Kapitola 4 - DÍL DRUHÝ	Kapitola 5 DÍL DRUHÝ celkem kapitola: 27. ze 74	Kapitola 6 - DÍL DRUHÝ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Od onoho dne nebývala Lygie už tak často ve společné jizbě a nepřistupovala už tak často k Viniciovu lůžku. Ale klid se jí nevracel. Viděla, že ji Vinicius sleduje prosebnýma očima, že čeká na každé její slovo jako na slitování, že trpí, ale nemá odvahu stěžovat si, jen aby ji na sebe nerozhněval, viděla, že je pro něho zdravím a radostí, a v takových okamžicích jí srdce přetékalo soucitem. Brzy si také všimla, že čím více se mu vyhýbá, tím více je jí ho líto a tím cituplnější vztahy k němu se v ní rodí. Opustila ji vyrovnanost. Hned si říkala, že by právě měla být neustále u něho, jednak proto, že božské učení přikazuje oplácet zlé dobrým, jednak proto, že by mu to učení v rozhovorech s ním mohla přiblížit. Ale hned zase jí svědomí našeptávalo, že klame sama sebe a že ji k němu netáhne nic jiného než láska a jeho půvab. A tak žila v neustálých rozporech, které se zvětšovaly den ode dne. Někdy měla dojem, že ji obklopuje jakási síť a ona, chtějíc ji protrhnout, zamotává se do ní víc a více. Musila si také přiznat, že pohled na něho je pro ni den co den nezbytnější, jeho hlas milejší a že musí vší silou bojovat proti touze vysedávat u jeho lůžka. Když se k němu blížila a on se rozzářil, radost zalévala i její srdce. Jednoho dne spatřila na jeho řasách stopy slz a poprvé v životě jí napadlo, že by je mohla osušit polibky. Poděšena touto myšlenkou, plna pohrdání k sobě samé, proplakala celou příští noc.

A Vinicius byl trpělivý, jako by si byl trpělivost 248 uložil přísahou. Když mu někdy zablesklo v očích netrpělivostí, svévolí nebo hněvem, hned potlačoval ty záblesky a pak na ni hleděl pln neklidu, jako by ji chtěl prosit o odpuštění. A to dojímalo Lygii ještě více. Nikdy ještě neměla pocit, že je tolik milována, a když na to myslila, cítila se vinna a šťastna zároveň. Vinicius se skutečně měnil. V jeho rozmluvách s Glaukem bylo méně pýchy. Často mu napadalo, že i ten ubohý lékař, otrok, i ta cizozemka Miriam, která ho zahrnuje péčí, i Crispus, jehož vídal neustále pohrouženého v modlitbách, jsou přece jen lidé. Divil se takovým myšlenkám -přesto naň však přicházely. Ursa si během doby oblíbil a rozmlouval s ním teď celé dny, protože s ním mohl mluvit o Lygii. Obr byl ve svém vyprávění nevyčerpatelný, a prokazuje nemocnému drobné službičky, ion mu dával najevo jistou náklonnost. Lygie byla pro Vinicia stále bytostí jakoby jiného druhu, stojící stokrát výše než ti, kdož ji obklopovali; přesto však začal pozorovat prosté a chudé lidi, což nečinil nikdy v životě, a začal v nich objevovat různé vlastnosti hodné pozornosti, vlastnosti, o jejichž existenci neměl nikdy předtím ani potuchy.

Jen Nazaria nesnášel, měl totiž dojem, že se ten mladý hoch odvažuje milovat Lygii. Dlouho v sobě tlumil chuť projevit mu svůj odpor, ale jednou, když Nazarius přinesl děvčeti dvě křepelky, které koupil na trhu za vlastní, vydělané peníze, ozval se ve Viniciovi potomek Quiritů, pro něhož znamenal přivandrovalec z cizího národa méně než nejubožejší červ. Když slyšel, jak mu Lygie děkuje, strašně zbledl, a když Nazarius vyšel ven ptákům pro vodu, řekl:

"Lygie, jak můžeš trpět, aby ti on přinášel dary? Což nevíš, že lidi z jeho národa nazývají Řekové židovskými psy?"

"Nevím, jak je nazývají Řekové," odpověděla, "ale vím, že Nazarius je křesťan a můj bratr."

