Kapitola 18 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 19 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 62. ze 74	Kapitola 20 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Nebyl ještě ani soumrak a už začínaly do caesarových zahrad proudit první vlny lidu. Davy, svátečně vystrojené, ověnčené, veselé a rozezpívané, zčásti i opilé, šly se podívat na novou velkolepou podívanou. Výkřiky: "Semaxii! Sarmenticii!" se rozléhaly po Via Tecta, po Aeliově mostě i na druhé straně Tiberu, po Triumfální silnici, v okolí Neronova cirku a až daleko pod Vatikánský pahorek. I předtím vídal už Řím lidi upalované na sloupech, dosud však nikdy neviděl takové množství odsouzených. Caesar a Tigellinus, chtějíce to už s křesťany skoncovat a zároveň předejít epidemii, která se z vězení šířila stále více po městě, rozkázali vyprázdnit všechna podzemní sklepení, takže v nich zůstalo sotva několik desítek lidí, určených pro poslední představení her. A skutečně, sotva prošly davy branami zahrad, oněměly úžasem. Všechny aleje, hlavní i postranní, táhnoucí se houštím stromů, podél trávníků, křovin, rybníků, nádrží a záhonů, obsypaných květinami, byly posázeny smolnými sloupy, k nimž přivázali křesťany. U výše položených míst, kde nezacláněly rozhled stromy, bylo vidět celé řady kůlů a těl, ověnčených květinami, myrtovými ratolestmi a břečťanem, řady táhnoucí se po pahorcích i dolinami daleko dozadu, tak daleko, že jestliže ty, co byly blíže, vypadaly jako stožáry lodí, jevily se očím ty nejzazší jako pestrobarevné thyrsy nebo oštěpy zaražené do země. Jejich množství předčilo očekávání samého lidu. Člověk by si mohl myslit, že to pro potěšení Říma a caesara přivázali k sloupům celý jakýsi národ. Skupinky diváků se zastavovaly před jednotlivými sloupy, podle toho, jak je zaujala těla, věk nebo pohlaví obětí, prohlížely si tváře, věnce a břečťanové girlandy a šly dále, kladouce si udivené otázky: "Což mohlo být tolik viníků, anebo jak mohly zapálit Řím děti, které umějí sotva chodit?" A úžas se pozvolna měnil v zneklidnění.

Zatím nastala tma a na nebi zasvitly první hvězdy. Tehdy se u každého odsouzence objevil otrok s hořící pochodní v ruce, a když se v různých částech zahrad ozval hlahol trub na znamení, že představení začíná, všichni přiložili pochodně k úpatí sloupů.

Sláma, politá smůlou a ukrytá pod květinami, vzplála okamžitě jasným plamenem, který se každou chvíli vzmáhal, rozplétal břečťanové spirály, šlehal vzhůru a zachvacoval nohy obětí. Lid utichl, zahrady se ozvaly jediným obrovským úpěním a bolestným křikem. Některé oběti však pozvedly hlavy k hvězdnatému nebi a začaly zpívat písně ke chvále Kristově. Lid poslouchal. Avšak i ta nejotrlejší srdce se naplnila úděsem, když z menších sloupů začaly volat srdcervoucí dětské hlasy: "Maminko! Maminko!", a mráz přeběhl po zádech dokonce i opilým divákům, když viděli dětské hlavy a nevinné tvářičky zkroucené bolestí anebo omdlévající v dýmu, který začal oběti dusit. A plameny stoupaly a přepalovaly další a další růžové a břečťanové věnce. Rozhořely se hlavní i postranní aleje, rozhořely se skupiny stromů, trávníky i květinové záhony, rudě se rozsvítila voda v nádržích a v rybnících, zrůžovělo chvějící se listí na stromech a kolem bylo jasno jako ve dne. Zápach spálených těl naplnil zahrady, avšak vtom začali otroci sypat do kadidelnic, připravených mezi sloupy, myrrhu a aloe. V davu se tu a tam ozývaly výkřiky, těžko říci, zda soucitu anebo opojení a radosti, sílily zároveň s ohněm, který zachvacoval sloupy, šplhal k hrudím obětí, skrucoval žhavým dechem vlasy na jejich hlavách, zahaloval jejich zčernalé obličeje, až konečně vyšlehl ještě výše, jakoby na znamení vítězství a triumfu té moci, která jej rozkázala roznítit.

