Kapitola 22 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 23 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 66. ze 74	Kapitola 24 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Za Neronových dob vešla ve zvyk kdysi řídká a jen výjimečně konaná večerní představení, a to jak v cirku, tak v amfiteátrech. Augustiáni je měli rádi, protože po nich bývaly často hostiny a pitky, trvající až do rána. Ačkoliv lid byl už nasycen proléváním krve, přece jen, když se roznesla zpráva, že se blíží konec her a že poslední křesťané mají zemřít na večerním představení, táhly k amfiteátru nespočetné davy. Augustiáni přišli do jednoho, protože tušili, že to nebude obyčejné představení a že si caesar usmyslil zchystat si podívanou na tragédii Viniciovy bolesti. Tigellinus neprozradil tajemství, jaký druh mučení je určen nevěstě mladého tribuna, ale to jen dráždilo všeobecnou zvědavost. Ti, kdož vídali kdysi Lygii u Plautiů, vyprávěli teď neuvěřitelné věci o její kráse. Jiné zajímala především otázka, zda ji dneska skutečně spatří v aréně, protože mnozí z těch, kdož slyšeli odpověď, kterou dal u Nervy caesar Petroniovi, vykládali si ji dvojím způsobem. Někteří se prostě domnívali, že Nero vrátí anebo už vrátil dívku Viniciovi. Uvědomovali si totiž, že je to rukojmí, jemuž je tedy dovoleno uctívat ty bohy, které se mu zlíbí, a jež právo národů nedovoluje trestat.

Nejistota, očekávání a zvědavost se zmocnily všech diváků. Caesar přišel dříve než obvykle a s jeho příchodem se začalo znovu šeptat, že přece jen přijde něco neobyčejného, protože Nerona provázel kromě Tigellina a Vatinia také Casius, centurio obrovské postavy a obrovské síly, kterého brával caesar s sebou vždy tehdy, když chtěl mít po boku ochránce, například, když dostal chuť na noční výpravu na Suburu, kde se bavil hrou sagatio, která záležela v tom, že se náhodně potkaná děvčata vyhazovala na vojenském plášti do výše. Lidé si také všimli, že i v amfiteátru byla podniknuta některá bezpečnostní opatření. Praetoriánská stráž byla zesílena a velení nad ní neměl centurio, nýbrž tribun Subrius Flavius, známý dosud svou slepou oddaností Neronovi. Nyní pochopili, že caesar se chce pro všechny případy zabezpečit před výbuchem Viniciova zoufalství, a zvědavost vzrostla ještě více.