Po těchto slovech pohlédla na něho plna údivu a lítosti, protože už u něho odvykla takovým výbuchům. A Vinicius zaťal zuby, aby jí nemusil říci, že takového bratra by dal ubičovat k smrti anebo by ho poslal na venkov, kde by jako compeditus ryl půdu na jeho sicilských vinicích... Ovládl se však, potlačil v sobě hněv a teprve po chvíli řekl:

"Odpusť mi, Lygie. Ty jsi pro mne královská dcera a adoptované dítě Plautiů..."

A přemohl se tak dalece, že když se Nazarius objevil opět ve světnici, slíbil mu, že mu po návratu do své po villy daruje párek pávů nebo plameňáků, jichž měl plné zahrady.

Lygie chápala, kolik ho musí stát taková vítězství nad sebou samým. Ale čím častěji jich dosahoval, tím více ji k němu táhlo srdce. V Nazariově případě byla však jeho zásluha menší, než se domnívala. Vinicius mohl být na něj chvíli pobouřen, ale nemohl na něj žárlit. Miriamin syn nebyl v jeho očích opravdu omnoho více než pes a kromě toho to bylo ještě dítě, které i když milovalo Lygii, milovalo ji podvědomě a zároveň jako služebník svou paní. Mnohem větší boje musel mladý tribun svádět se sebou, aby se, třeba mlčky, podrobil úctě, jíž tito lidé zahrnovali Kristovo jméno a jeho učení. Tady se děly s Viniciem podivné věci. Buď jak buď, bylo to učení, které vyznávala Lygie, byl tedy už jen proto ochoten je uznat. A potom, čím více se uzdravoval, čím důkladněji si vybavoval ve vzpomínkách tu řadu událostí, které se přihodily od oné noci v Ostrianu, i tu řadu nových představ, které od té doby poznal jeho rozum, tím více ho udivovala nadlidská síla tohoto učení, jež tak od základu mění lidské duše. Chápal, že je v něm něco nadpřirozeného, něco, co dosud na světě nebylo, a cítil, že kdyby to učení ovládlo celý svět, kdyby vštípilo světu svou lásku a své milosrdenství, pak by snad nastala nějaká epocha připomínající ony doby, kdy nad světem nevládl ještě Joviš, nýbrž Saturn. Neodvažoval se pochybovat ani o Kristově nadpřirozeném původu, ani o jeho zmrtvýchvstání, ani o jiných zázracích. Očití svědkové, kteří o tom vyprávěli, byli příliš věrohodní a příliš si ošklivili lež, než aby mohl připustit, že vyprávějí o věcech, které se nestaly. Ostatně římský skepticismus si dovoloval nevěřit v bohy, ale věřil v zázraky. Vinicius stál před jakousi prapodivnou hádankou, kterou nebyl sto rozmotat. Na druhé straně se mu však zase zdálo, že celé toto učení tak příliš odporuje vžitému pořádku ve světě, že je neuskutečnitelné a tak šílené jako žádné jiné. Podle Viniciova mínění mohli být lidé v Římě a na celém světě špatní, ale řád byl dobrý. Kdyby například caesar byl dobrý člověk, kdyby se senát neskládal z ničemných prostopášníků, nýbrž z takových lidí jako Thrasea, co víc by si bylo přát? Vždyť přece pax romana a římská nadvláda jsou dobré věci a rozdíly mezi lidmi jsou správné a spravedlivé. A toto učení tedy, jak tomu rozuměl Vinicius, musilo by rozmetat všechen pořádek, všechnu nadvládu a zrušit všechny rozdíly. A co by se pak stalo například s římským panováním a s římským impériem? Cožpak mohou Římané přestat vládnout nebo uznat celé to stádo podrobených národů za sobě rovné? Tohle už patriciova hlava nedovedla pochopit A k tomu všemu odporovalo toto učení, pokud šlo o něho samého, všem jeho představám, zvykům, jeho povaze i názorům na život. Nedovedl si vůbec představit, jak by mohl žít, kdyby je například přijal. Obával se ho a obdivoval se mu, ale aby je přijal, tomu se prostě bránila přímo jeho přirozenost. Nakonec pochopil, že jen to učení, a nic jiného, jej rozloučilo s Lygií, a když o tom uvažoval, nenáviděl je z celé duše.

