předchozí
Kapitola 20 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 21

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 64. ze 74
následující
Kapitola 22 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Po představení v caesarových zahradách se vězení značně vyprázdnila. Chytali sice ještě a uvězňovali oběti podezřelé z vyznavačství východní pověry, ale tyto štvanice jich dodávaly stále méně, sotva tolik, kolik bylo třeba pro obsazení dalších her, které ostatně už také končily. Lid, přejedený krve, dával najevo větší a větší znuděnost a nevídané dosud chování odsouzenců v něm vzbuzovalo větší a větší neklid. Obavy pověrčivého Vestina se zmocnily tisíců duší. Mezi lidem se vyprávěly stále podivnější věci o mstivosti křesťanského boha. Vězeňský tyfus, který se rozšířil po městě, ještě zvýšil všeobecný strach. Lidé viděli časté pohřby a šeptali si od ucha k uchu, že bude nutno uspořádat nová piacula a udobřit tak rozhněvaného boha. V chrámech přinášeli lidé oběti Jovišovi a Libitině. A konečně, přes všechno úsilí Tigellina a jeho stoupenců, šířila se stále víc a více domněnka, že město bylo spáleno na caesarův rozkaz a že křesťané trpí nevinně.

Avšak Nero a Tigellinus právě proto neustávali v pronásledování. Aby uchlácholili lid, dávali nové rozkazy o rozdávání obilí, vína a oleje; vydali předpisy usnadňující výstavbu nových domů, předpisy plné úlev pro majitele a další nařízení, týkající se šířky ulic a materiálu, z kterého je třeba stavět, aby byl v budoucnu požár vyloučen. Sám caesar se zúčastňoval zasedání senátu a radil se spolu s "otci" o blahu lidu a města. Avšak ani stín slitování nepadl na odsouzence. Vládci světa šlo především o to, aby vštípil lidu přesvědčení, že takové neúprosné tresty mohou stíhat jedině viníky. Ani v senátu se neozval žádný hlas, který by se přimlouval za křesťany, protože nikdo si nechtěl pohněvat caesara, a také proto, že lidé dívající se dále do budoucnosti tvrdili, že v případě vítězství nové víry neudržely by se základy římského impéria.

Jen umírající a mrtvé vraceli rodinám, protože římské právo se nemstilo na mrtvých. Pro Vinicia byla jakousi úlevou myšlenka, že zemře-li Lygie, pohřbí ji v rodinné hrobce a bude ležet vedle ní. Neměl už žádnou naději, že ji zachrání od smrti, a sám, odtržený už napůl od života, pohroužený docela v Kristu, netoužil už po jiném spojení než po spojení na věčnosti. Jeho víra byla teď už tak bezmezná, že ona věčnost se mu zdála nesrovnatelně skutečnější a pravdivější než dočasné bytí, jímž žil dosud. Jeho srdce bylo naplněno soustředěným vytržením. Ještě zaživa se měnil v téměř netělesnou bytost, která toužila po úplném spasení pro sebe i pro druhou milovanou duši. Představoval si, že se pak s Lygií uchopí za ruce a odejdou do nebe, kde jim Kristus požehná a dovolí jim bydlit v jasu, klidném a velikém jako záře svítání. Prosil jen Krista, aby Lygii ušetřil mučení v cirku a dovolil jí zesnout v klidu ve vězení. Cítil totiž s naprostou jistotou, že ion zemře zároveň s ní. Domníval se, že s ohledem na to množství prolité krve ani nesmí doufat, že by ona jediná se zachránila. Slyšel od Petra a Pavla, že i oni musí zemřít jako mučedníci. Pohled na Chilóna na kříži ho přesvědčil, že smrt, a to i mučednická, může být sladká, a tak si už přál, aby přišla i na ně oba jako vytoužená změna zlého, smutného a těžkého údělu za úděl lepší.

V některých okamžicích cítil už příchuť záhrobního života. Onen smutek, který se vznášel nad oběma jejich dušemi, ztrácel víc a více svou někdejší hořkost a měnil se v jakousi nadzemskou, poklidnou odevzdanost do vůle boží. Kdysi plul Vinicius namáhavě proti proudu, bojoval a trápil se, teď však se vzdal proudu ve víře, že ho nese do věčného ticha. Tušil, že se Lygie připravuje na smrt stejně jako on, že navzdory vězeňským zdem, které je oddělují, kráčejí už spolu, a usmíval se při té myšlence, jako by ho potkalo štěstí.

