Kapitola 8 - DÍL TŘETÍ	Kapitola 9 DÍL TŘETÍ celkem kapitola: 52. ze 74	Kapitola 10 - DÍL TŘETÍ
	Quo vadis
	Autor: Henryk Sienkiewicz

Volání "Křesťany lvům!" se rozléhalo po všech čtvrtích města. V prvních chvílích nejen nikdo nepochyboval, že křesťané jsou skutečnými původci katastrofy, ale ani pochybovat nechtěl, protože jejich potrestání mělo být zároveň skvělou zábavou pro lid. Ale rozšířila se domněnka, že katastrofa by se nebyla rozlehla do tak strašných rozměrů, nebýt hněvu bohů, a tak přišel rozkaz, aby se v chrámech konala piacula čili smírné oběti. Senát, poradiv se se Sibyllinými knihami, uspořádal slavnostní veřejné modlitby k Vulcanovi, k Cereře a k Proserpině. Matróny obětovaly Junoně; celé procesí se jich vypravilo k moři pro vodu, jíž pak pokropily sochu bohyně. Vdané ženy pořádaly lectisternia a noční bdění. Celý Řím se očišťoval z hříchů a usmiřoval si Nesmrtelné. A na spáleništích se zatím vytyčovaly nové široké ulice. Tu a tam položili už základy nových nádherných domů, paláců a chrámů. Především se však s nevídaným spěchem stavěly obrovské dřevěné amfiteátry, v nichž měli umírat křesťané. Hned po poradě v Tiberiově domě rozletěly se k prokonsulům rozkazy, aby dodali divoká zvířata. Tigellinus vybrakoval vivária všech italských měst, nevyjímaje ani ta nejmenší. V Africe byly na jeho rozkaz uspořádány obrovské hony, jichž se musilo zúčastnit veškeré domorodé obyvatelstvo. Do Říma přivezli slony a tygry z Asie, krokodýly a hrochy z Nilu, lvy z Atlasu, vlky a medvědy z Pyrenejí, divoké psy z Hibernie, molosské psy z Epeiru, buvoly a obrovské, strašné tury z Germánie. Protože vězňů byla spousta, měly hry předčit co do rozsáhlosti vše, co tu dosud bylo. Caesar chtěl utopit vzpomínky na požár v krvi a opojit jí Řím, a tak ještě nikdy neslibovalo být krveprolití tak velkolepé.

Rozdychtěný lid pomáhal vigilům a praetoriánům křesťany honit. Nebyla to těžká věc, protože celé velké skupiny křesťanů, které ještě tábořily s ostatním obyvatelstvem v zahradách, vyznávaly hlasitě svou víru. Když je obkličovali, klekali a za zpěvu písní se dávali bez odporu zajmout. Avšak jejich trpělivost jen ještě rozdmychávala hněv lidu, který nechápal její zdroj a považoval ji za houževnaté a zatvrzelé setrvávání ve zločinu. Pronásledovatelů se zmocnilo šílenství. Stávalo se, že chátra vytrhávala křesťany praetoriánům z rukou a rozsápala je vlastníma rukama; ženy vlekli vojáci do vězení za vlasy, dětem rozbíjeli hlavičky o kameny. Tisíce lidí probíhalo za strašného vytí ve dne v noci ulicemi. Hledali oběti v troskách, v komínech a ve sklepech. Před věznicemi byly kolem ohňů a sudů s vínem pořádány bakchické hostiny a tance. Za večerů poslouchal lid u vytržení hromový řev šelem, ozývající se po celém městě. Vězení byla přeplněna tisíci lidmi a chátra a praetoriáni přiváděli dennodenně nové oběti. Soucit zmizel. Zdálo se, že lidé zapomněli mluvit a v divoké nepříčetnosti si zapamatovali jenom jeden výkřik: "Křesťany lvům!" Pak přišly horké dny a noci tak dusné, jakých nebylo dosud pamětníka: vzduch jako by byl nasáklý šílenstvím, krví a zločinem.