Zároveň si uvědomoval, že právě toto učení obdařilo Lygii onou výjimečnou, nevýslovnou krásou, která vyvolala v jeho srdci kromě lásky i úctu, kromě touhy i zbožňování a učinila z Lygie bytost drahou mu nade vše na světě. A v takových okamžicích se mu zase chtělo Krista milovat. A chápal jasně, že buď si jej musí zamilovat, anebo ho musí nenávidět, že však nemůže zůstat lhostejný. A tak jím zmítaly jakoby dva protichůdné proudy, kolísal v myšlenkách, kolísal v citech, nedovedl si vybrat, skláněl však hlavu a mlčky vzdával úctu tomuto pro něj nepochopitelnému bohu, jen proto, že to byl Bůh Lygiin.

Lygie viděla, co se v něm odehrává, jak se v nitru láme, jak jeho přirozenost odmítá jejich učení, a jestliže ji to na jedné straně k smrti zarmucovalo, na druhé straně zas přitahovaly neodolatelně její srdce k Viniciovi lítost, soucit a vděčnost za onu mlčelivou úctu, již projevoval Kristovi. Vzpomněla si na Pomponii Graecinu a na Aula. Pro Pomponii bylo zdrojem neustálého smutku a nikdy neschnoucích slz pomyšlení, že se v záhrobí nesetká s Aulem. Lygie začínala teď lépe chápat tu hořkost a tu bolest. I ona přece našla drahou bytost, s níž jí hrozilo věčné rozloučení. Někdy se sice ještě utěšovala myšlenkou, že jeho duše se přece jen otevře Kristovým pravdám, ale tyto iluze nemohly obstát. Znala ho a rozuměla mu už příliš dobře. Vinicius - a křesťanem! Tyto dva pojmy si nedovedla představit vedle sebe ani svým dosud nezkušeným rozumem. Jestliže se nestal křesťanem rozvážný a rozumný Aulus ani pod vlivem moudré a dokonalé Pomponie, jak se jím může stát Vinicius? Na to nebyla odpověď - anebo vlastně byla jen jedna: že totiž pro něj není naděje ani záchrany.

Avšak Lygie zpozorovala, že tento rozsudek zatracení, který nad ním visí, místo aby ji od něho odrazoval, činí jí ho už pro sám soucit ještě dražším. Někdy se jí zmocňovala chuť pohovořit s ním otevřeně o jeho temné budoucnosti, ale když si jednou sedla k němu a pověděla mu, že mimo křesťanské učení není života, Vinicius, který už zesílil, pozvedl se na své zdravé paži, položil jí znenadání hlavu na kolena a řekl: "Ty jsi život!" V tom okamžiku se jí zaťal v prsou dech, opustila ji rozvaha a od hlavy až k patám jí proběhlo jakési rozkošivé zachvění. Uchopila do dlaní jeho skráně a snažila se ho zvednout, ale sama se při tom k němu sklonila tak, že se dotkla rty jeho vlasů. A chvíli tak opojeně zápasili se sebou i s láskou, která je navzájem přitahovala.

Lygie konečně vstala a utekla, v žilách plameny a v hlavě závrať. To však byla kapka, jíž konečně přetekla beztoho už plná číše. Vinicius netušil, jak draze bude musit zaplatit tu chvilku štěstí, avšak Lygie pochopila, že teď potřebuje pomoc ona sama. Noc po onom večeru strávila beze spánku, v slzách a na modlitbách, s pocitem, že není hodna se modlit a že nemůže být vyslyšena. Nazítří vyšla z cubicula velmi časně, zavolala Crispa do zahradního domku, obrostlého břečťanem a zvadlými svlačci, a tam před ním otevřela celé své srdce, prosíc ho zároveň, aby jí dovolil opustit Miriamin dům, neboť si už nedůvěřuje a není s to přemoci v srdci lásku k Viniciovi.

Crispus, starý, přísný člověk, žijící v neustálém vytržení, souhlasil s jejím úmyslem opustit Miriamin dům, avšak nenašel slova odpuštění pro lásku, která byla podle jeho představ hříšná. Srdce se mu rozbouřilo při pouhém pomyšlení, že ta Lygie, o niž pečoval od chvíle, kdy utekla, již si zamiloval, již utvrdil ve víře a na niž hleděl dosud jako na bílou lilii, vykvetlou z půdy křesťanského učení a neposkvrněnou žádným pozemským dechem, že právě tato Lygie mohla v duši najít místo pro jinou lásku než pro nadzemskou. Věřil dosud, že nikde na celém světě nebije pro Krista čistší srdce. Chtěl je Kristovi obětovat jako perlu, jako klenot a drahé dílo svých vlastních rukou - proto jej teď toto zklamání naplnilo úžasem a hořkostí.

