Quo vadis

Kapitola 24 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 25 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 68. ze 74	Kapitola 26 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Petronius, protože nechtěl po osvobození Lygie dráždit caesara, odebral se spolu s ostatními augustiány na Palatin. Chtěl si poslechnout, o čem tam budou mluvit, ale především zjistit, zda Tigellinus nevymyslí něco nového na Lygiino zničení. I ona i Ursus byli teď sice určitým způsobem pod péčí lidu a nikdo teď nemohl na ně vztáhnout ruku bez nebezpečí nepokojů, ale protože Petronius věděl, jakou nenávistí k němu plane všemocný praefekt praetorie, pokládal za možné, že Tigellinus, protože se prostě nemůže dostat na kobylku jemu, bude se snažit, aby pomstu uskutečnil jakýmkoli způsobem na jeho synovci.

Nero byl nahněvaný a podrážděný, protože představení skončilo docela jinak, než jak si přál. Na Petronia nechtěl zpočátku ani pohlédnout, ale ten, neztráceje chladnokrevnost, přistoupil k němu s veškerou nenuceností arbitra elegantiae a řekl mu:

"Víš, božský, co mi napadá? Napiš píseň o panně, kterou rozkaz vládce světa odvazuje z rohů divokého tura a vrací jejímu milenci. Řekové mají citlivá srdce a jsem přesvědčen, že taková píseň je okouzlí."

Neronovi se přes všechnu jeho podrážděnost ta myšlenka zalíbila, a to dokonce ze dvou příčin: jednak jako námět k písni, jednak proto, že v ní mohl oslavovat sám sebe jako velkomyslného světovládce. Zahleděl se tedy na chvíli na Petronia a pak řekl:

"Ano! Máš pravdu! Ale což se hodí, abych zpíval o vlastní dobrotě?"

"Nemusíš se jmenovat. Každý v Římě uhádne tak jako tak, oč jde, a z Říma se šíří zvěsti do celého světa."

"A jsi si jist, že se to v Achaji bude líbit?"

"U Polluxe!" zvolal Petronius.

A odešel spokojen, protože teď měl už jistotu, že Nero, jehož celý život byl přizpůsobováním skutečnosti literárním nápadům, nebude si chtít pokazit námět a sváže tím ruce Tigellinovi. Nezměnilo to však jeho úmysl vypravit Vinicia z Říma, jakmile jen tomu nebude na překážku Lygiino zdraví. A proto, když ho příští den spatřil, řekl mu:

"Odvez ji na Sicílii. Přihodilo se něco takového, že od caesara vám nic nehrozí, ale Tigellinus je schopen užít třeba jedu, ne-li z nenávisti k vám, tedy z nenávisti ke mně."

Vinicius se tomu usmál a odpověděl:

"Lygie byla na rozích divokého tura, a přece ji Kristus zachránil."

"Tak mu obětuj sto býků," odpověděl s nádechem netrpělivosti Petronius, "ale nenuť ho, aby ji zachraňoval podruhé... Vzpomínáš si, jak Aiolos přijal Odyssea, když se vrátil a prosil ho podruhé o příznivý vítr? Bozi se neradi opakují."

"Až se uzdraví," odpověděl Vinicius, "odvezu ji k Pomponii Graecině."

"A uděláš tím líp, že Pomponia je nemocná. Říkal mi to Aulův příbuzný, Antistius. Tady se mezitím odehrávají takové věci, že lidé na vás zapomenou, av dnešní době jsou nejšťastnější ti, na které se zapomnělo. Kéž vám Fortuna bude v zimě sluncem a v létě stínem!"

Po těchto slovech zanechal Vinicia jeho štěstí a šel se zeptat Theokla na Lygiino zdraví, a zda to přežije.

Lygii však už nehrozilo nebezpečí. V podzemí, zesláblou vězeňskou horečkou, byl by ji sklátil zatuchlý vzduch a nepohodlí, ale teď byla obklopena nejcitlivější péčí a nejen dostatkem, nýbrž dokonce přepychem. Na Theoklův rozkaz ji po dvou dnech počali vynášet do zahrad kolem villy a tam pobývala dlouhé hodiny. Vinicius věnčil její lektiku sasankami a především kosatci, aby jí to připomínalo atrium v Aulově domě. Skryti ve stínu košatých stromů, rozmlouvali nejednou, držíce se za ruce, o minulých bolestech a minulých úzkostech. Lygie mu říkala, že Kristus ho úmyslně vedl utrpením, aby změnil jeho duši a pozvedl ji k sobě, a Vinicius cítil, že je to pravda a že v něm nezůstalo nic z bývalého patricia, který neuznával jiný zákon než vlastní vůli. Ale v tom vzpomínání nebylo nic hořkého. Oběma se zdálo, že se nad jejich hlavami převalila celá léta a že ta strašná minulost je už daleko za nimi. Zaplavoval je klid a pokoj, jaký dosud nikdy nepoznali. Blížil se k nim a vtahoval je do sebe jakýsi nový, nanejvýš blažený život. Ať si v Římě šílel caesar, ať si naplňoval svět hrůzou, oni, cítíce nad sebou ochrannou ruku stokrát mocnější, nebáli se už jeho zloby ani jeho šílených nápadů, jako by přestal být pánem jejich života a smrti. Jednou, kolem západu slunce, uslyšeli ze vzdálených vivárií řev lvů a jiných divokých šelem. Kdysi se při těchto hlasech zmocňovala Vinicia úzkost, jako by to byla zlá věštba. Teď se jen s úsměvem podívali na sebe a pak pozvedli oči k večerním červánkům. Někdy Lygie, která byla ještě hodně slabá a nemohla ještě sama chodit, usínala v zahradním tichu a Vinicius pak u ní bděl, pozoroval její spící obličej a říkal mimoděk, že to už není ta Lygie, kterou poznal u Aulů. Vězení a nemoc setřely poněkud její krásu. Tenkrát, když ji vídal u Aulů, i později, když ji přišel unést do Miriamina domu, byla krásná jako socha a jako květ zároveň. Teď byla její tvář téměř průsvitná, paže zhubly, tělo působením nemoci vychrtlo, rty zbledly, a dokonce i oči se zdály méně modré než kdysi. Zlatovlasá Euniké, která jí přinesla květiny a drahocenné tkaniny na přikrytí nohou, vypadala vedle ní jako kyperská bohyně. Estét Petronius se marně nutil, aby na ní našel bývalý půvab, a krče rameny, myslil si v duchu, že tento stín z elysijských niv věru nestál za všechno to úsilí, za ty bolesti aza to utrpení, které z Vinicia div život nevysálo. Avšak Vinicius, který teď miloval její duši, miloval ji tím více, a když bděl nad spící Lygií, zdálo se mu, že bdí nad celým světem.

Kapitola 24 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 25
Quo vadis - Obsah

Kapitola 26 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod

Autoři děl

Podrobný výpis děl

Henryk Sienkiewicz

Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom

Kapitola 25

Autor: Henryk Sienkiewicz