Všechny zraky se s napjatou pozorností upíraly k místu, kde seděl nešťastný snoubenec. Ten, bledý, čelo pokryté kapkami potu, byl ve stejné nejistotě jako ostatní diváci, ale rozrušen do nejzazších hlubin duše. Petronius, sám nevěda přesně, co se bude dít, neřekl mu nic, jen se ho po návratu od Nervy zeptal, je-li připraven na všechno, a pak, půjde-li na představení. Vinicius odpověděl na obě otázky kladně, ale mráz mu při tom proběhl celým tělem, protože vytušil, že Petronius se ho neptá bezdůvodně. Žil sice už delší dobu jen jakýmsi položivotem, pohroužil se do smrti a smířil se s Lygiinou smrtí, protože smrt měla být pro ně oba zároveň vysvobozením a sňatkem, ale teď poznal, že je něco jiného myslit na poslední okamžiky jako na usnutí, jsou-li tyto okamžiky ještě daleko, a něco jiného jít se dívat na muka bytosti dražší člověku než sám život. Všechna bolest, kterou přestál už dříve, ozvala se vněm znovu. Uchlácholené zoufalství počalo opět křičet v jeho nitru; zmocnila se ho stará touha zachránit Lygii stůj co stůj. Od rána usiloval dostat se do cuniculů, aby se přesvědčil, je-li tam Lygie, ale praetoriánské stráže hlídaly všechny vchody a rozkazy byly tak přísné, že vojáci, dokonce i známí, nedali se obměkčit ani prosbami, ani zlatem. Viniciovi se zdálo, že ho nejistota zabije ještě dříve, než spatří představení. Někde na dně srdce chvěla se v něm ještě naděje, že Lygie možná v amfiteátru není a že všechny obavy jsou zbytečné. Chvílemi se této naděje chytal ze všech sil. Říkal si, že Kristus ji přece mohl vyvést z vězení, ale že nemůže dovolit, aby byla v cirku mučena. Předtím odevzdal už všecko do Kristovy vůle, ale teď, když ho odehnali od vrat cuniculů a on se vrátil na své místo v amfiteátru a když ze zvědavých pohledů, které na sobě cítil, poznal, že všechny ty strašné domněnky mohou být správné, začal v duchu prosit Krista s naléhavostí podobající se téměř vyhrůžkám, aby ji zachránil. "Ty můžeš!" opakoval, zatínaje křečovitě pěsti. "Ty můžeš!" Předtím si vůbec nepředstavoval, že tato chvíle, až se změní ve skutečnost, bude tak strašná. Teď však, nechápaje ani, co se to v něm děje, měl pocit, že spatří-li Lygiina muka, změní se jeho láska v nenávist a jeho víra v zoufalství. Tento pocit ho však zároveň děsil, bál se totiž urazit Krista, kterého prosil o slitování a o zázrak. Neprosil už o její život, chtěl jen, aby zemřela dříve, než ji vyvedou do arény, a z bezedné propasti žalu opakoval si v duchu: "Aspoň to mi udělej, a já tě budu milovat ještě více, než jsem tě miloval dosud." Nakonec se v něm myšlenky rozpoutaly jako vlny zmítané větrem. Probouzela se v něm touha po pomstě a po krvi. Zmocňovala se ho šílená chuť vrhnout se na Nerona a uškrtit ho přede všemi diváky, zároveň však cítil, že těmito choutkami znovu uráží Krista a porušuje jeho přikázání. Chvílemi proletovaly jeho hlavou záblesky naděje, že to všechno, před čím se chvěje jeho duše, všemocná i milosrdná ruka ještě odvrátí, ale tyto záblesky zase okamžitě zhasínaly v jakési nesmírné lítosti, že ten, který může jediným svým slovem zbořit tento cirk a zachránit Lygii, ji opustil, i když mu důvěřovala a milovala ho ze všech sil svého čistého srdce. A myslil dále na to, že Lygie leží v tmavém cuniculu, slabá, bezbranná, opuštěná, vydaná na milost a nemilost zvířeckým strážcům, že je snad v posledním tažení, a on že tady, v tom hrozném amfiteátru, musí bezmocně čekat, aniž ví, jaká muka pro ni vymyslili a co za chvíli uvidí. Konečně však jako člověk, který padá do propasti a chytá se všeho, co roste na jejím pokraji, chytil se i on oběma rukama myšlenky, že teď ji může zachránit už jen víra. Zbýval už jen jediný způsob! Což Petr neřekl, že víra může pohnout zemí v základech?

Soustředil se tedy na tuto myšlenku, potlačil v sobě pochybnosti, celou svou bytost vložil do jednoho jediného slova "Věřím!" a čekal na zázrak.

Avšak tak, jak musí prasknout příliš napjatá struna, zlomilo napětí i jeho. Tvář pokryla mrtvolná bledost a tělo mu začalo tuhnout. Napadlo mu, že jeho prosby byly vyslyšeny, protože umírá. Byl přesvědčen, že i Lygie musila už určitě zemřít a že Kristus je takto povolává k sobě. Aréna, bílé tógy nespočetných diváků, světlo tisíců lamp a pochodní, to vše mu pojednou zmizelo z očí.

Ale toto ochabnutí netrvalo dlouho. Po chvíli se probudil, či spíše vzbudilo ho dupání netrpělivého lidu.

"Jsi nemocen," řekl mu Petronius, "dej se odnést domů!"

A nedbaje, co tomu řekne caesar, vstal a chtěl Vinicia podepřít a vyjít s ním ven. Srdce se mu naplnilo lítostí, přitom ho však nesnesitelně dráždilo, že se caesar dívá smaragdem na Vinicia a studuje s uspokojením jeho bolest, snad proto, aby ji pak mohl vylíčit v patetických strofách a sklidit za ně potlesk posluchačů.

Vinicius zavrtěl hlavou. Může v tomto amfiteátru zemřít, ale nemůže z něho odejít. Však představení mělo už co nevidět začít.

A právě v témž okamžiku praefekt města hodil před sebe červený šátek a na toto znamení zařinčely řetězy naproti caesarovu pódiu a z tmavého otvoru vystoupil do jasně ozářené arény Ursus.

