Kapitola 14 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 15 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 58. ze 74	Kapitola 16 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Déšť, trvající tři dny, zjev v Římě uprostřed léta nebývalý, a kroupy, padající navzdory přirozenému pořádku věcí nejen ve dne a večer, nýbrž i v noci, přerušily hry. Lid se počal strachovat. Předpovídalo se, že bude neúroda vína, a když jednou odpoledne roztavil blesk bronzovou sochu Cereřinu na Kapitolu, byly nařízeny oběti v chrámu Joviše Salvatora. Cereřini kněží rozšířili zvěst, že hněv bohů padl na město pro příliš pomalé vykonávání trestů na křesťanech. Lůza se tedy začala domáhat, aby další hry byly bez ohledu na počasí uspíšeny, a celého Říma se zmocnila radost, když konečně ohlásili, že po třídenní přestávce ludus znovu začne.

Zatím se vrátilo i pěkné počasí. Amfiteátr se už od svítání plnil tisícovými davy a také caesar s vestálkami a se svým dvorem přišel brzy. Hry měly začít bojem křesťanů mezi sebou. Oblékli je proto jako gladiátory a dali jim všechny zbraně, které příslušely zápasníkům z povolání jak pro útočný, tak pro obranný boj. Avšak tu přišlo zklamání. Křesťané poodhazovali sítě, vidle, kopí a meče do písku, a místo aby bojovali, začali se navzájem objímat a povzbuzovat k vytrvalosti v mukách a ve smrti. To se hluboce dotklo a pobouřilo srdce davu. Jedni jim vyčítali malomyslnost a zbabělost, druzí tvrdili, že se nechtějí bít úmyslně, protože nenávidí lid a proto, aby jej připravili o radost, kterou lidu obyčejně působí pohled na udatné činy. Konečně, na caesarův rozkaz, pustili na křesťany opravdové gladiátory, kteří pobili klečící a nebránící se oběti v několika okamžicích.

Když však odklidili mrtvoly, přestaly mít hry povahu zápasů a změnily se v dlouhý sled mytologických výjevů, které vymyslil sám caesar. Lidé spatřili Herkula, hořícího plamenem na hoře Oité. Vinicius se zachvěl při pomyšlení, že snad pro úlohu Herkula určili Ursa, avšak nepřišla zřejmě ještě řada na věrného Lygiina služebníka, protože na hranici vzplanul jiný křesťan, Viniciovi zcela neznámý. Zato Chilón, kterého caesar nechtěl zprostit povinnosti být přítomen hrám, spatřil v příštím obraze lidi, které znal. Obraz znázorňoval smrt Daidala a Ikara. V úloze Daidala vystupoval Euricius, stařec, který nakreslil Chilónovi před časem znamení ryby, a v úloze Ikara jeho syn Quartus. Oba dva křesťany vyzvedli pomocí důmyslného zařízení do obrovské výše a odtamtud je náhle pustili do arény. Mladý Quartus dopadl tak blízko caesarova pódia, že krev ztřísnila nejen vnější ozdoby, nýbrž i purpurem povlečené opěradlo. Chilón neviděl pád, protože zavřel oči; slyšel jen temný úder těla. Ale když potom spatřil hned vedle sebe krev, tak tak že podruhé neomdlel. Obrazy se střídaly rychle po sobě. Odporná muka děvčat hanobených před smrtí gladiátory přestrojenými za zvířata vzbudila v srdcích lůzy nesmírnou radost. Bylo vidět Kybeliny a Cereřiny kněžky, Danaidy, Dirké a Pasifaé a konečně nedospělá děvčata trhaná divokými koni. Lidé tleskali novým a novým caesarovým nápadům a caesar, pyšný na ně a potěšen potleskem, nesnímal teď ani na chvíli smaragd z oka a pozoroval ta bílá těla, drásaná železem, a křečovité škubání obětí. Byly však předváděny i výjevy z dějin města. Po děvčatech spatřili diváci Mucia Scaevolu, jehož ruka, přivázaná k trojnožce, pod níž hořel oheň, naplnila amfiteátr zápachem spáleného masa, ale který, jako skutečný Scaevola, stál bez jediného zasténání, s očima pozvednutýma k nebi a s šepotem modlitby na zčernalých rtech. Když ho dobili a odtáhli jeho tělo do spoliaria, následovala obvyklá polední přestávka. Caesar s vestálkami a augustiány opustil amfiteátr a odebral se do obrovského šarlatového stanu, zvlášť pro něj postaveného, kde bylo pro něho a pro hosty přichystáno velkolepé prandium. Davy diváků následovaly z větší části jeho příkladu, a proudíce z amfiteátru, rozkládaly se v malebných skupinkách

