předchozí
Kapitola 19 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 20

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 63. ze 74
následující
Kapitola 21 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Tragédie "Aureolus" se hrávala obyčejně v divadlech nebo v amfiteátrech zařízených tak, že se mohly otvírat a vytvořit jakoby dvě samostatné scény. Ale po představení v caesarových zahradách upustili od obvyklého způsobu, poněvadž šlo o to, aby se mohl co největší počet lidí dívat na smrt otroka, přibitého na kříž a požíraného v tragédii medvědem. V divadlech hrával úlohu medvěda herec v medvědí kůži, tentokrát však mělo být představení "nefalšované". Byl to nový Tigellinův nápad. Caesar zpočátku oznámil, že nepřijde, ale na radu svého oblíbence změnil toto rozhodnutí. Tigellinus mu totiž vysvětlil, že po tom, co se přihodilo v zahradách, měl by se tím spíš ukázat lidu, a zároveň mu zaručil, že ho ukřižovaný otrok už neurazí, tak jak to udělal Crispus. Lid byl už trochu přejedený a unavený proléváním krve, ohlásili mu tedy nové rozdávání losů do loterie a dárků a zároveň večerní hody, protože představení se mělo konat večer v bohatě osvětleném amfiteátru.

Za soumraku se celá budova naplnila do posledního místečka. Augustiáni s Tigellinem v čele přišli všichni, a to nejen kvůli hře samé, jako spíše proto, aby po poslední události dali caesarovi najevo svou věrnost a aby si popovídali o Chilónovi, o němž mluvil celý Řím. Šeptali si tedy od ucha k uchu, že se caesara, když se vrátil ze zahrad, zmocnila zuřivost, že nemohl usnout a že ho začala přepadávat úzkost a podivné vidiny, takže hned nazítří oznámil, že brzy odjede do Achaje. Jiní to zase popírali a tvrdili, že právě teď bude ke křesťanům ještě neúprosnější. Nechyběli však ani zbabělci, kteří předvídali, že nařčení, které vmetl Chilón caesarovi do tváře před vším lidem, může mít ty nejhorší následky. Byli konečně i takoví, kteří, vedeni lidskostí, prosili Tigellina, aby zanechal dalšího pronásledování.

"Pohleďte, kam to spěje," řekl Barcus Soranus. "Chtěli jste ukojit pomstychtivost lidu a vemluvit v něj přesvědčení, že trest stíhá viníky, ale účin toho všeho je právě opačný."

"To je pravda!" dodal Antistius Verus. "Všichni si teď šuškají, že křesťané jsou nevinni. Jestliže tohleto nazýváte obratností, pak měl Chilón pravdu, když říkal, že vaše mozky by nenaplnily ani žaludovou mističku."

Tigellinus se však k nim otočil a řekl:

"Lidé si však také šuškají, že tvá dcera Servilia, Barku Sorane, a tvá manželka, Antistie, ukryly své křesťanské otroky před caesarovou spravedlností."

"To není pravda!" zvolal Barcus zneklidněn.

"Mou manželku chtějí zahubit vaše rozvedenky, které jí závidí ctnost!" řekl neméně zneklidněný Antistius Verus.

Avšak ostatní hovořili o Chilónovi.

"Co se mu to jenom stalo?" ptal se Eprius Marcellus. "Sám je vydával do Tigellinových rukou, z chudáka se stal boháčem, mohl v klidu dožít své dny, mít hezký pohřeb a náhrobek, a on zatím ne! Raději všecko ztratil a zahubil se! Možná že opravdu zešílel."

"Nezešílel, ale stal se křesťanem," řekl Tigellinus.

"To není přece možné!" ozval se Vitellius.

"A neříkal jsem to?" vmísil se do rozhovoru Vestinus. "Vražděte si pro mne za mne křesťany, ale věřte mi, nebojujte s jejich bohem! Tady přestávají všechny žerty! Jen se podívejte, co se děje! Já jsem sice Řím nezapálil, ale kdyby mi caesar dovolil, hned bych obětoval hekatombu tomu jejich bohu. A všichni ostatní by měli udělat totéž, protože, říkám vám ještě jednou: sním nejsou žádné žerty! Pamatujte si, že jsem vám to povídal."

"Ale já jsem říkal něco jiného," ozval se Petronius. "Tigellinus se smál, když jsem tvrdil, že se křesťané brání. A já vám teď povím ještě více: oni vítězí!"

"Jak to? Jak to?" otázalo se několik hlasů.

"U Polluxe! Vždyť jestliže jim neodolal Chilón, kdo jim ještě může odolat? Jestliže se domníváte, že po každém představení křesťanů nepřibývá, pak se se svou znalostí Říma staňte kotláři anebo si začněte holit vousy, pak totiž budete vědět lépe, co si lid myslí a co se děje ve městě."

