předchozí
Kapitola 30 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 31

DÍL TŘETÍ
celkem kapitola: 74. ze 74
   

Quo vadis

Autor: Henryk Sienkiewicz

Petronius se nemýlil. O dva dny později poslal mladý Nerva, který byl Petroniovi vždycky přátelsky nakloněn a oddán, svého propuštěnce do Cum se zprávami ovšem, co se odehrávalo u caesarova dvora.

O Petroniově smrti bylo už rozhodnuto. Nazítří večer zamýšleli poslat k němu centuriona s rozkazem, aby se zdržel v Cumách a očekával tam další příkazy. Druhý posel, vyslaný o několik dnů později, měl mu přinést rozsudek smrti.

Petronius vyslechl propuštěncovy zprávy s naprostým klidem a pak řekl:

"Zaneseš svému pánovi jednu z mých váz, kterou ti dají, než odjedeš. Vyřiď mu také ode mne, že mu děkuji z celého srdce, protože jeho zásluhou budu moci předejít rozsudku."

A znenadání se dal do smíchu jako člověk, který přišel na skvělý nápad a má už předem radost z toho, jak se mu vydaří.

A ještě téhož večera se jeho otroci rozběhli a zvali všechny augustiány, kteří byli právě v Cumách, a všechny augustiánky na hostinu do nádherné villy arbitra elegantiarum. Petronius sám psal odpoledne v knihovně, pak se vykoupal, potom nařídil vestiplikám, aby ho ustrojily, a nádherný, vystrojený, podoben bohům, zašel do triclinia podívat se znaleckým okem na přípravu, odkud pak šel do zahrad, kde pacholata a mladé Řekyně vily k večerní hostině růžové věnce.

Jeho obličej neprozrazoval sebemenší starost. Služebnictvo poznalo, že to bude neobyčejná hostina, jen podle toho, že rozkázal vyplatit mimořádné odměny těm, s nimiž byl spokojen, kdežto lehce zmrskat ty, jejichž práce se mu nelíbila anebo kteří si ještě předtím zasloužili pokárání a trest. Loutnistům a zpěvákům slíbil předem, že je bohatě odmění, a nakonec usedl v zahradě pod buk, jehož listím se prodíraly sluneční paprsky a vrhaly na zem světlé skvrny, a dal si zavolat Euniké.

Přišla v bílém oděvu, s myrtovou větvičkou ve vlasech, krásná jako Charitka. On si ji posadil vedle sebe, dotkl se zlehka prsty její skráně a zahleděl se na ni s takovým zalíbením, s jakým se dívá znalec na sochu boha, která se zrodila pod dlátem mistra.

"Euniké," řekl jí, "víš, že už dlouho nejsi otrokyně?"

A ona zvedla k němu své klidné oči, modré jako obloha, a zavrtěla hlavou.

"Jsem, pane. Vždycky," odpověděla.

"Možná že o tom nevíš," pokračoval Petronius, "ale ta villa a ti otroci, kteří tam vijí věnce, a všechno, co tady je, pole i stáda patří ode dneška tobě."

Když to Euniké uslyšela, odsedla si pojednou od něho a zeptala se hlasem, v němž se ozval náhlý neklid:

"Proč mi to říkáš, pane?"

Pak si opět přisedla blíže a zahleděla se na něj, mžourajíc úlekem očima. Po chvíli zbledla v obličeji jako plátno. On se však stále usmíval a konečně řekl jedno jediné slovo:

"Ano!"

Nastala chvíle mlčení a jen lehký vánek pohyboval listím buku.

Petronius se mohl skutečně domnívat, že má před sebou sochu z bílého mramoru.

"Euniké!" řekl. "Chci zemřít v dobré náladě."

A dívka naň pohlédla se srdcervoucím úsměvem a zašeptala:

"Jsem poslušná, pane."

