předchozí
Kapitola 10 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 11

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 54. ze 74
následující
Kapitola 12 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Vinicius šel od apoštola do vězení se srdcem obrozeným nadějí. Kdesi hluboko v duši křičelo zoufalství a úděs, ale on tyto hlasy v sobě tlumil. Zdálo se mu nemožné, že by přímluva božího zástupce a síla jeho modlitby měly zůstat bez účinku. Bál se nedoufat, bál se pochybovat. "Budu věřit v jeho milosrdenství," říkal sám sobě, "i kdybych ji uviděl ve lví tlamě." A třebaže se v něm chvělo srdce a studený pot mu zaléval skráně, věřil. Každý tep jeho srdce byl teď modlitbou. Začínal chápat, že víra hory přenáší, protože v sobě pocítil podivnou sílu, kterou si předtím neuvědomoval. Zdálo se mu, že touto silou se mu podaří vykonat i takové věci, které nebyly ještě včera v jeho moci. A kdykoliv v jeho duši zasténalo ještě zoufalství, vzpomněl si na onu noc a na tu svatou stařeckou tvář, obrácenou v modlitbě vzhůru k nebi. "Ne! Kristus nezamítne prosbu svého prvního učedníka a pastýře svého stáda! Kristus ji nezamítne a já neupadnu v pochybnosti."

A běžel do vězení jako zvěstovatel dobré noviny.

Ale tu ho čekala neočekávaná věc.

Praetoriánské stráže, které se střídaly před Mamertinským vězením, znaly ho už všechny a obyčejně mu nedělaly sebemenší potíže, avšak tentokrát se řetěz neotevřel. Místo toho přistoupil k němu setník a řekl:

"Promiň, urozený tribune, ale máme dnes rozkaz nikoho nevpouštět."

"Rozkaz?" opakoval blednoucí Vinicius.

Voják naň soucitně pohlédl a odpověděl:

"Ano, pane. Caesarův rozkaz. Ve vězení je mnoho nemocných a je možné, že se caesar obává, aby návštěvníci neroznesli nákazu po městě."

"Ale ty jsi říkal, že rozkaz je jenom pro dnešek?"

"V poledne se střídají stráže."

Vinicius zmlkl a obnažil hlavu, protože se mu zdálo, že pilleolus, který mu ji kryje, je z olova.

Vtom přistoupil voják ještě blíže a řekl ztlumeným hlasem:

"Uklidni se, pane. Stráže a Ursus nad ní bdí."

Po těchto slovech se sklonil a dlouhým galským mečem nakreslil v okamžiku na kamennou desku podobu ryby.

Vinicius naň zkoumavě pohlédl.

"...a jsi praetoriánem?..."

"Dokud se neoctnu tam," odpověděl voják a ukázal na vězení.

"I já vyznávám Krista."

"Pochváleno budiž jeho jméno! Vím, pane. Do vězení tě pustit nemohu, ale jestliže napíšeš dopis, odevzdám jej strážcům."

"Děkuji ti, bratře."

Stiskl vojákovi ruku a odešel. Pilleolus ho už netížil jako olovo. Ranní slunce vystoupilo nad vězeňské zdi a s jeho přibývajícím jasem začala do Viniciova srdce proudit opět naděje. Tento voják, křesťan, byl pro něho jakoby novým svědectvím Kristovy moci. Po chvíli se zastavil, zahleděl se na růžové obláčky vznášející se nad Kapitolem a nad chrámem Jova Statora a řekl:

"Neviděl jsem ji dnes, Pane, ale věřím ve tvé milosrdenství."

Doma na něho čekal Petronius, který si jako obvykle "dělal z noci den" a teprve před chvílí se vrátil. Stačil se však už vykoupat a natřít se mastmi před spánkem.

"Mám pro tebe novinky," řekl. "Byl jsem dnes u Tullia Seneciona a byl tam i caesar. Nevím, co to Augustu napadlo, že s sebou přivedla malého Rufia... Snad proto, aby svou roztomilostí obměkčil caesarovo srdce. Avšak unavené dítě naneštěstí při předčítání usnulo, tak jako kdysi Vespasianus. Když to Ahenobarbus viděl, mrštil po něm pohárem a těžce je zranil. Poppaea omdlela a všichni slyšeli, jak caesar řekl: 'Mám už dost toho levobočka!' A to, jak víš, znamená tolik co smrt!"

"Hněv boží visí nad Augustou," odpověděl Vinicius. "Ale proč mi to povídáš?"