v okolí stanu, neboť chtěly dát odpočinout údům, unaveným dlouhým sezením, a také pojíst pokrmy, které jim z caesarovy milosti otroci hojně roznášeli. Jen ti nejzvědavější sestoupili po opuštění svých míst až do arény, dotýkali se prsty písku, lepkavého krví, a hovořili jako znalci a nadšenci o tom, co se už odehrávalo, i o tom, co mělo ještě přijít. Brzy však odešli i tito mluvkové, aby se neopozdili k hodům; zůstalo tam jen několik lidí, které tu nezdržela zvědavost, nýbrž soucit s příštími oběťmi.

Tito lidé se skryli v průchodech mezi sedadly anebo na nižších sedadlech. To už urovnali arénu a začali v ní kopat jámy, jednu vedle druhé, v dlouhých řadách, od jednoho okraje kruhu k druhému; poslední řada byla jen několik kroků od caesarského pódia. Zvenčí sem doléhal hluk lidských hlasů, volání a potlesk, ale tady konali s horečným spěchem přípravy k novému mučení. Teď se otevřela cunicula a ze všech otvorů vedoucích do arény začali vyhánět skupiny křesťanů, nahých a nesoucích na ramenou kříže. Celý amfiteátr se jimi zahemžil. Vybíhali starci, shrbeni pod tíhou dřevěných klád, vedle nich muži v nejlepších letech, ženy s rozpuštěnými vlasy, jimiž se snažily přikrýt svou nahotu, ještě nedospělí hoši i docela malé děti. Většina křížů, stejně tak jako oběti, byla ověnčena květinami. Cirkoví zřízenci, popohánějíce nešťastníky karabáči, nutili je, aby kladli kříže vedle vykopaných jam a stavěli se před ně do řady. Tak tedy měli zahynout ti, které prvního dne už nestačili vyhnat napospas psům a divokým šelmám. Černí otroci se jich teď zmocňovali, pokládali oběti naznak na kříže a začali jim přibíjet ruce k příčným břevnům. Dělali to horlivě a rychle, aby lid, až se po přestávce vrátí, našel už všechny kříže vztyčeny. Po celém amfiteátru se teď rozléhalo bušení kladiv a jeho ohlasy se šířily po všech řadách a dolétaly až na prostranství kolem amfiteátru a pod stan, kde caesar hostil vestálky a své společníky. Tam pili víno, dobírali si Chilóna a šeptali Vestiným kněžkám do uší podivná slovíčka, a tady, v aréně, to vřelo prací, hřeby prorážely nohy a ruce křesťanů, skřípaly lopaty, zasypávající hlínou jámy, do kterých zasadili kříže.

Avšak mezi oběťmi, na které měla přijít řada teprve za chvíli, byl i Crispus. Lvi ho už nestačili rozsápat, určili mu tedy kříž. A on, vždycky na smrt připravený, radoval se nyní, že se blíží jeho hodina. Vypadal dnes jinak, protože jeho vyzáblé tělo bylo úplně obnaženo a měl jen břečťanový věnec kolem beder; na hlavě měl věnec růžový. Ale v očích mu zářila stále táž nezničitelná energie a pod věncem se dívala táž přísná a fanatická tvář. Ani jeho srdce se nezměnilo, protože tak jako onehdy v cuniculu hrozil bratřím, zašitým do kůží zvířat, hněvem božím, tak také teď je káral, místo aby je těšil.

