Kapitola 7 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 8 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 51. ze 74	Kapitola 9 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Když Petronius opustil caesara, dal se nést do svého domu na Carinách, který zůstal za požáru výjimečně ušetřen, protože byl ze tří stran obklopen zahradou a z přední strany bylo malé forum Caeciliů.

Ostatní augustiáni, kteří poztráceli své domy a v nich spoustu bohatství a uměleckých děl, nazývali proto Petronia šťastným. Ostatně už odedávna se oněm říkalo, že je prvorozeným Fortuniným synem, a větší a větší přízeň, kterou mu v poslední době projevoval caesar, jako by potvrzovala správnost té domněnky.

Avšak tento prvorozený Fortunin syn mohl teď uvažovat nanejvýš o vrtkavosti své matky nebo spíše o její podobnosti s Kronem, požírajícím vlastní děti.

"Kdyby byl můj dům shořel," říkal si v duchu, "a s tím i mé gemy, mé etruské vázy, alexandrijské sklo a korintská měď, pak by snad Nero opravdu zapomněl na urážku. U Polluxe! Když si tak pomyslím, že záleželo jen na mně, abych teď byl praefektem praetoriánů! Byl bych Tigellina prohlásil za žháře, jímž ostatně je, byl bych ho dal obléci do bolestné tuniky, vydal bych ho lidu, zachránil křesťany a vybudoval Řím. A kdož ví, zda by se pak poctivým lidem nevedlo dokonce lépe. Měl jsem to udělat, už kvůli Viniciovi. Kdybych s tím měl příliš mnoho práce, předal bych úřad praefekta jemu - a Nero by se ani nepokusil něco namítat... Vinicius by si pak mohl pokřtít všechny praetoriány a třeba i samého caesara, mně by to nevadilo. Zbožný, ctnostný a milosrdný Nero - to by byla dokonce nádherná podívaná!"

A Petroniova bezstarostnost byla tak veliká, že se začal usmívat. Ale po chvilce se jeho myšlenky stočily jinam. Měl pojednou dojem, že je v Antiu a že mu Pavel z Tarsu říká:

"Nazýváte nás nepřáteli života, ale odpověz mi, Petronie: kdyby byl caesar křesťanem a jednal podle našeho učení - nebyl by pak váš život jistější a bezpečnější?"

A připomenuv si tato slova, pokračoval v samomluvě:

"U Kastora! Vždyť za každého zavražděného křesťana najde Pavel nového, protože nemůže-li svět stát na zločinu, pak má ten člověk pravdu... Jenže kdož ví, zda nemůže, když přece teď na zločinu stojí. Já sám jsem se toho naučil nemálo, ale nenaučil jsem se, jak to udělat, abych byl dost velkým ničemou - a proto si budu musit proříznout žíly... Ale tak to přece muselo skončit, a i kdyby to neskončilo tak, skončilo by to jinak. Je mi jen líto, že musím opustit Euniké a svou murrhovou vázu, ale Euniké je svobodná a váza půjde se mnou! Ahenobarbus ji nedostane za nic na světě! Je mi líto i Vinicia. Ostatně, ačkoliv jsem se poslední dobou nudil méně než kdysi, jsem připraven. Věci jsou na světě krásné, ale lidé jsou tu většinou tak odporní, že nestojí za to litovat života. Kdo uměl žít, ten musí umět zemřít. Třebaže jsem patřil k augustiánům, byl jsem svobodnějším člověkem, než se domnívají."

Tady pokrčil rameny.

"Tamti se možná domnívají, že se mi teď třesou kolena a vlasy na hlavě se mi ježí strachem, jenže já, až se vrátím domů, vykoupám se ve fialkové vodě, má Zlatovlasá mě pak sama natře mastmi a po jídle si dáme sborově zazpívat Antemiův hymnus na Apollóna. Sám jsem kdysi řekl: 'Na smrt je zbytečné myslit, protože myslí na nás bez naší pomoci.' Přesto by však bylo podivuhodné, kdyby opravdu existovala nějaká Elysijská pole a na nich stíny... Jací šašci! Jací kejklíři! Jaká to odporná chátra bez vkusu a uhlazenosti! Deset arbitrů elegantiarum by z těch Trimalchionů neudělalo lidi k světu. U Persefony! Mám jich už po krk!"

