Kapitola 11 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 12 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 55. ze 74	Kapitola 13 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Lygie se v dlouhém, narychlo psaném dopise loučila s Viniciem navždy. Věděla, že do vězení nesmí už nikdo a že spatří Vinicia teprve z arény. Proto jej prosila, aby zjistil, kdy přijde řada na ně, a aby přišel na hry, protože ho chce zaživa ještě jednou spatřit. Z jejího dopisu nevanul strach. Psala, že ona i ostatní touží už po aréně, která pro ně bude znamenat vysvobození z vězení. Předpokládajíc, že přijede Pomponia a Aulus, prosila, aby přišli i oni. Na každém jejím slově bylo vidět vytržení a onu odloučenost od života, v níž žili všichni uvěznění, ale zároveň i neotřesitelnou víru, že všechny sliby budou splněny po smrti. "Ať už mě Kristus (psala) osvobodí teď anebo po smrti, slíbil mě apoštolovými ústy tobě, a proto jsem tvá." A zapřísahala ho, aby ji nelitoval a nepoddával se bolesti. Smrt pro ni neznamenala zrušení závazků. S dětskou důvěřivostí ujišťovala Vinicia, že hned, jakmile skončí muka v aréně, poví Kristovi, že v Římě zůstal její snoubenec, Marcus, který po ní touží celým svým srdcem. A doufala, že snad Kristus dovolí její duši, aby se na chvíli vrátila k němu a pověděla mu, že žije, na muka že si nepamatuje a že je šťastna. Celý její dopis dýchal štěstím a obrovskou nadějí. Byla v něm jen jediná prosba týkající se pozemských věcí: aby Vinicius vzal její tělo ze spoliaria a pohřbil ji jako svou manželku v náhrobku, v němž jednou spočine sám.

Vinicius četl Lygiin dopis s krvácejícím srdcem, ale zároveň se mu zdálo, že je nemožné, aby Lygie zahynula v zubech divokých šelem a aby se Kristus nad ní nesmiloval. Avšak právě v tom spočívala jeho naděje a důvěra. Když se vrátil domů, odepsal, že bude denně chodit ke zdem Tulliana a čekat tam tak dlouho, dokud Kristus zdi nerozdrtí a nevrátí mu ji. Přikázal jí, aby věřila, že Kristus mu ji může vrátit dokonce ještě z cirku, protože veliký apoštol jej o to prosí, a že chvíle osvobození je blízká. Obrácený centurio měl jí tento dopis doručit příští den.

Ale když Vinicius přišel nazítří k vězení, vystoupil setník z řady, přistoupil k němu a řekl:

"Vyslechni mě, pane. Kristus, který tě zkoušel, projevil ti milost. Dnes v noci přišli caesarovi a praefektovi propuštěnci vybírat pro své pány křesťanské panny ke zprznění. Ptali se na tvou nevěstu, ale Pán náš seslal na ni horečku, na kterou vězňové v Tullianu umírají, a tak ji nechali na pokoji. Včera večer byla už v bezvědomí. Budiž pochváleno Spasitelovo jméno, protože tato nemoc, která ji zachránila před hanbou, může ji zachránit i před smrtí."

Vinicius se opřel rukou o vojákovu paži, aby nespadl, a voják pokračoval:

"Děkuj milosrdenství Páně! Lina odvedli a položili do mučírny, ale když viděli, že umírá, vrátili ho. Snad ti teď vrátí i ji a Kristus ji uzdraví."

Mladý tribun stál ještě chvíli se skloněnou hlavou, pak ji však zvedl a řekl tiše:

"Ano, setníku. Kristus, který ji zachránil před potupou, zachrání ji i před smrtí."

A proseděv pod vězeňskými zdmi až do večera, vrátil se domů, chtěje poslat své lidi pro Lina a dát jej přenést do některé ze svých předměstských vill.

Petronius, když se o všem dozvěděl, rozhodl se, že bude ještě jednat. Už předtím byl u Augusty a teď se k ní vydal ještě jednou. Našel ji u lože malého Rufia. Dítě s rozbitou hlavou blouznilo v horečce a matka je ošetřovala plna zoufalství a hrůzy, protože si uvědomovala, že zachrání-li je, pak snad jen proto, aby zakrátko zahynulo smrtí ještě strašnější.