"Povídám ti to proto, že tebe i Lygii pronásledoval Poppaein hněv a že teď, když je zaměstnána vlastním neštěstím, upustí snad od pomsty a dá se snadněji uprosit. Uvidím se s ní dneska večer a promluvím sní."

"Děkuji ti. Zvěstuješ mi dobrou zprávu."

"A ty se vykoupej a odpočiň si. Máš úplně siné rty a je z tebe už jen stín."

Avšak Vinicius se zeptal:

"Neříkali tam, kdy se bude konat první ludus matutinus?"

"Za deset dnů. Ale napřed vezmou jiná vězení. Čím více budeme mít času, tím lépe. Není ještě všechno ztraceno."

A říkaje to, sám tomu nevěřil, protože věděl dobře, že jestliže caesar, odpovídaje na Aliturovu prosbu, našel skvěle znějící odpověď, v níž se srovnával s Brutem, není už pro Lygii záchrany. Ze soucitu také zatajil, co slyšel u Seneciona, že totiž caesar a Tigellinus se rozhodli vybrat si pro sebe a pro přátele nejkrásnější křesťanské panny a před mučením je zneuctít; zbytek pak chtěli vydat v den her napospas praetoriánům abestiariům.

Věda, že Vinicius nechce za nic na světě Lygii přežít, záměrně zatím posiloval naději v jeho srdci, jednak ze soucitu k němu, jednak proto, že tomuto estétovi šlo také o to, aby Vinicius, má-li už zemřít, zemřel krásný, a ne se zničeným obličejem, zčernalým bolestí a probdělými nocemi.

"Povím dnes Augustě," řekl, "asi toto: 'Zachraň Viniciovi Lygii a já zachráním pro tebe Rufia.' A budu o tom opravdu uvažovat. Jediné slovo, řečené ve vhodném okamžiku Ahenobarbovi, může totiž někoho buď zachránit, nebo zahubit. V nejhorším získáme aspoň čas."

"Děkuji ti," řekl ještě jednou Vinicius.

"Nejlépe mi poděkuješ, jestliže se najíš a odpočineš si. U Athény! Odysseus myslil na spánek a na jídlo i v největším nebezpečí. Strávil jsi prý celou noc ve vězení?"

"Ne," odpověděl Vinicius. "Chtěl jsem jít do vězení teď, ale přišel rozkaz, aby nikoho nevpouštěli dovnitř. Pozeptej se, Petronie, platí-li ten rozkaz jenom pro dnešek, anebo až do dne, kdy začnou hry."

"Zeptám se na to dneska v noci a zítra ráno ti řeknu, na jak dlouho a proč byl rozkaz vydán. Ale teď, i kdyby Hélios měl zármutkem sestoupit do kimmerských krajů, jdu spát a ty to udělej také."

A rozešli se. Avšak Vinicius šel do knihovny a dal se do psaní dopisu Lygii.

Když skončil, donesl ho sám k vězení a dal jej do rukou křesťanskému setníkovi, který s ním ihned odešel dovnitř. Za chvíli se vrátil s pozdravy od Lygie a se slibem, že ještě dnes vynese z vězení její odpověď.

Vinicius se však nechtěl vracet domů, a tak si sedl na kámen a čekal na Lygiin dopis. Slunce vystoupilo na obloze už vysoko a po Clivu Argentariu proudily na Forum - jako obvykle - davy lidí. Prodavači vyvolávali své zboží; věštci nabízeli chodcům své služby; občané kráčeli důstojným krokem k rostrům, chtějíce si poslechnout příležitostné řečníky anebo protřást spolu nejnovější události. Jak se vedro zvětšovalo, zástupy zahalečů se postupně uchylovaly pod portiky chrámů, odkud vzlétala co chvíli za hlasitého třepotání křídel celá hejna holubů, svítících ve slunečním jasu av modrém vzduchu bílým peřím.

Přemíra světla, ruch, teplo a nesmírná únava způsobily, že se Viniciovi začala klížit víčka. Jednotvárné výkřiky chlapců hrajících kousek vedle móru a odměřené kroky vojáků jej ukolébávaly. Několikrát ještě zvedl hlavu a pohlédl na vězení, ale pak ji opřel o kamenný výstupek, vzdychl jako dítě usínající po dlouhém pláči a usnul.

