysi Viniciovi vyprávěl Aulus Plautius. Ursus se bitvy nezúčastnil, protože provázel rukojmí do tábora Atelia Histera. Věděl jen, že Lygové na hlavu porazili Sueby a Jazygy, ale že jejich vojevůdce padl, zasažen střelou Jazygů. Hned potom dostali zprávu, že Semnonové zapálili lesy na jejich hranicích, a tak se okamžitě vrátili pomstít křivdu. Rukojmí zůstala u Atelia, který zpočátku nařídil, aby jim vzdávali královské pocty. Potom zemřela Lygiina matka. Římský vojevůdce nevěděl, co s dítětem. Ursus se s ním chtěl vrátit do rodného kraje, ale to by byla nebezpečná cesta, protože všude bylo plno divoké zvěře a divokých kmenů. Jakmile tedy přišla zpráva, že u Pomponia je jakési poselství Lygů, které mu slibuje pomoc proti Markomanům, poslal je Hister k Pomponiovi. Tam se však dozvěděli, že žádné poselství u něho nebylo - a tak zůstali v táboře, odkud je Pomponius přivezl do Říma, kde po triumfu předal královské dítě Pomponii Graecině.

Vinicius, třebaže z toho vyprávění neznal jen některé podrobnosti, poslouchal ochotně, protože jeho nesmírnou rodovou pýchu příjemně lechtalo to, že očitý svědek potvrzuje Lygiin královský původ. Jako královská dcera by Lygie mohla zaujímat u caesarova dvora postavení rovnající se dcerám z nejpřednějších rodů, a to tím spíše, že národ, jemuž vládl její otec, dosud nikdy nebojoval proti Římu, a i když to byl národ barbarský, mohl být nebezpečný, protože podle slov samého Atelia Histera měl "nespočetnou sílu" bojovníků.

Ursus ostatně v plné míře dotvrdil tato slova, neboť když se ho Vinicius zeptal na Lygy, odpověděl:

"My žijeme v lesích, ale země máme tolik, že nikdo neví, kde je konec pralesa, a lidu v tom pralese žije mnoho. Jsou tam i dřevěné hrady, v nichž je veliké bohatství, protože to, co Semnonové, Markomani, Vandalové a Kvádové naloupí po světě, my jim sebereme. Oni se však k nám neodváží, jenom vane-li vítr od nich, pálí nám lesy. Ale my se nebojíme ani jich, ani římského caesara."

"Bohové dali Římanům nadvládu nad světem," řekl přísně Vinicius.

"Bohové jsou zlí duchové," odpověděl prostě Ursus, "a kde nejsou Římané, tam není ani nadvláda."

Po těchto slovech prohrábl oheň a pokračoval jakoby pro sebe:

"Když vzal caesar Kallinu ke dvoru, a já jsem si myslil, že ji tam může potkat něco zlého, chtěl jsem jít až tam, do lesů, a přivést Lygy na pomoc královně. A Lygové by se byli hnuli k Dunaji, protože je to dobrý lid, i když pohanský. A já bych jim přinesl 'dobrou novinu'. Ale já stejně někdy, až se Kallina vrátí k Pomponii, přijdu k ní, pokloním se jí a požádám, aby mi dovolila jít k nim, protože Kristus se narodil daleko a oni o něm ani neslyšeli... On věděl asi lépe než já, kde se má narodit, ale kdyby tak byl přišel na svět u nás, v pralese, určitě bychom ho nebyli umučili, ale hleděli bychom si Děťátka a dbali bychom, aby mělo pořád dost zvěřiny, hub, bobřích kožešin a jantarů. A co bychom uloupili Suebům nebo Markomanům, všecko bychom mu dali, aby si žilo v hojnosti a v pohodlí."

Co to povídal, přistavil k ohni nádobu s polévkou, určenou pro Vinicia, a pak zmlkl. Jeho myšlenky bloudily patrně nějakou chvíli po lygijských pralesích. Teprve když tekutina začala syčet, vylil ji na plochou misku, vychladil ji patřičně a řekl:

"Glaukos radí, pane, abys hýbal co nejméně dokonce i tou rukou, která ti zůstala zdráva, a tak mi Kallina přikázala, abych tě krmil."