A skutečně, oba šli tak naprosto stejnou cestou, jako by si každý den dlouho navzájem sdělovali své myšlenky. Ani Lygie už po ničem netoužila a nechovala žádnou naději kromě naděje na posmrtný život. Smrt se jí jevila nejen jako vysvobození ze strašných vězeňských zdí, z caesarových a Tigellinových rukou, nejen jako spasení, nýbrž jako okamžik sňatku s Viniciem. Ve srovnání s touto neochvějnou jistotou ztrácelo všechno ostatní důležitost. Po smrti začne pro ni štěstí, dokonce i pozemské štěstí, očekávala ji tedy, tak jak očekává nevěsta svatební den.

A onen nesmírný proud víry, který vzdaloval životu a unášel za hrob tisíce prvních vyznavačů, uchvátil i Ursa. Ani on se dlouho nemohl v duchu smířit s Lygiinou smrtí, ale když den co den pronikaly vězeňskými zdmi zvěsti o tom, co se děje v amfiteátrech a v zahradách, když se zdálo, že smrt je společným, nevyhnutelným osudem všech křesťanů, zároveň však i jejich blahem, větším než všechny pozemské představy o štěstí, neodvažoval se nakonec už ani on modlit ke Kristovi, aby o toto štěstí připravil Lygii anebo oddálil je pro ni o dlouhá léta. Ve své prosté barbarské duši se přitom domníval, že dceři lygijského vůdce patří a také se dostane více oněch nebeských rozkoší, více než všem těm zástupům prostých lidí, k nimž patří i on, a že ve věčné slávě zasedne Lygie blíže Beránkovi než všichni ostatní. Slyšel sice, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni, na dně jeho srdce dřímalo však přesvědčení, že dcera vůdce, a zvláště dcera vůdce všech Lygů, je něco jiného než nějaká otrokyně. Doufal také, že Kristus mu dovolí, aby jí směl i nadále sloužit. Pokud šlo o něho, měl jen jedinou skrytou touhu: aby mohl zemřít jako Beránek - na kříži. Ale to se mu zdálo tak velikým štěstím, že i když věděl, že v Římě trestají křížem i nejhorší zločince, neodvažoval se o takovou smrt téměř ani modlit. Domníval se, že mu jistě dají zahynout v zubech divokých šelem, a to mu působilo nejvíce vnitřních starostí. Od mládí vyrůstal v neproniknutelných pralesích, za neustálých lovů, v nichž - pro svou nadlidskou sílu - proslul mezi Lygy ještě dříve, než dorostl v muže. Lov byl jeho oblíbeným zaměstnáním, takže později, když byl už v Římě a musil se lovů zříci, chodíval do vivárií a do amfiteátrů, aby se mohl aspoň podívat na zvířata, která znal, i na taková, která neznal. Pohled na ně probouzel v něm nepřekonatelnou chuť pustit se s nimi do boje a zabít je. A nyní se tedy v duchu obával, že až se s nimi bude musit setkat v amfiteátru, ovládnou ho myšlenky nehodné křesťana, který musí přece umírat zbožně a trpělivě. Ale i v tom se odevzdával do vůle Kristovy a utěšoval se jinými, příjemnějšími myšlenkami. Protože slyšel, že Beránek vypověděl válku pekelným mocnostem a zlým duchům, k nimž počítala křesťanská víra všechny pohanské bohy, těšil se, že bude Beránkovi v té válce hodně platen a bude mu umět sloužit lépe než ostatní, protože si ve své hlavě nemohl srovnat ani to, že by snad jeho duše neměla být silnější než duše ostatních mučedníků. Jinak se celé dny modlil, prokazoval vězňům různé služby, pomáhal dozorcům a utěšoval svou královnu, která někdy litovala, že nemohla za svého krátkého života vykonat tolik dobrých skutků jako slavná Thabita, o níž jí kdysi vyprávěl apoštol Petr. Stráže, v nichž strašlivá síla tohoto obra vzbuzovala dokonce i ve vězení bázeň, protože se na ni nenašla ani pouta, ani dost pevné mříže, oblíbily si ho nakonec pro jeho mírnost. Nejednou, udiveni jeho klidem, vyptávali se ho na její příčinu, a on jim vyprávěl o tom, jaký život ho čeká po smrti, s takovou přesvědčivostí, že ho poslouchali plni úžasu, protože viděli poprvé v životě, že do podzemních kobek, kam nepronikne slunce, může proniknout štěstí. A když je přemlouval, aby uvěřili v Beránka, nejednomu z nich napadlo, že jeho služba je vlastně otrocká a jeho život životem ubožáka, a nejeden se zamýšlel nad svým údělem, který měl končit teprve smrtí.

Jenže smrt v nich vzbuzovala nové obavy a nic si po ní neslibovali. Zatím však tento lygijský obr a to děvče, podobající se květině pohozené na vězeňskou slámu, šli smrti vstříc s radostí, jako by vcházeli do bran štěstí.


předchozí
Kapitola 20 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 21
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 22 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!