Hosté, kteří byli už nejednou na Petroniových hostinách a věděli, že ve srovnání s nimi zdají se i caesarovy hostiny nudné a barbarské, začali se večer scházet ve velkých houfech a nikomu z nich ani ve snu nenapadlo, že to má být poslední symposion. Mnoho jich sice vědělo, že nad vytříbeným arbitrem visí mraky caesarovy nemilosti, ale k tomu došlo už tolikrát a Petronius je dovedl už tolikrát opět rozehnat nějakým jediným obratným činem nebo odvážným slovem, že se skutečně nikdo nedomníval, že mu hrozí vážné nebezpečí. Jeho veselý obličej a obvyklý nenucený úsměv všechny v této domněnce ještě utvrdily. Krásná Euniké, které Petronius řekl, že chce zemřít v dobré náladě a pro kterou mělo každé jeho slovo váhu věštby, měla ve svých božských tazích naprostý klid av očích jí hrála jakási podivná světýlka, která mohli lidé považovat za odlesk radosti. Pacholata s vlasy sepjatými zlatými síťkami kladla ve dveřích triclinia hostům na hlavy růžové věnce a upozorňovala je, jak to přikazoval zvyk, aby překročili práh pravou nohou. V sále bylo cítit slabou vůni fialek; v různobarevných alexandrijských sklech hořela světla. U lavic stála děvčátka, která měla skrápět chodidla hostí voňavkami. U stěn čekali na znamení svého sbormistra loutnisté a aténští zpěváci.

Tabule se skvěla přepychem, ale přitom to byl přepych, který neoslňoval, nebyl nikomu na obtíž a působil dojmem, jako by tu vznikl sám od sebe. S vůní fialek naplňovalo sál ovzduší radosti a nenucenosti. Když sem hosté vstupovali, cítili, že tady nad nimi nebude viset ani násilí, ani hrozba, jak tomu bývalo u caesara, kde mohl člověk zaplatit životem za ne dost nadšenou anebo ne dost vtipně řečenou pochvalu caesarova zpěvu nebo jeho básní. Však také srdce hodovníků při pohledu na ta světla, na džbány, ověnčené břečťanem, na vína, chladící se ve sněhovém lůžku, a na vybraná jídla okamžitě roztávala. Stejně vesele, jako bzučí roj včel nad jabloní obsypanou květy, začaly bzučet jejich rozhovory. Jen tu a tam je přerušil výbuch veselého smíchu, občas pochvalné zašumění a občas příliš hlasitý polibek vtisknutý na bílou paži.

Když pili hosté víno, odlévali vždy z číší několik kapek nesmrtelným bohům, aby získali jejich ochranu a jejich přízeň hostiteli. Nevadilo, že mnozí z nich v bohy nevěřili. Tak to přikazoval zvyk a pověra. Petronius ležel vedle Euniké a rozmlouval o posledních římských novinkách, o rozvodech, o lásce, o milostných pletkách, o dostizích, o Spiculovi, který se poslední dobou proslavoval v arénách, a o nejnovějších knihách, které vyšly u Atracta a u Sosiů. Odlévaje víno, říkal, že odlévá jen na počest Kyperské paní, která je starší a větší než všichni bohové, která jediná je nesmrtelná, věčná a která jediná vládne.

Jeho rozmluva se podobala slunečnímu paprsku, který ozařuje co chvíli jinou věc, anebo letnímu vánku, který rozhoupává květiny v zahradě. Konečně pokynul sbormistrovi a na toto znamení se zlehounka rozezvučely loutny a ozvaly se mladé hlasy. Pak se začala pod průsvitnými závoji míhat růžová těla tanečnic z Kóu, krajanek Euniké, a nakonec věštil egyptský věštec hostům budoucnost z pohybů duhových paprsků v křišťálové nádobě.

Když se však nasytili těchto kratochvílí, nadzvedl se Petronius na svém syrském lehátku a řekl jen jakoby mimochodem:

"Přátelé! Promiňte, že se k vám na hostině obracím s prosbou: nuže, přijměte každý ode mne darem číši, z níž jste poprvé odlili na počest bohům a na mé štěstí."

Petroniovy číše se třpytily zlatem, drahokamy a mistrnými řezbami, a tak, i když rozdávání dárků bývalo v Římě obvyklou věcí, zaplavila srdce hodovníků radost. Jedni mu začali děkovat a hlasitě ho vychvalovat, druzí tvrdili, že ani sám Zeus nepotěšil nikdy bohy na Olympu takovým darem, a byli i takoví, kteří se zdráhali přijmout dar, který tolik převyšoval obvyklé dary.

