Kapitola 29 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 30 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 73. ze 74	Kapitola 31 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Vinicius Petroniovi:

"Víme i zde, carissime, co se děje v Římě, a co nevíme, to nám řeknou tvé dopisy. Jestliže hodíš do vody kámen, vlny se šíří kolem dokola dál a dál; a právě taková vlna šílenosti a zloby dospěla z Palatinu až k nám. Caesar poslal Carina, aby se stavil po cestě do Řecka sem, vyloupil zde města a svatyně a naplnil tak prázdnou pokladnici. Z lidského potu a z lidských slz se v Římě staví domus aurea. Je možné, že svět dosud neviděl tak velikou budovu, ale neviděl dosud ani tak nesmírné křivdy. Znáš přece Carina. Chilón, dokud smrtí nevykoupil svůj život, byl mu podoben. Do městeček ležících v našem okolí nepřišli Carinovi lidé snad jen proto, že v nich nejsou ani chrámy, ani poklady. Ptáš se, jsme-li v bezpečí. Odpovím ti jen, že jsme zapomenuti, a to ti musí stačit. Teď právě vidím z portiku, pod nímž píši, naši klidnou zátoku a na ní Ursa v loďce, jak rozestírá v jasné tůni sítě. Má žena přede vedle mne červenou vlnu a v zahradách, ve stínu mandlovníků, zpívají naši otroci. Och, jaký to klid, carissime, a jaké sladké zapomenutí někdejších úzkostí a bolestí! Jenže tu příjemnou nit našeho života nepředou Parky, jak píšeš, to nám žehná Kristus, náš milovaný Bůh a Spasitel. Známe smutek a slzy, protože naše pravda nám přikazuje plakat nad cizím neštěstím, jenže i v těchto slzách je útěcha, vám neznámá, že totiž jednou, až odplyne čas našeho života, setkáme se znovu se všemi drahými, kteří zahynuli a ještě mají zahynout pro boží učení. Pro nás Petr a Pavel nezemřeli, nýbrž narodili se do slávy. Naše duše je vidí, ai když oči pláčí, srdce se radují jejich radostí. Ano, můj drahý, jsme šťastni štěstím, které nedovede nic narušit, protože smrt, která znamená pro vás konec všeho, bude pro nás jen přechodem k ještě většímu klidu a míru, k ještě větší lásce a radosti.