"Děkujte Spasiteli," pravil, "že vám dovoluje zemřít stejnou smrtí, jakou zemřel sám. Snad vám za to bude odpuštěna část hříchů vašich, ale přesto se třeste, neboť spravedlnosti musí být učiněno zadost a nemůže být stejná odměna pro dobré i pro hříšné."

A jeho slova doprovázely údery kladiv, jimiž otroci přibíjeli ruce a nohy. Stále více křížů rostlo v aréně a Crispus, otáčeje se k těm, kdož ještě stáli před svými kříži, pokračoval:

"Vidím nebe otevřené, ale vidím otevřenou i propast pekelnou... Já sám nevím, jak vyúčtuji Pánu svůj život, i když jsem věřil a i když jsem nenáviděl zlo. A proto se nebojím smrti, nýbrž zmrtvýchvstání, nebojím se mučení, nýbrž soudu, neboť nastane den hněvu..."

Ale vtom se z blízkých řad ozval jakýsi klidný a slavnostní hlas:

"Nikoli den hněvu, nýbrž den milosrdenství, den spasení a štěstí nastává, neboť já pravím vám, že Kristus vás přijme, potěší a posadí po pravici své. Důvěřujte, neboť nebe otevírá se před vámi."

Všechny oči se při těchto slovech otočily k lavicím; dokonce i ti, kdož už viseli na křížích, zvedli bledé, zmučené hlavy a zadívali se tam, odkud mluvil onen muž.

A on přistoupil až k roubení kolem arény a začal jim žehnat znamením kříže.

Crispus vztáhl proti němu ruku, jako by ho chtěl pokárat, ale sotva spatřil jeho obličej, ruka mu klesla, kolena se pod ním podlomila a rty šeptly:

"Apoštol Pavel!"

K velikému údivu cirkových zřízenců všichni, které ještě nestačili přibít, teď poklekli a Pavel z Tarsu se otočil ke Crispovi a řekl:

"Crispe, nehroz jim, protože ještě dnes budou s tebou v ráji. Ty se domníváš, že mohou být zatraceni? Kdo je však zatratí? Snad Bůh, který za ně dal Syna svého? Snad Kristus, který zemřel za jejich spasení, tak jako oni umírají v jeho jménu? A jak by mohl zatratit ten, jenž miluje? Kdo bude žalovat na vyvolené boží? Kdo nazve tuto krev prokletou?"

"Pane, nenáviděl jsem zlo." odpověděl starý kněz.

"Kristus učil ještě více než nenávidět zlo, milovat lidi, neboť jeho učení je láska, a nikoli nenávist."

"Zhřešil jsem v hodině smrti," odpověděl Crispus.

A začal se bít v prsa.

Vtom přistoupil k apoštolovi zřízenec mající na starosti lavice a otázal se:

"Kdo jsi, že promlouváš k odsouzeným?"

"Římský občan," odvětil klidně Pavel.

Pak se otočil ke Crispovi a řekl:

"Důvěřuj, neboť toto jest den milosti, a umírej v pokoji, služebníče boží."

Vtom přistoupili ke Crispovi dva černoši, chtějíce ho položit na kříž, ale on se ještě jednou rozhlédl kolem a zvolal:

"Bratři mí, modlete se za mne!"

Z obličeje mu zmizela obvyklá přísnost; v kamenných rysech se objevil výraz klidu a mírnosti. Sám roztáhl ruce podél břeven kříže, aby otrokům usnadnil práci, a dívaje se přímo k obloze, začal se vroucně modlit. Zdálo se, že nic necítí, protože když mu hřeby probíjely ruce, neškubl jeho tělem sebemenší záchvěv a ani v obličeji se neobjevila ani jedna bolestná vráska. Modlil se, když mu přibíjeli nohy, modlil se, když stavěli kříž a udusávali hlínu kolem. Teprve když davy začaly se smíchem a s křikem plnit amfiteátr, svraštil stařec poněkud obočí, jako by se hněval, že mu pohanský lid ruší klid a pokoj sladké smrti.