Lygie přikázala! Na to nebylo odpovědi. Viniciovi ani nenapadlo protivit se její vůli, jako by to byla caesarova dcera nebo bohyně, a proto neřekl ani slovo. Ursus usedl tedy k jeho lůžku, nabíral malým šálkem polévku z mísy a podával mu ji k ústům. Dělal to tak starostlivě, s tak dobráckým úsměvem ve svých modrých očích, že Vinicius nevěřil svým zrakům: tohle že je ten strašný Titan, který včera rozdrtil Krotóna apak se vrhl jako bouře na něj samého a byl by ho rozdupal, nebýt Lygiina soucitu? Mladý patricius se poprvé v životě zamyslil nad tím, co asi se může odehrávat v hrudi prosťáčka, sluhy a barbara.

Ale ukázalo se, že Ursus je chůva stejně neohrabaná jako starostlivá. Koflík mizel docela v jeho herkulovských prstech, takže nezůstalo ani kousek místa pro Viniciovy rty. Po několika nepodařených pokusech se obr zatvářil velice starostlivě a řekl:

"Ech, snazší je vyvést zubra z houští..."

Vinicius se bavil Lygovými rozpaky, ale neméně ho zaujala i jeho poznámka. Vídal v circích strašné "ury", přivážené z pralesů na severu, kde je i ti nejšikovnější bestiarii chytali plni strachu; jen sloni je předčili silou a velikostí.

"A už jsi zkoušel uchopit takovou bestii za rohy?" zeptal se udiveně.

"Dokud nade mnou nepřešlo dvacet zim, bál jsem se," odpověděl Ursus, "ale potom - stávalo se to."

A začal znovu krmit Vinicia. Ještě neohrabaněji než předtím.

"Musím zavolat Miriam nebo Nazaria," řekl.

Ale tu vykoukla ze závěsu bledá Lygiina hlavička.

"Hned ti pomohu," prohlásila.

A za chvíli vyšla z cubicula, kde se zřejmě chystala k spánku, protože měla na sobě jen přiléhavou tuniku, zvanou u starých Římanů capitium, zahalující neprodyšně hruď; vlasy měla rozpuštěné. Vinicius, jemuž při pohledu na ni zabušilo silněji srdce, začal jí vyčítat, že dosud nepomyslila na spánek, ale ona vesele odpověděla:

"Právě jsem to chtěla udělat, ale dříve ještě vystřídám Ursa."

Pak vzala koflík, usedla na okraj lůžka a začala krmit Vinicia, který se cítil zároveň pokořen i šťasten. Když se k němu skláněla, sálalo na něj teplo jejího těla a její rozpuštěné vlasy mu splývaly na hruď, takže bledl vzrušením. Ale ve zmatku zvedající se vášně cítil zároveň, že ta hlava je mu nade vše drahá a milovaná a že celý svět není proti ní ničím. Předtím po ní toužil, teď ji začínal celým srdcem milovat. Předtím byl ve svých citech stejně jako v celém životě, tak jako ostatně všichni tehdejší lidé, slepým, bezohledným egoistou, jemuž šlo jen a jen o sebe. Ale teď mu začalo záležet i na ní. Však také za chvíli odmítl další potravu, a třebaže mu pohled na ni a její přítomnost působily nezměrnou rozkoš, přece jen řekl:

"Dost. Jdi spát, má božská."

"Neříkej mi tak," odpověděla, "pro mne se nehodí, abych to poslouchala."

Přece se však na něj usmála a pak mu řekla, že ji ospalost přešla, že ji to nenamáhá a že si nepůjde odpočinout, dokud nepřijde Glaukos. Vinicius naslouchal jejím slovům jako hudbě a srdce mu zároveň překypovalo větším a větším dojetím, větším a větším nadšením, větší a větší vděčností a v myšlenkách se lopotil, jak jí tu vděčnost dát najevo.

"Lygie," řekl po chvilce mlčení, "já jsem tě předtím neznal. Ale teď vím, že jsem k tobě chtěl dojít nesprávnou cestou. Říkám ti tedy: vrať se k Pomponii Graecině a buď jista, že od této chvíle na tebe nikdo nevztáhne ruku."

Ale její obličej pojednou posmutněl.