Ještě na začátku podívané se mezi lidem objevil caesar v nádherné cirkové kvadrize, kterou táhli čtyři bílí oři; měl na sobě úbor vozataje v barvách strany zelených, k nimž se hlásil i on i jeho dvůr. Za ním jely další vozy, plné dvořanů v nádherných rouchách, senátorů, kněží a nahých bakchantek s věnci na hlavách a se džbány vína v rukou, zčásti opilých a vyrážejících divoké výkřiky. Vedle nich hráli hudebníci, přestrojeni za fauny a satyry, na kithary, formingy, píšťaly a rohy. Na jiných vozech jely matróny a římské dívky, rovněž opilé a do půl těla obnažené. Vedle kvadrig potřásali akrobaté thyrsy, ověnčenými stuhami, jiní tloukli zase do bubínků nebo sypali na cestu květiny. Celý ten velkolepý průvod táhl nejširší zahradní alejí, špalírem kouře a lidských pochodní, vřeště "Evoe!". Caesar, ve společnosti Tigellinově a Chilónově, jehož zděšením se chtěl bavit, sám řídil koně, a jeda co noha nohu mine, pozoroval hořící těla a zároveň naslouchal výkřikům lidu. Jak tak stál na vysoké zlaté kvadrize, obklopen lidským mořem, které se mu klanělo až k zemi, v záři ohně, na hlavě zlatý věnec cirkového vítěze, převyšoval svou hlavou dvořany i davy, takže vypadal jako obr. Jeho odporné paže, natažené s opratěmi před tělo, jako by žehnaly lidu. Na tváři a v přimhouřených očích mu hrál úsměv. Skvěl se nad lidmi jako slunce nebo jako bůh, strašný sice, ale nádherný a mocný.

Tu a tam se zastavoval, chtěje si důkladně prohlédnout buďto nějaké děvče, jejíž lůno se začínalo škvařit v plamenech, anebo křečemi zkřivenou dětskou tvářičku, a pak jel zase dále, veda za sebou šílený a rozdováděný průvod. Chvílemi se klaněl lidu, hned se zase nakláněl dozadu, přitahoval opratě a bavil se s Tigellinem. Nakonec, když dojel k veliké fontáně na křižovatce dvou cest, vystoupil z kvadrigy, a pokynuv svým společníkům, smísil se s davem.

Přivítali ho provoláváním a potleskem. Bakchantky, nymfy, senátoři, augustiáni, kněží, fauni, satyři a vojáci jej v okamžení obklopili šíleným rojem a on, po jednom boku Tigellina, po druhém Chilóna, obcházel fontánu, okolo níž planulo několik desítek pochodní, zastavoval se před každou a vyjadřoval své názory o obětech anebo se posmíval starému Řekovi, v jehož tváři se zračilo bezmezné zoufalství.

Konečně stanuli před vysokým sloupem, ověnčeným myrtou a zavinutým do svlačců. Rudé jazyky plamenů sahaly už ke kolenům oběti, jejíž tvář nebylo však možno ihned rozeznat. protože hořící čerstvé ratolesti ji zahalily dýmem. Po chvíli však rozvál lehký noční větřík kouř a odhalil hlavu starce s šedivými vousy, splývajícími na prsa.

Chilón se při tomto pohledu svinul pojednou v klubko jako raněný had a z úst se mu vydral výkřik, podobný spíše krákání než lidskému hlasu:

"Glaukos! Glaukos!"

Skutečně. Z hořícího sloupu hleděl naň Glaukos.

Žil ještě. Tvář, vyjadřující bolest, měl skloněnu, jako by si chtěl ještě naposled prohlédnout svého kata, který ho zradil, zbavil ho ženy a dětí, přivedl na něj vraha, a když mu to vše bylo ve jménu Kristově odpuštěno, vydal ho ještě jednou do rukou katanů. Nikdy dosud člověk člověku neublížil strašněji a krvavěji. A nyní hořela oběť na smolném sloupu a kat stál u jeho nohou. Glaukovy oči se neodvracely od Řekovy tváře. Chvílemi je zacláněl dým, ale sotva zavanul větřík, Chilón opět viděl ty zřítelnice, upřené na něj. Zvedl se a chtěl prchnout, ale nebyl s to. Zdálo se mu pojednou, že má nohy z olova a že ho jakási neviditelná ruka drží nadlidskou silou u tohoto sloupu. Strnul. Cítil jen, že se v něm něco dovršuje, že se v něm něco trhá, že má už dost mučení a krve, že se blíží konec života a že všechno kolem mizí, že mizí caesar, dvůr i davy a že ho obklopuje jen jakási temná, strašná, černá prázdnota, v níž vidí jen tyto oči mučedníka, oči vyzývající jej na soud. A Glaukos, skláněje hlavu níž a níže, díval se bez ustání. Přítomní diváci vytušili, že mezi těmi dvěma se něco odehrává, avšak smích jim odumřel na rtech, protože v Chilónově obličeji bylo něco strašného: zkroutila jej taková úzkost a taková bolest, jako by plamenné jazyky pálily jeho vlastní tělo. Pojednou se zapotácel, a vztáhnuv ruku vzhůru, zvolal strašným, drásavým hlasem:

"Glauku! Ve jménu Kristově! Odpusť!"