A oné dovršené míře krutosti odpovídala na druhé straně dovršená míra touhy po mučednictví. Vyznavači Krista šli na smrt dobrovolně anebo ji dokonce vyhledávali, dokud jim v tom nezabránily přísné rozkazy představených. Na jejich příkaz se křesťané začali scházet už jen za městem, v katakombách na Appijské silnici a na předměstských vinicích, které patřily křesťanským patriciům, z nichž nebyl dosud uvězněn nikdo. Na Palatinu věděli velmi dobře, že ke Kristovým vyznavačům patří i Flavius i Domitilla i Pomponia Graecina i Cornelius Pudens i Vinicius; caesar se však bál, že si lůza nedá namluvit, že tito lidé podpálili Řím. A protože mu šlo především o to, aby přesvědčil lid, odložil trest a pomstu na pozdější dobu. Ostatní se domnívali, že tyto patricie zachránil vliv Akté. Byla to klamná domněnka. Petronius, když se rozešel s Viniciem, šel sice k Akté, aby požádal o pomoc pro Lygii, ale Akté mu mohla nabídnout jen slzy, protože žila zapomenuta a v bolesti a trpěli ji tu jen proto, že nešla na oči ani caesarovi ani Poppaei.

Navštívila však přesto Lygii ve vězení, přinesla jí šatstvo a jídlo, ale především ji tím ještě více ochránila před potupením vězeňskými strážci, kteří byli ostatně už předtím podplaceni Viniciem.

Avšak Petronius, nemoha jednak zapomenout, že nebýt jeho a jeho nápadu, aby byla Lygie odňata Aulům, nebyla by teď pravděpodobně ve vězení, a jednak touže po tom, aby vyhrál svou hru s Tigellinem, nešetřil času ani námahy. V posledních několika dnech se setkal se Senekou, s Domitiem Afrem, s Crispinillou, jejímž prostřednictvím chtěl zapůsobit na Poppaeu, s Terpnem, s Diodorem, s hezkým Pythagorem a nakonec i s Aliturem a Paridem, jimž caesar obyčejně nic neodepřel. Prostřednictvím Chrysothemidy, která teď byla Vatiniovou milenkou, usiloval dokonce i o jeho podporu a nešetřil při tom sliby a penězi ani pro něho, ani pro ostatní.

Ale veškeré úsilí se míjelo účinkem. Seneca, který si sám nebyl jist svým zítřkem, začal se mu vykrucovat, že křesťané, i kdyby nakrásně Řím nebyli zapálili, musí být v jeho zájmu stejně vyhubeni, zkrátka ospravedlňoval to, co se stane, zájmem státu. Terpnos a Diodoros vzali peníze, ale neudělali za ně nic. Vatinius žaloval caesarovi, že se ho snažili podplatit. Jediný Aliturus, který byl zpočátku naladěn proti křesťanům nepřátelsky, ale který je teď začínal litovat, odvážil se zmínit před caesarem o uvězněném děvčeti a prosit za ně, avšak dostalo se mu jen této odpovědi:

"Domníváš se snad, že mám menšího ducha než Brutus, který v zájmu Říma neušetřil ani vlastní syny?"

A když Aliturus opakoval tuto odpověď Petroniovi, ten řekl: "Jestliže už našel přirovnání s Brutem, pak není záchrany."

