Anglie se plete do záležitostí Francie |
Noc skryla loď i cestujícíhoII
|
Šlechta a lid se mísí |
Devadesát tři |
||
1. díl - 2. kniha KORVETA CLAYMORE
|
||
Autor: Viktor Hugo |
Místo aby zamířila k jihu a plula směrem k Sv. Kateřině, dala se korveta k severu, doplula až k nejsevernějšímu výběžku, pak se obrátila k západu a odhodlaně se pustila do mořské úžiny mezi Serkem a Jerseyem, nazývané Cestou zkázy. Ani na jednom, ani na druhém pobřeží tehdy ještě nebyly majáky.
Slunce už dávno zapadlo, noc byla temná, temnější, než obvykle bývají letni noci, měsíc sice svítil, ale nebe bylo zakryto hustými mraky, jaké bývají spíše v době rovnodennosti než za slunovratu. Všechno nasvědčovalo tomu, že se měsíc ukáže až při západu, ve chvíli, kdy se dotkne obzoru. Několik roztrhaných mračen viselo nízko nad mořem a pokrývalo je mlhou.
Tato vše zahalující tma byla výhodná.
Kormidelník Gacquoil zamýšlel nechat Jersey vlevo a Guer-nesey vpravo a odvážnou plavbou mezi Hanois a Douvres pustit se do některé zátoky na pobřeží u Saint-Malo. Byla to sice delší cesta než kolem Minquiers, avšak bezpečnější, neboť právě mezi Saint-Hélierem a Granvillem podle obvyklého rozkazu hlídkoval francouzský křižník.
Bude-li příznivý vítr a nepřihodí-li se nic zvláštního, dorazí korveta s plnými plachtami, doufal Gacquiol, k francouzským břehům za prvního rozbřesku.
Všechno šlo hladce, korveta minula právě Gros-Nez, kolem deváté hodiny se začalo počasí kabonit, jak říkají námořníci, zvedl se vítr a moře se rozvlnilo. Ale byl to dobrý vítr a moře bylo sice zvlněné, ale nikoliv nebezpečné. Nicméně při některých nárazech vln předek korvety nabral vodu.
"Sedlák", kterého lord Balcarras nazval generálem a princ de la Tour ďAuvergne bratrancem, pohyboval se na lodi jako rodilý námořník a procházel se po palubě s rozvážným klidem. Zdálo se, že si ani nevšímá mocného kymácení lodi. Občas vytáhl z kapsy svého kabátce tabulku čokolády, ulomil z ní kousek a rozkousal, ačkoliv byl bělovlasý, měl ještě všechny zuby.
Nemluvil s nikým, leda chvílemi tiše a úsečně s kapitánem, který mu uctivě naslouchal, jako by velitelem byl tento cestující, a ne on.
Claymore, řízena obratně kormidelníkem a kryta mlhou, obeplula dlouhou severní sráznou stěnu Jerseye, dotýkajíc se téměř pobřeží, aby se tak vyhnula nebezpečnému skalisku PierresdeLeeq, jež vystupuje uprostřed mořské úžiny mezi Jerseyem a Serkem. Gacquoil, stoje u kormidla a ohlašuje postupně La Gréve de Looq, Gros-Nez, Plémont, klouzal s korvetou kolem řetězovitých skalisek napohled tápavě, ve skutečnosti s jistotou člověka, který je tu doma a který zná taje oceánu. Korveta neměla na přídi světlo, aby se neprozradila, neboť moře tu bylo střeženo. Námořníci se radovali z mlhy. Když dopluli ke Grande-Étape, byla mlha tak hustá, že bylo stěží možno rozeznat vysokou siluetu Pinaclu. Slyšeli tlouci deset hodin na zvonici saintouenské, což bylo znamením, že vítr mají stále v zádech. Všechno šlo jako po másle, jen moře se poněkud více dmulo, neboť byli v blízkosti Corbiére.
Brzy po desáté hodině doprovodili hrabě de Boisberthelot a rytíř de la Vieuville muže v selském obleku znovu k jeho kajutě, jež byla vlastně kajutou kapitánovou. Když vstupoval dovnitř, řekl jim tlumeným hlasem:
"Pánové, znáte důležité tajemství. Zachovejte mlčení až do chvíle výbuchu. Jedině vy dva tu znáte mé jméno."
"Vezmeme je s sebou do hrobu," odpověděl Boisberthelot.
"Pokud mě se týče, neřekl bych je, i kdyby mě za to čekala smrt," řekl stařec a vstoupil do své kajuty.
Anglie se plete do záležitostí Francie |
Noc skryla loď i cestujícího
Devadesát tři - Obsah |
Šlechta a lid se mísí |