"Jdi a pros Boha, aby ti odpustil hříchy," řekl jí ponuře.

"Utíkej, než tě zlý duch, který tě posedl, přivede do úplné záhuby a než se zcela zřekneš Spasitele. Bůh zemřel pro tebe na kříži, aby vlastní svou krví vykoupil tvou duši, ale tys dala přednost lásce k tomu, jenž tě chtěl učinit svou souložnicí. Bůh tě zázrakem zachránil z jeho rukou, ty však jsi otevřela srdce nečistým chtíčům a zamilovala sis syna temnoty. Neboť kdo je to? - Přítel a služebník antikristův, účastník prostopášností a zločinů. Kam jinam tě zavede, ne-li do té propasti, do té Sodomy, v níž sám žije a kterou Bůh zničí plamenem svého hněvu? A já ti pravím: bodejť bys byla zemřela, bodejť by se zdi tohoto domu zřítily na tvou hlavu dříve, než se onen had vplazil do tvé hrudi a znečistil ji jedem své nepravosti."

A rozohňoval se víc a více, protože Lygiin hřích jej naplňoval nejen hněvem, nýbrž i ošklivostí a pohrdáním nad lidskou přirozeností vůbec a zvláště nad přirozeností žen, kterou dokonce ani křesťanské učení neuchránilo před Evinou slabostí. Nic pro něho neznamenala skutečnost, že děvče zůstalo ještě čisté, že chce před tou láskou utíkat, že se z ní vyznává s lítostí a pokorou. Crispus ji chtěl změnit v anděla a povznést k nebeským výšinám, kde byla jen láska ke Kristovi, a ona se mu zamilovala do augustiána! Už jen pomyšlení na to naplňovalo jeho srdce hrůzou, kterou ještě zvětšoval pocit rozčarování a zklamání. Ne, nemůže jí to odpustit! Slova odporu mu spalovala rty jako žhavé uhlíky; bojoval ještě sám se sebou, nechtěje je vyslovit, avšak potřásal svýma hubenýma rukama nad poděšenou dívkou. Lygie se cítila vinna, ale přece jen ne tolik vinna. Domnívala se dokonce, že její odchod z Miriamina domu bude znamenat její vítězství nad pokušením a že zmírní vinu. Crispus ji však srazil do prachu; ukázal jí celou slabost a ničemnost její duše, slabost a ničemnost, z jaké se dosud ani nepodezírala. Lygie se dokonce domnívala, že starý presbyter, který jí byl od jejího útěku z Palatinu skoro otcem, projeví trochu soucitu, že ji potěší, dodá odvahy, posilní.

"Obětuji Bohu své zklamání a svou bolest," hřímal, "ale ty jsi zklamala Spasitele, protože jsi vstoupila na močál, jehož výpary ti otrávily duši. Mohla jsi ji obětovat Kristovi jako drahocennou nádobu a říci mu: 'Naplň ji, Pane, láskou!', jenže ty jsi ji raději obětovala služebníkovi zlého ducha. Bůh nechť ti odpustí a nechť se nad tebou smiluje, protože já, dokud nevypudíš hada ... já, který jsem tě považoval za vyvolenou..."

A náhle ustal, neboť si uvědomil, že nejsou sami.

Skrz zvadlé svlačce a břečťan, zelenající se stejně v létě jako v zimě, spatřili dva muže, z nichž jeden byl apoštol Petr. Druhého nemohl hned poznat, protože plášť z hrubé, kosmaté tkaniny, zvané cilicium, zahaloval část mužova obličeje. Crispovi se chvíli zdálo, že je to Chilón.

Oba příchozí, uslyševše Crispův rozhorlený hlas, vstoupili do besídky a usedli na kamennou lavičku. Petrův společník odhalil přitom hubenou tvář s pololysou lebkou, lemovanou po stranách kudrnatými vlasy, se zarudlými víčky a zakřiveným nosem, tvář ošklivou, zároveň však plnou vytržení. Crispus v ní rozeznal tahy Pavla z Tarsu.