Kolem vše utichlo. Lidi zamrazilo a všechny zraky se mimoděk pozvedly vzhůru.

Mučedníkova hlava se mírně pohnula a pak uslyšeli z vrcholu stožáru hlas, podobající se zaúpění:

"Odpouštím!"

Chilón zavyl jako divoké zvíře a vrhl se tváří k zemi. Pak nabral do obou hrstí hlínu a nasypal si ji na hlavu. Plameny zatím vyšlehly do výše, zachvátily Glaukova prsa a obličej, rozpletly myrtovou korunu na jeho hlavě a sežehly stuhy na vrcholku stožáru, který se celý rozzářil velikým, jasným světlem.

Avšak Chilón se po chvíli zvedl s tak změněnou tváří, že se augustiánům zdálo, že mají před sebou jiného člověka. Oči mu plály neobvyklým leskem, ze svraštělého čela vyzařovalo nadšení; Řek, před chvílí ještě neduživý stařec, vypadal teď jako nějaký kněz, který hodlá z božího pověření odhalit neznámé pravdy.

"Co se to s ním stalo? Zešílel!" ozval se hlas.

On se však otočil k davům, a vztáhnuv pravou ruku, začal volat či spíše křičet tak hlasitě, aby jeho hlas uslyšeli nejen augustiáni, nýbrž i lid:

"Lide římský! Na svou smrt přísahám, že zde hynou nevinní a že žhářem je - tady ten!"

A ukázal prstem na Nerona.

Chvíli bylo ticho. Dvořané strnuli. Chilón stál ještě stále s nataženou, chvějící se paží a s prstem ukazujícím na caesara. Pojednou se strhl zmatek. Dav se jako hladina rozbouřená nenadálým vichrem vrhl ke starci, chtěje si ho lépe prohlédnout. Tu a tam se ozvaly výkřiky: "Držte ho!", jinde zase: "Běda nám!" V davu se ozvalo hvízdání a volání: "Ahenobarbus! Matkovrah! Žhář!" Chaos vzrůstal každým okamžikem. Bakchantky, ječíce, jako by je na nože bral, začaly uskakovat za vozy. Pojednou se skácelo několik propálených sloupů rozchrstávaje kolem dokola jiskry, což ještě zvětšilo zmatek. Oslepený, namačkaný lidský proud strhl Chilóna a odplavil ho dále do zahrady.

Sloupy se už začaly propalovat všude a padaly napříč cest, naplňujíce aleje dýmem, jiskrami, čmoudem spáleného dřeva a lidského tuku. Uhasínaly bližší i vzdálenější ohně. Zahrady potemněly. Davy, zneklidněné, posupné a ustrašené, tlačily se k branám. Zvěst o tom, co se událo, šla od úst k ústům, změněná a zveličená. Jedni vyprávěli, že caesar omdlel, druzí zase, že se sám přiznal, že dal zapálit Řím, jiní, že se těžce roznemohl, další konečně, že ho napůl mrtvého odvezli na voze. Tu a tam se ozývaly hlasy soucitu s křesťany. "Nezapálili Řím, proč tedy tolik krve, mučení a nespravedlnosti? Nebudou se bohové mstít za nevinné oběti? A jakými piaculy je budeme moci zase udobřit?" Slova "innoxia corpora" se ozývala častěji a častěji. Ženy hlasitě litovaly děti, jichž bylo tolik hozeno divokým šelmám, přibito na kříže anebo upáleno v těchto prokletých zahradách! A soucit se nakonec měnil ve zlořečení caesarovi a Tigellinovi. Avšak byli i takoví, kteří se znenadání zastavovali a kladli sobě nebo druhým otázku: "Co je to za boha, že dává tolik síly ve chvíli muk a smrti?" A vraceli se pak domů v zadumání...