Petronius však pozvedl číši z murrhy, podobající se duze a mající nesmírnou cenu, a řekl:

"A zde je číše, z které já jsem odlil Kyperské paní. Nechť se jí tedy nedotknou už ničí rty a nechť z ní už ničí ruce neodlijí víno jiné bohyni!"

A mrštil cennou nádobou o podlahu, posypanou fialovými květy šafránu. Když se roztříštila na droboučké střepiny a když viděl kolem sebe udivené pohledy, řekl:

"Přátelé, zanechte údivu a radujte se. Stáří a bezmocnost jsou smutní druhové posledních let života. Já vám však dám dobrý příklad a dobrou radu: je možné na ně nečekat a odejít dobrovolně, dříve než přijdou, právě tak, jak odcházím já."

"Co chceš učinit?" otázalo se zneklidněně několik hlasů.

"Chci se radovat, pít víno, poslouchat hudbu, dívat se zde na tyto božské tvary, které vidíte vedle mne, a pak usnout s ověnčenou hlavou. S caesarem jsem se už rozloučil. Chcete si poslechnout, co jsem mu na rozloučenou napsal?"

Po těchto slovech vyňal z purpurového polštáře dopis a začal číst:

"Vím, caesare, že netrpělivě očekáváš můj příjezd a že tvé věrné srdce přítele touží ve dne v noci po mně. Vím, že bys mě zahrnul dary, svěřil mi praefekturu praetorie a Tigellinovi bys doporučil, aby dělal to, k čemu ho stvořili bohové, totiž pohaněče mulů na tvých statcích, které jsi zdědil, když jsi otrávil Domitii. Promiň mi však, protože ti přísahám na Hádes a v něm na stíny tvé matky, manželky, tvého bratra i na stín Senekův, že za tebou nemohu přijet. Život je veliký poklad, můj drahý, a já jsem dovedl z tohoto pokladu vybírat ty nejcennější klenoty. Avšak v životě jsou také věci, které nedovedu už déle snášet. Ne, nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si k tomu všemu po celá léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pyrrhickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo ve mně touhu po smrti. Řím si zacpává uši, když tě slyší, svět se ti posmívá a já se už déle za tebe červenat nechci a nemohu. Kerberovo vytí, můj milý, i když se podobá tvému zpěvu, bude pro mne méně bolestné, protože jsem nebyl nikdy Kerberovým přítelem a není tedy mou povinností stydět se za jeho hlas. Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu, to ti přeje a tuto poslední přátelskou radu ti posílá Arbiter elegantiae."

Hodovníci oněměli. Věděli totiž, že kdyby Nero ztratil své impérium, byla by to pro něj menší rána než takový dopis. Pochopili také, že člověk, který něco takového napsal, musí zemřít, a přitom se i jich samých zmocnil bledý strach, že takový dopis vůbec poslouchali.

Avšak Petronius se dal do tak upřímného a veselého smíchu, jako by šlo o nejnevinnější žert. Pak se rozhlédl po přítomných a řekl:

"Radujte se a bázeň odžeňte daleko od sebe. Nikdo se nemusí chlubit, že si ten dopis přečetl, a já se jím pochlubím snad jen Charonovi, až mě bude převážet."

Pak pokynul řeckému lékaři a natáhl k němu paži. Obratný Řek mu ji mžikem stáhl zlatou šňůrou a otevřel mu žílu na zápěstí. Krev vytryskla na polštář a ztřísnila Euniké, která podepřela Petroniovu hlavu, sklonila se k němu a řekla:

"Pane, domníval ses snad, že já tě opustím? Kdyby mi bohové chtěli dát nesmrtelnost a caesar vládu nad světem, i pak bych šla s tebou."

Petronius se usmál, nadzvedl se trochu, dotkl se rty jejích rtů a odpověděl:

"Pojď se mnou."

A pak dodal:

"Tys mne opravdu milovala, má božská!"

