Kapitola 13 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 14 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 57. ze 74	Kapitola 15 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Zatím se slunce schýlilo k západu a vypadalo, jako by se roztápělo ve večerních červáncích. Hry skončily. Davy začaly opouštět amfiteátr a proudit východy, zvanými vomitoria, do města. Jen augustiáni nespěchali, čekajíce, až přejde hlavní proud. Celá jejich skupina opustila svá sedadla a shromáždila se u pódia, kde se opět objevil caesar, aby vyslechl pochvalu. Třebaže diváci, hned když dozpíval, nešetřili potleskem, jemu to bylo málo, očekával totiž nadšení blížící se šílenství. A teď tedy marně zněly chvalozpěvy, marně líbaly vestálky jeho "božské" ruce, marně se při tom k němu Rubria naklonila tak, že se její naryzlá hlava dotkla jeho hrudi. Nero nebyl spokojen a nedovedl to nedat najevo. Udivovalo a znepokojovalo ho také, že Petronius mlčí. Pochvalné slovo z jeho úst, slovo, které by zároveň vtipně vyzdvihlo klady písně, způsobilo by mu teď velkou radost. Konečně se už nezdržel, pokynul Petroniovi, a když přišel na pódium, řekl caesar:

"Pověz..."

A Petronius odpověděl chladně: "Mlčím, protože nenacházím slov. Překonal jsi sám sebe."

"I já jsem měl takový dojem, ale co ten lid?"

"Můžeš snad žádat od míšenců, aby se vyznali v poezii?"

"I ty sis tedy všiml, že mi nepoděkovali tak, jak bych si byl zasloužil?"

"Zvolil sis totiž nepříhodnou chvíli."

"Proč?"

"Proto, že mozky, omámené pachem krve, nejsou sto pozorně poslouchat."

Nero zaťal pěsti a odpověděl:

"Ach, ti křesťané! Zapálili Řím a teď ubližují i mně. Jaký trest pro ně ještě vymyslím?"

Petronius si uvědomil, že začal špatně a že jeho slova mají právě opačný účinek, než jakého chtěl docílit. Chtěje tedy odvést caesarovy myšlenky jinam, sklonil se k němu a zašeptal:

"Tvoje píseň je nádherná, ale na něco bych tě chtěl upozornit: ve čtvrtém verši třetí sloky by ses měl podívat ještě na metrum."

Nero se zalil ruměncem studu, jako by byl přistižen při špatném činu, pohlédl ustrašeně na Petronia a odpověděl rovněž potichu:

"Ty si všimneš všeho! Vím o tom! Předělám to! Ale nikdo jiný si toho nevšiml? Viď? A ty, pro lásku bohů, nikomu se o tom nezmiňuj ... je-li ti ... život milý..."

Petronius svraštil obočí a odpověděl jakoby v návalu nudy a omrzelosti:

"Můžeš mě, božský, k smrti odsoudit, jestliže ti překážím, ale smrtí mě nestraš, protože bohové vědí nejlíp, zda se jí bojím."

A zahleděl se při těchto slovech caesarovi přímo do očí. Caesar po chvíli odpověděl:

"Nehněvej se... Víš, že tě mám rád..."

"Zlé znamení!" pomyslil si Petronius.

"Chtěl jsem vás pozvat na hostinu," pokračoval pak Nero, "ale raději se zavřu doma a budu vylepšovat ten prokletý verš v třetí sloce. Kromě tebe mohl si té chyby všimnout ještě Seneca a možná že i Secundus Carinus, ale těch se ihned zbavím."

Po těchto slovech zavolal Seneku a oznámil mu, že ho ještě s Acratem a Secundem Carinem vysílá do Itálie a do všech provincií pro peníze, které tam mají vybrat ode všech měst, vsí, slavných chrámů, zkrátka všude, kde je najdou a kde se jim je podaří vymačkat. Avšak Seneca, který pochopil, že ho pověřují posláním zloděje, svatokrádce a lupiče, okamžitě odmítl:

"Musím jet na venkov, pane," řekl, "a tam očekávat smrt, protože jsem stár a mám nemocné nervy."