A s údivem zjistil, že se už něco postavilo mezi něho a tyto lidi. Znal je přece dobře a předtím vždycky věděl, co si o nich má myslit, ale teď mu připadali vzdálenější, opovrženíhodnější než obyčejně. Měl jich už opravdu dost.

Pak se však zamyslil nad svou situací. Protože byl bystrý, pochopil, že záhuba mu nehrozí bezprostředně. Nero přece využil vhodného okamžiku a vyslovil několik hezkých, nadnesených slov o přátelství, o odpuštění a svázal si jimi trochu ruce. Bude teď muset hledat záminky, a než je najde, může uplynout mnoho času. "Především uspořádá hry s křesťany," hovořil Petronius sám k sobě, "a teprve potom bude uvažovat o mně. A je-li tomu tak, pak nestojí za to dělat si s tím těžkou hlavu a nestojí ani za to měnit kvůli tomu způsob života. Mnohem dříve hrozí nebezpečí Viniciovi!"

A od toho okamžiku myslil už jen na Vinicia, kterého se rozhodl zachránit.

Otroci nesli lektiku rychlým krokem troskami, spáleništi a mezi řadami komínů, jichž byly Cariny ještě plny, ale on jim rozkázal, aby běželi, protože chtěl být doma co nejdříve. Vinicius, jehož insula shořela, bydlil u něho a byl naštěstí doma.

"Viděl jsi dnes Lygii?" zeptal se Petronius ve dveřích.

"Vracím se od ní."

"Poslouchej, co ti povím, a neztrácej čas otázkami. Dnes bylo u caesara rozhodnuto svalit zapálení Říma na křesťany. Hrozí jim pronásledování a mučení. Honička na ně začne každým okamžikem. Vezmi Lygii a ihned utečte, třeba za Alpy nebo do Afriky. A pospěš si, protože z Palatinu je na Zátibří blíže než odtud!"

Vinicius byl skutečně příliš vojákem, než aby ztrácel čas zbytečnými otázkami. Poslouchal se svraštělým obočím, obličej soustředěný a hrozivý, ale bez úděsu. Prvním pocitem, který se v této povaze probouzel tváří v tvář nebezpečí, bylo zřejmě odhodlání bojovat a bránit se.

"Jdu," řekl.

"Ještě něco: vezmi si váček zlata, zbraň a hrstku svých lidí, křesťanů. Kdyby bylo zapotřebí, odraz útok!"

Vinicius byl už ve dveřích atria.

"Pošli mi po otrokovi zprávu," zvolal za odcházejícím Petronius.

A osaměv, začal se procházet podél sloupoví zdobícího atrium a uvažoval o tom, co se stane. Věděl, že Lygie a Linus se vrátili po požáru do starého domu, který zůstal ušetřen, jako ostatně většina Zátibří. A to byla nepříznivá okolnost, jinak totiž by je v davech tak snadno nenašli. Doufal však, že na Palatinu stejně nikdo neví, kde Lygie bydlí, takže Vinicius buď jak buď praetoriány předstihne. Napadlo mu také, že bude-li Tigellinus chtít schytat na jeden zátah co nejvíce křesťanů, bude musit rozestřít síť po celém Římě, to jest rozdělit praetoriány na malé oddíly. "Jestliže pro ni nepošlou více než deset lidí," uvažoval, "pak jim ten lygijský obr poláme kosti. A což teprve, až přijde na pomoc Vinicius!" A jak o tom přemýšlel, naděje se mu vrátila. Je sice pravda, klást ozbrojený odpor praetoriánům bylo totéž jako zahájit boj s caesarem. Petronius také věděl, že unikne-li Vinicius caesarově pomstě, může tato pomsta dopadnout na něho, na Petronia, ale mnoho si tím hlavu nelámal. Naopak, myšlenka, že udělá Neronovi a Tigellinovi škrt přes jejich rozpočet, jej rozveselila. Rozhodl se, že na to nebude litovat ani peněz, ani lidí, a protože Pavel z Tarsu obrátil na křesťanství, ještě když byli v Antiu, většinu jeho otroků, mohl si být jist, že pokud půjde o obranu Lygie, bude moci počítat s jejich ochotou a obětavostí.