A Euniké vztáhla k lékaři svou růžovou paži a po chvíli se její krev začala slévat a mísit s jeho krví.

Petronius však dal znamení sbormistrovi a opět se ozvaly loutny a zpěv. Napřed zpívali Harmodia a pak zazněla Anakreontova píseň, v níž si básník stěžuje, jak našel jednou přede dveřmi promrzlé a uplakané Afroditino dítě; vzal je tedy k sobě, zahřál, osušil mu křidélka, ale ono, nevděčné, probodlo mu místo odměny svým šípem srdce a od té doby nemá klidu...

Petronius a Euniké leželi, opírajíce se o lokty, krásní jako dva bozi, a poslouchali, usmívajíce se a blednouce. Když píseň dozněla, nařídil Petronius, aby dále roznášeli víno a jídla, a pak začal rozmlouvat s hosty sedícími poblíž o různých nedůležitých, ale příjemných věcech, o jakých se obyčejně na hostinách hovořívalo. Konečně zavolal Řeka, aby mu na chvíli podvázal žíly, protože se cítí ospalý a rád by se ještě dříve, než ho navěky uspí Thanatos, oddal bohu Spánku.

A usnul. Když se probudil, dívčina hlava ležela už na jeho hrudi, podobna bílému květu. Položil ji na polštář, chtěje se na ni ještě jednou podívat. Pak mu opět rozvázali žíly.

Zpěváci začali na jeho pokyn zpívat další Anakreontovu píseň a loutny je potichounku doprovázely, tak aby nepřehlušovaly slova. Petronius bledl víc a více. Když však utichly poslední zvuky, otočil se ještě jednou k hodovníkům a řekl:

"Přátelé, přiznejte, že s námi hyne..."

Avšak nebyl už s to dokončit; jeho paže objala posledním pohybem Euniké, hlava mu klesla na podušku -a Petronius zemřel.

Avšak hosté, dívajíce se na ta dvě bílá těla, podobná krásným sochám, pochopili dobře, že s nimi hyne to jediné, co ještě zůstalo jejich světu: jeho poezie a krása. EPILOG Vzpoura galských legií pod Vindexovým vedením nezdála se zpočátku nebezpečná. Caesarovi bylo teprve jedenatřicet let a nikdo se neodvažoval doufat, že by se svět mohl tak brzy osvobodit od svého upíra. Lidé připomínali, že v legiích docházelo k rozbrojům už nejednou, ještě za dřívějších vládců, ale tyto vzpoury přešly a nevynutily si změnu panovníka. Tak například za Tiberia potlačil Drusus vzpouru panonských legií a Germanicus vzpouru legií rýnských. "Kdo by se ostatně mohl ujmout po Neronovi vlády," říkali lidé, "když téměř všichni potomci božského Augusta za jeho vlády vyhynuli?" Jiní, hledíce na kolosy znázorňující Nerona jako Herkula, říkali si mimoděk, že takovou moc nezlomí žádná síla. A byli i lidé, kterým se po něm od doby, co odjel do Achaje, stýskalo, protože Helius a Politeles, jimž svěřil vládu nad Římem a nad Itálií, vládli ještě krvavěji než on.

Nikdo si nebyl jist životem ani majetkem. Zákon přestal chránit. Zmizela lidská důstojnost a ctnost, rodinné svazky se uvolnily a zničená srdce se už ani neodvažovala doufat. Z Řecka přicházely zvěsti o neslýchaných caesarových triumfech, o tisících věnců, které získal, o tisících závodníků, nad nimiž zvítězil. Svět se zdál být jedinou krvavou, šaškovskou orgií, ale zároveň se ujalo mínění, že nadešel konec ctnosti a vážných věcí a že přišla doba tance, hudby, neřestí a krve a že od nynějška bude život už stále tak vypadat. Sám caesar, jemuž vzpoura otvírala cestu k novým loupežím, nestaral se příliš o bouřící se legie ani o Vindexe, ba často prohlašoval, že z toho má radost. Nechtěl ani odjet z Achaje, a teprve až mu Helius oznámil, že další otálení ho může připravit o impérium, dal se na cestu do Neapole.