"Byla bych šťastna, kdybych ji mohla spatřit třeba jen zpovzdáli, ale vrátit se k ní nemohu."

"Proč?" zeptal se udiveně Vinicius.

"My křesťané víme prostřednictvím Akté, co se děje na Palatinu. Což jsi neslyšel, že si caesar krátce po mém útěku, ještě před odjezdem do Neapole, pozval Aula a Pomponii, a domnívaje se, že mi pomáhali, hrozil jim svým hněvem? Aulus mu mohl naštěstí odpovědět: 'Víš, pane, že jsem nikdy nevypustil ze svých úst lež; nuže, přísahám ti, že jsme jí k útěku nepomohli a že stejně jako ty nevíme, co se s ní stalo.' A caesar uvěřil a později zapomněl. Já jsem však na radu starších nikdy nepsala matce, kde jsem, aby mohla vždycky směle odpřisáhnout, že o mně nic neví. Ty to možná, Vinicie, nepochopíš, ale my lhát nesmíme, ani kdyby šlo o život. Takové je naše učení, jemuž se chceme přiblížit srdcem. A tak jsem Pomponii neviděla od té doby, co jsem opustila její dům, a k ní dolétají jen tu a tam vzdálené ohlasy, že žiji a jsem v bezpečí."

Tu se jí zmocnil stesk a oči se jí zarosily slzami. Ale brzy se uklidnila a pověděla:

"Vím, že i Pomponii se po mně stýská, ale my máme své radosti, které nemají ostatní lidé."

"Ano," namítal Vinicius, "vaše radost je Kristus, jenže já to nedovedu pochopit."

"Podívej se na nás: pro nás neexistuje odloučenost, ani bolest, ani utrpení - a jestliže na nás přijdou, proměňují se v radost. Ba i sama smrt, která znamená pro vás konec života, je pro nás teprve jeho začátkem a změnou horšího štěstí v lepší, neklidnějšího v klidnější a ve věčné. Jen uvaž, jaké to musí být učení, jestliže nám přikazuje milosrdenství dokonce i k nepřátelům, jestliže zakazuje lhát, očišťuje naše duše od zlosti a po smrti slibuje nevyčerpatelné štěstí."

"Slyšel jsem o tom v Ostrianu a viděl jsem, jak jste jednali se mnou a s Chilónem, ale kdykoli o tom uvažuji, stále ještě mám dojem, že je to sen a že bych neměl věřit ani svým očím, ani svým uším. Ale odpověz mi na jinou otázku: jsi šťastná?"

"Ano!" odpověděla Lygie. "Jestliže vyznávám Krista, nemohu být nešťastna."

Vinicius na ni pohlédl, jako by se to, co řekla, docela vymykalo možnostem lidského chápání.

"A nechtěla by ses vrátit k Pomponii?"

"Chtěla bych, z celého srdce, a také se vrátím, bude-li to boží vůle."

"Povídám ti tedy: vrať se, a já ti odpřisáhnu na své láry, že na tebe nevztáhnu ruku."

Lygie se na okamžik zamyslela a pak odpověděla:

"Ne. Nemohu své blízké vydat v nebezpečí. Caesar nemá rád rod Plautiů. Kdybych se vrátila - víš přece, jak otroci roznesou každou zprávu po Římě - zpráva o mém návratu by se rozšířila po městě a také Nero by se o něm bezpochyby dozvěděl prostřednictvím svých otroků. Skončilo by to tak, že by potrestal Auly a přinejmenším by mě jim znovu vzal."

"Ano," řekl Vinicius a svraštil obočí, "to by se mohlo stát. Udělal by to už jen proto, aby ukázal, že vše musí být podle jeho vůle. Je pravda, že na tebe jen zapomněl, anebo že na tebe nechtěl myslit, domnívaje se, že nebyl uražen on, nýbrž já. Ale možná ... kdyby tě vzal Aulovi ... dal by tě mně a já bych tě pak vrátil Pomponii."

Ale Lygie se smutně otázala:

"Vinicie, a to bys mě chtěl znovu vidět na Palatinu?"

Vinicius zaťal zuby a řekl:

"Ne. Máš pravdu. Mluvím jako hlupák! Ne!"