Chilón se ještě nějakou chvíli potloukal zahradami, nevěda kam jít a kam se obrátit. Nyní se cítil opět bezmocným, neduživým a nemocným starcem. Občas klopýtal o nedohořelá těla, vrážel do zuhelnatělých sloupů, které za ním posílaly snopy jisker, chvílemi zase usedal a rozhlížel se kolem nepřítomnýma očima. Zahrady se pohroužily už téměř v úplnou tmu; jen mezi korunami stromů proplouval bledý měsíc, osvětlující neskutečným světlem aleje, zčernalé sloupy ležící napříč cest a ohořelé zbytky obětí, změněných teď v beztvaré hroudy. Starému Řekovi se však zdálo, že v měsíci vidí Glaukův obličej a že jeho oči naň ještě stále hledí, a proto se schovával před světlem. Konečně však přece jen vystoupil ze stínu a proti své vůli, jakoby tažen jakousi tajemnou silou, zamířil k fontáně, u níž vydechl duši Glaukos.

Vtom se jakási ruka dotkla jeho ramene.

Stařec se otočil, a spatřiv před sebou neznámého člověka, zvolal vyděšeně:

"Kdo je to? Kdo jsi?"

"Apoštol Pavel z Tarsu."

"Já jsem proklatec! Co chceš?"

A apoštol odpověděl:

"Chci tě spasit."

Chilón se opřel o strom.

Nohy se pod ním třásly a paže mu visely bezvládně podél těla.

"Pro mne není spasení!" řekl temně.

"Zdali jsi slyšel, že Bůh odpustil kajícímu se lotrovi na kříži?" zeptal se Pavel.

"A víš, co já jsem učinil?"

"Viděl jsem tvou bolest a slyšel jsem, jak jsi vydal svědectví o pravdě."

"Ó pane!"

"A jestliže ti v hodině mučednické smrti odpustil Kristův služebník, jak by ti mohl neodpustit Kristus?"

Chilón se však chytil za hlavu, jako by se pominul:

"Odpuštění! Pro mne odpuštění!"

"Náš Bůh je Bůh milosrdenství," odpověděl apoštol.

"Pro mne?" opakoval Chilón.

A začal sténat jako člověk, jemuž došly síly, aby mohl ovládnout bolest a muka. A Pavel řekl:

"Opři se o mne a pojď se mnou."

A podepřev ho, šel s ním ke křižovatce alejí, řídě se šuměním fontány, která jako by v nočním tichu plakala nad těly umučených.

"Náš Bůh je Bůh milosrdenství," opakoval apoštol. "Kdybys přišel k moři a házel do něho kamení, zda bys jím mohl zaházet mořskou hlubinu? A já pravím tobě, že milosrdenství Kristovo je jako moře a že hříchy a viny lidské utonou v něm jako kameny v hlubinách. A pravím ti, že milosrdenství jeho je jako obloha, která kryje hory, pevniny i moře, protože je všude a nemá hranic ani konce. Tys trpěl před Glaukovým sloupem a Kristus viděl tvé utrpení. Tys řekl, nedbaje, co tě může potkat zítra: On je žhářem! a Kristus si zapamatoval tvá slova. Minula totiž zloba tvá i lživost a v srdci ti zůstala jen bezmezná lítost... Pojď za mnou a poslouchej, co ti pravím: I já jsem ho nenáviděl a pronásledoval jeho vyvolené. Já jsem ho nechtěl a nevěřil jsem v něho, dokud se mi nezjevil a nepovolal mě. A od té doby je on mou láskou. A nyní navštívil utrpením, úzkostmi a bolestí tebe, aby tě zavolal k sobě. Tys ho nenáviděl, on tě však miloval. Tys posílal jeho vyznavače na mučení, ale on ti chce odpustit a spasit tě."

Ubožákovým tělem začal otřásat prudký vzlykot, který mu rozdíral duši do nejhlubších hlubin, ale Pavel ho měl ve své moci, ovládal ho a vedl, jak vede voják zajatce.

A za chvíli opět promluvil:

"Jdi za mnou a já tě zavedu k němu. Proč bych jinak chodil za tebou? On mi však přikázal, abych shromažďoval duše lidské ve jménu lásky, plním tedy jeho příkaz. Ty se domníváš, že jsi prokletý, ale já ti pravím: Uvěř v něho a čeká tě spasení. Ty si myslíš, že on tě nenávidí, ale já ti pravím ještě jednou, že on tě miluje. Pohlédni na mne! Dokud jsem neznal jeho, neměl jsem nic než zlobu, která se usídlila v mém srdci, ale nyní mi jeho láska nahradí otce i matku, bohatství i panování. V něm je jediné útočiště, on jediný sečte tvou lítost, shlédne na nouzi tvou, zbaví tě úzkosti a pozvedne tě k sobě."