Úvahy mu přerušil příchod Euniké. Když ji spatřil, všechny jeho starosti a nesnáze zmizely beze stopy. Zapomněl na caesara, na nemilost, do níž upadl, na ničemné augustiány, na pronásledování hrozící křesťanům, na Vinicia i na Lygii a hleděl jen a jen na ni očima estéta, libujícího si v nádherných tvarech, i očima milence, na něhož dýchá z těchto tvarů láska. Euniké, v průzračném fialovém rouchu, zvaném Coa vestis, jímž prosvítalo její růžové tělo, byla skutečně krásná jako bohyně. A protože cítila, jak ji obdivuje, a protože ho i milovala celou svou duší a vždycky toužila po jeho něžnostech, začala se radostí ruměnit, jako by nebyla jeho souložnicí, ale nevinným děvčátkem.

"Co mi neseš, Charitko?" zeptal se Petronius a vztáhl k ní ruce.

Euniké sklonila k němu svou zlatovlasou hlavu a odpověděla:

"Pane, přišel Antemios se zpěváky a ptá se, zda si ho dneska chceš poslechnout."

"Ať počká. U oběda nám zazpívá hymnus k Apollónovi. Kolem dokola jsou ještě spáleniště a popel, a my budeme poslouchat hymnus na Apollóna! U Pafských hájů! Když tě tak vidím v té Coa vestis, zdá se mi, že to Afrodita se zahalila útržkem oblohy a stojí přede mnou!"

"Ó pane!" řekla Euniké.

"Pojď, Euniké, obejmi mě svými pažemi, dej mi svá ústa... Miluješ mě?"

"Dia bych nemilovala více."

Když to řekla, přitiskla své rty k jeho rtům, chvějíc se mu štěstím v náručí.

Ale po chvíli řekl Petronius:

"A kdybychom se musili rozloučit?"

Euniké mu pohlédla ustrašeně do očí:

"Jak to, pane?"

"Nelekej se!... Kdož ví, nebudu-li muset na dalekou cestu."

"Vezmi mě s sebou..."

Ale Petronius změnil pojednou předmět hovoru a zeptal se:

"Řekni mi, jsou na trávnících v zahradě asfodely?"

"Cypřiše a tráva v zahradě zežloutly požárem, z myrt opadalo listí a celá zahrada vypadá jako mrtvá."

"Celý Řím vypadá jako mrtvý a brzy bude opravdu hřbitovem. Víš, že vyjde edikt proti křesťanům a že začne pronásledování, za něhož zahynou tisíce lidí?"

"Zač je budou trestat, pane? Jsou to dobří a tiší lidé."

"Právě za to."

"Jeďme tedy k moři. Tvé božské oči se nerady dívají na krev."

"Dobrá, ale teď se musím vykoupat. Přijď mi do oleothekia natřít mastmi ramena. U Kypridina pásu! Ještě nikdy jsi mi nepřipadala tak krásná. Dám ti udělat vanu ve tvaru škeble a ty v ní budeš jako vzácná perla... Přijď, Zlatovlasá."

A odešel. O hodinu později ulehli oba, ověnčeni růžovými věnci a oči zamžené, ke stolu, na němž bylo prostřeno ve zlatém nádobí. Posluhovala jim pacholata přestrojená za amory a oni, popíjejíce víno z číší ozdobených břečťanem, poslouchali hymnus na Apollóna, který zpíval sbor za zvuků harf a za Antemiova řízení. Co jim bylo do toho, že všude kolem villy trčely ze spálenišť komíny domů a že závany větru roznášely popel ze spáleného Říma! Cítili se šťastni a myslili jen na lásku, která jim měnila život v božský sen.

