Kapitola 25 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 26 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 69. ze 74	Kapitola 27 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Zpráva o zázračném Lygiině zachránění se rychle roznesla mezi zbytky křesťanů, kteří se dosud vyhnuli pronásledování. Vyznavači se počali scházet, aby viděli tu, na níž se jasně projevilo Kristovo milosrdenství. První přišel mladý Nazarius s Miriam, u nichž se dosud skrýval apoštol Petr, a po nich se hrnuli i ostatní. Všichni, spolu s Viniciem, s Lygií a s křesťanskými Petroniovými otroky, poslouchali soustředěně Ursovo vyprávění o hlasu, který se ozval v jeho nitru a přikázal mu bojovat s divokým zvířetem. A všichni odcházeli s novou vírou a s nadějí, že Kristus nedovolí vyhubit na zemi všechny své vyznavače dříve, dokud sám nepřijde ke strašnému soudu. A tato naděje posilovala jejich srdce, protože pronásledování pořád neustávalo. Na kohokoli ukázalo veřejné mínění jako na křesťana, toho městští vigilové odváděli okamžitě do vězení. Je pravda, obětí bylo už méně, protože největší část vyznavačů už pochytali a umučili a ostatní buď odešli z Říma, chtějíce přečkat bouři ve vzdálených provinciích, anebo se pečlivě ukrývali a neodvažovali se scházet ke společným modlitbám jinde než v harenariích za městem. Přesto však ještě po nich slídili, a i když hry skončily, schovávali si je pro příští anebo je odsuzovali případ po případu. Třebaže římský lid už nevěřil, že by křesťané byli původci požáru města, přece jen je prohlásili za nepřátele lidstva a státu a edikt proti nim měl stále původní platnost.

Apoštol Petr se dlouho neodvažoval ukázat se v Petroniově domě, konečně však jednou večer oznámil Nazarius přece jen jeho příchod. Lygie, která už mohla chodit, i Vinicius mu vyběhli naproti a začali mu objímat nohy. Apoštol se s nimi vítal s dojetím o to větším, že mu už nezůstalo mnoho oveček v jeho stádu, jehož vedením ho Kristus pověřil a nad jehož osudem teď plakalo jeho velké srdce. A proto, když mu Vinicius řekl: "Pane! To kvůli tobě mně ji Spasitel vrátil," odpověděl Petr: "Vrátil ti ji pro tvou víru a proto, aby neumlkla všechna ústa, která vyznávají jeho jméno." A zřejmě myslil v tomto okamžiku na ty tisíce svých dětí rozsápaných divokou zvěří, na ty kříže, jimiž byly přeplněny arény, a na ty ohnivé sloupy v zahradách "Šelmy", protože vyslovil tato slova pln nesmírného žalu. Vinicius a Lygie si také všimli, že jeho vlasy zbělely už docela, že celá jeho postava se přihrbila a že má v obličeji tolik smutku a utrpení, jako by byl prodělal všechny ty bolesti a muka která prodělaly oběti Neronova vzteku a šílenství. Avšak oba už chápali, že podrobil-li se mučednické smrti sám Kristus, nesmí se jí vyhýbat nikdo. Přesto však jim drásal srdce pohled na apoštola, shrbeného pod břemenem let, utrpení a bolesti. A tak Vinicius, který chtěl už za několik dnů odvézt Lygii do Neapole, kde se měli setkat s Pomponií a odkud měli pokračovat v cestě dále na Sicílii, začal ho prosit, aby opustil Řím s nimi.

Avšak apoštol mu položil ruku na hlavu a odpověděl:

"Slyším v duši slova Páně, který mi řekl u jezera Tiberiadského: 'Když jsi byl mladší, opásal ses a chodíval jsi, kams chtěl, ale když zestárneš, vztáhneš ruce své a jiný tě opáše a povede tě, kam ty chtíti nebudeš!' Je proto správné, abych šel za stádem svým."

A když umlkli, protože nerozuměli, co říká, dodal:

"Blíží se ke konci mé utrpení, ale pohostinství a odpočinutí najdu teprve v domu Páně."

Pak je oslovil:

"Nezapomínejte na mne, protože jsem vás miloval, tak jako otec miluje své děti, a cokoli v životě činiti budete, čiňte ke slávě Pána."

Při těchto slovech vztáhl nad ně své staré, roztřesené ruce a požehnal jim. Oni se k němu vinuli, protože cítili, že je to možná poslední požehnání, kterého se jim dostává z jeho rukou.