A tak nám tedy ubíhají dny a měsíce v duševní pohodě. Naši sluhové a otroci věří tak jako my v Krista, a protože Spasitel přikázal lidem, aby se milovali milujeme se tedy všichni. Nejednou, když zapadá slunce anebo když se už ve vodě třpytí měsíc, rozmlouváme s Lygií o někdejších časech, které nám dnes připadají jako sen. A když si pomyslím, jak blízko mukám a smrti byla ta milovaná hlava, která spočívá teď každý den na mých prsou, velebím z celého srdce Pána, protože on jediný ji mohl vyrvat z oněch rukou, zachránit ji z arény a vrátit mi ji navždycky. Petronie, viděl jsi přece, kolik útěchy, kolik vytrvalosti v neštěstí, kolik trpělivosti a odvahy dává toto učení před smrtí, přijeď tedy, abys viděl, kolik dává štěstí v obyčejných, všedních dnech života. Víš, lidé neznali dosud Boha, kterého by mohli milovat, proto se nemilovali ani navzájem a z toho pramenil jejich neutěšený úděl, protože tak jako světlo pramení ze slunce, tak pramení štěstí z lásky. Této pravdě nenaučili lidi ani zákonodárci, ani filozofové a tato pravda neexistovala ani v Řecku, ani v Římě, a říkám-li v Římě, znamená to: na celém světě. Suché a chladné učení stoiků, které přijímají ctnostní lidé, zakaluje srdce jako meče, ale zároveň je činí lhostejnými, místo aby je činilo lepšími. Ale nač ti to povídám, ty ses přece více učil a víš toho více než já. Tys přece znal Pavla z Tarsu a nejednou jsi s ním dlouho rozmlouval, posoudíš tedy nejlépe, zda ve srovnání s pravdou, kterou hlásal on, nejsou všechna učení vašich filozofů a rétorů jen prázdné bubliny a prázdný zvuk slov beze smyslu. Pamatuješ se na otázku, kterou ti položil? 'A kdyby byl caesar křesťanem, což byste se necítili bezpečnější, jistější tím, co máte, nežili byste bez úzkosti a bez starostí o zítřek?' Tys mi řekl, že naše pravda je nepřítel života, a já ti nyní odpovídám, že kdybych od začátku tohoto dopisu opakoval jen dvě slova: 'Jsem šťasten!', ještě bych nevylíčil své štěstí. Řekneš mi na to, že mé štěstí je Lygie. Ano, můj drahý! A to proto, že ji miluji nesmrtelnou duší a že se oba milujeme v Kristu a že taková láska nezná ani rozloučení, ani zradu, ani změny, ani stáří, ani smrt. Protože až mine mládí a krása, až povadnou naše těla a přijde smrt, láska přetrvá, protože přetrvá duše. Než se mé oči otevřely a spatřily světlo, byl jsem pro Lygii ochoten zapálit třeba svůj vlastní dům, ale teď ti říkám: nemiloval jsem ji, protože milovat mě naučil teprve Kristus. V něm je zdroj štěstí a klidu. To netvrdím já, nýbrž dokazuje to sama skutečnost. Srovnej vaše rozkoše, podšité úzkostí, vaše opojení, v nichž si nejste jisti zítřkem, vaše orgie, podobající se pohřebním hostinám, srovnej to vše s životem křesťanů - a najdeš odpověď. Ale abys mohl srovnávat lépe, přijeď do našich hor, provoněných mateřídouškou, do našich stinných olivových hájů, na naše pobřeží, porostlé břečťanem. Čeká tě tu klid, jaký jsi už dlouho nepoznal, čekají tě tu srdce, která tě doopravdy milují. Ty bys měl být šťasten, protože máš srdce ušlechtilé a dobré. Tvůj bystrý rozum dovede poznat pravdu, a jakmile ji poznáš, zamiluješ si ji, protože je možné ji nenávidět, tak jako ji nenávidí caesar a Tigellinus, ale zůstat k ní lhostejný, to nedovede nikdo. Můj Petronie, oba dva s Lygií se těšíme a doufáme, že tě zakrátko spatříme. Buď zdráv, šťasten a přijeď."

Petronius dostal Viniciův dopis v Cumách, kam odjel s ostatními augustiány, doprovázejícími caesara. Jeho dlouholetý boj s Tigellinem se chýlil ke konci. Petronius už věděl, že v něm musí padnout, a věděl také proč. Čím níže den ode dne sklouzával caesar do úlohy komedianta, šaška a vozataje, čím hlouběji zabředával do chorobné, odporné a zároveň brutální prostopášnosti, tím více se pro něho stával vytříbený arbiter elegantiae přítěží. I když Petronius třeba mlčel, viděl Nero v jeho mlčení pohanu, když chválil, viděl vtom Nero výsměch. Elegantní patricius dráždil jeho ješitnost a vzbuzoval v něm závist. Jeho bohatství a nádherná umělecká díla, která měl doma, stala se předmětem chamtivosti samého vládce i jeho všemocného ministra. Šetřili si ho dosud s ohledem na to, že měli jet do Achaje, kde jim mohly přijít vhod jeho vkus a jeho znalost řeckých poměrů. Avšak Tigellinus začínal Nerona pomalu přesvědčovat, že Carinas ještě předčí Petronia vkusem a vědomostmi a že bude umět lépe než Petronius uchystat v Achaji hry, hostiny i triumfy. Od tohoto okamžiku byl Petronius ztracen. Neodvažovali se však poslat mu rozsudek v Římě. I caesar i Tigellinus si uvědomovali, že tento napohled zženštilý estét, "měnící si noc v den", zabývající se jen a jen požitky, uměním a hostinami, projevil se v době, kdy byl prokonsulem v Bithynii a pak konsulem v hlavním městě, jako podivuhodně pracovitý a energický člověk. Soudili o něm, že je schopen všeho, a věděli, že si v Římě získal oblibu nejen u lidu, nýbrž i u praetoriánů. Nikdo z caesarových důvěrníků nedovedl předvídat, jak se Petronius v tomto případě zachová, zdálo se tedy rozumnější vylákat ho z města a prosadit svou teprve na venkově.