Ale ještě než dozněl hymnus, vešel do sálu otrok, který spravoval atrium.

"Pane," řekl hlasem, v němž se chvěl neklid, "před branou stojí centurio s oddílem praetoriánů a na caesarův rozkaz chce s tebou mluvit."

Zpěv a zvuky harf umlkly. Neklid se zmocnil všech přítomných, protože caesar nepoužíval obvykle ke svým stykům s přáteli praetoriánů, jejichž příchod neznamenal v oněch dobách nikdy nic dobrého. Jediný Petronius nedal najevo sebemenší rozrušení a řekl jako člověk, kterého nudí neustálá pozvání:

"Také mě mohli nechat v klidu poobědvat."

Pak oslovil správce atria:

"Uveď ho."

Otrok zmizel za závěsem; o chvíli později bylo slyšet těžké kroky a do sálu vstoupil Petroniův známý, setník Aper, celý ve zbroji a s těžkou přilbou na hlavě.

"Urozený pane," řekl, "zde je caesarův dopis."

Petronius vztáhl lenivě svou bílou ruku, vzal od něho tabulky, vrhl na ně letmý pohled a odevzdal je s naprostým klidem Euniké.

"Bude večer předčítat další píseň své Troiky," řekl, "a zve mě, abych přišel."

"Mám jen rozkaz odevzdat dopis," ozval se setník.

"Ano. Odpovědi není třeba. Ale nechtěl bys, setníku, na chvíli ulehnout k nám a vypít kratér vína?"

"Děkuji ti, urozený pane. Kratér vína vypiji rád, na tvé zdraví, ale ulehnout nemohu, jsem ve službě."

"Proč dali dopis tobě, místo aby jej poslali po otrokovi?"

"Nevím, pane. Snad proto, že mě do těch končin poslali ještě s jiným posláním."

"Vím," řekl Petronius. "Proti křesťanům."

"Ano, pane."

"Začala honička dávno?"

"Některé oddíly byly poslány na Zátibří už před polednem."

Po těchto slovech ulil setník trochu vína z číše na počest Martovu, pak číši vypil a řekl:

"Kéž ti bohové dají, pane, vše, po čem zatoužíš."

"Vezmi si i ten kratér," řekl Petronius.

Potom dal znamení Antemiovi, aby dokončil hymnus na Apollóna.

Měděnobradý si začíná se mnou a s Viniciem zahrávat, řekl si, když se harfy opět ozvaly. Myslím, že jsem uhádl jeho úmysl. Chtěl mě vystrašit tím, že mi poslal pozvání po centurionovi. Budou se večer vyptávat setníka, jak jsem ho přijal. Ne ne! Velkou radost mít nebudeš, ty zlomyslný, krutý panáku. Vím, že na urážku nezapomeneš, vím, že mě záhuba nemine, ale jestliže si myslíš, že se ti budu dívat prosebně do očí, že uvidíš na mé tváři strach a pokoru, pak se mýlíš.

"Caesar píše: 'Přijď, máš-li chuť," řekla Euniké. "Půjdeš, pane?"

"Jsem ve výborné náladě a mohu poslouchat dokonce i jeho verše," odpověděl Petronius. "Půjdu tedy, tím spíše, že Vinicius jít nemůže."

Po obědě a po obvyklé procházce se odevzdal do rukou otrokyň upravujících mu vlasy a skládajících záhyby a za další hodinu, krásný jako bůžek, dal se nést na Palatin. Bylo už pozdě, večer byl tichý a teplý, měsíc svítil tak silně, že lampadarii, kráčející před lektikou, pozhášeli pochodně. Ulicemi a troskami se potácely skupiny lidí opilých vínem. Byli ověnčeni břečťanem a vinnou révou a v rukou nesli myrtové a vavřínové větvičky, natrhané v caesarových zahradách. Hojnost obilí a vyhlídka na veliké hry naplnila srdce lidí veselím. Tu a tam zpívali písně, oslavující "božskou noc" a lásku; jinde zase tančili při měsíčním světle; otroci musili několikrát volat, aby lidé udělali místo lektice "urozeného Petronia", a tu se dav vždycky rozestupoval a provolával slávu svému oblíbenému patriciovi.