Iberské Senekovy nervy, silnější než nervy Chilónovy, nebyly snad ani nemocné, ale Senekovo zdraví vůbec bylo chatrné, protože vypadal jako stín a hlava mu v poslední době zbělela docela.

Nero naň pohlédl, pomyslil si, že asi opravdu nebude už dlouho čekat na jeho smrt, a odpověděl:

"Nechci tě vystavovat nebezpečí cesty, jestliže jsi nemocen, ale protože tě mám rád a chci tě mít blízko sebe, nepojedeš na venkov, nýbrž zavřeš se ve svém domě a nebudeš z něho vycházet."

Pak se dal do smíchu a řekl:

"Jestliže pošlu Acrata a Carina samotné, bude to, jako bych poslal vlky pro ovce. Koho jim dám za představeného?"

"Mne, pane," řekl Domitius Afer.

"Ne! Nechci svolávat na Řím Merkurův hněv, protože vy byste dokázali, že jste lepší zloději než on. Potřebuji nějakého stoika, jako je Seneca anebo můj nový přítel, filozof Chilón."

Po těchto slovech se začal rozhlížet a zeptal se:

"A co se stalo s Chilónem?"

Chilón, který se na čerstvém vzduchu vzpamatoval a vrátil se před caesarovou písní do amfiteátru, přistoupil blíže a řekl:

"Tady jsem, skvělý plode slunce a měsíce. Byl jsem nemocen, ale tvůj zpěv mě uzdravil."

"Pošlu tě do Achaje," řekl Nero. "Ty přece musíš vědět na groš přesně, kolik peněz je tam v každém chrámě."

"Učiň to, Die, a bohové ti sešlou takové daně, jaké neseslali ještě nikomu."

"Udělal bych to, ale nechci tě připravit o podívanou na hry."

"Baale!" řekl Chilón.

Avšak augustiáni, rádi, že se caesarova nálada zlepšila, dali se do smíchu a volání:

"Ne, pane! Nepřipravuj toho udatného Řeka o podívanou na hry!"

"Ale zbav mě, pane, pohledu na ty křičící kapitolské husy, jejichž všechny mozky dohromady by nenaplnily ani skořápku žaludu," opáčil Chilón. "Píši právě, prvorozený synu Apollinův, řecký hymnus na tvou počest, a proto chci strávit několik dnů v chrámu Múz a prosit je o vnuknutí."

"Kdepak!" zvolal Nero. "Chceš se vykroutit z dalších her! Z toho nebude nic!"

"Přísahám ti, pane, že píši hymnus."

"Budeš ho tedy psát v noci. Pros o inspiraci Dianu, je to přece Apollinova sestra."

Chilón svěsil hlavu a rozhlížel se zlostně po přítomných, kteří se dali znovu do smíchu.

Caesar se otočil k Senecionovi a Suiliovi Nerulinovi a řekl:

"Představte si, že jsme stačili vyřídit sotva polovinu křesťanů určených původně na dnešek."

Aquilus Regulus, na slovo vzatý znalec všeho, co se týkalo amfiteátru, se zamyslil a pak prohlásil:

"Hry, v nichž vystupují lidé sine armis et sine arte, trvají téměř stejně dlouho, ale jsou méně zajímavé."

"Rozkážu jim dát zbraně," odpověděl Nero.

Vtom se pojednou probudil ze zamyšlení pověrčivý Vestinus a zeptal se tajuplným hlasem:

"Všimli jste si, že ti křesťané něco vidí, když umírají? Hledí k nebi a umírají jakoby bez bolesti. Jsem si jist, že tam něco vidí..."

Po těchto slovech pozvedl zraky k otvoru amfiteátru, nad nímž noc už začala roztahovat své velarium, poseté hvězdami. Ostatní však odpověděli posměšky a žertovnými domněnkami o tom, co asi mohou křesťané v okamžiku smrti vidět. Mezitím dal caesar znamení otrokům s pochodněmi a opustil cirk. Za ním šly vestálky, senátoři, úředníci a augustiáni.

