předchozí
Kapitola 26 - DÍL TŘETÍ

Koloseum jako symbol Říma

Kapitola 27

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 70. ze 74
následující
Kapitola 28 - DÍL TŘETÍ

stará dýka

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Příští den za úsvitu kráčely po Appiově silnici k rovinám Kampanie dvě tmavé postavy.

Jedna z nich byl Nazarius, druhá apoštol Petr, který opouštěl Řím a v něm své mučené souvěrce.

Obloha na východě se už barvila lehounkým zelenavým odstínem, jehož spodní okraj se pomalu, ale stále zřetelněji zbarvoval nádechem šafránu. Stromy se stříbřitými listy, bílý mramor vill a oblouky vodovodů, táhnoucí se přes rovinu k městu, vystupovaly z temnoty. Zeleň oblohy se jasnila víc a více a přecházela do zlatova. Pak začal východ růžovět a rozzářil Albské vrchy, které se objevily zrakům nádherné, nafialovělé, jako by byly zbudovány ze samého jasu.

Úsvit se zrcadlil v kapkách rosy chvějících se na listech stromů. Mlha se rozplývala a odhalovala širší a širší pohled na rovinu, na domy stojící na ní, na hřbitovy, městečka a hájky, v nichž se bělaly sloupy chrámů.

Silnice byla liduprázdná. Venkované, kteří vozili do města zeleninu, zřejmě ještě nestačili zapřáhnout do svých vozíků. Od kamenných desek, jimiž byla silnice vydlážděna až k úpatí hor, odrážel se do ticha klapot dřevěných sandálů, které měli poutníci na nohou.

Pak se v horském sedle objevilo slunce, ale v témže okamžiku zarazil apoštola podivný zjev. Zdálo se mu, že zlatisté kolo, místo aby stoupalo na obloze výš a výše, sestoupilo z hor a kutálí se po silnici.

Petr se zastavil a řekl:

"Vidíš tu záři, která se k nám blíží?"

"Nic nevidím," odpověděl Nazarius.

Avšak Petr si zaclonil oči dlaní a ozval se znovu:

"Nějaká postava k nám kráčí ve slunečním světle."

K jejich sluchu však nedolehl sebemenší zvuk kroků. Kolem bylo naprosté ticho. Nazarius viděl jen, že se v dálce pohybují stromy, jako by jimi někdo třásl, aže světlo se rozlévá po rovině do větší a větší šíře.

Zahleděl se udiveně na apoštola.

"Rabbi! Co je ti?" zvolal pln neklidu.

Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas, radost a vytržení.

Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik:

"Kriste! Kriste!"

A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy.

Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem.

"Quo vadis, Domine?"

Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který pravil:

"Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé."

Apoštol ležel na zemi, obličej v prachu, bez hnutí, beze slova. Nazariovi se užuž zdálo, že omdlel nebo zemřel, ale Petr konečně vstal, zvedl roztřesenýma rukama poutnickou hůl a beze slova zamířil k sedmi pahorkům města.

Když to chlapec viděl, opakoval jako ozvěna:

"Quo vadis, Domine?"

"Do Říma," odpověděl tiše apoštol.

A vrátil se zpět. Pavel, Jan, Linus a všichni věrní ho přijali s údivem as úzkostí o to větší, že právě za úsvitu, brzy po jeho odchodu, obstoupili praetoriáni Miriamin příbytek a hledali v něm apoštola. Avšak Petr odpovídal na všechny otázky svých věrných, pln radosti a klidu, jen těmito slovy:

"Viděl jsem Pána!"

A večer téhož dne se vydal na hřbitov v Ostrianu učit a křtít ty, kdož se chtěli omýt ve vodě života.

A od toho dne tam chodíval každý den a za ním tam táhly stále větší zástupy. Zdálo se, že z každé slzy mučedníků se rodí noví vyznavači a že každé zaúpění v aréně se odráží ozvěnou v tisících prsou. Caesar se brodil v krvi, Řím a celý pohanský svět šílel. Ale ti, kdož měli už dost zločinů a šílenství, ti, po nichž se šlapalo, ti, jejichž život byl pln utrpení a útlaku, všichni utiskovaní, všichni smutní, všichni nešťastní přicházeli poslouchat prapodivné vyprávění o Bohu, který se dal z lásky k lidem ukřižovat, aby vykoupil jejich hříchy.

A když nacházeli tohoto Boha, kterého mohli milovat, nacházeli to, co nemohl dosud nikomu z nich dát tehdejší svět: štěstí z lásky.

A Petr pochopil, že ani caesar, ani všechny jeho legie nepřemohou živou pravdu, že ji nezatopí ani slzy, ani krev a že teprve teď nadchází vítězství. Pochopil také, proč ho Pán vrátil z cesty: toto město pýchy, zločinu, neřestí a moci začínalo být jeho městem a dvojnásobnou metropolí, z níž se rozlévala do světa vláda nad těly i nad dušemi.


předchozí
Kapitola 26 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 27
Quo vadis - Obsah
následující
Kapitola 28 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!