Proto dostal pozvání, aby přijel s ostatními augustiány do Cum. A Petronius, i když tušil léčku, jel. Snad proto, že se nechtěl postavit otevřeně na odpor, snad proto, aby ještě jednou ukázal caesarovi a augustiánům svůj veselý obličej, v němž se nezračila sebemenší starost, a aby před smrtí naposledy triumfoval nad Tigellinem.

Tigellinus ho zatím nařkl z přátelství se senátorem Scaevinem, který byl duší Pisonova spiknutí. Petroniovi lidé, kteří zůstali v Římě, byli uvězněni a jeho dům obstoupily praetoriánské stráže. Ale Petronius, když se o tom dozvěděl, nedal najevo ani strach, ba ani starosti a řekl s úsměvem augustiánům, které hostil ve své nádherné ville v Cumách:

"Ahenobarbus nemá rád, jestliže se ho někdo ptá přímo, uvidíte tedy, do jakých rozpaků upadne, až se ho zeptám, zda to on rozkázal uvěznit mou familii v hlavním městě."

Pak jim oznámil, že "před dlouhou cestou" je pozve na hostinu. A právě ji připravoval, když přišel onen dopis od Vinicia.

Když si ho Petronius přečetl, zamyslil se na chvíli, pak se mu však obličej rozjasnil obvyklou dobrou náladou a téhož dne večer odepsal toto:

"Mám radost z vašeho štěstí a obdivuji se vašim srdcím, carissime, protože jsem nečekal, že by dva zamilovaní mohli myslit na někoho třetího, který je daleko od nich. A vy jste na mne nejen nezapomněli, nýbrž mě dokonce chcete přemluvit k odjezdu na Sicílii, kde se se mnou chcete rozdělit o svůj chléb a o svého Krista, který vám - jak píšeš - dává tolik štěstí.

Je-li tomu tak, uctívejte ho. Já si myslím, můj drahý, že ti Lygii vrátil tak trochu i Ursus a trochu i římský lid. Kdyby byl caesar jiný, řekl bych dokonce, že zanechal dalšího pronásledování z ohledu na to, že je s tebou spřízněn prostřednictvím Tiberiovy vnučky, kterou provdal kdysi Tiberius za jednoho z Viniciů. Jestliže se však domníváš, že to byl Kristus, nebudu se s tebou přít. Ano! Nelitujte obětí pro něho. Prométheus se také obětoval pro lidi, jenže eheu! Prométheus je prý jen výmysl básníků, kdežto o Kristovi říkají věrohodní lidé, že ho viděli na vlastní oči. Já jsem přesvědčen s vámi, že je to jeden z nejpoctivějších bohů.

Na otázku Pavla z Tarsu si pamatuji a souhlasím s tím, že kdyby například Ahenobarbus žil podle Kristova učení, měl bych možná čas rozjet se k vám na Sicílii. Pak bychom ve stínu stromů, na břehu potůčků hovořili o všech bozích a o všech pravdách, jak to kdysi dělávali řečtí filozofové. Dnes ti musím dát jen krátkou odpověď.

Chci znát jen dva filozofy: jeden se jmenuje Pyrrhón, druhý Anakreón. Ostatní ti mohu prodat velmi lacino, spolu s celou školou řeckých i našich stoiků. Pravda sídlí někde tak vysoko, že ani bohové sami ji nemohou spatřit z vrcholu Olympu. Tobě, carissime, se zdá, že váš Olymp je ještě vyšší, a stoje na něm, voláš na mne: 'Vystup sem a uvidíš takové obzory, jaké jsi dosud neviděl!' Je to možné. Ale já ti odpovídám: 'Příteli, nemám nohy!' A až dočteš tento dopis, doufám, že mi dáš za pravdu.