Noc byla jasná a teplá. Před cirkem čekaly ještě davy, toužící spatřit caesarův odjezd. Byly však nějak ponuré a tiché. Tu a tam se ozval potlesk a ihned opět utichl. Vrzající vozy vyvážely ze spolaria ještě pořád krvavé ostatky křesťanů.

Petronius a Vinicius šli mlčky. Teprve nedaleko villy se Petronius otázal:

"Uvažoval jsi o tom, co jsem ti říkal?"

"Uvažoval," odpověděl Vinicius.

"A víš, že je to teď i pro mne nesmírně závažná věc? Musím ji osvobodit navzdory caesarovi a Tigellinovi. Je to jakýsi boj, v němž jsem se rozhodl zvítězit, je to hra, v níž chci vyhrát, třeba za cenu vlastní hlavy... Dnešní den mě v mém předsevzetí ještě utvrdil."

"Kéž ti to Kristus odplatí!"

"Uvidíš!"

Takto rozmlouvajíce, došli před vchod villy a vysedli z lektiky. Tu k nim přistoupila jakási temná postava a zeptala se:

"Je tu urozený Vinicius?"

"Je," odpověděl tribun. "Co chceš?"

"Jsem Nazarius, Miriamin syn; jdu z vězení a přináším ti zprávu o Lygii."

Vinicius ho uchopil za rameno a ve světle pochodně se mu zadíval do očí, nejsa schopen slova, ale Nazarius uhádl otázku skomírající na jeho rtech a řekl:

"Žije ještě. Ursus mě posílá k tobě, pane, abych ti vyřídil, že Lygie se v horečce modlí a volá tvé jméno."

A Vinicius odpověděl:

"Sláva Kristovi, který mi ji může vrátit."

Pak zavedl Nazaria do knihovny. Za chvíli přišel však i Petronius, aby slyšel jejich rozhovor.

"Nemoc ji zachránila před zhanobením, protože kati se bojí," řekl mladý hoch. "Ursus a lékař Glaukos bdí nad ní ve dne v noci."

"Stráže zůstaly tytéž?"

"Ano, pane, a ona je v jejich místnosti. Ti vězni, co byli ve spodní části vězení, zemřeli všichni na horečku anebo se udusili nedostatkem vzduchu."

"Kdopak jsi?" zeptal se Petronius.

"Urozený Vinicius mě zná. Jsem syn vdovy, u které bydlí Lygie."

"A křesťan?"

Chlapec pohlédl tázavě na Vinicia, ale když viděl, že se právě modlí, vztyčil hlavu a řekl:

"Ano."

"Jak to, že můžeš volně chodit do vězení?"

"Dal jsem se najmout k vynášení těl mrtvých. Udělal jsem to proto, abych mohl pomáhat svým bratřím a přinášet jim zprávy z města."

Petronius si začal pozorně prohlížet hezký chlapcův obličej, jeho modré oči, bujné vlasy. Pak se otázal:

"Z které země jsi, chlapče?"

"Jsem Galilejec, pane."

"Chtěl bys, aby se Lygie dostala na svobodu?"

Chlapec zvedl oči:

"I kdybych potom sám měl zemřít!"

Tu se Vinicius přestal modlit a řekl:

"Vyřiď strážím, aby ji položili do rakve jako mrtvou. Ty si vyber pomocníky, kteří ji s tebou v noci vynesou z vězení. Poblíž Páchnoucích úvozů najdete lidi, kteří tam budou čekat s lektikou. Těm rakev odevzdáte. Strážcům ode mne slib, že jim dám tolik zlata, kolik každý unese v plášti."

A co to říkal, ztratil jeho obličej obvyklou mrtvost, probudil se v něm voják, jemuž naděje vrátila dřívější energii.

Nazarius zrudl radostí, zvedl ruce vzhůru a zvolal:

"Kéž ji Kristus uzdraví, protože bude volná!"