Obr mžoural očima, oslněn zřejmě světlem v aréně, pak však postoupil dopředu a rozhlížel se kolem dokola, jako by chtěl zjistit, co ho má potkat. Všichni augustiáni a také většina diváků věděli, že je to člověk, který uškrtil Krotóna, a tak sotva se objevil, po všech lavicích to zašumělo. V Římě bylo dost gladiátorů obrovitějších, než je obvyklá lidská míra, ale takového člověka oči Quiritů ještě neviděly. Casius, stojící na pódiu za caesarem, zdál se ve srovnání s Lygem nepatrným človíčkem. Senátoři, vestálky, caesar, augustiáni i lid hleděli s nadšením znalců a milovníků na jeho mohutná stehna, silná jako kmeny stromů, na hruď, podobnou dvěma spojeným štítům, i na herkulovské paže. Šum sílil každým okamžikem. Pro ty davy nemohlo prostě být větší rozkoše než vidět takové svalstvo, hrající pod kůží, napjaté a bojující. Šum se měnil ve výkřiky a v překotné otázky, kdeže bydlí kmen, z něhož se rodí takoví obři. A Ursus stál uprostřed amfiteátru nahý, podobající se více kamennému kolosu než člověku, se soustředěným, ale zároveň smutným barbarským obličejem, a když viděl prázdnou arénu, těkal svýma modrýma dětskýma očima udiveně hned po divácích, hned po caesarovi, hned zase po mřížích cuniculů, odkud očekával katy.

V okamžiku, kdy vstupoval do arény, zachvělo se jeho prosté srdce naposledy nadějí, že ho možná čeká kříž. Ale když neviděl ani kříž, ani připravenou jámu, pomyslil si, že není hoden takové milosti a že je mu souzeno zemřít jinak, pravděpodobně v zubech zvěře. Byl bezbranný a rozhodl se, že zahyne, tak jak se sluší na Beránkova vyznavače, klidně a trpělivě. Předtím však se ještě chtěl pomodlit ke Spasiteli, poklekl tedy v aréně, sepjal ruce a pohlédl vzhůru k hvězdám, mihotajícím se v horním otvoru cirku.

Tento postoj se však nelíbil davům. Lidé měli už dost těch křesťanů, umírajících jako ovce. Pochopili, že nebude-li se chtít obr bránit, nebude z podívané nic. Tu a tam se ozvalo syknutí. Někteří se začali dožadovat mastigoforů, jejichž úkolem bylo mrskat zápasníky, kteří nechtěli bojovat. Po chvíli však všechno utichlo, protože nikdo nevěděl, co obra čeká a zda nebude přece jen bojovat, až stane smrti tváří v tvář.

Nečekali dlouho. Pojednou se ozval ohlušující hlahol trub a na toto znamení se otevřely mříže proti caesarovu pódiu a do arény se za vřískotu bestiariů vřítil příšerný germánský tur, nesoucí na hlavě nahé ženské tělo.

"Lygie! Lygie!" vykřikl Vinicius.

Uchopil se oběma rukama za vlasy na skráních, stočil se do klubka jako člověk, který v sobě ucítil hrot kopí, a začal ochraptělým, nelidským hlasem volat:

"Věřím! Věřím! Kriste! Zázrak!"

A necítil ani, že mu Petronius zahalil hlavu tógou. Zdálo se mu, že to smrt nebo bolest jej připravuje o zrak. Nedíval se, neviděl. Zmocnil se ho pocit jakési strašné prázdnoty. V hlavě mu zůstala jen jediná myšlenka, ústa opakovala nepříčetně jen:

"Věřím! Věřím! Věřím!"

Vtom amfiteátr ztichl. Augustiáni povstali jako jeden muž ze svých míst, protože v aréně se stalo něco neobyčejného. Pokorný a se smrtí se smířivší Lyg, když spatřil na rozích divoké bestie svou královnu, vyskočil jako zasažený živým plamenem, nahrbil se v zádech a rozběhl se šikmo proti rozdivočelému zvířeti.

Ze všech prsou se ozval krátký výkřik úžasu, potom však nastalo hluboké ticho. Lyg doběhl v okamžiku k rozlícenému býku a uchopil jej za rohy.

"Podívej se!" zvolal Petronius a strhl tógu z Viniciovy hlavy.

Vinicius se zvedl, zvrátil nazad tvář, bledou jak plátno, a zahleděl se skelným, nevnímajícím pohledem na arénu.

Ve všech hrudích se zatajil dech. V amfiteátru by bylo možno slyšet letící mouchu. Lidé nechtěli věřit svým vlastním očím. Co je Řím Římem, neviděli ještě nic takového.