Ještě předtím však postavili všechny kříže, takže v aréně vyrostl úplný les křížů, na nichž viseli lidé. Na břevna křížů a na hlavy mučedníků padala sluneční záře a na arénu tlusté stíny, tvořící černé spletité mřížoví, jímž prosvítal žlutý písek. Byla to podívaná, v níž byl pro lidi hlavní požitek v tom, že se mohli dívat na pozvolné umírání lidí. Dosud však nikdy neviděli takový les křížů. Aréna byla jimi posázena tak hustě, že zřízenci se mezi nimi prodírali jen s námahou. Na vnějším obvodu visely většinou ženy, ale Crispa, jako představeného, postavili přímo před caesarovo pódium. Visel na obrovském kříži, ověnčeném dole vinnou révou. Žádná oběť dosud neskonala, ale někteří z těch, které přibili mezi prvními, poomdlévali. Nikdo nesténal ani nevolal o slitování. Někteří viseli, hlavy položeny na ramenou nebo svěšeny na prsa, jako by spali. Někteří vypadali, jako by upadli v zamyšlení, jiní hleděli ještě k nebi a pohybovali potichu rty. V tom strašném lese křížů, v těch rozpjatých tělech, v tom mlčení všech obětí bylo však něco zlověstného. Lidé, kteří syti a rozveseleni po hostině vcházeli s křikem do cirku, zmlkli, jsouce na rozpacích, na které tělo upřít pohled a co si myslit. Nahota rozpjatých ženských postav přestala dráždit jejich smysly. Neuzavírali ani obvyklé sázky o to, kdo dřív skoná, jak to dělávali, když bylo v aréně méně odsouzenců. Zdálo se, že i caesar se nudí, protože odvrátil hlavu a upravoval si lenivým pohybem šátek na krku, tváře se při tom unuděně a ospale.

Crispus, který visel proti němu a který měl ještě před chvílí oči zavřeny, jako by omdlel anebo umíral, nyní je otevřel a upřel je na caesara.

V jeho obličeji byl opět ten neúprosný výraz a oči mu zahořely takovým ohněm, že si augustiáni počali mezi sebou šeptat a ukazovat si ho prstem. Konečně si ho všiml i sám caesar a zvedl lenivě smaragd k oku.

Nastalo naprosté ticho. Oči diváků byly upřeny na Crispa, který se snažil pohnout pravou rukou, jako by ji chtěl odtrhnout od břevna.

Po chvíli se mu vzedmula hruď, žebra mu vystoupila a on zvolal:

"Matkovrahu! Běda ti!"

Augustiáni, uslyševše smrtelnou urážku pána světa, urážku vyslovenou před tisícihlavými zástupy, neodvažovali se ani dýchat. Chilón strnul. Caesar sebou škubl a smaragd mu vypadl z prstů.

Lid rovněž zatajil dech v prsou. A Crispův hlas se rozléhal amfiteátrem stále mohutněji:

"Běda ti, vrahu své ženy a svého bratra, běda ti, antikriste! Propast se rozevírá pod tebou, smrt vztahuje po tobě ruce a hrob tvůj čeká. Běda ti, živá mrtvolo, neboť zemřeš v hrůze a zatracen budeš navěky!"

A nemoha odtrhnout přibitou ruku od břevna, strašně rozpjatý, hrozný, zaživa ještě podoben kostlivci, neúprosný jako osud, potřásal bílou bradou nad Neronovým pódiem, roztřásaje pohybem hlavy růžové lístky z věnce, který mu na ni dali.

"Běda ti, vrahu! Míra tvá je dovršena a čas tvůj se blíží!"

Tu se ještě jednou vypjal, takže se chvíli zdálo, že odtrhne ruku od kříže a vztáhne ji hrozivě proti caesarovi, avšak pojednou se jeho vyhublé paže prodloužily ještě více, tělo se svezlo níže, hlava mu klesla na prsa a on skonal.

A věčným spánkem začaly usínat i další slabší oběti v křížovém lese.

Kapitola 14 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 15 Quo vadis - Obsah

Kapitola 16 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!