Tam opět hrál a zpíval, nevšímaje si zpráv o stále hrozivějším vývoji událostí. Marně mu Tigellinus vysvětloval, že někdejší vzpoury legií neměly vůdce, kdežto teď že jim stojí v čele muž pocházející z rodu bývalých aquitanských králů, a k tomu slavný a zkušený voják. "Tady," odpovídal Nero, "mě poslouchají Řekové, kteří mě jediní umějí poslouchat a kteří jediní jsou hodni mého zpěvu." Tvrdil, že jeho první povinností je umění a sláva. Když ho však zastihla zpráva, že Vindex o něm prohlásil, že je špatným umělcem, vzpamatoval se a odjel do Říma. Rány, které mu zasadil Petronius a které zacelil pobyt v Řecku, znovu se v jeho srdci otevřely a Nero chtěl hledat spravedlnost za toto neslýchané ublížení u senátu.

Když spatřil cestou bronzové sousoší znázorňující galského bojovníka sraženého k zemi římským rytířem, považoval to za dobré znamení a od té chvíle, myslil-li vůbec na odbojné legie a na Vindexe, pak jen proto, aby se jim mohl posmívat. Jeho vjezd do města zastínil vše, co svět dosud viděl. Přijel na témž voze, na kterém jel kdysi v triumfálním pochodu Augustus. V cirku musili zbořit jeden oblouk, aby tudy průvod prošel. Senát, rytíři a nepřehledné zástupy mu vyšli vstříc. Zdi se třásly voláním: "Buď vítán, Auguste! Buď vítán, Herkule! Buď vítán, božský, jediný, Olympský, Pythijský, nesmrtelný!" Za ním nesli vyhrané věnce, jména měst, v nichž triumfoval, a jména mistrů, které porazil. Sám Nero byl opojen a ptal se dojatě augustiánů, kteří jej obklopovali, co byl Caesarův triumf proti jeho triumfu. A že by se kdokoli ze smrtelníků odvážil vztáhnout ruku na takového poloboha, to si vůbec nedovedl představit. Cítil se opravdu olympanem, a tedy i bezpečným. Nadšení a šílení davů jen ještě rozněcovalo jeho vlastní šílenství. V den tohoto triumfu se mohlo zdát, že nejen caesar a město, nýbrž celý svět pozbyl rozumu.

Pod květy a pod hromadami věnců nespatřil nikdo propast. Avšak ještě týž večer se na sloupech a na zdech objevily nápisy vypočítávající caesarovy zločiny, hrozící mu pomstou a posmívající se mu jako umělci. Od úst k ústům se šířila věta: "Tak dlouho zpíval, dokud kohouty (gallos) nevzbudil." Městem začaly obíhat ustrašené zprávy a rozrůstaly se do hrozivých rozměrů. Augustiánů se zmocnil neklid. Lidé, nejsouce si jisti, co přinese budoucnost, neodvažovali se vyslovovat své naděje, ba neodvažovali se téměř ani cítit amyslit.

A Nero žil dále jen divadlem a hudbou. Zajímal se o nově vynalezené hudební nástroje a o nové vodní varhany, které zkoušeli na Palatinu. Ve svém zdětinštělém mozku, neschopném jediné rady ani činu, si představoval, že jeho dalekosáhlé plány her a představení odvrátí jakékoli nebezpečí. Jeho nejbližší spolupracovníci, když viděli, že místo aby se staral o prostředky na obranu a o armádu, stará se jen o básnické obraty, vyjadřující přiléhavě nebezpečí, začínali ztrácet hlavy. Ačkoliv jiní se zase domnívali, že těmito citáty jen přehlušuje sebe i ostatní, ale v srdci že je pln úzkosti a neklidu. Jeho jednání bylo teď horečné. Denně mu přelétalo hlavou tisíce nejrůznějších záměrů. Někdy vyskakoval, chtěje se rozběhnout nebezpečí vstříc, nařídil nakládat na vozy kithary a loutny, ozbrojit mladé otrokyně jako amazonky a zároveň přivolat legie z východu. Někdy se zase domníval, že ukončí vzpouru galských legií nikoli válkou, nýbrž zpěvem. A v duchu se usmíval při představě, jak to bude vypadat, až uchlácholí vojáky písní. Legionáři ho obklopí se slzami v očích a on jim zazpívá epinikion, jímž začne pro něj i pro Řím zlatá doba. Někdy volal po krvi; jindy prohlašoval, že se spokojí svrchovanou vládou nad Egyptem; vzpomínal na věštce, který mu předpovídal vládu v Jeruzalémě, anebo se zase rozplýval nad myšlenkou, že si bude vydělávat na chléb vezdejší jako potulný zpěvák a že města a země v něm už nebudou uctívat caesara, pána vší země, nýbrž zpěváka, jakého lidstvo dosud nezrodilo.