A pojednou spatřil před sebou jakoby bezednou propast. Je patriciem, je vojenským tribunem, je mocným člověkem, ale nad všemi silami tohoto světa, do něhož patří, vládne přece šílenec, jehož vůli a zlomyslnost nelze nikdy předvídat. Nepočítat s ním, nebát se ho - to mohou snad jen takoví lidé jako křesťané, pro které celý tento svět, jeho rozluky, utrpení, ba ani sama smrt nejsou ničím. Všichni ostatní se před ním musejí třást. Hrůznost doby, v níž žijí, objevila se nyní před Viniciem v celé své nestvůrné šíři. Nemůže teď vrátit Lygii Aulům z obavy, aby si ten netvor na ni nevzpomněl a neobrátil proti ní svůj hněv; a kdyby si ji teď vzal za ženu, mohl by z téhož důvodu vydat v nebezpečí ji, sebe i Aulovu rodinu. Chvilka špatné nálady by stačila, aby zahubila všechny. Vinicius pocítil poprvé v životě, že buď se musí změnit a přerodit svět, anebo se život stane zcela nemožný. Pochopil také to, co bylo pro něho ještě před chvílí skryto v temnotách, že totiž v takových dobách mohou být šťastni právě jen křesťané.

Ale především se ho zmocnila lítost, protože pochopil také, že to on sám tak zamotal život sobě i Lygii a že z té motanice není takřka východisko. A pod vlivem této lítosti se rozhovořil:

"A víš ty, že jsi šťastnější než já? V chudobě a v této jediné světnici, mezi prostými lidmi, měla jsi své učení a svého Krista, ale já mám jen tebe, a když jsem tě neměl, byl jsem jako ubožák, který nemá ani střechu nad hlavou, ani skývu chleba. Ty jsi mi dražší než celý svět. Hledal jsem tě, protože jsem nemohl žít bez tebe. Odmítl jsem jíst i spát Nemít naději, že tě najdu, byl bych nalehl na meč. Ale bojím se smrti, protože bych tě pak nemohl vidět. Říkám ti úplnou pravdu, že nedovedu žít bez tebe a že jsem dosud žil jen nadějí, že tě najdu a uvidím. Vzpomínáš si na naše rozhovory u Aulů? Jednou jsi mi do písku nakreslila rybu a já jsem nerozuměl, co to znamená. Pamatuješ se, jak jsme si hráli s míčem? Miloval jsem tě už tenkrát více než život a také ty jsi už začínala tušit, že tě mám rád... Pak přišel Aulus, strašil nás Libitinou a přerušil naši rozmluvu. Pomponia řekla Petroniovi při loučení, že Bůh je jeden, všemohoucí a milosrdný, ale nám nepřišlo ani na mysl, že vaším bohem je Kristus. Ať mi dá tebe a budu ho milovat, i když se mi zdá, že je to Bůh otroků, barbarů a ubožáků. Ty tu sedíš u mne a myslíš jen na něho. Mysli také na mne, jinak ho začnu nenávidět. Pro mne jsi jediným božstvím ty. Blahoslaven buď tvůj otec i tvá matka, blahoslavena budiž země, která tě zrodila. Chtěl bych obejmout tvé 245 nohy a modlit se k tobě, uctívat tě, přinášet ti oběti, tobě se klanět - ty třikrát božská! Ty nevíš, nemůžeš vědět, jak tě miluji..."

Co to povídal, přejížděl si dlaní po čele a přivíral oči. Jeho povaha nevěděla nikdy, co je to ovládání, ani v hněvu, ani v lásce. Mluvil unesen, jako člověk, který ztratil vládu nad sebou a nedbá žádné míry ani ve slovech, ani v důstojnosti. Ale mluvil z hloubi srdce a upřímně. Bylo vidět, že bolest, nadšení, touha i zbožňování, které se nastřádaly v jeho hrudi, vybuchly konečně nezadržitelným přívalem slov. Lygii připadala jeho slova jako rouhání, ale přesto jí začalo srdce bušit, jako by chtělo rozervat tuniku, pevně obepínající její ňadra. Nedovedla se ubránit soucitu s ním a s jeho utrpením. Dojala ji poctivost, s níž k ní hovořil. Cítila, že je bezmezně milována a zbožňována, cítila, že tento tvrdohlavý a nebezpečný člověk jí teď patří duší i tělem jako otrok, a to povědomí jeho pokory a vlastní moci ji naplnilo štěstím. V jediném okamžiku v ní ožily vzpomínky. Opět to pro ni byl ten nádherný, jako pohanský bůh krásný Vinicius, který k ní v Aulově domě mluvil o lásce a probouzel její srdce, tehdy ještě téměř dětské, jakoby ze spánku; týž Vinicius, jehož polibky cítila dosud na rtech a z jehož objetí ji na Palatinu vyrval Ursus, jako by ji vyrval plamenům. Jenže teď, s nadšením a zároveň s bolestí ve své orlí tváři, s pobledlým čelem a s prosebným výrazem v očích, raněný, zlomený láskou, milující, plný zbožňování a pokory, zdál se jí takový, jakým ho chtěla mít tenkrát a jakého by si ho byla zamilovala z celého srdce; zdál se jí dražší než kdykoli předtím.