Petronius však myslil na Vinicia a divil se, že nemá od něho žádné zprávy. Byl epikurejec a egoista, ale za tu dobu, co se stýkal hned s Pavlem z Tarsu, hned zase s Viniciem a co slýchal každý den o křesťanech, změnil se poněkud, i když o tom sám nevěděl. Ovanul ho jakoby vánek jejich myšlení a zasel do jeho duše nepostřehnutelnou setbu. Kromě jeho vlastní osoby jej začali zajímat i jiní lidé. K Viniciovi lnul ostatně odedávna, protože v dětství miloval velmi jeho matku, svou sestru, a teď, když se zamíchal do jeho záležitostí, díval se na ně s takovým zájmem, jako by se díval na nějakou tragédii.

Neztrácel naději, že Vinicius předešel praetoriány a utekl s Lygií, anebo že ji v krajním případě násilím osvobodil. Byl by však raději měl jistotu, protože předpokládal, že bude muset odpovídat na různé otázky, na které by bylo lépe být připraven.

Octnuv se před Tiberiovým domem, vysedl z lektiky a za chvíli vstoupil do atria, naplněného už augustiány. Jeho včerejší přátelé, i když je udivovalo, že byl pozván, ještě stále se ho stranili, ale on se mezi nimi pohyboval vznešeně, nenuceně a tak sebejistě, jako by sám mohl rozdávat milosti. Však také někteří, když ho spatřili, zneklidněli v duchu obavami, zda nebylo předčasné projevovat mu lhostejnost.

Caesar však předstíral, že ho nevidí, a neodpověděl na jeho poklonu, předstíraje, že je zabrán do hovoru. Zato však k němu přistoupil Tigellinus a řekl:

"Dobrý večer, arbitře elegantiarum! Tvrdíš ještě pořád, že Řím nezapálili křesťané?"

Petronius pokrčil rameny, poklepal mu na rameno jako propuštěnci a odpověděl:

"Ty víš stejně jako já, co si o tom myslit."

"Neodvažuji se rovnat se ti v moudrosti."

"A máš trochu pravdy, protože například teď, když nám caesar přečte novou píseň z Troiky, místo abys křičel jako páv, jistě bys vyslovil něco strašně neobratného."

Tigellinus se kousl do rtů. Neměl příliš velkou radost z toho, že se caesar rozhodl předčítat dneska novou píseň, protože to otvíralo pole, na němž nemohl s Petroniem soutěžit. Však také, když Nero četl, obracel zraky podle starého zvyku k Petroniovi a bedlivě si všímal, co vyčte z jeho obličeje. A Petronius poslouchal zvedaje obočí, tu a tam přikyvuje, tu a tam napínaje pozornost, jako by se chtěl přesvědčit, zda dobře slyšel. A pak něco chválil, něco kritizoval a doporučoval opravy a další práci na některých verších. Sám Nero cítil, že ostatním jde v jejich nadměrné chvále jen o vlastní dobro a že jediný Petronius se zajímá o poezii pro samu poezii, že jediný Petronius se v tom vyzná, a jestliže něco pochválí, pak si on, Nero, může být jist, že ty verše jsou chvály hodny. Poznenáhlu s ním začal diskutovat, přít se, a když konečně Petronius zapochyboval o vhodnosti kteréhosi obratu, řekl mu:

"Uvidíš v posledním zpěvu, proč jsem ho užil."

Ach! pomyslil si Petronius. Dočkám se tedy ještě i posledního zpěvu!

Mnozí z přítomných, když to uslyšeli, řekli si v duchu: "Běda mi! Petronius má teď času dost a může si ještě znovu dobýt přízně, ba dokonce i svrhnout Tigellina."