A hned ho přepadly sny. Zdálo se mu, že jde v noci neznámou vinicí a nese v náručí Lygii a že před nimi jde Pomponia Graecina s kahancem v ruce a svítí jim. Zdálky volal za nimi jakýsi hlas, jakoby Petroniův: "Vrať se!" Avšak on nedbal toho volání a šel dále za Pomponií, až došli k chatrči, na jejímž prahu stál apoštol Petr. Vinicius mu ukázal Lygii a řekl: "Jdeme z arény, pane, ale nemůžeme ji probudit, probuď ji ty." Ale Petr odpověděl: "Kristus sám ji přijde probudit!"

Pak se mu obrazy začaly plést. Viděl ve snu Nerona a Poppaeu, držící na rukou malého Rufia se zakrváceným čelem, které Petronius omýval, pak Tigellina, jak posypává popelem stoly, plné drahocenného jídla, a Vitellia, jak tyto pokrmy pojídá, a spoustu jiných augustiánů, ležících u hostiny. On sám ležel vedle Lygie; ale mezi stoly se procházeli lvi, jimž kapala z plavých vousů krev. Lygie ho prosila, aby ji odtud odvedl, ale jeho se zmocnila tak strašná bezmocnost, že se nemohl ani pohnout. Pak nastal v jeho snech ještě větší zmatek a konečně se všechno propadlo v úplnou tmu.

Z hlubokého spánku ho probudil teprve sluneční žár a výkřiky, které se ozvaly hned vedle místa, kde seděl. Vinicius si protřel oči: ulice se hemžila lidmi, avšak dva běžci ve žlutých tunikách rozráželi dvěma třtinami dav a křičeli, dělajíce místo pro nádhernou lektiku, kterou nesli čtyři silní egyptští otroci.

V lektice seděl člověk v bílém rouchu; do obličeje mu nebylo dobře vidět, protože těsně před očima držel svitek papyru a horlivě něco četl.

"Místo pro urozeného augustiána!" volali běžci.

Ulice byla však tak plná, že se lektika musila na chvíli zastavit. Tu augustián vzhlédl netrpělivě od svého papyru, vystrčil hlavu a křičel:

"Rozehnat ty ničemy! Rychleji!"

Vtom si však všiml Vinicia. Vtáhl hlavu dovnitř a rychle zvedl k očím papyrový svitek.

Vinicius si přejel dlaní čelo, protože si myslel, že ještě sní. V lektice seděl Chilón.

Běžci mezitím už prorazili cestu a Egypťané se chystali vykročit, když vtom mladý tribun, jenž v jediném okamžiku pochopil mnoho věcí, jimž předtím nerozuměl, přistoupil k lektice.

"Buď zdráv, Chilóne!" řekl.

"Mladíku," odpověděl důstojně a pyšně Řek, snaže se dodat svému obličeji klid, který neměl v nitru, "buď pozdraven, ale nezdržuj mě, protože spěchám ke svému příteli, urozenému Tigellinovi."

Ale Vinicius se chytil rohu lektiky, sklonil se k němu, a dívaje se mu přímo do očí, řekl tlumeně:

"Ty jsi vyzradil Lygii?"

"Memnónův kolose!" zvolal ustrašeně Chilón.

Ale ve Viniciových očích nebyla hrozba, strach tedy starého Řeka rychle přešel. Uvědomil si, že je pod ochranou Tigellina a samého caesara, tedy pod ochranou mocných lidí, před nimiž se třese všechno, a že má kolem sebe silné otroky, kdežto Vinicius stojí před ním bezbranný, s pohublým obličejem a shrbený bolestí.

Sotva si to uvědomil, vrátila se mu drzost. Upřel na Vinicia oči, lemované zarudlými víčky, a odpověděl šeptem:

"A ty, když jsem umíral hlady, dal jsi mě zmrskat."

Na chvíli umlkli oba, pak se však ozval nezvučný Viniciův hlas:

"Ublížil jsem ti, Chilóne!"

Tu zvedl Řek hlavu a louskl prsty, což znamenalo v Římě opovržení a pohrdání, a odpověděl tak hlasitě, aby to mohli všichni slyšet:

"Příteli, máš-li ke mně nějakou prosbu, přijď do mého domu na Esquilinu někdy ráno, v tu dobu totiž přijímám po koupeli hosty a klienty."

A pokynul rukou. Na toto znamení zvedli Egypťané lektiku a otroci ve žlutých tunikách začali švihat rákoskami a vyvolávat:

"Místo pro lektiku urozeného Chilóna Chilonida! Místo! Místo!"


předchozí
Kapitola 10 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 11
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 12 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!