Quo vadis

Kapitola 15 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 16 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 59. ze 74	Kapitola 17 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

"Pane," hovořil Chilón, "moře je teď jako olej a vlny jako by spaly... Jeďme do Achaje. Tam tě čeká sláva hodná Apollóna, tam tě čekají věnce, triumfy, tam tě budou lidé zbožňovat a bohové tě přijmou jako sobě rovného hosta, kdežto tady, pane..."

A odmlčel se, protože spodní ret se mu začal třást tak silně, že se jeho slova změnila v nesrozumitelné zvuky.

"Pojedeme, až skončí hry," odpověděl Nero. "Vím, že i tak už někteří nazývají křesťany innoxia corpora, a kdybych odjel, začali by to říkat všichni. Čeho se vlastně bojíš, ty ztrouchnivělá bedlo?"

Po těchto slovech svraštil obočí, ale zahleděl se tázavě na Chilóna, jako by od něho očekával vysvětlení, protože svůj klid jen předstíral. Na posledním představení se sám polekal Crispových slov, a když se pak vrátil domů, nemohl vztekem, studem, ale také strachem usnout. Vtom se pověrčivý Vestinus, který poslouchal mlčky jejich rozhovor, znenadání rozhlédl a řekl tajemným hlasem:

"Pane, poslechni toho starce. V těch křesťanech je něco podivného... Jejich bůh jim dává lehkou smrt, ale může to být mstivý bůh."

Nero na to spěšně odpověděl:

"Já jsem hry neuspořádal. To Tigellinus."

"Správně! Já!" odpověděl Tigellinus, který slyšel caesarovu odpověď. "To já! A houby si dělám ze všech křesťanských bohů! Vestinus, pane, je měchuřina, nafouklá pověrami, a tenhleten udatný Řek je schopen zemřít strachem při pohledu na načepýřenou kvočnu, která brání kuřata."

"Nuže dobrá," řekl Nero, "ale od nynějška dej křesťanům vyřezávat jazyky anebo ucpávat ústa."

"Ucpe jim je oheň, božský!"

"Běda mi!" zasténal Chilón.

Avšak caesar, jemuž dodala odvahy drzá Tigellinova sebejistota, se rozesmál a řekl, ukazuje na starého Řeka:

"Pohleďte, jak vypadá ten Achillův potomek!"

A skutečně, Chilón vypadal strašně. Zbytky vlasů na hlavě mu zbělely docela, v obličeji mu ztuhl výraz jakéhosi nesmírného neklidu, úzkosti a zdrcenosti. Chvílemi vypadal jako omámený a napůl smyslů zbavený. Často neodpovídal na otázky, někdy se ho zase zmocňoval hněv a stával se pak tak drzý, že ho augustiáni nechávali raději na pokoji.

Taková chvíle přišla naň i teď.

"Dělejte si se mnou co chcete, ale já na hry už víckrát nepůjdu!" zvolal zoufale, lusknuv prsty.

Nero se na něj na okamžik zahleděl a pak řekl Tigellinovi:

"Postaráš se, aby v zahradách byl ten stoik v mé blízkosti. Chci vidět, jak na něj zapůsobí naše pochodně."

Chilón se však přece jen polekal vyhrůžky, ozývající se v caesarově hlase.

"Pane," řekl, "neuvidím nic, protože v noci nevidím."

Ale caesar odpověděl se strašným úsměvem:

"Noc bude jasná jako den."

Pak se otočil k ostatním augustiánům a začal s nimi mluvit o dostizích, které hodlal uspořádat ke konci her.

K Chilónovi přistoupil Petronius, dloubl ho do ramene a řekl:

"Nepovídal jsem ti to? Nevydržíš."

A Chilón odpověděl:

"Zpiju se..."