A tak se zmítal, šílel, hrál, zpíval, měnil plány, měnil citáty a měnil život svůj i život světa v jakýsi nedochůdný, fantastický a zároveň strašný sen, v hlučnou taškařici, skládající se z nafouklých obratů, ze špatných veršů, z úpění, slz a krve. A mrak na Západě zatím rostl a mohutněl ze dne na den. Míra byla dovršena, šaškovská komedie spěla zřejmě ke konci.

Když se k jeho sluchu dostaly zprávy o Galbovi a o tom, že se Hispanie připojila ke vzpouře, zachvátil ho vztek a šílenství. Porozbíjel číše, převrhl při hostině stůl a vydal rozkazy, které se neodvážili vyplnit ani Helius, ba ani sám Tigellinus. Vyvraždit Galy, kteří bydlí v Římě, pak, ještě jednou zapálit město, vypustit zvířata z arenarií a přestěhovat hlavní město do Alexandrie, to vše se mu zdálo velikým, ohromujícím a snadno proveditelným činem. Ale dny jeho všemohoucnosti už minuly, už i jeho společníci v někdejších zločinech se na něj začínali dívat jako na šílence.

Zdálo se, že Vindexova smrt a nesvornost ve vzbouřeneckých legiích opět překlánějí misku vah na jeho stranu. V Římě byly už ohlášeny nové hostiny, nové triumfy a nové rozsudky, když tu přicválal jedné noci na zpěněném koni posel z tábora praetoriánů a oznámil, že přímo ve městě pozvedli vojáci prapor vzpoury a provolali caesarem Galbu.

Caesar právě spal, když posel přijel, a když se probudil, marně volal na svou osobní stráž, hlídající v noci dveře komnat. Palác byl už liduprázdný. Jen otroci ještě plenili v odlehlejších zákoutích, co se plenit dalo. Pohled na Nerona je však zastrašil. A Nero bloudil sám a sám palácem, naplňuje jej výkřiky úzkosti a zoufalství.

Konečně mu však přece jen přispěchali na pomoc propuštěnci Faón, Spirus a Epafroditos. Chtěli, aby prchl, a tvrdili, že nesmí ztratit ani okamžik, ale Nero se ještě oddával iluzím. Což kdyby promluvil k senátu oděn v smuteční roucho? Což by senát mohl odolat jeho slzám a jeho výmluvnosti? Kdyby tak vynaložil veškeré své krasořečnické umění, veškerou svou výmluvnost a své herecké nadání, což by mu pak kdokoli na světě mohl odolat? Nedali by mu pak aspoň praefekturu v Egyptě?

A propuštěnci, zvyklí mu lichotit, neodvažovali se ještě odporovat mu do očí, varovali ho jen, že dříve než dojde na Forum, lid ho rozsápe na kousky, a pohrozili mu, že nevsedne-li okamžitě na koně, opustí ho i oni.