Bylo jim však souzeno, aby ho spatřili ještě jednou. O několik dnů později přinesl Petronius z Palatinu hrozivé zprávy. Zjistili tam, že jeden z caesarových propuštěnců je křesťan, a našli u něho listy apoštolů Petra a Pavla z Tarsu a také listy Jakubovy, Judovy a Janovy. Tigellinus věděl už předtím, že Petr je v Římě, domníval se však, že zahynul s tisíci ostatními vyznavači. Teď však vyšlo najevo, že oba hlavní představitelé nové víry jsou dosud naživu a žijí v Římě. Bylo tedy rozhodnuto vypátrat je a polapit stůj co stůj, protože se na Palatinu domnívali, že teprve s jejich smrtí budou vytrženy poslední kořeny nenáviděné sekty. Petronius slyšel od Vestina, že sám caesar vydal rozkaz, aby Petr a Pavel z Tarsu byli do tří dnů v Mamertinském vězení, a že byly vyslány celé oddíly praetoriánů, aby prohledali všechny domy na Zátibří.

Když to Vinicius uslyšel, rozhodl se, že půjde apoštola varovat. Večer si oba s Ursem oblékli galské pláště, zakrývající obličej, a vypravili se do Miriamina domu, ležícího na samém konci zatiberské části města, pod úpatím Janiculského pahorku, kde Petr bydlil. Cestou viděli domy obstoupené vojáky, které vedli jacísi neznámí lidé. Čtvrť byla zneklidněna a místy se shlukovaly hloučky zvědavců. Tu a tam vyslýchali centurioni chycené vězně, vyptávajíce se jich na Petra Šimona a na Pavla z Tarsu.

Ursus a Vinicius však předběhli vojáky a došli šťastně do Miriamina bytu, kde našli Petra obklopeného hrstkou věrných. Timotheus, pomocník Pavla z Tarsu, a Linus byli také po apoštolově boku.

Po zprávě o blížícím se nebezpečí Nazarius všechny vyvedl skrytým průchodem k zahradním vrátkům a pak do opuštěných kamenolomů, vzdálených několik set kroků od Ianiculské brány. Ursus musil přitom nést Lina, jehož kosti, polámané při mučení, dosud nesrostly. Jakmile se však octli jednou v podzemí, cítili se v bezpečí a při světle kahance, který Nazarius rozsvítil, začali se potichu radit, jak zachránit život apoštolovi, který jim byl všem drahý.

"Pane," řekl mu Vinicius, "ať tě zítra za úsvitu vyvede Nazarius z města k Albským vrchům. Tam tě pak vyhledáme a vezmeme s sebou do Antia, kde čeká loď, která nás dva má odvézt do Neapole a na Sicílii. Bude to šťastný den a hodina, kdy vstoupíš do mého domu a požehnáš mému krbu."

Ostatní ho poslouchali plni radosti a naléhali na apoštola:

"Skryj se, náš pastýři, protože v Římě se neudržíš. Uchovej věčnou pravdu, aby nezahynula zároveň s námi a s tebou. Poslechni nás, prosíme tě jako otce!"

"Udělej to ve jménu Kristově!" volali jiní a chytali se jeho šatu.

On však odpověděl:

"Mé děti! Kdož ví, kdy mi Pán určí konec života?"

Avšak neřekl, že neodejde z Říma, a sám váhal, co má dělat, protože už dávno se do jeho nitra vkradla nejistota, ba dokonce i strach. Jeho stádo bylo rozprášeno, jeho dílo zbořeno, církev, která před požárem města bujela jako nádherný strom, byla mocí "Šelmy" obrácena v prach. Nezůstalo nic než slzy, nic než vzpomínky, muka a smrt. Setba vydala bohatou úrodu, ale satan ji vdupal do země. Zástupy andělů nepřispěchaly na pomoc hynoucím a Nero se stále roztahuje a vládne nad světem, strašný, mocnější než kdykoli předtím, pán všech moří a všech zemí. Rybář boží už nejednou, když byl sám, vztahoval ruce k nebi a ptal se: "Pane! Co mám činit? Jak to mohu vydržet? A jak mám já, bezmocný stařec, bojovat s tou nesmírnou mocí Zlého, jemuž jsi dovolil vládnout a vítězit?"

A volal to z hlubin nesmírné bolesti, opakuje v duchu: "Není už oněch ovcí, které jsi mi přikázal pást, není už tvé církve, prázdnota a smutek vládne ve tvém městě, co tedy mi teď rozkážeš? Mám tady zůstat, anebo vyvést zbytek stáda, abychom někde za mořem chválili v úkrytu tvé jméno?"