"Myslíš, že stráže budou souhlasit?"

"Ti, pane? Jen když budou vědět, že je za to nepotká trest nebo mučení!"

"To je pravda," řekl Vinicius. "Strážci by byli svolili dokonce k útěku, tím spíše tedy svolí, aby byla vynesena jako mrtvá."

"Je tam sice člověk," řekl Nazarius, "který se rozžhaveným železem přesvědčuje, jsou-li těla, která vynášíme, skutečně mrtvá. Ale tomu stačí několik sesterciů, aby se nedotkl železem obličeje mrtvých. A za jeden aureus se dotkne místo těla rakve."

"Vyřiď mu, že dostane plnou kapsu aureů," řekl Petronius. "Ale budeš si umět vybrat spolehlivé pomocníky?"

"Budu si umět najít takové, kteří by za peníze prodali vlastní ženy a děti!"

"Kde je najdeš?"

"Přímo ve vězení anebo ve městě. Stráže, jednou podplacené, pustí dovnitř, koho budu chtít."

"Pak tedy přivedeš jako nádeníka mne," řekl Vinicius.

Avšak Petronius ho od toho začal se vší rozhodností zrazovat. Praetoriáni by ho mohli poznat, i když bude v převlečení, a všechno by se mohlo zhroutit.

"Ani ve vězení, ani u Páchnoucích úvozů!" pravil. "Je třeba, aby všichni, i caesar, i Tigellinus, byli přesvědčeni, že Lygie zemřela, jinak by totiž okamžitě nařídili stíhání. Podezření můžeme uspat jenom tak, že až ji odvezou do Albských hor anebo dále, na Sicílii, my zůstaneme v Římě. Teprve za týden nebo za čtrnáct dnů onemocníš, pozveš si Neronova lékaře a ten ti doporučí, abys jel do hor. Pak se teprve setkáte; a pak..."

Tu se na okamžik zamyslil, ale nakonec mávl rukou a řekl:

"Pak snad přijde i jiná doba."

"Kéž se nad ní Kristus smiluje," řekl Vinicius, "protože ty mluvíš o Sicílii a ona je zatím nemocná a může zemřít..."

"Umístíme ji tedy blíže. Sám vzduch ji vyléčí, jen když ji dostaneme z vězení. Nemáš někde v horách nějakého nájemce, kterému bys mohl důvěřovat?"

"Mám! Ano! Mám!" odpověděl překotně Vinicius. "Nedaleko Coriol žije v horách člověk, který mě nosil na rukou, když jsem byl ještě dítě, a který mě má ještě stále rád."

Petronius mu podal tabulku.

"Napiš mu, aby sem zítra přišel. Ihned s tím pošlu posla."

Po těch slovech zavolal představeného atria a dal mu příslušné rozkazy. O chvíli později vyrazil do noci otrok na koni a spěchal do Coriol.

"Rád bych," řekl Vinicius, "aby ji cestou provázel Ursus... Byl bych klidnější..."

"Pane," řekl Nazarius, "ten člověk má nadlidskou sílu. Vylomí mříž a půjde za ní. Ve srázné, vysoké zdi je okno, pod kterým nestojí stráž. Přinesu Ursovi provaz a o ostatní se postará už on sám."

"U Herkula!" řekl Petronius. "Ať se dostane na svobodu, jak chce, jenom ne zároveň s ní, ani dva nebo tři dni po ní, protože jinak by se za ním pustili a objevili by její skrýš. U Herkula! Chcete snad zahubit sebe iji? Zakazuji vám zmiňovat se před ním o Coriolách, jinak si nad tím vším umývám ruce."

Oba uznali, že má pravdu, a zmlkli. Nazarius se pak začal loučit a slíbil, že přijde zítra za úsvitu.

Doufal, že se domluví se strážci ještě dnes v noci, ale předtím chtěl ještě navštívit matku, která v těch nejistých a strašných časech měla o něho neustálé starosti. Uváživ všechno, rozhodl se, že pomocníka nebude hledat ve městě, nýbrž že podplatí jednoho z těch, kdož spolu s ním vynášejí mrtvé z vězení.