A znovu se k němu začínali mít. Ale konec večera byl už méně šťastný, protože v okamžiku, kdy se s ním Petronius loučil, zeptal se pojednou caesar, oči přimhouřeny a obličej zlomyslný a potěšený zároveň:

"A proč nepřišel Vinicius?"

Kdyby si byl Petronius jist, že Vinicius a Lygie jsou už za branami města, byl by odpověděl: "Oženil se, jak jsi mu to dovolil, a odjel." Ale protože viděl podivný Neronův úsměv, odpověděl:

"Tvé pozvání, božský, ho nezastihlo doma."

"Vyřiď mu, že ho rád uvidím," odpověděl Nero, "a vyřiď mu také ode mne, aby nepropásl hry, na kterých vystoupí křesťané."

Petronia znepokojila tato slova, měl totiž dojem, že se vztahují přímo na Lygii. Usednuv do lektiky, dal se nést domů ještě rychleji než ráno. Nebylo to však snadné. Před Tiberiovým domem stály husté a hlučné davy, opilé stejně jako předtím, jenže nezpívaly a netančily, nýbrž tvářily se pobouřeně. Z dálky se ozývaly jakési výkřiky, jimž Petronius ihned neporozuměl, ale které mohutněly a sílily, až se konečně změnily v jediný divoký řev:

"Křesťany lvům!"

Nádherné lektiky dvořanů postupovaly vyjící lůzou. Z hloubi vyhořelých ulic přibíhaly nové a nové hloučky, a když uslyšely volání, připojovaly se k němu. Od úst k ústům šla zpráva, že štvanice na křesťany trvá už od poledne a že pochytali už spoustu žhářů. A v krátku se nově vytyčenými i starými ulicemi, uličkami ležícími v troskách, okolím Palatinu a po všech pahorcích a zahradách, po celém Římě v šíř i zdél rozléhaly stále vzteklejší výkřiky:

"Křesťany lvům!"

"Dobytek!" říkal si pohrdavě Petronius. "Lid hodný caesara!"

A začal uvažovat o tom, že takový svět, svět stojící na násilí, na krutosti, o jaké nemají ponětí ani barbaři, na zločinu a na šílené zpustlosti, nemůže se přece udržet. Řím byl pánem světa, ale i vředem světa. Páchlo to od něho mrtvolami. Na prohnilý život padal stín smrti. Hovořilo se o tom nejednou i mezi augustiány, ale Petronius si dosud nikdy neuvědomil tak pronikavě tu skutečnost, že onen ověnčený vůz, na němž stojí Řím jako triumfátor a vleče za sebou spoutané stádo národů, že onen vůz spěje do propasti. Život světové metropole mu připadal jako jakýsi bláznivý tanec, jako orgie, která musí přece skončit.

Chápal teď, že jediní křesťané mají jakési nové životní zásady, ale předpokládal, že zanedlouho nezůstane po křesťanech ani stopy. Ale co potom?

Bláznivý tanec bude za Neronova vedení pokračovat, a jestliže zemře, najde se někdo druhý, stejný, anebo ještě horší, protože tam, kde je takový lid a takoví patriciové, není předpoklad k tomu, aby se našel někdo lepší. Vypuknou nové orgie, ještě odpornější a ohavnější.

Avšak orgie nemohou trvat věčně, je třeba se po nich vyspat, už jen proto, že člověka vyčerpávají.

Co tak o tom uvažoval, pocítil Petronius, že je sám velmi unaven. Stojí vůbec za to žít, a nadto ještě žít bez jistoty, co bude zítra, a jen proto, aby se člověk musil dívat na takový pořádek světa? Génius smrti není přece o nic méně krásný než génius spánku a má také křídla na zádech.

Lektika se zastavila před domovními dveřmi, které bdělý vrátný v témž okamžiku otevřel.

"Vrátil se už urozený Vinicius?" zeptal se ho Petronius.

"Před chvílí, pane," odpověděl otrok.

"Tak ji tedy nezachránil!" pomyslil si Petronius.

Shodil tógu a běžel do atria. Vinicius seděl na trojnožce, hlavu skloněnu takřka na kolena a ruce na spáncích, ale když uslyšel zvuk kroků, zvedl svou zkamenělou tvář, v níž svítily jen horečnaté oči.

