předchozí
Kapitola 16 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 17

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 60. ze 74
následující
Kapitola 18 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Již několik dní trávil Vinicius noci mimo dům. Petroniovi napadlo, zda snad opět nevymyslel nějaký nový plán a zda neusiluje o Lygiino vysvobození z Esquilinského vězení. Nechtěl se ho však na nic vyptávat, aby nepřinesl jeho práci neštěstí. Tento vytříbený skeptik se stal také do určité míry pověrčivý, či spíše od onoho dne, kdy se mu nepodařilo vysvobodit děvče z mamertinského podzemí, přestal věřit ve svou šťastnou hvězdu.

Nepočítal ostatně ani teď s tím, že by Viniciovo úsilí mohlo mít kladný výsledek. Esquilinské vězení, zřízené narychlo ze sklepů obytných domů, které byly zbořeny, aby se zastavil požár, nebylo sice tak strašné jako staré Tullianum nedaleko Kapitolu, ale zato bylo stokrát bedlivěji hlídáno. Petronius chápal velmi dobře, že tam Lygii přestěhovali jen proto, aby nezemřela a nevyhnula se tak amfiteátru, a proto se snadno dovtípil, že právě proto ji tam asi hlídají jako oko v hlavě.

"Caesar s Tigellinem," říkal si, "ji zřejmě předurčili k nějaké zvláštní podívané, strašnější, než byly dosavadní, a Vinicius spíše sám zahyne, ale Lygii asi neosvobodí."

Avšak i Vinicius ztratil veškerou naději na její osvobození. Teď ji může zachránit už jen Kristus. Mladému tribunovi šlo už jen o to, aby se s ní mohl ve vězení vídat.

Dlouho mu nedovolovala spát myšlenka, že Nazarius se přece dostal do Mamertinského vězení jako nádeník na vynášení mrtvol. Rozhodl se tedy, že i on se pokusí o tuto cestu.

Správce Páchnoucích úvozů, podplacený obrovskou částkou, ho nakonec přece jen přijal mezi svou čeleď, kterou posílal každý den pro mrtvoly do vězení. Nebezpečí, že by někdo mohl Vinicia poznat, bylo skutečně nepatrné. Chránily před ním noc, šat otroka a nedostatečné osvětlení ve vězeních. Komu mohlo ostatně napadnout, že by patricius, konsulův vnuk a syn, mohl být mezi hrobníkovou chasou, vystavenou výparům vězení a Páchnoucích úvozů, a že by dělal práci, k níž nutilo lidi jen otroctví anebo nejhorší nouze.

Vinicius však, když se přiblížil vytoužený večer, opásal si s radostí boky a ovázal hlavu hadrem namočeným v terpentýnu a s bušícím srdcem se vydal se skupinou ostatních nosičů na Esquilinus.

Praetoriánské stráže jim nedělaly potíže, všichni totiž měli příslušné tessery, které centurio kontroloval při světle lucerny. Po chvíli se velké železné dveře před nimi otevřely a oni vstoupili dovnitř.

Vinicius spatřil před sebou prostorný klenutý sklep, z něhož se šlo do celé řady dalších místností. Mdlé světlo kahánků osvětlovalo vnitřek plný lidí. Někteří leželi u stěn. Spali - anebo možná i zemřeli. Jiní stáli uprostřed kolem veliké nádoby s vodou, z níž pili jako lidé stravovaní horečkou, jiní zase seděli na zemi, lokty opřeni o kolena a hlavy v dlaních, a tu a tam spaly děti, přivinuté k matkám. Kolem bylo slyšet sténání a hlasité, zrychlené oddechování nemocných, pláč, šeptané modlitby, tlumený zpěv písní a kletby dozorců. V podzemí panoval mrtvolný zápach a lidé tam byli stěsnáni. V tmavých hlubinách se hemžily temné postavy, kdežto v popředí bylo ve světle mihotavých plaménků vidět bledé, ustrašené, vpadlé a vyhladovělé tváře s očima pohaslýma nebo planoucíma horečkou, se zsinalými rty, se stružkami potu na čelech a se slepenými vlasy. V koutech hlasitě blouznili nemocní, jiní volali o vodu, jiní se zase dožadovali, aby je vedli na smrt. Ale přesto to bylo vězení méně hrozné než staré Tullianum. Pod Viniciem se při tomto pohledu začaly podlamovat nohy a v prsou cítil nedostatek vzduchu. Při pomyšlení, že se Lygie nachází v této bídě a hrůze, vstávaly mu vlasy na hlavě a v hrudi odumřel zoufalý výkřik. Amfiteátr, tesáky divokých šelem, kříže, to vše bylo lepší než toto strašné podzemí, plné mrtvolného zápachu, kde prosebné lidské hlasy volaly neustále ze všech koutů:

"Veďte nás na smrt!"

Vinicius zaťal nehty do dlaní, protože cítil, že slábne a že ho opouštějí smysly. Vše, co dosud zakusil, všechna láska i bolest, změnilo se v něm v jedinou touhu po smrti.

Vtom se vedle něho ozval hlas správce Páchnoucích úvozů:

"A kolik máte dneska mrtvých?"

"Asi tak tucet," odpověděl vězeňský dozorce, "ale do rána jich bude více, protože tam u stěny někteří dodělávají."

A začal si stěžovat na ženy, které prý skrývají mrtvé děti, aby je měly co nejdéle u sebe a nemusily je pokud možno dávat do Páchnoucích úvozů. Hledají mrtvoly teprve podle zápachu a tím se vzduch, který je už beztak strašný, kazí ještě více.

"Raději bych byl otrokem ve venkovském ergastulu," řekl, "než tady hlídat ty psy, hnijící zaživa."

Správce Úvozů ho utěšoval a tvrdil, že jeho služba není o nic snazší. Vinicius začal zatím už zase vnímat skutečnost a rozhlížel se po podzemí. Marně však hledal očima Lygii a uvažoval už o tom, že ji třeba už nemusí vůbec spatřit živou. Sklepů tu bylo téměř dvacet. Byly spojeny čerstvě proraženými průchody. Hrobařovi pomocníci chodili však jen do těch, odkud bylo třeba odnášet mrtvoly, a tak se ho zmocnil strach, že všechno jeho úsilí nebude nakonec k ničemu.

Naštěstí mu pomohl jeho zaměstnavatel.

"Těla se musejí vynášet hned," řekl, "protože nákaza se nejvíce šíří právě mrtvolami. Jinak pomřete i vy i vězňové."

"Na všechny sklepy je nás deset," odpověděl dozorce, "a musíme přece také někdy spát."

"Nechám ti tu tedy čtyři své lidi, kteří budou v noci chodit po sklepech a dívat se, zda někdo nezemřel."

"Jestliže to uděláš, zítra to zapijeme. Každou mrtvolu ať zanesou ke zkoušce, protože přišly pokyny, aby se mrtvým probodávalo hrdlo. A potom hned s nimi do Páchnoucích úvozů!"

"Dobrá, ale zapijeme to!" ozval se dozorce.

Potom určil čtyři lidi, mezi nimi i Vinicia, as ostatními začal ukládat mrtvoly na nosítka.

Vinicius si oddychl. Byl si teď aspoň jist tím, že teď Lygii najde.

Napřed se dal do pečlivé prohlídky prvního sklepa. Nahlédl do všech tmavých koutů, kam se téměř nedostalo světlo kahánku, prohlédl si postavy spící uzdí pod plachtami, prohlédl si nejtěžší nemocné, které odtáhli do zvláštního kouta, ale Lygii nemohl nikde najít. Také v druhém a třetím sklepě bylo jeho pátrání bezvýsledné.

Noc zatím pokročila a těla už poodnášeli. Dozorci si polehali do chodeb spojujících sklepy a usnuli, děti, unavené pláčem, utichly a v podzemí bylo slyšet jen dech unavených prsou a tu a tam ještě šepot modlitby.

Vinicius vstoupil s kahanem do čtvrtého sklepa, který byl značně menší, a zvednuv světlo nad hlavu, začal se po něm rozhlížet.