Když však byl už na odchodu, zastavil se ještě, vzal stranou Vinicia a pošeptal mu:

"Pane, neřeknu o našem záměru nikomu, ani matce ne, ale slíbil nám apoštol Petr, že z amfiteátru přijde k nám, a jemu povím vše."

"V tomto domě můžeš mluvit hlasitě," odpověděl Vinicius. "Apoštol Petr byl v cirku s Petroniovými lidmi. Ostatně já půjdu s tebou."

Dal si podat plášť, jaký nosívají otroci, a oba odešli.

Petronius si zhluboka oddechl.

Přál jsem si, uvažoval, aby na tu horečku zemřela, protože to by pro Vinicia bylo ještě nejméně strašné. Ale teď jsem ochoten obětovat Aesculapovi zlatou trojnožku, jestliže ji uzdraví... Ech, ty, Ahenobarbe, chceš si připravit podívanou z milencovy bolesti! Ty, Augusto, jsi napřed tomu děvčeti záviděla krásu a teď zase bys ji sežrala za syrova jen proto, že zahynul tvůj Rufius... Ty, Tigelline, ji chceš zahubit mně na zlost!... Nu, uvidíme! Já vám pravím, že vaše oči ji nespatří v aréně, protože buďto zemře přirozenou smrtí, anebo vám ji vyrvu z tlam jako psům... A vezmu vám ji tak, že o tom nebudete ani vědět. A pak, kdykoli na vás pohlédnu, pokaždé si pomyslím: vidíte, to jsou ti hlupáci, z kterých si udělal Petronius dobrý den...

A spokojen sám se sebou, odešel do triclinia, kde usedl s Euniké k večeři. Lector jim při tom předčítal Theokritovy selanky. Venku zatím přihnal vítr od Soracte mračna a prudká bouře rozrušila klid krásné letní noci. Znovu a znovu se nad sedmi pahorky ozývalo hřmění, avšak ti dva, ležíce vedle sebe u stolu, poslouchali verše idylického básníka, který ve zpěvném dórském nářečí opěvoval lásku pastýřů. Pak, uklidněni, chystali se ke sladkému odpočinku.

Avšak ještě předtím se vrátil Vinicius. Když se Petronius dozvěděl o jeho návratu, zašel k němu a otázal se:

"Nu, jak? Nedohodli jste se na něčem novém? A co Nazarius, šel už do vězení?"

"Ano," odpověděl mladý muž, pročesávaje si prsty vlasy, promočené deštěm. "Nazarius se šel domluvit se strážci a já jsem viděl Petra, který mi řekl, abych se modlil a věřil."

"To je dobře. Jestliže půjde všechno tak, jak to má jít, budou ji moci zítra v noci vynést..."

"Nájemce s lidmi by tu měl být za úsvitu."

"Nemá to daleko. Ale teď si odpočiň."

Avšak Vinicius ve svém cubiculu poklekl a začal se modlit.

S východem slunce přikvačil od Coriol nájemce Niger a přivedl s sebou, jak mu Vinicius nařídil, muly, lektiku a čtyři důvěryhodné lidi, vybrané z britanských otroků; ty ostatně zanechal prozíravě v krčmě na Subuře. Vinicius, který probděl celou noc, vyšel mu vstříc. Nájemce se zarazil při pohledu na mladého pána, a líbaje mu ruce a oči, zeptal se:

"Drahý Vinicie, jsi snad nemocen, anebo ti zármutek vysál krev z tváře? Vždyť jsem tě na první pohled sotva poznal!"

Vinicius ho dovedl do vnitřního sloupoví, zvaného xystos, a tam ho zasvětil do tajemství. Niger poslouchal se soustředěnou pozorností a na jeho drsné, osmahlé tváři se zračilo veliké dojetí, které se ani nesnažil ukrýt.

"Ona je tedy křesťanka?" zvolal.