A pojednou pochopila, že může přijít okamžik, v němž ji jeho láska ovládne a uchvátí jako vichřice, a sotva si to uvědomila, zmocnil se jí týž dojem, jaký se před chvílí zmocnil Vinicia: že totiž stojí na okraji propasti. Proto tedy opustila Aulův dům? Proto tedy se zachraňovala útěkem? Proto se skrývala takovou dobu v chudých čtvrtích města? Kdo vlastně je tento Vinici246 us? Augustián, voják, Neronův dvořan! Vždyť se podílí na caesarově prostopášném životě, na jeho šílenstvích, jak o tom svědčí hostina, na niž Lygie nemůže zapomenout. Vždyť chodí spolu s ostatními do chrámů a obětuje nestoudným bohům, v něž snad ani nevěří, ale přesto jim vzdává oficiální pocty. Vždyť ji pronásledoval proto, aby z ní mohl učinit svou otrokyni a milenku a strhnout ji do onoho strašného světa přepychu, prostopášností, zločinů a nestoudností, volajících po hněvu a pomstě boží. Teď se jí sice zdál jiný, ale je to přece chvilka, kdy jí řekl, že bude-li myslit více na Krista než na něho, že začne Krista nenávidět. Lygii se zdálo, že už jen myšlenka na jakoukoli jinou lásku než na lásku ke Kristovi je hříchem proti němu a proti učení, a sotva tedy zjistila, že v hloubi jejího srdce by se mohly probudit jiné city a jiné touhy, zmocnila se jí úzkost z vlastní budoucnosti a strach z vlastního srdce.

V těchto vnitřních rozporech ji zastihl Glaukos, který přišel ošetřit nemocného a přesvědčit se o jeho zdravotním stavu. Ve Viniciově obličeji se v jediném okamžiku objevil hněv a netrpělivost. Zlobil se, že mu Glaukos přerušil rozhovor s Lygií, a když mu lékař začal klást otázky, odpovídal téměř pohrdavě. Brzy se sice ovládl, ale jestliže si Lygie dělala sebemenší iluze, že to, co slyšel v Ostrianu, zapůsobilo na jeho nelaskavou povahu, musely se tyto iluze nyní rozplynout. Změnil se jen vůči ní, ale vedle tohoto jediného citu mu zůstalo v hrudi jeho staré drsné a sobecké srdce, to pravé římské, zároveň však vlčí srdce, neschopné pocítit nejen sladkost křesťanského učení, nýbrž dokonce ani vděčnost.

Odešla konečně, plna vnitřních starostí a neklidu. Kdysi zasvětila v modlitbě Kristovi srdce plné pohody a opravdu čisté jako slza. Teď byla ta pohoda zkalena. Do lůna květu se dostal jedovatý červ a začal v něm hlodat. Ani spánek jí nepřinesl uklidnění, přes to, že měla za sebou dvě probdělé noci. Zdálo se jí, že je 247 v Ostrianu a že Nero v čele průvodu augustiánů, bakchantek, korybantů a gladiátorů rozdupává vozem, ověnčeným růžemi, zástupy křesťanů, ale že Vinicius ji bere do náručí, vytahuje na čtyřspřeží, tiskne k hrudi a šeptá: "Pojď s námi!"

Kapitola 3 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 4 Quo vadis - Obsah

Kapitola 5 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!