"Říká čistou pravdu! Při posvátném peplu Dianině!" zvolal Vestinus.

Avšak Barcus se obrátil na Petronia s otázkou:

"Kam tím míříš?"

"Končím tím, čím vy jste začali: už dost krve!"

Tigellinus však naň výsměšně pohlédl a řekl:

"Ech! Ještě kapku!"

"Jestliže ti nestačí hlava, máš druhou na rukojeti hole!" odpověděl Petronius.

Další rozhovor jim přerušil příchod caesara, který si sedl na své místo v Pythagorově společnosti. Hned potom začali hrát "Aureola", jemuž však nikdo nevěnoval mnoho pozornosti, protože myšlenky všech se obíraly Chilónem. Také lid, zvyklý na mučení a krev, se nudil, sykal, vyrážel výkřiky, pro dvůr nijak lichotivé, a dožadoval se uspíšení scény s medvědem, po které jedině dychtil. Nebýt naděje, že spatří odsouzeného starce a že dostanou dárky, samo představení by davy neudrželo na místě.

Konečně nastala očekávaná chvíle. Cirková čeleď přinesla napřed dřevěný kříž, dost nízký, aby medvěd, když se postaví na zadní nohy, dosáhl na mučedníkova prsa, a pak dva lidé přivedli či spíše přivlekli Chilóna, který nemohl sám chodit, protože měl zpřelámané kosti v nohou. Položili ho a přibili na kříž tak rychle, že zvědaví augustiáni si ho nemohli ani dobře prohlédnout, a teprve když postavili kříž do předem připraveného dolíku, všechny zraky se k němu otočily. Avšak málokdo poznal v tomto nahém starci bývalého Chilóna. Po mukách, která mu připravil Tigellinus, nezůstala mu v obličeji ani kapka krve a jen na bílé bradě bylo vidět rudou stopu, kterou tam zanechala krev, když mu vytrhli jazyk. Skrz průsvitnou kůži bylo mu vidět kosti. Vypadal také mnohem starší, téměř vetchý. Jestliže však kdysi vrhaly jeho oči neustále pohledy plné neklidu a zloby, jestliže kdysi obrážel jeho číhavý obličej neustálou úzkost a nejistotu, byla nyní jeho tvář bolestiplná, ale tak mírná a klidná jako u lidí spících nebo mrtvých. Snad mu dodávala naděje vzpomínka na lotra na kříži, kterému Kristus odpustil, a snad také povídal v duchu milosrdnému Bohu: "Pane, kousal jsem jako jedovatý červ, ale byl jsem po celý život ubožákem, umíral jsem hlady, lidé po mně šlapali, bili mě a pásli se na mém utrpení. Byl jsem, Pane, ubohý a strašně nešťastný, a teď mě ještě mučili a přibili na kříž, ty, milosrdný, mne tedy neodženeš v hodině smrti!" A bylo vidět, že do jeho zdrceného srdce sestoupil zřejmě klid a mír. Nikdo se nesmál, protože v ukřižovaném bylo něco tak tichého, zdál se tak starý, bezbranný, slabý, tak volající svou pokorou po slitování, že si každý kladl mimoděk otázku, jak mohou mučit a přibíjet na kříž lidi, kteří už stejně umírají. Dav mlčel. Vestinus se mezi augustiány nakláněl hned vpravo, hned vlevo a šeptal ustrašeným hlasem: "Podívejte se, jak on umírá!" Ostatní čekali na medvěda, přejíce si v duchu, aby představení skončilo co nejdříve.

Konečně se medvěd vevalil do arény, a klátě hluboko skloněnou hlavou ze strany na stranu, rozhlížel se po očku kolem sebe, jako by se k něčemu rozhodoval nebo něco hledal. Když konečně spatřil kříž a na něm nahé tělo, přiblížil se k němu, ba zvedl se dokonce na zadní nohy, ale po chvíli se opět spustil na přední tlapy, usedl pod kříž a začal bručet, jako by se i v jeho zvířecím srdci ozval soucit s těmi zbytky člověka.

Z úst cirkových zřízenců se ozvaly povzbuzující výkřiky, ale lid mlčel. Chilón zatím zvedl pomalým pohybem hlavu a bloudil chvíli očima po hledišti. Nakonec se jeho pohled zastavil kdesi v nejvyšších řadách amfiteátru, hruď se začala živěji pohybovat a pak se stalo něco, co vzbudilo v divácích podiv a úžas. Chilónova tvář se rozjasnila úsměvem, čelo mu zalil jakýsi jas, oči vzhlédly ještě před smrtí vzhůru a za chvíli mu po tváři pomalu skanuly dvě veliké slzy.

A zemřel.

A vtom zvolal nahoře pod velariem jakýsi zvučný mužský hlas:

"Pokoj mučedníkům!"

V amfiteátru panovalo hluboké ticho.


předchozí
Kapitola 19 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 20
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 21 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!