A zahleděl se zkoumavě do Viniciovy tváře. Vinicius zřejmě uhodl, nač se ho ptá vesničanův pohled, protože odpověděl:

"Já jsem také křesťan."

A tu se v Nigerových očích zaleskly slzy; chvíli mlčel, pak zvedl ruce vzhůru a řekl:

"Ó, díky tobě, Kriste, že jsi sňal bělmo z očí na světě mi nejdražších!"

Pak uchopil Viniciovu hlavu, a rozplakav se štěstím, začal ho líbat na čelo.

O chvíli později přišel Petronius, přiváděje Nazaria.

"Dobré zprávy!" volal už zdaleka.

Zprávy byly skutečně dobré. Za prvé lékař Glaukos ručil za Lygiin život, i když měla tutéž vězeňskou horečku, na kterou umíraly v Tullianu a v ostatních vězeních stovky lidí denně. Ani strážci, ani člověk, který zjišťoval smrt rozžhaveným železem, nečinili žádné potíže. Pomocník jménem Attis byl už také najat.

"Vyvrtali jsme do rakve otvory, aby nemocná mohla dýchat," vyprávěl Nazarius. "Jediné nebezpečí je v tom, aby snad nezasténala nebo se neozvala, až půjdeme kolem praetoriánů. Je však velmi zesláblá a už od rána leží se zavřenýma očima. Ostatně Glaukos jí dá uspávací nápoj, který sám připraví z léků, jež mu přinesu z města. Víko rakve nebude přibito. Snadno je tedy zvednete a odnesete nemocnou do lektiky. My potom dáme do rakve podlouhlý pytel s pískem; mějte ho proto připravený."

Vinicius poslouchal tato slova a byl bledý jako plátno, ale poslouchal s tak napjatou pozorností, že se zdálo, že už napřed ví, co Nazarius řekne.

Petronius se otázal:

"Jiná těla z vězení vynášet nebudou?"

"Dneska v noci zemřelo v našem vězení nejméně dvacet lidi, do večera jich zemře ještě několik," odpověděl chlapec. "Budeme muset jít s celým průvodem, ale půjdeme pomalu, abychom zůstali vzadu. V prvním zákrutu začne můj společník úmyslně kulhat. Tak zůstaneme daleko za ostatními. Vy nás čekejte u malé Libitininy svatyňky. Kéž by Bůh dal a byla co nejtemnější noc!"

"Chodíte bez světel?" zeptal se Vinicius.

"Jen vpředu nesou pochodně. Buďte pro všechny případy u Libitininy svatyně, hned jakmile se setmí, i když my vynášíme mrtvoly obyčejně až před půlnocí."

Odmlčeli se.

Bylo slyšet jen rychlý Viniciův dech.

Petronius se k němu otočil.

"Povídal jsem včera," řekl, "že by bylo nejlíp, kdybychom zůstali oba doma. Teď však vidím, že ani já bych nevydržel sedět na místě... Ostatně, kdyby šlo oútěk, musili bychom být opatrnější, jestliže ji však vynesou jako mrtvou, myslím, že nikdo nepojme sebemenší podezření."

"Ano! Ano!" odpověděl Vinicius. "Já tam musím být. Sám ji vytáhnu z rakve..."

"A jakmile bude jednou v mém domě u Coriol, zodpovídám za ni," řekl Niger.

Tím porada skončila. Niger se vydal do krčmy ke svým lidem. Nazarius vzal pod tuniku váček se zlatem a vrátil se do vězení. Pro Vinicia započal den plný neklidu, horečné úzkosti a očekávání.

"Mělo by se to podařit, protože všechno je dobře promyšleno," řekl Petronius. "Lépe jsme to už nemohli vymyslit. Ty musíš hrát sklíčeného a chodit v tmavé tóze. Ale do cirku nepřestaň chodit. Ať tě vidí... Všechno je tak promyšleno, že zklamání je vyloučeno. Abych nezapomněl! Tím svým nájemcem jsi úplně jist?"