Lyg držel divoké zvíře za rohy. Jeho chodidla se zabořila až nad kotníky do písku, záda se ohnula jako napjatý luk, hlava se schovala mezi ramena, svaly na pažích vystoupily tak, že kůže pod jejich náporem téměř pukala, ale přece jen býka zastavil. A člověk a zvíře teď ustrnuli v takové nehybnosti, že se divákům zdálo, že vidí nějaký obraz, představující Herkulovy nebo Theseovy činy, anebo sousoší vytesané do kamene. V tom zdánlivém klidu bylo však vidět strašlivé vypětí dvou zápasících sil. Tur se stejně jako člověk zabořil nohama do písku a jeho tmavé, huňaté tělo se nahrbilo tak, že se podobalo obrovské kouli. Kdo se vyčerpá první? Kdo první padne? To byla otázka, která byla teď pro diváky, libující si v zápasech, důležitější než jejich vlastní osud, než celý Řím a jeho světovláda. A Lyg byl teď pro ně polobohem, hodným uctívání a pomníků. Dokonce i caesar povstal. On a Tigellinus, když slyšeli o síle tohoto člověka, úmyslně zchystali tuto podívanou, říkajíce si výsměšně: "Ať tedy ten Krotónobijce přemůže tura, kterého mu vybereme." Teď však zírali užasle na obraz, který se jim naskýtal, jako by nemohli uvěřit, že je to skutečnost. V amfiteátru bylo vidět lidi, kteří zvedli ruce a strnuli v této pozici. Jiným zase zalil čela pot, jako by sami zápasili se zvířetem. V cirku bylo slyšet jen syčení plamenů v lampách a šelest uhlíků opadávajících z pochodní. Hlasy odumřely divákům na rtech, zato však srdce bušila v hrudích, jako by je chtěla rozervat. Všem se zdálo, že boj trvá už celé věky.

A člověk a zvíře stáli ještě pořád ve strašném vypětí, řekl bys, vraženi do země.

Vtom se z arény ozvalo duté zaryčení, podobající se stenu, a ze všech úst se ozval výkřik. Pak nastal opět klid. Lidé si myslili, že sní: nestvůrná býkova hlava se začala v barbarových rukou otáčet.

Lygova tvář, krk a paže zrudly jako purpur, záda se nahrbila ještě víc. Bylo vidět, že sbírá zbytky svých nadlidských sil, ale že mu už nadlouho nevystačí.

Stále dutější, chrčivější a stále bolestnější turovo ryčení se mísilo se sípavým dechem obrovy hrudi. Hlava zvířete se otáčela stále více a z tlamy vylezl dlouhý zpěněný jazyk.

Ještě chvíli, a k uším blíže sedících diváků dolétl jakoby praskot lámaných kostí. A vtom se zvíře svalilo se zakrouceným krkem na zem.

Obr strhl mžikem provazy z jeho rohů, a zvednuv dívku na ruce, začal rychle oddechovat.

Obličej mu zbledl, vlasy se slepily potem, záda a paže byly jakoby oblity vodou. Chvíli stál jako napůl smyslů zbavený, pak však pozvedl zrak a zahleděl se na diváky.

A amfiteátr zešílel.

Zdi budovy se otřásaly křikem několika desítek tisíc diváků. Od chvíle, co začaly hry, nepamatoval nikdo takové nadšení. Ti, kdož seděli ve vyšších řadách, opustili svá místa, sestupovali dolů a tlačili se v průchodech mezi lavicemi, aby si mohli siláka lépe prohlédnout. Odevšad se ozvaly hlasy žádající milost, vášnivé, naléhavé hlasy, které se brzy změnily v jediné volání. Obr se teď stal drahý tomuto lidu, libujícímu si ve fyzické síle, stal se nejdůležitější osobou v Římě.

Ursus pochopil, že dav se domáhá, aby mu byl darován život a vrácena svoboda, ale jemu nešlo zřejmě jen o sebe. Chvíli se rozhlížel kolem dokola, pak přistoupil k caesarovu pódiu, a kolébaje dívčiným tělem na natažených rukou, vzhlédl vzhůru s výrazem naléhavé prosby v očích, jako by chtěl říci:

"Nad ní se slitujte! Ji zachraňte! Já jsem to učinil kvůli ní!"

Diváci pochopili velmi dobře, co žádá. Při pohledu na dívku v bezvědomí, vypadající ve srovnání s obrovským Lygovým tělem jako dítě, zmocnilo se davů, rytířů i senátorů dojetí. Její droboučká postava, bílá, jakoby vytesaná z alabastru, její mdloby, obrovské nebezpečí, z něhož ji obr vysvobodil, a konečně i její krása a jeho oddanost otřásly srdci lidí. Někteří se domnívali, že to otec žebrá o slitování nad dítětem. A soucit vyšlehl pojednou jako plamen. Lidé měli už dost krve, dost smrti, dost mučení. Hlasy, seškrcené slzami, počaly volat o milost pro oba.