Avšak Lygie padla na kolena, objala jakoby v zoufalství Petrovy nohy, přitiskla svou utrápenou hlavičku k záhybům jeho pláště a zůstala tak bez pohnutí.

Petr řekl:

"Pokoj vašim duším."

A vida dítě u svých nohou, zeptal se, co se stalo. Crispus začal vyprávět vše, z čeho se mu vyznala Lygie, o její hříšné lásce, o jejím úmyslu utéci z Miriamina domu i o své lítosti nad tím, že se duše, kterou chtěl zaslíbit Kristovi čistou jako slza, poskvrnila pozemským citem k účastníkovi všech těch zločinů, v nichž se brodí pohanský svět a které volají o boží pomstu.

Za jeho řeči objímala Lygie apoštolovy nohy stále pevněji, jako by u nich chtěla hledat útočiště a vyžebrat si od nich aspoň trošku slitování.

Apoštol vyslechl Crispa do konce, sklonil se a položil vetchou bílou ruku na Lygiinu hlavu. Pak pozvedl zrak k starému knězi a řekl:

"Crispe, což jsi neslyšel, že náš milovaný Mistr byl v Káni na hostině a požehnal lásce mezi ženou a mužem?"

Crispovi klesly ruce a pohlédl užasle na apoštola, nemoha ze sebe vypravit ani slova.

A Petr se po chvilce mlčení zeptal znovu:

"Crispe, domníváš se snad, že by se Kristus, který dovolil Marii z Magdaly ležet u svých nohou a který odpustil veřejné hříšnici, odvrátil od tohoto dítěte, čistého jako polní lilie?"

Lygie zaštkala a přivinula se ještě těsněji k Petrovým nohám, neboť pochopila, že u nich nehledala útočiště marně. Apoštol zvedl její obličej, zalitý slzami, a promluvil k ní:

"Dokud se oči toho, jehož miluješ, neotevrou světlu pravdy, do té doby se mu vyhýbej, aby tě nepřivedl do hříchu; ale modli se za něho a věz, svou láskou nehřešíš. A že se chceš bránit pokušení, to ti bude přičteno jako zásluha. Nermuť se a neplač, neboť já ti povídám, že milost Spasitelova tě neopustila a že tvé modlitby budou vyslyšeny a po dnech smutných nastanou dny radosti."

Po těchto slovech jí položil na vlasy obě ruce, pozvedl zraky k nebi a požehnal jí. Tvář mu zářila nadpozemskou dobrotou.

Avšak zkroušený Crispus se začal pokorně ospravedlňovat:

"Zhřešil jsem proti milosrdenství," řekl, "ale domníval jsem se, že vpustila-li do srdce pozemskou lásku, zapřela Krista..."

A Petr odpověděl:

"Já jsem ho zapřel třikrát, a přece mi odpustil a přikázal mi, abych pásl jeho ovce."

"...už proto," končil Crispus, "že Vinicius je augustián..."

"Kristus obměkčoval ještě tvrdší srdce," odvětil Petr.

Na to Pavel z Tarsu, který dosud mlčel, přiložil prsty na svou hruď, ukazuje tak na sebe, a řekl:

"Já sám jsem pronásledoval a vodil na smrt Kristovy služebníky. Já jsem při Štěpánově kamenování hlídal oděvy těch, kdož jej kamenovali; já jsem chtěl vymýtit pravdu ze vší země obývané lidmi, a přece právě mne předurčil Pán, abych ji po vší zemi hlásal. Atak jsem o ní mluvil v Judei, v Řecku, na ostrovech iv tomto bezbožném městě, když jsem tu byl poprvé jako vězeň. Ale teď, když mě sem pozval Petr, můj nadřízený, vstoupím do toho domu, abych sklonil tu pyšnou hlavu Kristovi k nohám a zasil zrno do kamenité půdy, již Pán svlaží, aby vydala bohatou žeň."

A vstal. Crispovi v tomto okamžiku připadal ten malý, přihrbený človíček tím, čím ve skutečnosti byl, totiž obrem, který pohne základy světa a zmocní se národů i zemí.

Kapitola 4 - DÍL DRUHÝ

Kapitola 5 Quo vadis - Obsah

Kapitola 6 - DÍL DRUHÝ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!