"Přišel jsi pozdě?" zeptal se Petronius.

"Pozdě. Uvěznili ji ještě před polednem."

Nastala chvíle ticha.

"Viděl jsi ji?"

"Viděl."

"Kde je?"

"V Mamertinském vězení."

Petronius se zarazil a zahleděl se na Vinicia tázavým pohledem.

Vinicius porozuměl.

"Ne," řekl. "Neuvrhli ji do Tulliana, ba ani do střední části. Podplatil jsem strážce, aby jí přenechali svůj pokoj. Ursus si lehl na práh a hlídá ji."

"Proč ji Ursus nebránil?"

"Poslali pro ni padesát praetoriánů. Ostatně Linus mu to nedovolil."

"A Linus?"

"Linus umírá. Proto ho neodvedli."

"Co hodláš dělat?"

"Vysvobodit ji, anebo s ní zemřít. I já věřím v Krista."

Vinicius mluvil naoko klidně, ale v jeho hlase bylo něco tak drásavého, že Petroniovo srdce se zachvělo upřímnou lítostí.

"Chápu tě," řekl, "ale jak ji chceš vysvobodit?"

"Podplatil jsem stráže jednak proto, abych ji uchránil před potupou, jednak proto, aby jí nebránili při útěku."

"Kdy má k němu dojít?"

"Odpověděli, že mi ji nemohou vydat okamžitě, protože se bojí, aby nebyli hnáni k odpovědnosti. Ale až se vězení naplní spoustami lidí a až nebude možno zjistit přesný počet vězňů, pak mi ji dají. Ale to je krajní případ. Napřed udělej něco pro ni a pro mne ty! Jsi caesarův přítel. On sám mi ji dal. Jdi k němu a zachraň mě!"

Petronius místo odpovědi zavolal otroka, rozkázal mu, aby přinesl dva tmavé pláště a dva meče, a teprve potom oslovil Vinicia.

"Cestou ti odpovím," řekl. "Teď si vezmi plášť, vezmi zbraň a pojďme do vězení. Tam dej strážcům sto tisíc sesterciů, ne, dej jim dvakrát, pětkrát více, jen aby pustili Lygii okamžitě. Jinak bude pozdě."

"Pojďme," řekl Vinicius.

A za chvíli se oba octli na ulici.

"A teď poslouchej," řekl Petronius. "Nechtěl jsem ztrácet čas. Jsem ode dneška v nemilosti. Můj vlastní život visí na vlásku, a proto u caesara ničeho nedosáhnu. Ba ještě hůř! Jsem si jist, že učiní právě naopak, než oč jej požádám. Nebýt toho, myslíš, že bych ti byl radil, abys s Lygií utekl nebo ji osvobodil násilím? Vždyť přece, kdyby se ti podařilo prchnout, caesarův hněv by se obrátil proti mně. Jenže caesar by dneska vyhověl spíše tvé prosbě než mé. Nepočítej však s tím. Vysvoboď ji z vězení a utíkej! Nic jiného ti nezbývá. Jestliže se to nepodaří, pak bude ještě dost času na jiné prostředky. Prozatím si však uvědom, že Lygii neuvěznili pro její víru v Krista. Lygii i tebe pronásleduje svým hněvem Poppaea. Vzpomínáš si, jak jsi Augustu urazil, jak jsi ji odmítl? A ona ví, žes ji odmítl kvůli Lygii, kterou stejně nenávidí už od prvního setkání s ní. Vždyť už předtím se snažila ji zahubit, když svedla smrt svého dítěte na její kouzla. V tom, co se stalo, má prsty Poppaea! Jak chceš jinak vysvětlit, že Lygie byla uvězněna první? Kdo jim mohl ukázat Linův dům? Já tvrdím, že ji sledovali už dávno! Vím, že ti rozdírám srdce a beru poslední zbytek naděje, ale říkám ti to úmyslně proto, aby sis uvědomil, že neosvobodíš-li ji dříve, než jim napadne, že se o to můžeš pokusit, zahynete oba."

