Mé efemérky

Zas v dumání jsem prožil den,
byl pěttisící asi, -
ach teskno, teskno pohlédnout
na všecky ty mé časy!

Jako bych v plané pole zřel,
je bolno mému zraku:
den vedlé dne co hluchý květ,
květ divokého máku!

Co jednobarvý máku květ,
jenž skloněn sám tak v sobě
v půl myslí jen na žití slast
a v půl již o svém hrobě!

Duch můj jak tichý větérek
nad polem tím se nese,
tak rád by květy rozhoupal
a přec se před tím třese.

Vždyť kdybych živým dotknutím
snad lístky setřás s květů,
co zbylo by pak ze snů všech,
a čím jsem já byl světu!?

Proč neumírám, dokud teď
den hravě k dni se pojí,
a lehkovážné žití jen
se snem a snem zas kojí?

Proč teď ne, pokud budoucnost
zde se svou pravdou není, -
vždyť vím, že bude smrtí mou,
trénásob zlou a bolestnou,
až přijde probuzení!