Faón mu nabídl úkryt ve své ville za Nomentánskou branou. Po chvíli vsedli na koně, zahalili si hlavy do plášťů a vyrazili směrem k okraji města. Noc bledla. Na ulicích bylo však už rušno. Svědčilo to o výjimečnosti chvíle. Vojáci se buď jednotlivě nebo v malých skupinách rozprchli po městě. Nedaleko tábora se caesarův kůň polekal mrtvoly a uskočil stranou. Plášť se sesunul z jezdcovy hlavy a voják, který šel právě kolem, poznal vládce. Byl však tak zmaten nenadálým setkáním, že po vojensku pozdravil. Když jeli kolem tábora praetoriánů, uslyšeli hromové provolávání slávy Galbovi. Nero konečně pochopil, že se blíží hodina smrti. Zmocnil se ho strach a výčitky svědomí. Tvrdil, že vidí před sebou tmu, která má podobu černého mraku, a že z tohoto mraku vystupují proti němu obličeje, v nichž poznává matku, ženu a bratra. Zuby mu cvakaly hrůzou, ale jeho komediantská duše nacházela v hrůze těchto okamžiků přes to všecko jakýsi půvab. Být všemocným pánem světa a ztratit vše, to se mu zdálo vrcholem tragédie. A věren sobě, hrál v ní hlavní úlohu až do konce. Ovládla ho horečka citátů a vášnivá touha, aby si je ti, kdož jsou s ním, zapamatovali a odkázali budoucím. Chvílemi říkal, že chce zemřít, a volal Spicula, který zabíjel nejobratněji ze všech gladiátorů. Chvílemi zase recitoval: "Matka, žena a otec mne na smrt volají!" Tu a tam se v něm však rozsvěcely jalové a dětinské záblesky naděje. Věděl, že jde na smrt, ale zároveň tomu nevěřil.

Nomentánskou bránu našli otevřenou. Pak jeli dále kolem Ostriana, kde kdysi učil a křtil Petr. Za úsvitu dorazili k Faónově ville.

Tam už propuštěnci před ním déle netajili, že je čas zemřít. Dal si tedy vykopat pro sebe hrob a lehl si na zem, aby mohli vzít přesnou míru. Avšak když viděl, jak vyhazují hlínu, zmocnil se ho strach. Jeho tučná tvář zbledla a na čele mu vyvstaly kapky potu, podobající se kapkám ranní rosy. Začal otálet. Třesoucím se a zároveň hereckým hlasem prohlásil, že ještě nenadešla jeho chvíle, a pak začal opět recitovat. Nakonec prosil, aby ho spálili. "Jaký to umělec hyne!" opakoval, jakoby s údivem.

Zatím přijel Faónův posel se zprávou, že senát vynesl už rozsudek a že parricida má být potrestán podle starého obyčeje.

"Jaký je ten obyčej?" zeptal se zsinalými rty Nero.

"Přichytí ti krk vidlemi, umrskají tě k smrti a tělo hodí do Tiberu!" odpověděl stroze Epafroditos.

Nero si rozhalil plášť na prsou.

"Je tedy čas!" řekl a pohlédl k obloze.

A opakoval ještě jednou:

"Jaký to umělec hyne!"

V témž okamžiku se ozval dusot koňských kopyt. To si centurio v čele vojáků přijížděl pro Ahenobarbovu hlavu.

"Pospěš si!" zvolali propuštěnci.

Nero si přiložil nůž ke krku, ale píchl se jen bázlivou rukou a bylo vidět, že by se byl nikdy neodvážil pohroužit ostří hlouběji. Tu mu Epafroditos šťouchl znenadání do ruky a nůž vjel do krku až po rukojeť. Strašné, obrovské, vyděšené oči vylezly Neronovi z důlků.

"Přináším ti život!" zvolal centurio na prahu.

"Je pozdě," odpověděl chrčivým hlasem Nero.

Pak dodal:

"Hle, věrnost!"

A smrt mu v okamžiku začala zahalovat hlavu tmou. Krev z tlustého krku tryskala černým proudem na květiny v zahradě. Jeho nohy začaly kopat do země -a Nero skonal.

Věrná Akté ho nazítří zavinula do drahocenných tkanin a spálila jej na hranici, přeplněné vonnými mastmi. A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bouře, požár, válka nebo mor. Ale Petrova bazilika vládne dosud z vatikánských výšin městu i světu.

A u někdejší Capenské brány stojí dnes malá kaplička a na ní je už poněkud setřelý nápis:

Quo vadis, Domine?


předchozí
Kapitola 30 - DÍL TŘETÍ
Kapitola 31
Quo vadis - Obsah
 
 

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz

bottom Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Masáže Brno | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území bottom
Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2018 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!