A pojednou se zachvěl. Zdálo se mu totiž, že pod zamřížovaným otvorem ve zdi vidí obrovskou Ursovu postavu.

Sfoukl okamžitě kahan, přistoupil k němu a zeptal se:

"Urse, jsi to ty?"

Obr otočil hlavu:

"Kdo jsi?"

"Nepoznáváš mě?" zeptal se mladý muž.

"Zhasil jsi kahan, jak tě tedy mohu poznat?"

Avšak Vinicius spatřil v témž okamžiku Lygii, která ležela u zdi na plášti, neřekl tedy už ani slova a poklekl k ní.

Ursus jej už poznal a řekl:

"Sláva Kristovi! Ale nebuď ji, pane."

Vinicius, kleče nad ní, hleděl do její tváře očima zalitýma slzami. Přes to, že byla tma, rozeznával její obličej, který se mu zdál bílý jako alabastr, i její vyhublé paže. A při tomto pohledu se ho zmocnila láska podobající se drásavé bolesti, láska otřásající do hloubi jeho nitrem, zároveň však tak plná soucitu, úcty a zbožňování, že padl na tvář a začal k ústům tisknout lem pláště, na němž odpočívala tato nade vše mu drahá hlava. Ursus hleděl naň dlouho mlčky, konečně ho však zatahal za tuniku:

"Pane," zeptal se, "jak jsi se sem dostal? Přicházíš ji zachránit?"

Vinicius se zvedl a ještě chvíli bojoval s dojetím.

"Pověz mi, jak!" řekl.

"Domníval jsem se, že to budeš vědět ty, pane. Mně napadl jen jeden způsob..."

A pohlédl k zamřížovanému otvoru. Potom řekl, jako by odpovídal sám sobě:

"Jenže tam jsou vojáci..."

"Setnina praetoriánů," odpověděl Vinicius.

"Neprojdeme tedy!"

"Ne."

Lyg si přetřel dlaní čelo a zeptal se podruhé:

"Jak jsi se sem dostal?"

"Mám tesseru od správce Páchnoucích úvozů..."

A pojednou se odmlčel, jako by mu hlavou bleskla nějaká myšlenka.

"Pro muka Spasitelova!" rozhovořil se teď překotně. "Já tu zůstanu, a ona ať si vezme mou tesseru, ať si zabalí hlavu do cárů - a odejde. Mezi hrobařovými otroky je několik nedorostlých mladíků, praetoriáni ji tedy nepoznají, a jakmile se jednou dostane do Petroniova domu, ten ji už zachrání!"

Avšak Lyg svěsil hlavu na prsa a odpověděl:

"Ona by s tím nesouhlasila, protože tě miluje. A potom - je nemocna a neudrží se na nohou."

A po chvíli dodal:

"Jestliže jste ji nemohli z vězení vysvobodit vy dva, ty, pane, a urozený Petronius, kdo ji pak může zachránit?"

"Jenom Kristus!"

A oba umlkli. Lyg uvažoval ve své prosté hlavě: "Kristus by přece mohl zachránit všechny, jestliže to však nedělá, pak to znamená, že nadešel čas mučení a smrti." A nic proti ní nenamítal, pokud šlo o něho, ale zhloubi duše litoval to dítě, které vyrostlo na jeho rukou a které miloval víc než život.

Vinicius poklekl opět k Lygii. Zamřížovaným oknem se do vězení vkrádaly paprsky měsíčního světla a osvětlily ji lépe než jediný kahánek, který ještě blikal nade dveřmi.

Vtom otevřela Lygie oči, položila své rozpálené dlaně na Viniciovy ruce a řekla:

"Vidím tě - a věděla jsem, že přijdeš."

Vinicius se vrhl k jejím rukám, přikládal si je na čelo a na srdce, pak ji trochu nadzvedl z lůžka a opřel si ji o prsa.

"Přišel jsem, má nejmilejší," řekl. "Kéž tě Kristus chrání a zachrání, Lygie moje milovaná!"

