Kapitola 21 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 22 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 65. ze 74	Kapitola 23 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Jednou večer navštívil Petronia senátor Scaevinus a dlouze se s ním rozhovořil o těžkých dobách, v nichž oba žijí, a o caesarovi. A mluvil tak otevřeně, že Petronius, třebaže s ním byl spřízněn, začal se mít na pozoru. Scaevinus naříkal, že svět jde nesprávnou a šílenou cestou a že to všecko dohromady musí skončit nějakou pohromou, strašnější, než byl požár Říma. Říkal, že dokonce i augustiáni toho mají dost, že Faenius Rufus, druhý praefekt praetoriánů, snáší jen s největším sebezapřením odporné Tigellinovo řádění a že celý rod Seneků je caesarovým jednáním jak se starým mistrem, tak s Lucanem v krajně nepříznivém postavení. Nakonec se zmínil o nespokojenosti lidu, ba dokonce i praetoriánů, jichž značnou část si dovedl Faenius Rufus získat na svou stranu.

"Proč to povídáš?" zeptal se ho Petronius.

"Protože mám starosti o caesara," odpověděl Scaevinus. "Mám u praetoriánů vzdáleného příbuzného, který se jmenuje Scaevinus tak jako já, a od něho vím, co se děje v táboře... Odpor vzrůstá i tam... Caligula, však to víš, byl také šílenec - a podívej se, jak to dopadlo! Našel se Casius Chaerea... Byl to hrozný čin a jistě nenajdeš mezi námi nikoho, kdo by jej schvaloval, ale Chaerea přece jen osvobodil svět od netvora."

"Čili," odpověděl Petronius, "říkáš toto: 'Já Chaereu nechválím, ale byl to výborný člověk a kéž by nám bohové dali co nejvíce takových.'"

Scaevinus však změnil předmět hovoru a začal neočekávaně vychvalovat Pisona. Chválil jeho urozený původ, jeho ušlechtilost, jeho oddanost manželce a konečně moudrost, klid a podivný dar získávat si lidi.

"Caesar je bezdětný," řekl, "a všichni vidí jeho nástupce v Pisonovi. A nemůže být pochyb o tom, že by mu všichni od srdce pomohli, aby se mohl ujmout vlády. Faenius Rufus ho má rád, rod Annaeů je mu naprosto oddán, Plautius Lateranus a Tullius Senecio by pro něho skočili do ohně. A stejně tak Natalis a Subrius Flavius, Sulpicius Asper, Afranius Quinctianus, ba dokonce i Vestinus."

"Ten poslední nebude Pisonovi mnoho platen," odpověděl Petronius. "Vestinus se bojí i svého stínu."

"Vestinus se bojí snů a duchů," odpověděl Scaevinus, "ale je to schopný člověk a právem ho chtějí jmenovat konsulem. A že je v duchu odpůrcem pronásledování křesťanů, to bys mu neměl mít za zlé, vždyť přece i tobě záleží na tom, aby to běsnění ustalo."

"Mně ne, ale Viniciovi," řekl Petronius. "Rád bych kvůli Viniciovi zachránil jedno děvče, ale nemohu, protože jsem upadl v Ahenobarbovu nemilost."

"Jak to? Cožpak nevidíš, že se caesar s tebou zase sbližuje a začíná s tebou mluvit? A povím ti proč. Chystá se znovu do Achaje, kde má zpívat řecké písně, které sám složil. Dychtí po té cestě, ale zároveň se třese při pomyšlení na výsměšně naladěné Řeky. Uvědomuje si, že ho může potkat buďto největší triumf, anebo největší pád. Potřebuje dobrou radu a ví, že lepší než ty mu nedá nikdo. To je příčina, proč znovu získáváš jeho přízeň."

"Lucanus by mě mohl nahradit."

"Měděnobradý ho nenávidí a v duchu mu už určil smrt. Hledá jen záminku, protože on hledá záminky vždycky. Lucanus ví, že si musí pospíšit."

"U Kastora!" řekl Petronius. "To je docela možné. Ale měl bych ještě jednu cestu, jak si rychle získat caesarovu přízeň."

"Jakou?"

"Opakovat před caesarem to, co jsi mi před chvílí říkal."

"Nic jsem neřekl!" zvolal Scaevinus pln neklidu.

Petronius mu položil ruku na rameno.

"Nazval jsi caesara šílencem, předpovídal jsi, že Piso bude jeho nástupcem, a řekl jsi: 'Lucanus ví, že si musí pospíšit.' S čímpak si to chcete pospíšit, carissime?"

Scaevinus zbledl a chvíli si hleděli navzájem do očí.

"Neřekneš to!"

"U Kypridiných boků! Jak dobře mě znáš! Ne! Neřeknu to! Nic jsem neslyšel, ale nechci ani nic slyšet... Rozumíš?! Život je příliš krátký, než aby stálo za to něco podnikat. Prosím tě jenom, abys dnes navštívil Tigellina a hovořil s ním stejně dlouho jako se mnou. O čem budeš chtít."