Ne, šťastný manželi královny jitřenky! Vaše učení není pro mne. Mám snad milovat Bithyňany, kteří nosí mou lektiku, Egypťany, kteří topí v mých lázních, Ahenobarba a Tigellina? U bílých kolen Charitek ti přísahám, že i kdybych stokrát chtěl, nedovedl bych to. V Římě je nejméně sto tisíc lidí, kteří mají buď křivé lopatky, anebo velká kolena, anebo vyschlá lýtka, anebo okrouhlé oči, anebo příliš veliké hlavy. Mám snad milovat i tyto lidi? Kde najdu tu lásku, jestliže ji necítím v srdci? A jestliže si váš bůh přeje, abych je všechny miloval, proč jim nedá ve své všemohoucnosti například tvary Niobidů, které jsi viděl na Palatinu? Kdo miluje krásu, nemůže už jen proto milovat ošklivost. Něco jiného je nevěřit v naše bohy, ale milovat je člověk přesto může, tak jak je milovali Feidias, Praxiteles, Myrón, Skopas a Lysippos.

I kdybych nakrásně chtěl jít tam, kam mne vedeš, nemohu. A protože nadto ještě nechci, nemohu dvakrát. Ty věříš jako Pavel z Tarsu, že jednou, na druhém břehu Styxu, na jakýchsi Elysijských polích spatříte vašeho Krista. Dobrá! Ať ti pak poví sám, zda by mě přijal s mými gemami, s mou murrhovou vázou, s knihami vydanými u Sosiů a s mou Zlatovlasou. Je mi do smíchu, když na to pomyslím, můj drahý, vždyť přece i Pavel z Tarsu mi říkal, že pro Krista je nutno se zříci růžových věnců, hostin a rozkoší. Je pravda, sliboval mi jiné štěstí, ale já jsem mu odpověděl, že jsem pro to jiné štěstí už příliš stár a že se mé oči budou vždycky kochat růžemi a že i vůně fialek mi bude vždycky milejší než pach špinavého 'bližního' ze Subury.

To jsou příčiny, pro něž není to vaše štěstí nic pro mne. Ale kromě toho je ještě jedna příčina, kterou jsem si schovával na konec. Volá mě Thanatos. Pro vás začíná úsvit života, ale pro mne slunce už zapadlo a soumrak zahaluje mou hlavu. Jinými slovy - musím zemřít, carissime.

Nestojí to za dlouhé mluvení. Musilo to tak skončit. Ty, který znáš Ahenobarba, pochopíš to snadno. Tigellinus nade mnou zvítězil - anebo ne! To jen má vítězství skončila. Žil jsem, jak jsem sám chtěl, a zemru, jak se zlíbí mně.

Neberte si to k srdci. Žádný bůh mi neslíbil nesmrtelnost, nepotká mě tedy nic neočekávaného. A přitom se ty, Vinicie, mýlíš, když tvrdíš, že jen váš bůh učí umírat klidně. Ne. Náš svět věděl už před vámi, že když je vypita poslední číše, je čas odejít, odpočinout si. A dovedeme to ještě dělat klidně. Platón říká, že ctnost je hudba a život filozofa harmonie. Je-li tomu tak, zemřu, jak jsem žil: ctnostně.

Chtěl bych se ještě rozloučit s tvou božskou manželkou slovy, jimiž jsem ji kdysi přivítal v Aulově domě: '...dosud nikdy jsem takového člověka nezřel ze všech mužů ni žen...'

Je-li tedy duše něco více, než se domnívá Pyrrhón, pak má duše cestou k nejzazšímu konci Okeanu zaletí k vám a usedne u vašeho domu v podobě motýla anebo, jak věří Egypťané, v podobě krahujce.

Jinak za vámi přijít nemohu.

Kéž se vám tedy Sicílie promění v zahradu Hesperidek, kéž vám polní, lesní i vodní víly sypou na cestu květy a kéž po všech akanthech ve sloupoví vašeho domu hnízdí bílé holubice."

Kapitola 29 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 30 Quo vadis - Obsah

Kapitola 31 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!