A nebyl více mocen slova, neboť srdce v hrudi mu začalo úpět bolestí a láskou - a on nechtěl před ní prozradit svou bolest.

"Jsem nemocna, Marku," odpověděla Lygie, "a musím zemřít, ať už v aréně, nebo tady ve vězení... Ale modlila jsem se, abych tě ještě předtím mohla spatřit. A ty jsi přišel - Kristus mě vyslyšel!"

A když se ještě ani teď nezmohl na slova a jen ji tiskl k hrudi, pokračovala:

"Vídala jsem tě oknem Tulliana - a věděla jsem, že jsi chtěl přijít. A teď mi dal Spasitel chvilku jasného vědomí, abychom se mohli rozloučit. Já už odcházím k němu, Marku, ale mám tě ráda a budu tě mít ráda stále."

Vinicius se přemohl, utlumil v sobě bolest a rozhovořil se, snaže se, aby jeho hlas byl klidný:

"Ne, má milá. Nezemřeš. Apoštol mi řekl, abych věřil, a slíbil, že se bude za tebe modlit. A on přece znal Krista, Kristus ho měl rád a neodmítne ho... Kdybys měla zemřít, Petr by mi neřekl, abych doufal. On mi však pověděl: 'Doufej!' Ne, Lygie! Kristus se nade mnou slituje... On nechce tvou smrt. Nedopustí ji... Přísahám ti při Spasitelovu jménu, že se Petr za tebe modlí!"

Nastalo ticho. Jediný kahánek, visící nade dveřmi, zhasl, zato však měsíční světlo proudilo celým otvorem. V protějším Koutě sklepa zaplakalo dítě, ale opět utichlo. Zvenčí se ozývaly jen hlasy praetoriánů, kteří, jsouce po službě, hráli u zdi "scriptae duodecim".

"Marku," odpověděla Lygie, "Kristus sám prosil Otce: 'Odejmi ode mne tento hořký kalich!' a přece ho vyprázdnil. Kristus sám zemřel na kříži a teď pro něj hynou tisíce, proč by tedy měl ušetřit mne jedinou? Kdopak já jsem, Marku? Slyšela jsem, jak Petr říkal, že i on zemře mučednickou smrtí, a kdo jsem proti němu já? Když k nám přišli praetoriáni, bála jsem se smrti a mučení, ale teď se už nebojím. Podívej, jak strašné je to vězení, ale já kráčím do nebe. Jen pomysli: tady je caesar, ale tam je Spasitel, dobrý a milostivý. A není tam smrt. Ty mě máš rád, pomysli tedy, jak budu šťastna. Marku milý, pomysli, že ty tam přijdeš za mnou!"

Tady se odmlčela, aby nabrala dech do svých nemocných prsou, pak si zvedla jeho ruku ke rtům a řekla:

"Marku?"

"Copak, má milá?"

"Neplač pro mne a pamatuj, že tam přijdeš za mnou. Nežila jsem dlouho, ale Bůh mi dal tvou duši. Chci tedy říci Kristovi, že i když jsem zemřela, i když ses díval na mou smrt, i když jsi tady zůstal v bolesti, nerouhal ses proti jeho vůli a stále ho miluješ. A viď, ty ho budeš milovat a budeš trpělivě snášet mou smrt? Protože on nás pak spojí a já tě miluji a chci být s tebou..."

Opět jí došel dech, a tak skončila sotva slyšitelným hlasem:

"Slib mi to, Marku!"

Vinicius ji objal třesoucíma se rukama a odpověděl:

"Při tvé svaté hlavě - slibuji!..."

A tu se její obličej ve smutném měsíčním světle rozjasnil. Ještě jednou zvedla ke rtům jeho ruku a zašeptala:

"Jsem tvá žena!"

Mezi praetoriány, hrajícími za zdí "scriptae duodecim", vznikla hlasitější hádka, ale ti dva zapomněli na vězení, na stráže, na celý svět, a cítíce v sobě navzájem andělské duše, začali se modlit.


předchozí
Kapitola 16 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 17
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 18 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!