"Ano. Rozumím ti," odpověděl temně Vinicius.

Protože bylo už pozdě, byly ulice prázdné, ale další hovor jim přerušil opilý gladiátor, který šel proti nim. Připotácel se k Petroniovi, až se dlaní opřel o jeho rameno, a zalévaje mu tvář dechem prosyceným pachem vína, řval ochraptělým hlasem:

"Křesťany lvům!"

"Mirmillone," ozval se klidně Petronius, "uposlechni dobré rady a jdi si svou cestou."

Vtom ho opilec uchopil za rameno i druhou rukou:

"Křič se mnou, jinak ti zakroutím krkem: Křesťany lvům!"

Ale Petroniovy nervy měly už dost těch skřeků. Od okamžiku, kdy opustil Palatin, tlačily ho jako můra a drásaly mu srdce. A tak, když uviděl nad sebou obrovu pozvednutou pěst, dovršila se míra jeho trpělivosti.

"Příteli," řekl, "páchneš vínem a stojíš mi v cestě."

A co to říkal, vrazil mu do prsou až po rukojeť krátký mečík, jímž se při odchodu z domova ozbrojil. Pak uchopil pod paždí Vinicia a pokračoval, jako by se nebylo vůbec nic stalo:

"Caesar mi dnes řekl: 'Vyřiď ode mne Viniciovi, aby přišel na hry, na kterých vystoupí křesťané.' Chápeš, co to znamená? Chtějí si udělat divadlo z tvé bolesti. Je to předem promyšlená věc. Možná že právě proto neuvěznili dosud ani tebe, ani mne. Jestliže se ti nepodaří vysvobodit ji okamžitě, pak ... nevím! Je možné, že se za tebe přimluví Akté, ale jen jestli něčeho dosáhne... Tvé statky na Sicílii by možná mohly uvést do pokušení Tigellina. Zkus to."

"Dám mu vše, co mám," odpověděl Vinicius.

Z Carin na Forum nebylo příliš daleko, byli tam tedy brzy. Noc začínala už blednout a zdi zámku vystupovaly ostře ze tmy.

Když odbočili k Mamertinskému vězení, Petronius pojednou stanul a řekl:

"Praetoriáni! Jdeme pozdě!"

Vězení bylo obstoupeno dvojitým šikem vojáků. Svítání postříbřovalo jejich železné přilby a hroty kopí.

Viniciův obličej zbledl jako mramor.

"Pojďme," řekl.

Za okamžik se octli před šikem. Petronius, který byl obdařen nevšední pamětí, takže znal nejen velitele, nýbrž téměř všechny vojáky praetorie, spatřil brzy známého velitele kohorty a pokynul mu, aby k němu přišel.

"Co se to děje, Nigře?" řekl. "Poslali vás hlídat vězení?"

"Ano, urozený Petronie. Praefekt se bál, že by se někdo mohl pokusit vysvobodit žháře násilím."

"Máte rozkaz nepouštět nikoho dovnitř?"

"Ne, pane. Známí budou navštěvovat vězně, a tak pochytáme více křesťanů..."

"Tak mě tedy pusť," řekl Vinicius.

Stiskl Petroniovi ruku a řekl mu:

"Zajdi za Akté a já se tě pak přijdu zeptat, co ti pověděla."

"Přijď," odpověděl Petronius.

Vtom se pod zemí a za silnými zdmi ozval zpěv. Píseň, znějící napřed dutě a ztlumeně, sílila víc a více. Mužské, ženské i dětské hlasy se spojovaly v jediný splývající sbor. Celé vězení se v jitřním tichu rozezpívalo jako harfa. Ale nebyly to hlasy smutku ani zoufalství. Naopak, zněla z nich radost a triumf.

Vojáci na sebe překvapeně pohlédli. Na obloze se objevily první zlaté a růžové záblesky vycházejícího slunce.

Kapitola 7 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 8 Quo vadis - Obsah

Kapitola 9 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!