Ursus postupoval zatím po obvodu arény, a kolébaje neustále dívkou na rukou, prosil těmito pohyby i očima o její život. A vtom vyskočil ze svého místa Vinicius, přeskočil hrazení, dělící první místa od arény, přiběhl k Lygii a zakryl tógou její nahé tělo.

Pak si roztrhl tuniku na prsou, odhalil jizvy, které mu zůstaly po zraněních v arménské válce, a vztáhl ruku k lidu.

V tom okamžiku přesáhlo vytržení davů vše, co dosud amfiteátr kdy viděl. Lidé začali dupat a výt. Hlasy, volající o milost, byly už doslova výhružné. Lid se přimlouval už nejen za atleta, nýbrž stavěl se i na obranu děvčete, vojáka a jejich lásky. Tisíce diváků se otočily k caesarovi se záblesky hněvu v očích a se zaťatými pěstmi. Ale caesar otálel a váhal. Po pravdě řečeno, k Viniciovi nenávist necítil a na Lygiině smrti mu vůbec nezáleželo, ale bylo by mu milejší vidět dívčino tělo rozpárané býčími rohy nebo rozsápané tesáky šelem. Jak jeho krutost, tak i jeho zvrhlá představivost a zvrhlé choutky nacházely v takových podívaných jakousi rozkoš. A lid ho o ni chtěl připravit. Při tomto pomyšlení se v jeho otylé tváři objevil hněv. Jeho ješitnost mu bránila podrobit se vůli davů, ale zároveň se pro svou vrozenou zbabělost neodvažoval zprotivit se jí.

Začal se tedy rozhlížet kolem, zda aspoň mezi augustiány nespatří palce mířící na znamení smrti k zemi. Avšak Petronius držel dlaň zvednutou vzhůru a díval se mu do tváře téměř vyzývavě. Pověrčivý, ale náladám podléhající Vestinus, který se bál duchů, ale nebál se lidí, dával znamení milosti. Totéž činil senátor Scaevinus, totéž Nerva, totéž Tullius Senecio, totéž starý, slavný vojevůdce Ostorius Scapula, totéž Antistius, totéž Piso a Vetus, Crispinus a Minucius Thermus, Pontius Telesinus i vážený, lidem ctěný Thrasea. Když to caesar viděl, sňal z oka smaragd, tváře se pohrdavě a uraženě. Vtom se však k němu naklonil Tigellinus, jemuž šlo o to, aby prosadil smrt na zlost Petroniovi, a řekl:

"Nepovol, božský! Máme praetoriány."

Tu se Nero otočil tím směrem, kde stál velitel praetoriánů, drsný Subrius Flavius, oddaný mu dosud celým srdcem, a spatřil neobyčejnou věc: tvář starého tribuna byla hrozivá, ale zalita slzami a ruku měl zvednutu na znamení milosti.

Davů se zatím zmocňoval vztek. Zpod dupajících nohou se zvedla oblaka prachu a zahalila amfiteátr. Mezi voláním se ozývaly hlasy: "Ahenobarbus! Matkovrah! Žhář!"

Nero se polekal. Lid byl v cirku všemocným pánem. Dřívější caesarové, zvláště Caligula, se občas odvažovali jednat proti jeho vůli, to však vyvolávalo vždycky nepokoje, při nichž docházelo i k prolévání krve. Avšak Nero byl v jiné situaci. Jednak jako komediant a zpěvák potřeboval přízeň lidu, za druhé chtěl mít lid na své straně proti senátu a patriciům, a konečně po požáru Říma se ho snažil stůj co stůj získat a svést jeho hněv na křesťany. Pochopil konečně, že protivit se ještě déle přání lidu bylo by přímo nebezpečné. Rozruch, který začal v cirku, mohl by zachvátit celé město a mít nedozírné následky.

Pohlédl tedy ještě jednou na Subria Flavia, na centuriona Scaevina, senátorova příbuzného, na vojáky, a když viděl všude svraštělá obočí, dojaté tváře a oči upřené na sebe, dal znamení milosti.

V tu chvíli se odshora až dolů rozehřměl potlesk. Lid si už byl jist životem odsouzenců, protože od toho okamžiku přecházeli do jeho péče a ani caesar by se neodvažoval pronásledovat je ještě svou pomstou.

Kapitola 22 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 23 Quo vadis - Obsah

Kapitola 24 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!