Váhal. Věřil, že živá pravda nezahyne a musí zvítězit, ale někdy si myslil, že nenadešel ještě její čas, který nadejde teprve tehdy, až Pán sestoupí na zemi v den soudu ve slávě a v moci stokrát větší, než je moc Neronova.

Často se mu zdálo, že opustí-li Řím, půjdou jeho věrní za ním a on je pak zavede až tam někam daleko, do stinných galilejských hájů, k tiché tůni Tiberiadského jezera, k pastýřům, mírným jako holubice nebo ovečky, které se tam pasou na lukách porostlých mateřídouškou a nardem. A rybářova srdce se zmocňovala stále silnější touha po klidu a odpočinku, stále větší stesk po jezeru a po Galileji, častěji a častěji se starcovy oči naplňovaly slzami.

Kdykoli se však už na chvíli rozhodl, znovu ho naplňoval nenadálý strach a neklid. Jak může opustit toto město, v němž vsáklo do země tolik mučednické krve a kde tolik umírajících úst vydávalo svědectví o pravdě? Má se snad on jediný vyhnout tomu všemu? A co pak odpoví Pánu, až uslyší slova: "Hle, oni zemřeli za víru svou, a ty jsi utekl?"

Celé noci a dny prožíval ve starostech a v zármutku. Ostatní, které rozsápali lvi, které přibíjeli na kříže, které spálili v caesarových zahradách, zesnuli po chvilce muk v Pánu, avšak on spát nemohl a cítil větší muka, než byla ta, která vymýšleli katané pro oběti. Střechy domů bělely už často úsvitem a on ještě stále volal z hloubi zarmouceného srdce:

"Pane, proč jsi mi přikázal přijít sem a v tomto pelechu Šelmy založit město tvé?"

Čtyřiatřicet let, od smrti svého Pána, nepoznal odpočinek. S holí v ruce obcházel svět a hlásal "dobrou novinu". Cestování a útrapy vyčerpaly jeho síly, a když konečně v tomto městě, které bylo metropolí světa, upevnil Mistrovo dílo, sežehl je jeden jediný ohnivý závan Zloby a on viděl, že je nutno začít bojovat znovu. A jak bojovat! Na jedné straně caesar, senát, lid, legie, poutající železnou obručí celý svět, nespočetná města, nespočetné země, moc, jakou dosud lidské oko nevidělo, a na druhé straně on, věkem a prací tak udolaný, že jeho chvějící se ruce unesly už sotva poutnickou hůl.

Proto si někdy říkával, že jemu už není souzeno měřit síly s caesarem Romy, že to může učinit už jen sám Kristus.

Všechny tyto myšlenky probíhaly jeho ustaranou hlavou, když teď naslouchal prosbám poslední hrstky svých věrných. A oni, obklopujíce ho stále těsnějším kruhem, opakovali prosebnými hlasy:

"Skryj se, Rabbi, a také nás vyveď z moci Šelmy."

I Linus sklonil před ním nakonec svou utrápenou hlavu.

"Pane," řekl, "tobě přikázal Spasitel, abys pásl jeho ovce, ale tady už nejsou nebo zítra už nebudou, jdi tedy tam, kde je ještě najdeš. Žije přece ještě slovo boží v Jeruzalémě, v Antiochii, v Efesu a v jiných městech. Čeho dosáhneš, když zůstaneš v Římě? Jestliže padneš, jen posílíš triumf Šelmy. Janovi neurčil Pán konec života, Pavel je římský občan a bez soudu ho nemohou trestat, jestliže se však rozběsní pekelná moc nad tebou, učiteli, pak ti, v nichž srdce už zmalomyslnělo, budou se ptát: 'Kdo je tedy nad Nerona?' Ty jsi skála, na které stojí církev boží. Kaž nám zemřít, ale nedovol, aby Antikrist zvítězil nad zástupcem božím, a nevracej se sem dříve, dokud Pán nerozdrtí toho, jenž prolil nevinnou krev."

"Pohleď na naše slzy!" volali všichni ostatní.

Slzy kanuly i po Petrově tváři. Po chvíli se však zvedl, vztáhl ruce nad klečící křesťany a řekl:

"Jméno Páně budiž pochváleno a staniž se vůle jeho!"

Kapitola 25 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 26 Quo vadis - Obsah

Kapitola 27 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!