"Je to křesťan," odpověděl Vinicius.

Petronius naň užasle pohlédl, pak začal rozhazovat rukama a hovořit jakoby sám k sobě:

"U Polluxe! Jak se to přes to všechno šíří! A jak se to drží lidských duší! Jiní lidé by se v takové hrůze zřekli okamžitě všech římských, řeckých i egyptských bohů. Prapodivné je to... U Polluxe! Kdybych věřil, že cokoliv na světě závisí dnes ještě na našich bozích, obětoval bych teď každému po šesti bílých býcích a Jovišovi Kapitolskému dvanáct... Ale ani ty nešetři oběťmi svému Kristovi..."

"Já jsem mu dal svou duši," odpověděl Vinicius.

A rozešli se. Petronius se vrátil do cubicula, kdežto Vinicius se šel podívat aspoň z dálky na vězení a odtamtud se vydal až k úpatí Vatikánského pahorku, do oné fossorovy chatrče, kde se mu z apoštolových rukou dostalo křtu. Zdálo se mu, že v té chatrči jej Kristus spíše vyslyší než jinde. Když ji tedy našel, vrhl se na zem a začal se všemi silami své zbolavělé duše modlit o slitování. Pohroužil se nakonec do modlitby tak, že zapomněl, kde je a co se s ním děje.

Bylo už po poledni, když ho probudily zvuky trub, ozývající se od Neronova cirku. Vyšel z chatrče a začal se rozhlížet kolem sebe jakoby očima, které se právě vzbudily ze spánku. Venku bylo vedro a klid, rušený jen občas kovovým řinčením, neustále však vášnivým vrzáním cvrčků. Vzduch zdusněl; obloha nad městem byla ještě modrá, ale nad Sabinskými vrchy se hromadily nízko nad obzorem temné mraky.

Vinicius se vrátil domů. V atriu ho očekával Petronius.

"Byl jsem na Palatinu," řekl. "Byl jsem se tam úmyslně ukázat a zasedl jsem dokonce ke kostkám. Dnes večer pořádá Antias hostinu; slíbil jsem, že přijdeme, ale teprve po půlnoci, protože se nejdřív musím vyspat. Půjdu tam a bude dobře, půjdeš-li i ty."

"Nepřišly nějaké zprávy od Nigra nebo od Nazaria?" zeptal se Vinicius.

"Ne. Uvidíme se s nimi teprve po půlnoci. Všiml sis, že se schyluje k bouřce?"

"Všiml."

"Zítra mají předvádět ukřižované křesťany, ale snad to déšť překazí."

Po těchto slovech přistoupil k Viniciovi, položil mu ruku na rameno a řekl:

"Ji však neuvidíš na kříži, nýbrž v Coriolách. U Kastora! Nedal bych tu chvíli, kdy ji vysvobodíme, za všechny gemy v Římě! Večer se už blíží..."

Večer se opravdu blížil a tma se začala na město snášet dříve než obvykle, protože mraky zatáhly už celý obzor. S večerem vydatně sprchlo a déšť, který se vypařoval na kamenech, rozpálených denním vedrem, naplnil ulice města mlhou. Pak střídavě chvíli nepršelo a zase se přeháněly spršky.

"Pospěšme si," řekl konečně Vinicius. "Z obavy před bouří mohou těla vyvézt z vězení dříve."

"Je čas!" odpověděl Petronius.

Oblékli si galské pláště s kapucemi a vyšli zahradními vrátky na ulici.

Petronius se ještě ozbrojil krátkým římským nožem, zvaným sica, který brával na noční výpravy vždycky s sebou.

Bouře vylidnila ulice. Tu a tam rozčísl mraky blesk a ozářil oslnivým světlem čerstvé zdi právě postavených anebo rozestavěných domů a mokré kamenné desky, jimiž byly dlážděny ulice. V takovém světle spatřili konečně po dosti dlouhém putování kopec, na němž stála maličká Libitinina svatyňka, a pod kopcem skupinu mulů a koní.