Bylo mu však líto Vinicia a zmocňovaly se ho obavy, aby si Vinicius nesáhl na život. "Teď," říkal si v duchu, "drží ho ještě úsilí, které vynakládá, aby ji zachránil, pohled na ni, ba i jeho vlastní bolest, ale jakmile zklamou všechny prostředky, jakmile zhasne poslední jiskřička naděje, pak - u Kastora! - nepřežije ji a nalehne na meč." Petronius chápal dokonce lépe to, že člověk může takto skončit, než to, že člověk může tak milovat a trpět. Zatím podnikal Vinicius vše, nač se zmohl jeho rozum, aby zachránil Lygii. I on navštěvoval augustiány; on, kdysi tak hrdý, žebral teď o jejich pomoc. Vitelliovým prostřednictvím slíbil Tigellinovi své sicilské statky a vše, nač si Tigellinus vzpomene. Avšak Tigellinus, nechtěje si pravděpodobně znepřátelit Augustu, odmítl. Jít k samému caesarovi, obejmout mu kolena a prosit jej, to by nevedlo k ničemu. Vinicius chtěl sice udělat i to, ale když o jeho úmyslu uslyšel Petronius, zeptal se:

"A jestliže tě odmítne, jestliže odpoví vtipem anebo ničemnou vyhrůžkou, co uděláš potom?"

Viniciův obličej se po těchto slovech stáhl bolestí a vztekem a ze zaťatých čelistí se ozvalo skřípění.

"Ano!" řekl Petronius. "Proto tě od toho zrazuji. Uzavřeš si všechny cesty k záchraně!"

Vinicius se však ovládl, a přejížděje si dlaní po čele, pokrytém studeným potem, řekl:

"Ne! Ne! Jsem křesťan!"

"A zapomínáš na to, jako například před chvílí. Máš právo zahubit sebe, ale ne ji. Nezapomeň, čím prošla před smrtí Seianova dceruška."

Jeho slova nebyla docela upřímná, šlo mu totiž více o Vinicia než o Lygii. Ale věděl, že ničím ho neodradí od nebezpečného kroku tak, jako když ho upozorní, že by mohl přivodit neodvolatelnou záhubu Lygii. Měl ostatně pravdu, protože na Palatinu předvídali příchod mladého tribuna a učinili patřičná bezpečnostní opatření.

Viniciova bolest však předčila vše, co mohou snést

lidské síly. Od chvíle, kdy byla Lygie uvržena do vězení a kdy na ni padla záře příštího mučednictví, nejenže ji začal milovat stokrát silněji, nýbrž začal jí v duchu vzdávat téměř náboženskou úctu, jako by to byla nějaká nadpozemská bytost. A teď, při pomyšlení, že musí tuto milovanou a zároveň svatou bytost ztratit a že ji kromě smrti může stihnout mučení strašnější než sama smrt, krev mu stydla v žilách, duše se měnila v jediný sten, smysly se mu mátly. V některých okamžicích měl dojem, že má lebku plnou ohně, který ji spálí nebo roztrhne. Přestal chápat, co se vlastně děje, nechápal, proč Kristus, onen milosrdný Kristus, Bůh, nejde na pomoc svým vyznavačům, proč se začouzené zdi Palatinu nepropadnou do země a proč se s nimi nepropadne i Nero, augustiáni, praetoriánský tábor a celé to zločinné město. Domníval se, že není možné, ba že není vůbec myslitelné, aby se to nestalo, a že všechno to, nač se dívají jeho oči, čím se bortí jeho duše a úpí srdce, je jenom sen. Avšak řev zvířat mu říkal, že je to skutečnost. Údery seker, pod nimiž rostly arény, mu říkaly, že je to skutečnost, a potvrzovalo ji i vytí lidu i přeplněná vězení. V takových chvílích se vněm lámala víra v Krista a to byla nová muka, snad ze všech nejstrašnější.

A k tomu ke všemu mu říká Petronius: "Nezapomeň, čím prošla před smrtí Seianova dceruška."

Kapitola 8 - DÍL TŘETÍ

Kapitola 9 Quo vadis - Obsah

Kapitola 10 - DÍL TŘETÍ

Stará literatura - úvod Autoři děl Podrobný výpis děl Henryk Sienkiewicz Historické povídky | Pohádky pro děti i dospělé | Kraniosakrální terapie Brno | Fotografie přírody, chráněná území Poslední aktualizace: 9.XII.2011   © 2009 - 2024 stará literatura Václav Černý | © se nevztahuje na obsah děl!