Chilón padl se zaúpěním na kolena, a ukryv tvář v dlaních, zůstal tak bez hnutí. Pavel však zvedl obličej k hvězdám a začal se modlit:

"Pane, shlédni na tohoto ubožáka, na lítost jeho, na slzy a utrpení jeho! Pane milosrdenství, jenžto jsi prolil krev za hříchy naše, ve jménu smrti své a zmrtvýchvstání svého - odpusť mu!"

Pak se odmlčel, ale ještě dlouho hleděl ke hvězdám a modlil se.

A vtom se u jeho nohou ozvalo volání, podobné stenu:

"Kriste! Kriste! Odpusť mi!"

A tu přistoupil Pavel k fontáně, nabral do dlaní vody a vrátil se ke klečícímu ubožákovi:

"Chilóne! Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha! Amen!"

Chilón zvedl hlavu, rozhodil ruce a zůstal tak bez hnutí. Měsíc ozařoval jasným světlem jeho bílé vlasy a stejně bílou tvář, která znehybněla, jako by byla mrtvá anebo vytesaná z kamene. Okamžiky míjely jeden za druhým; z velkých ptačích klecí v Domitiiných zahradách se začalo ozývat kohoutí kokrhání, ale on ještě stále klečel, podoben náhrobnímu pomníku.

Konečně se vzpamatoval, vstal, a otočiv se k apoštolovi, zeptal se:

"Co mám dělat před smrtí, pane?"

I Pavel se probudil ze zamyšlení nad tou nesmírnou mocí, které neodolala ani taková povaha, jakou má tento Řek, a odpověděl:

"Doufej a vydej svědectví o pravdě!"

Pak spolu odešli. U bran zahrady apoštol ještě jednou požehnal starci a pak se rozloučili. Přál si to sám Chilón, protože předvídal, že po tom, co se stalo, dají ho caesar a Tigellinus stíhat.

A nemýlil se. Když se vrátil, našel svůj dům už obklíčen praetoriány, kteří se ho zmocnili a za Scaevinova velení zavedli na Palatin.

Caesar se už odebral k odpočinku, ale Tigellinus čekal, a když spatřil nešťastného Řeka, přivítal ho s klidnou, ale zlověstnou tváří...

"Dopustil ses zločinu urážky majestátu," řekl mu, "a trest tě nemine. Ale prohlásíš-li zítra v amfiteátru, že jsi byl opilý a šílený a že původci požáru jsou křesťané, budeš jen zmrskán a poslán do vyhnanství."

"Nemohu, pane!" odpověděl Chilón.

Tigellinus k němu přistoupil pomalým krokem a zeptal se ho přidušeným, ale strašlivým hlasem:

"Jak to, že nemůžeš, řecký pse? Což jsi nebyl opilý a což nechápeš, co tě čeká? Pohleď tam!"

A po těchto slovech ukázal do kouta atria, kde v šeru stáli u dlouhé dřevěné lavice čtyři nehybní thráčtí otroci s provazy a kleštěmi v rukou.

Chilón však odpověděl:

"Nemohu, pane!"

Tigellina se začínal zmocňovat vztek, ale ovládl se ještě.

"Viděl jsi," zeptal se, "jak umírají křesťané? Chceš zemřít také tak?"

Stařec zvedl pobledlý obličej; chvíli se jeho rty pohybovaly bezhlase, ale pak odpověděl:

"I já věřím v Krista!"

Tigellinus naň užasle pohlédl:

"Pse, ty jsi opravdu zešílel!"

A pojednou vztek, nahromaděný v jeho hrudi, protrhl stavidla. Přiskočil k Chilónovi, uchopil ho oběma rukama za vousy, povalil ho na zem a začal po něm šlapat, opakuje s pěnou na ústech:

"Odvoláš! Odvoláš!"

"Nemohu!" odpověděl mu ze země Chilón.

"Na lavici s ním!"

Jakmile Thrákové uslyšeli tento rozkaz, uchopili starce a položili ho na lavici, přivázali ho k ní provazy a začali kleštěmi svírat jeho vyhublé údy. On však, když ho přivazovali, líbal jim pokorně ruce a pak přivřel oči, takže působil dojmem mrtvého.

Žil však, protože když se Tigellinus nad něho sklonil a zeptal se ho ještě jednou: "Odvoláš?", pohnuly se zlehka jeho zsinalé rty, z nichž se ozvalo sotva slyšitelné zašeptání:

"Ne ... mo ... hu!"

Tigellinus rozkázal, aby přerušili mučení, a začal se procházet po atriu, obličej znetvořený hněvem, zároveň však bezradný. Konečně přišel patrně na nějaký nový nápad, protože se otočil k Thrákům a řekl:

"Vyrvat mu jazyk."

Kapitola 18 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 19 Quo vadis - Obsah

Kapitola 20 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!