"Nigře!" zavolal potichu Vinicius.

"Tady jsem, pane!" ozval se v dešti hlas.

"Všechno připraveno?"

"Ano, drahý Vinicie. Hned po setmění jsme byli tady. Ale schovejte se pod převis, jinak promoknete na kůži. Taková bouřka! Myslím, že přijdou kroupy."

Nigrovy obavy se potvrdily, protože za chvíli začaly padat kroupy, zpočátku drobné, ale pak stále větší a hustší. Vzduch se okamžitě ochladil.

Stáli pod převisem, chráněni před větrem a ledovými střelami, a rozmlouvali ztlumenými hlasy.

"I kdyby nás tu někdo uviděl," řekl Niger, "nebude nás z ničeho podezírat, protože vypadáme jako lidé, kteří chtějí přečkat bouřku. Ale bojím se, aby neodložili vynášení mrtvol na zítřek."

"Krupobití nebude trvat dlouho," řekl Petronius. "Musíme tu čekat třeba až do úsvitu."

Čekali tedy, naslouchajíce, zda k nim nedolehnou zvuky průvodu. Krupobití skutečně ustalo, ale hned potom začala šumět průtrž. Chvílemi se zvedal vítr a přinášel od Páchnoucích úvozů strašnou vůni rozkládajících se těl, která zahrabávali jen nehluboko a nedbale.

Vtom řekl Niger:

"Vidím v mlze světýlko... Jedno, dvě, tři... Jsou to pochodně!"

A otočil se k svým lidem:

"Dejte pozor, aby muli nefrkali!"

"Jdou!" řekl Petronius.

Světla bylo vidět stále zřetelněji. Za chvíli už rozeznali plameny pochodní, plápolající ve větru.

Niger se přežehnal znamením kříže a začal se modlit. Zatím se ponurý průvod přiblížil a konečně, když byl u Libitininy svatyňky, zastavil se. Petronius, Vinicius a Niger se mlčky přitiskli ke skále, nechápajíce, co to má znamenat. Ale nosiči se zastavili jen proto, aby si ovázali obličeje a ústa hadry, majícími je chránit před dusivým zápachem, který byl v blízkosti puticulů přímo nesnesitelný. Pak opět zvedli nosítka s rakvemi a šli dál.

Jen jedna rakev se zastavila proti svatyni.

Vinicius k ní přiskočil a za ním Petronius, Niger a dva britanští otroci s lektikou.

Ale ještě než doběhli, ozval se ve tmě Nazariův hlas, plný bolesti:

"Pane, přestěhovali ji i s Ursem do Esquilinského vězení... My neseme jiné tělo. Odnesli ji před půlnocí..." Petronius se vrátil domů, zachmuřený jako bouře, a ani se nesnažil utěšovat Vinicia. Chápal, že je zbytečné dělat si iluze o tom, že vysvobodí Lygii z esquilinského podzemí. Tušil, že z Tulliana ji přestěhovali asi proto, aby nezemřela na horečku a aby se tak nevyhnula určenému jí amfiteátru. A to právě byl důkaz, že nad ní bdí a hlídají ji bedlivěji než ostatní. Petronius litoval z celého srdce ji i Vinicia, ale kromě toho jej uvnitř hlodala myšlenka, že to je poprvé v životě, co se mu něco nepodařilo, a že byl poprvé v boji poražen.

'Zdá se, že mě Fortuna opouští,' řekl si pro sebe, 'ale bohové se mýlí, jestliže se domnívají, že budu souhlasit s takovým životem, jaký má například on.'

Tu pohlédl na Vinicia, který na něho rovněž hleděl rozšířenýma očima.

"Co je ti? Ty máš horečku!" řekl Petronius.

A Vinicius odpověděl jakýmsi podivným, zlomeným, pokorným hlasem nemocného dítěte:

"A já věřím, že On mi ji může vrátit."

Nad městem utichalo poslední hřmění noční bouřky.

Kapitola 13 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 14 Quo vadis - Obsah

Kapitola 15 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!