Zaujata výlučně svou bolestí, nechtěla o Viniciovi a o Lygii ani slyšet, jenže Petronius ji vyděsil.

"Urazila jsi nového neznámého boha," řekl. "Ty, Augusto, uctíváš prý hebrejského Jehovu, ale křesťané tvrdí, že Kristus je jeho syn, uvaž tedy, zda tě nepronásleduje hněv otce. Kdož ví, zda to, co tě potkalo, není jejich pomsta a zda Rufiův život nezávisí na tom, co uděláš."

"Co chceš, abych udělala?" zeptala se ustrašeně Poppaea.

"Odpros rozhněvaného boha."

Jak?

"Lygie je nemocna. Přemluv caesara nebo Tigellina, aby ji vydali Viniciovi."

A ona se ho zoufale zeptala:

"Domníváš se, že toho dosáhnu?"

"Dosáhneš tedy něčeho jiného. Jestliže se Lygie uzdraví, bude muset na smrt. Jdi do Vestina chrámu a požádej virgo magna, aby byla jako náhodou před Tullianem, až budou vězně vyvádět na smrt, a aby rozkázala pustit to děvče na svobodu. Velká vestálka tě neodmítne."

"A jestliže Lygie zemře na horečku?"

"Křesťané říkají, že Kristus je mstivý, ale spravedlivý; je možné, že ho uprosíš už svou snahou."

"Ať mi dá nějaké znamení, že zachrání Rufia."

Petronius pokrčil rameny.

"Nepřicházím jako jeho posel, božská; říkám ti jen: vycházej raději po dobrém se všemi bohy, jak římskými, tak cizími."

"Půjdu!" řekla zlomeným hlasem Poppaea.

Petronius si zhluboka oddychl.

"Konečně jsem něčeho dosáhl!" pomyslil si.

A když se vrátil k Viniciovi, řekl mu:

"Pros svého boha, aby Lygie nezemřela na horečku, protože jestliže nezemře, velká vestálka ji rozkáže propustit na svobodu. Sama Augusta ji o to požádá."

Vinicius pohlédl naň očima, v nichž se leskla horečka, a odpověděl:

"Jí dá svobodu Kristus."

A Poppaea, která byla ochotna obětovat hekatomby všem bohům světa, jen aby zachránila Rufia, vydala se ještě téhož večera na Forum za vestálkami, svěřivši péči o nemocné dítě věrné chůvě Silvii, která vychovala i ji samu.

Avšak na Palatinu byl rozsudek na dítě už vydán. Sotva totiž zmizela Augustinina lektika za Velikou branou, vešli do komnaty, kde ležel malý Rufius, dva caesarovi propuštěnci, z nichž jeden se vrhl na Silvii a zacpal jí ústa, kdežto druhý uchopil měděnou sošku Sfingy a prvním úderem Silvii omráčil.

Pak přistoupil k Rufiovi. Chlapec, stravován horečkou a napůl v bezvědomí, neuvědomoval si, co se kolem něho děje. Usmíval se na ně a mhouřil své krásné oči, jako by se snažil je poznat. Oni však odmotali z chůvy pás, zvaný cingulum, zadrhli mu jej kolem krku a začali utahovat. Dítě vykřiklo jednou matčino jméno a pak snadno skonalo. Zabalili je do prostěradla, vsedli na připravené koně a spěchali až do Ostie, kde vhodili tělo do moře.

Poppaea, když nezastala velikou pannu doma, protože byla s ostatními vestálkami u Vatinia, vrátila se brzy na Palatin. Když našla prázdné lůžko a chladné Silviino tělo, upadla do mdlob. Když ji vzkřísili, dala se do křiku a její divoký křik se rozléhal palácem celou noc a celý příští den.

Ale třetího dne jí caesar rozkázal, aby přišla na hostinu. Oblékla si tedy ametystovou tuniku, přišla tam a seděla s kamennou tváří, zlatovlasá, mlčící, nádherná a zlověstná jako anděl smrti.

Kapitola 11 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 12 Quo vadis - Obsah

Kapitola 13 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2025 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!