A vztáhl třesoucí se ruku po kratéru s vínem, ale nebyl s to donést jej ke rtům. Když to viděl Vestinus, vzal mu nádobu z ruky, přisedl si docela blízko k němu a zeptal se se zvědavým a zároveň ustrašeným výrazem:

"Pronásledují tě fúrie? Co?"

Stařec naň chvíli hleděl s otevřenými ústy, jako by nechápal otázku, a začal mžourat očima.

Vestinus opakoval otázku:

"Pronásledují tě fúrie?"

"Ne," odpověděl Chilón, "ale přede mnou je noc."

"Jak to noc? Kéž se bohové smilují nad tebou! Jak to noc?"

"Strašná a neproniknutelná noc, v níž se něco hýbe a něco se ke mně blíží. Ale já nevím, co je to, a bojím se."

"Vždycky jsem byl přesvědčen, že jsou to čaroději. Nezdává se ti něco?"

"Ne, protože nespávám. Netušil jsem, že je tak potrestají."

"Je ti jich líto?"

"Proč proléváte tolik krve? Slyšel jsi, co mluvil ten člověk z kříže? Běda nám!"

"Slyšel jsem to," odpověděl tiše Vestinus. "Ale jsou to žháři."

"To není pravda!"

"A nepřátelé lidstva!"

"To není pravda!"

"A traviči studní!"

"To není pravda!"

"A vrazi dětí..."

"To není pravda!"

"Cože?" otázal se užasle Vestinus. "Ty sám jsi to přece tvrdil a vydal jsi je do Tigellinových rukou."

"A právě proto mě obklopila noc a smrt kráčí ke mně... Někdy se mi zdá, že jsem už zemřel a vy také."

"Ne! To umírají oni, my žijeme. Ale pověz mi: co oni vidí, když umírají?"

"Krista..."

"To je jejich bůh? A je to mocný bůh?"

Avšak Chilón odpověděl rovněž otázkou:

"Jaké to pochodně mají hořet v zahradách? Slyšel jsi, co říkal caesar?"

"Slyšel a vím to. Takovým odsouzencům se říká sarmenticii a semaxii... Oblekou je do tunik bolesti nasáklých pryskyřicí, přivážou je ke sloupům a zapálí... Jen aby ten jejich bůh neseslal na město nějakou pohromu... Semaxii! To je hrozný trest."

"To je mi milejší, nepoteče aspoň krev," odpověděl Chilón. "Řekni otrokům, aby mi podali k ústům kratér. Chci pít, ale rozlévám víno, protože ruka se mi stářím třese..."

Také ostatní hovořili celou tu dobu o křesťanech. Starý Domitius Afer si je dobíral.

"Je jich taková spousta," pravil, "že by mohli rozpoutat občanskou válku. A vzpomínáte si, jak jsme se obávali, že se budou bránit? A oni zatím umírají jako ovce."

"Mohli by to zkusit jinak!" řekl Tigellinus.

Na to se ozval Petronius:

"Mýlíte se. Oni se brání."

"A jakpak?"

"Trpělivostí."

"To je vskutku nový způsob."

"Ovšem. Ale můžete snad o nich říci, že umírají stejně jako sprostí zločinci? Ne! Oni umírají tak, jako by zločinci byli ti, kdož je k smrti odsuzují, to znamená my a všechen římský lid."

"Takové žvásty!" zvolal Tigellinus.

"Hic Abdera!" odpověděl Petronius.

Avšak ostatní zarazila přiléhavost jeho úvah. Dívali se jeden na druhého a pravili:

"Pravda! Na jejich smrti je něco jiného a zvláštního."

"Povídám vám, že vidí svého boha!" ozval se ze strany Vestinus.

A tu se několik augustiánů otočilo k Chilónovi:

"Hej, starochu, ty je dobře znáš. Pověz nám, co vlastně vidí."

A Řek vyplivl víno na tuniku a odpověděl:

"Zmrtvýchvstání!"

A roztřásl se tak, že hosté sedící poblíž propukli v hlasitý smích.