"Proč?"

"Proto, abych já, jestliže mi jednou Tigellinus řekne: 'Scaevinus byl u tebe,' mohl mu odpovědět: 'Týž den byl také u tebe.'"

Když to Scaevinus uslyšel, zlomil hůlku ze slonoviny, kterou držel v ruce, a odpověděl:

"Ať stihne zlé kouzlo tuto hůl! Zajdu dnes k Tigellinovi a půjdu i na hostinu k Nervovi. Ty tam přece půjdeš také? Ale buď jak buď, na shledanou pozítří v amfiteátru, kde vystoupí zbytky křesťanů! Na shledanou!"

"Pozítří," opakoval Petronius, když zůstal sám. "Nesmím tedy ztrácet čas. Ahenobarbus mě v Achaji skutečně potřebuje, je tedy možné, že na mne dá."

A rozhodl se, že zkusí poslední možnost.

Na hostině u Nervy si caesar sám vyžádal, aby si Petronius lehl proti němu, protože s ním chtěl mluvit o Achaji a o městech, v nichž by mohl vystoupit s vyhlídkami na co největší úspěch. Nejvíce mu záleželo na Atéňanech, z kterých měl strach. Ostatní augustiáni poslouchali tento rozhovor velmi pozorně, aby později mohli pochycené drobty Petroniových vět vydávat za své vlastní.

"Mám dojem, jako bych dosud nežil," řekl Nero, "a jako bych se měl narodit teprve v Řecku."

"Narodíš se k nové slávě a nesmrtelnosti," odpověděl Petronius.

"Doufám, že se tak stane a že Apollón nebude žárlit. Jestliže se vrátím s triumfem, obětuji mu hekatombu, jakou nedostal dosud žádný bůh."

Scaevinus začal recitovat Horatiovu báseň:

Sic te diva potens Cypri,

sic fratres Helenae, lucida sidera,

ventorumque regat pater...

"Loď kotví už v Neapoli," řekl caesar. "Vyrazil bych třeba hned zítra."

Tu Petronius vstal, a hledě caesarovi přímo do očí, řekl:

"Dovolíš zajisté, božský, abych ještě předtím uchystal svatební hostinu, na kterou pozvu tebe přede všemi."

"Svatební hostinu? Jakou?" zeptal se Nero.

"Na svatbě Vinicia s dcerou krále Lygů, tvým rukojmím. Ta dívka je sice právě teď ve vězení, ale za prvé, jako rukojmí nesmí být vězněna a za druhé, sám jsi Viniciovi dal svolení, aby se s ní oženil. A protože tvá slova, tak jako slova Diova, jsou neodvolatelná, proto ji rozkážeš propustit z vězení a já ji odevzdám jejímu snoubenci."

Chladnokrevnost a klidná sebejistota, s níž Petronius mluvil, přivedla Nerona do rozpaků, protože upadal do rozpaků pokaždé, kdykoli s ním někdo mluvil takovým způsobem.

"Vím," odpověděl a sklopil zrak. "Myslil jsem na ni i na toho obra, který uškrtil Krotóna."

"Pak jsou tedy oba zachráněni," odpověděl klidně Petronius.

Avšak na pomoc svému pánu přispěchal Tigellinus:

"To děvče je ve vězení z caesarovy vůle a sám jsi přece řekl, Petronie, že jeho slova jsou neodvolatelná."

Všichni přítomní znali historii Vinicia a Lygie a věděli velmi dobře, oč jde. Umlkli tedy, zvědavi, jak rozmluva skončí.

"Ona je ve vězení pro tvůj omyl a proto, že neznáš práva národů. Je tam proti caesarově vůli," odpověděl s důrazem Petronius. "Ty jsi, Tigelline, naivní člověk, ale ani ty nebudeš přece tvrdit, že ona zapálila Řím, protože i kdybys to dokonce tvrdil, caesar by ti neuvěřil."

Avšak Nero se už vzpamatoval a začal přivírat své krátkozraké oči, maje v obličeji nepopsatelně škodolibý výraz.

"Petronius má pravdu," řekl po chvíli.

Tigellinus naň udiveně pohlédl.

"Petronius má pravdu," opakoval Nero ještě jednou. "Zítra se jí otevřou brány vězení a o svatební hostině si promluvíme pozítří v amfiteátru."

"Opět jsem prohrál," pomyslil si Petronius.

A vrátiv se domů, byl si už tak jist, že nadešel konec Lygiina života, že nazítří poslal do amfiteátru spolehlivého otroka, aby domluvil se správcem spolaria vydání jejího těla. Chtěl je totiž odevzdat Viniciovi.

Kapitola 21 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 22 Quo vadis - Obsah

Kapitola 23 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!